Brtnické ledopády aneb Podívat se zimě do očí

16. 02 2017 | 08.57

Leden 2016.... plánuji, jaké dálkové pochody letos vyzkouším. Prohlížím termínovky, narážím na Brtnické ledopády, prohlížím fotografie a čtu propozice....hm...zima - blééé, sníh - jsem ráda, že už jsem ho dlouho neviděla, mráz - zastavuje se mi srdce, když je méně jak nula, led - no, možná tak v létě do pití.  Zhodnocení: Brtníky nikdy nebudou pro mě. A tím jsem to uzavřela.

Leden 2017.... plánuji, jaké dálkové pochody letos vyzkouším. Prohlížím termínovky, narážím na Brtnické ledopády, prohlížím fotografie a čtu propozice....hm... a vlastně proč jsem se loni tak bála? Sníh za okny po třech letech konečně pořádně padá a drží. Je to výzva. Mám chuť se té nemilované zimě podívat z příma do očí. Nesnáším ji. A chtěla bych jí to říct. Chtěla bych stát někde na kopci a kříčet na ní: " Mě nedostaneš!!!! "

A tak se přihlásím na dětskou pětapadesátku.

O týden později píšu Egonovi, ať mě změní v přihlášce trasu na 103 km.

...

Mám pocit, že brzy zdechnu. Do kopce jdeme snad celý život, sníh nenávidím do morku kostí. Padá soumrak. Staré buky všude kolem nás a vrchol Studence stále nikde.

A pak jsem ho uviděla! Byl tam! Vlevo dole za stromy, snad na nějaké mýtině, stál sen každého dítěte..... obrovský čokoládový velikonoční králík bez pozlátka se vztyčenýma ušima a tlapičkama skrčenýma před sebou! V nadživotní velikosti. Nevěděla jsem co dělat. Králík tam prostě byl. Věděl, že jsem ho vzala v potaz. Snad na mě i zastříhal ouškem? Jako běž už, nikdo Ti mě nevezme. Jsem jen Tvůj.... můj králík, ty jo.... a tak jsem šla.  

....

Část 1.

25 km doma.... krásná odpolední sobotní vzdálenost. Krásný společný výběh s kamarády po kladenském okolí. Dvě a půl hodiny společného běhu, kdy si vykládáme, smějeme se a domů se vracíme pozitivně naladění.

25 km na ledopádech.... sníh, sníh, hluboký sníh, zmrzlá sněhová krusta na polích, pod ní hluboký měkký prašan, žádné cesty, jde se prostě tím zku* sněhem, deset km po hranicích, skoky přes potok tam a zase zpátky, jen tam bože nezahučet.... Vítku, počkej na mě! ..... sníh, kopce, tma, držkopády.... vzpomínky na fyzioterapeuta,který mi včera řekl, hlavně neupadni! .... hm.... a jak to asi mám udělat? Myšlenky na to, jestli se najde někde cesta, kde budu moci popoběhnout.... hahaha. 

IMG_1863

A pak přišlo místo, na které jsem se docela těšila. Vysnila jsem si to docela romanticky. Bohužel žádná romantika se nekonala. Na NordKappu, nejsevernějším místě republiky, byla stejná tma a stejné množství sněhu jako všude jinde a já jsem byla tak zmrzlá, že kdyby mě u jakéhosi šutru s popiskem nezastavila dvojice na vyfocení, přešla bych to. Chviličku se zde odpočívalo. Bylo půl čtvrté ráno, 18. km.  

Alespoň, že značení bylo perfektní. Ještě tak vyndavat z kapsy itinerář! Utěšovali nás, že to budeme mít my vzadu prošlápnutý od těch ve předu. Pche.... no nevím. Stopa byla fakt minimální. A jak jindy velebím své kamarádky hůlky, tady mi občas přišly dost na obtíž. Jakmile jsem je před sebou zasekla do ledové krusty, udělala jsem dva kroky do předu a pak je chtěla za sebou vytáhnout, zasekly se mi o ledovou hranu a smůla. Celkově to s hůlkama bylo dost napínavé. Ale asi lepší s než bez nich.

No a pak mi všichni utekli. Nebo spíš ušli. 

Totálně demoralizovaná jsem se po šesti hodinách dostala na první kontrolu v hospodě. Uf! Kamarádi zde tedy ještě byli, ale než já jsem se nachystala k odchodu byli zase fuč. Snědla jsem výtečnou bramoračku, taky jsem si sunadala  boty, což jsem neměla dělat. Jaké bylo překvapení, že moje supr moirovský fusekle jsou totálně nažmach.... nějak jsem nevěděla jak s tím pracovat. Však goráčový boty, návleky.... fakt mi nedošlo, že by to nemuselo stačit, tudíž v batůžku jsem měla jen jedny další ponožky do foroty. Tak jsem si ty mokrý fusky prostě nechala, ale napsala jsem Maky, aby mi jedny další hodila na start denní trasy. A tak jsem se mohla těšit na padesátý km. No jo no, člověk se pořád učí :). Ještě trochu jsem si popovídala s lidmi, kteří už nechtěli jít dál a  někdy před šestou jsem vyrazila. Tentokrát sama vzhůru světlým zítřkům!

 

Část 2.

Než jsem seběhla do Velkého Šenova, rozednilo se. Tak 500 metrů přede mnou šla skupina lidí, chtěla jsem je dohnat, ale to bílé krustové pole na Křížové cestě mi zrychlit moc nedovolilo. A k tomu navíc už nebyly vidět odrazky, takže jsem musela otevřít gps, která byla v batohu. No, alespoň jsem měla spásný nápad, koupit si u místního vietnamce náhradní baterky. Od lithiových baterií CR123A, která stála jedna 150 kč bych očekávala, že budou svítit déle. Vypotřebovala jsem tři za tu první noc. To jako sorry, to mi přijde dost. 

A pak mi na další cestě bylo vlastně docela dobře. Přestala jsem mít pojem o čase, zima už mi nebyla. Nefoukalo a bylo něco kolem nuly. Tady v téhle části jsem dokonce párkrát potkala kus asfaltové cesty. Nikdy by mě nenapadlo, že budu asfalt tak velebit. No, tak jsem se dál procházela, po polích, lesy, po ledových cestách, sledovala jsem veverku a snažila se nevyplašit srnky. Zpěv ptáků mě připomněl jarní vandry. 

Do tohoto mého příjemného rozjímání se postavil kopec Hrazený. Se svými 610 m nejvyšší v první půlce cesty. Cesta zasypaná, hlukoký sníh, takže to nahoru chvilku trvalo. Cestou mě dohnal Honza, tak jsme spolu šli vlastně až do Lípy. Cestou na kopec jsem zjistila, že mám vlastně dost hlad. Na vrcholu u kontroly jsem se snažila vyndat nějakou tyčinku, ale nešlo mi to, tak jsem se na tom vyprdla. Byla jsem fakt unavená. Začaly se objevovat první špatný pocity po probdělé a náročné noci. V tom svém hladu jsem ale za chviličku našla na sněhu ležet mezi buky banán! :) Chutnal sice jak banánová zmrzlina, ale udělal mi radost, že tam byl ve správnou chvíli!

Cestou z kopce dolů jsem začala být dost demoralizovaná, a tak to bohužel zůsalo celých další 13 kiláků. Zašlo to až tak daleko, že jsem se rozhodla na padesátém skončit. Nechtěla jsem už dál zažívat tyhle stavy marnosti, kdy vím, že se nejsem schopná pohybovat rychleji než 4 km za hodinu. Dokázala jsem si ještě spočítat, že v cíli bych touhle rychlostí do půlnoci nebyla. No což. Pořád jsem se ale snažila kochat přírodou kolem sebe a měla jsem tak místy i světlé chvilky. Třeba na tajné občerstvovačce v Brtníkách. Jeee, kamarádi, nebudu vám vyprávět tu překrásnou pohádku o věnečkách! Byly tam asi čtyři když jsem přišla. A byla tak lahodné, že jsem zapomněla na všechno trápení. Nechat jeden věneček mi přišlo hloupý. Martin říkal, že mě nepráskne, že jsem je všechny snědla! :) Ještě jsem chtěla rum na zahřátí, ten ale bohužel nebyl, tak jsem sáhla sama do svých utrob a nalila do sebe trochu jablkovice. Chuť na čaj s rumem jsem tím, ale nezahnala. 

V Brtníkách davy turistů. Většinou to byli důchodci. A většinou šli také rychleji než my :( Ve třech nám ale cesta na Vlčí kopec utíkala trochu rychleji. Kousek před hrádkem Krásný Buk jsme chvilku ve třech přemýšleli, kde je pravá strana. Což nás vlastně dost pobavilo. Už jsme měli pěkně vymleto. Na kontrolu v Krásné Lípě jsme dorazili chvilku po jedné hodině a já byla definitivně přesvědčená, že už nemám sílu jít dál. Jenže....

IMG_1856

Část 3.

.... to by tady na mě nesměl čekat Martin se svým nikdy nekončícím optimismem a tím správným stovkařským srdcem. Ne vážně, jsem moc ráda, že jsem ho loni na Quo vadis poznala. Nějak mi došlo, že jestli mě má někdo posunout ještě kousek dál, tak je to on. Chvilku jsme si dělali z  nastálé situace srandičky, hodila jsem do sebe jedno pivo, rum bohužel neměli:(, několik chlebů s paštikou, tyčinku Milenu, převlékla jsem ponožky, trochu se zmobilizovala a vydala jsem se dál. Tentokrát s Martinem a se Standou. Tahle třetí část byla s klukama asi nejnapínavější. Při odchodu z Lípy jsem si říkala, že vlastně ještě jeden úsek asi zvládnu, že ten se tak hluboko do tmy nepotáhne. Mělo to být asi cca 20 km. V Lípě jsme tedy hned pro jistotu zakufrovali, když jsme šli po zelené úplně na druhou stranu. V infocentru nám ale vše osvětlili a my se tak vydali vzhůru na Široký vrch, kde jsem také definitivně nasadila nesmeky.

IMG_1862

Bylo odpoledne a já se místy družně bavila s klukama a byla jsem samý vtípek, místy jsem zase upadala do letargie a nechápala jsem, co tu dělám a proč tu jsem, proč raději nejsem s Davidem doma, v posteli, nad knížkou. Proč se tady takhle trápím, když se do mě pouští zima, prsty na nohách mám uplně zmrzlý, prsty na rukách taky a navíc!.... nikde neměli ten rum, Bože, na zahřátí! Jenže pak jsme potkali Honzu Pačese s parťákem (promiň, že mi vypadlo jméno, byla jsem fakt grogy) a Ti nejen, že byli samá srandička z dlouhých pochodů, ale také, díky jim za to!, mi pod Spravedlností nabídli placatku s tím nejlepším rumem na světě! Víte, možná že to pochopíte víc po tom, co Vám řeknu, že já rum vlastně vůbec nepiju. O to víc mě ta chuť hrozně bavila. 

No a na vyhlídce na Spravedlnosti někdo řekl něco o Studenci. Že jako kopec. A že je za ním kontrola v hospodě. To nezní tak zle, říkali jsem si! :) Bláhovost....

Studenec.... když jsme se na něj začali drápat, bylo před pátou hodinou. Všichni už jsme byli potichu, abychom šetřili síly na stoupání. Věřte mi, že v tom sněhu to byl opravdu výživný zážitek. Cesta vůbec neutíkala a já se propadala do zoufalství hlubokého jak Mariánský příkop.  A tady jsem právě potkala toho velikonočního králíka. Kdo by nechtěl vidět ve stavu zoufalství věci, které nejsou. Nenašla jsem způsob jak z toho ven, a tak to dopadlo tak, že jsem se nahoře na poli v sedle pod vrcholem rozfňukala jak malá holka. Uf, a teď to víte. Ukáplo pár slz, Martin se ale zachoval fakt jako kabrňák největší! Uklidnil mě, dal mi napít, o kus dál jsme se zakousli do mého špeku, který jsem měla v batohu a já se zimu pokusila zahnat placatkou, kterou jsem měla pro jistotu už v kapse u bundy, aby byla na blízku. 

Byla tma, foukal vítr a my se drápali na poslední již poměrně krátký úsek stoupání, na jehož konci byla rozhledna. Kontrola samozřejmě až na vrchu, takže mě kluci vytáhli na horu. Fotku, která zde vznikla, nechci prosím nikdy vidět. Cítila jsem se fakt jako mrtvola. 

No a pak uf uf co nejrychleji dolů. Bylo po sedmé hodině. My se s Standou jsme v tom měli jasno. Na živé kontrole to balíme. Dokázali jsme si snadno spočítat, jak dlouho by to ještě trvalo a pomyšlení na tu nejtěžší část cesty přes Ledopády nás nijak netěšilo. Síly totiž nebyly už skoro žádný. Martin si ještě myslel, že si odpočineme a půjdeme dál, ale pak proběhla taková pěkná filosofická debata o lidských hodnotách, vůli, síle a zdraví, až nakonec usoudil, že opravdu nechce aby se někomu něco stalo..... a tak to s námi na živé kontrole v Hospodě na konci světa zabalil.

Byl to 68 km, Standova gps ukazovala asi 73. Bylo kolem deváté. Odpadlíků tu bylo víc než jen my tři a já usnula mezi bramborákem a pivem. Byla jsem vyřízená, jak dlouho ne. Ale nějakým zvráceným způsobem jsem si dokázala užívat i tenhle stav zničenosti. 

Jirka Hofman, který tu odpočíval s námi, šel pak ale ještě s jedním klukem dál. Přišli druhý den kolem poledního. Uf. Jirkova 811 stovka. Má jistě nejen můj obdiv. 

No, v Mikulášovicích jsem odmítla Ledobál, dokonce i pivo téměř u spacáku. Usnula jsem, jen co jsem se dotkla žiněnky. Bylo kolem půlnoci. Nevzbudili mě ani lidi vracející se z Ledobálu kolem třetí. Spala jsem při světle jak dřevo. 

Brzy ráno přišla nabídka od Standy, že mě, Maky i Martina hodí do Děčína. Tak jsme autem projeli celý Šluknovský výběžek, poznávali místa, kde jsme den před tím byli a kochali se modrou slunečnou oblohou. Při našem putování měla barvu ocelové šedi. 

Ještě před tím jsme ale prohodili pár vtípků s Olafem a Petrem (Egon spal:) o náročnosti trasy. Prý, kdybychom chtěli, hodí nás zpět na Konec světa, můžeme si to dojít a uznají nám celou trasu! Nabídka hezká, jenže.... vyfasovala jsem diplom za "dospívající" trasu :), placku, rozloučení ahoj na Quo vadis a tradá.....

S Markétou jsme si společnou cestu do Kralup užily jak to šlo. Kafíčko, svačinka, já pivo k tomu.... povídaly jsme si o její padesátce, o mojí trase a předávaly jsme si zážitky. Bylo nám fajn :)

Zhodnocení:

1) trasa byla opravdu pekelná!

2) jsem vděčná za to, že jsem došla až na ten 70. kilák

3) ještě víc vděčná jsem ale za to, že záda, který jsem měla pár dní před závodem v háji, se udržely a nic se nestalo.

4) návleky na stehna ode mě dostávají známku č. 1! Nepamatuji se, kdy jsem naposledy byla schopná vyběhnout doma již dva dny po akci! Nic mě nebolelo! 

5) zima je těžká.... a stále jí nemám ráda! :) Ale jsem ráda, že jsem našla odvahu se s ní zkusit poprat. Dřív by mě to ani nenapadlo.

 

A dál? No, opravdu moc se těším na Quo vadis!