Severská není jenom krimi II

11. 01 2017 | 14.50

Trvalo mi to bezmála dva měsíce, ale konečně vám přináším slibované tipy na dánskou literaturu.

Ze starších děl stojí za zmínku asi jen Saxo Grammaticus, který ve své kronice Gesta Danorum (Činy Dánů) jako první zaznamenal příběh Amleta, prince jutského. Ano, je to ten příběh, který o něco více a o něco později proslavil svým přepracováním Shakespeare. Saxonovo dílko není moc dlouhé (což mi bylo sympatické při zrychleném čtení před státnicemi) a nechybí mu napětí a dějové zvraty. Jinými slovy i čtenáři 21. století má co nabídnout.

Z období osvícenství musím alespoň zmínit autora Ludviga Holberga, takového dánského Molièra. Ano, tady jde hlavně o drama. Určitě už jste slyšeli o jakémsi Jeppem z Hůrky (nebo Vršku nebo Kopečku – záleží na překladu). Tak to je Holberg. Zároveň je to trošku ironie, protože kopce v Dánsku samozřejmě nejsou. Ve své době byl Holberg docela převratný autor, zejména díky tomu, že jako první přiblížil drama lidovým vrstvám (tematicky i divácky), mně ale nijak zvlášť zajímavý nepřipadá.

- - -

V 19. století září dvě opravdu velká jména: Hans Christian Andersen a Søren Kierkegaard. Ironií je, že zrovna tihle dva mě taky ani trošku nezaujali a jejich přínos dánské (ale i světové) literatuře jsem dodnes nějak nedokázala pochopit a ocenit. Andersenovy pohádky se mi (až na pár výjimek potvrzujících pravidlo) prostě nelíbí – ani z pohledu dětského, ani z pohledu dospělého čtenáře. Ale zřejmě jsem jediná, tak se tím nenechte odradit :-) A Kierkegaard je v mých očích víc filozof než spisovatel a navíc naprostý podivín. Což teda oba dva taky byli – myslím podivíni – a ve své době vděčné terče parodií a karikatur.

- - -

Zajímavou postavou dánských dějin, jejíž život byl v dánské literatuře několikrát zpracován, je Marie Grubbe. Jde o šlechtičnu, která žila v letech 1643 – 1718. Zajímavé je na ní to, že se ze společenského vrcholu dostala na úplné dno a skončila jako manželka převozníka, kterého uvěznili za vraždu. Její příběh je většinou podáván jako příběh ženy, která místo rozumu poslouchala jen své srdce, zahodila své postavení i majetek a odešla do světa s chudým čeledínem, do kterého se bezhlavě zamilovala. Skončila samozřejmě nedobře, ale nakolik svých činů litovala a nakolik ji život vedený ve jménu vzdoru proti společenským pravidlům a očekáváním, opravdu uspokojil, je samozřejmě dodnes nevyřešenou (a nevyřešitelnou) otázkou.

První, kdo o Marii psal, byl už zmiňovaný Ludvig Holberg, který se s ní osobně setkal roku 1711. Další spisovatelé následovali v 19. století. Nejprve Steen Steensen Blicher její příběh popsal v romanticky laděné novele Zlomky z deníku venkovského kostelníka (1824) a následně námět zpracoval i hlavní představitel dánského realismu a naturalismu Jens Peter Jacobsen v díle, které pojmenoval jednoduše podle hlavní postavy Paní Marie Grubbová (1876). Tato dvě díla jsou tedy zajímavá právě tím, že podávají stejný příběh, ale spadají do dvou velmi odlišných literárně-historických směrů, což se projevuje i na způsobu vyprávění. Mně osobně je v tomhle bližší romantismus, protože realismus se snad až příliš zabývá popisy dobových událostí, společnosti a zvyklostí (a tyto nekonečné realistické popisy jsou trošičku nudné). Z Blicherova díla vyšel v českém překladu výbor novel nazvaný podle jedné z nich Pozdní probuzení. V této docela malé knížečce najdete i zmiňované Zlomky z deníku, ale k přečtení ji mohu doporučit celou. Já z ní mám asi nejraději skoro až pohádkově laděné Lupičské doupě.

- - -

Z autorů 19. století mě zaujal ještě Herman Bang a jeho do češtiny přeložené dílo U cesty, které je součástí cyklu nazvaného Tiché existence. Hlavní postavou je žena jménem Katinka, které je právě takovou tichou existencí. Křehká, tichá žena, která pracuje od nevidím do nevidím, aby svému manželovi (což je její přesný opak, takový ten hlučný a i jinak výrazný mužský a bezstarostný požitkář) doma vytvořila co nejpříjemnější prostředí. Katinka si nikdy nepostěžuje a naopak pro ostatní je spolehlivou zpovědnicí, která vyslechne a povzbudí. Jednoho dne na vedlejší statek jako správce nastoupí pan Huus, který je svou povahou Katince mnohem bližší než její manžel. Také Huus je velmi tichý, nenápadný, rozvážný, zajímá se o zahradničení a s Katinkou celé hodiny vede dlouhé rozhovory o nejrůznějších květinách. Mezi Katinkou a Huusem se velmi silně projevuje něco, co bych s využitím jednoho vypůjčeného pojmu nazvala ‚psychická přitažlivost‘. Naopak jejich vztah postrádá jakékoli fyzické zabarvení a erotický rozměr, což se mi moc líbí. Jak příběh dopadne, prozrazovat nebudu, ale myslím, že se dá docela dobře tušit, že happy end to nebude.

- - -

Abych článek neměla moc dlouhý, přesunu se už do 20. století. Nevím, čím to je, ale tady mě zaujaly především tři ženy spisovatelky. Nejstarší z nich je Karen Blixen, která psala hlavně ve 30. a 40. letech. V češtině si od ní můžete přečíst sbírku dlouhých povídek Zimní pohádky, jejíž název mimochodem odkazuje na dílo Williama Shakespeara. Dílka v Zimních pohádkách mají sice pohádkový nádech, ale rozhodně nejsou určené dětem. Některé mohou být docela těžce uchopitelné, ale jiné mají zase celkem jasné poselství. Blixen v nich mimo jiné vyzdvihuje hlavně cosi, co by se dalo nazvat ‚aristokratičnost ducha‘, tedy důležitost toho, kým jsme uvnitř, což přebíjí i to, kým jsme navenek. Například v povídce Zasněné dítě je to krásně ukázáno na případu chlapce, kterého vychovává chudá pradlena. On ale nijak netrpí tím, že žije na okraji společnosti, protože ve skutečnosti mnohem více času tráví ve své fantazii a vnitřním světě, kde má takové bohatství, o němž by si samotný dánský král mohl nechat jen zdát. I když je o samozřejmě bohatství jiného druhu.

Z dramatiků mě zaujala tvorba Astrid Saalbach, od níž jsou do češtiny přeloženy tři hry. Jsou psané hodně z ženského hlediska a o ženských tématech (například mateřství a zodpovědnost za své děti, i když to mohou být děti v trochu přeneseném smyslu). Z prozaické tvorby si naopak s chutí přečtu něco od Helle Helle. Její díla se vyznačují velmi úsporným stylem, v textu toho obvykle víc neříká, než říká a spoustu věcí je potřeba si domýšlet. Také v její tvorbě jde především o pohled žen a často o náměty vztahu k mužům nebo přímo s muži.

Nakonec chci zmínit ještě Petera Høega a jeho román Cit slečny Smilly pro sníh. Přiznám se, že už více než čtyři roky ho mám na seznamu k přečtení, ale dosud jsem se k němu nedostala. Přitom mi ho nezávisle na sobě doporučili už tři lidé. Tak doporučení šířím dál. Třeba se k němu dostanete dřív než já. 

- - -

Doufám, že jsem vám opět dodala nějakou inspiraci a tipy na čtení. A můj kritický postoj ke starší dánské literatuře neberte moc vážně, dost možná vychází z toho, že jsem ji studovala zrovna v období, kdy jsem vůči Dánsku a dánštině nebyla úplně pozitivně naladěná.

Příště se pustím už do švédské literatury, abych si Finsko mohla nechat jako zlatý hřeb až na závěr. Snad to zvládnu rychleji než za dva měsíce.