S trilobitem zimou nezimou

3. 03 2017 | 07.30

Ani ne týden po Brtnických ledopádech jsem cítila, že jsem jaksi "dálkově nevyblbnutá" a že mě ani nic moc nebolí. Začala jsem tedy hledat, jestli se náhodou někde poblíž neuskuteční nějaký pěkný delší pochod, kde bych se mohla vyřádit. A našla jsem poměrně snadno, dva týdny po Ledopádech se měl uskutečnit dálkový pochod a běh od KČT v délce lehce přes 50 km. Což je super! Kdo by se nechtěl proběhnout a mít ještě k tomu skoro celý volný víkend. No a když jsem si přečetla, že trasa vede Českým krasem..... dala se tahle nabídka vůbec odmítnout?!  

V pátek před závodem bylo pekelně hnusné počasí. Foukalo hodně moc, do toho posněhávalo a poprchávalo. Takový apríl. Michal Bauchner mi ale přislíbil, že bude pěkně. Tak jsem mu prostě uvěřila. Jak dokáže být ten život snadný, když se chce :). Vpřed večer akce jsem se vlastně vůbec nestresovala, David se psem vypadli na chatu, a já tak měla byt jen sama pro sebe. Plánovala jsem si, jako že alespoň nikoho nebudu znervózňovat svými dálkoplazeckými přípravami, ale žádné se nakonec stejně nekonaly. Měla jsem nohy nahoře a vše odložila až na ráno. Vždyť je to "jen" padesát kilometrů, tak proč se něčím stresovat :)

Ráno budík zvonil o půl páté. Oblíknout, nachystat sváču a batoh, nic nezapomenout a vyrazit v 5:20 před dům. Michal s Čipem mě vyzvedli a už jsme si to mířili na Prahu. Půlhodinka cesty byla vyplněná hovorem o běhacích výletech, jak jinak. Desetiměsíční Čip už se těšil, až se provětrá. Bylo to z něj cítit. To mají borderky prostě v sobě. A čím jsou mladší, tím je to s nimi horší....nebo lepší? Úhel pohledu asi :).

Na vlakovém nádraží v Radotíně jsme byli včas a brzy se to tu začalo hemžit figurkami na kterých by se i pan Neruda mohl vyřádit! Věrku Mrnkovou, mou oblíbenou a moc šikovnou ultraběžkyni, jsem našla dost snadno. Společně jsme se zaregistrovaly, vše bylo takové správně pankové. U stolečku na nádraží, za pár kaček.... Také si nešlo nevšimnout známých tváří, které jsem za ty dva roky, co se o ultrahrátky pokouším, poznala. 

 Zima1

Asi ve čtvrt na sedm nám to kdosi odstartoval a už to bylo. Hlavně se konečně zahřát pohybem! Teplo v těch šest ještě úplně nebylo. Hned při startu jsem si všimla dvou technických nedostatků na mém vybavení, ale rozhodla jsem se na to neupínat a vyřešit to až někdy později. 

No a co o běhu říct dál.... bylo to krásný. Celé dopoledne. Sluníčko vycházelo kolem sedmý a hned nám došlo, že zataženo nejspíš opravdu nebude. I vítr ze včerejška se uklidnil. Cesty byly zmrzlé, takže se po nich běželo krásně. Krajina na kochání parádní! Přesně taková ta, kterou popisoval Ota Pavel ve svých povídkách a ta, kterou mám v srdci i já. Opravdu moc jsem se k Berounce a do lesů okolo ní těšila! Jak mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že lomy na Americe uvidíme dřív než jsem myslela. Trasa totiž vedla v opačném směru, než jsem doma studovala na mapě:)

V Třebotově na první živé kontrole nás dohnal Jarda Jurásek a o naší super trojici bylo rozhodnuto! To jsme ale zatím nevěděli :). Každý z nás měl totiž jiné časové představy. Teď už to můžu říct, když je po závodě. Jarda moc šikovný kluk, chtěl běžet na šest hodin. Věrka, ultračka nejhustší, tajně chtěla na sedm hodin. A já? Já si v předvečer závodu řekla, že do deseti hodin to bude moc fajn :) Měla jsem už nějaké zkušennosti, že přehánět se nevyplácí. A tak jsem si dala poměrně reálný čas :). 

Přišlo mi to krásné, že máme každý jiné vyhlídky a pořád běžíme spolu. 

Okolo Ameriky jsme běželi někdy mezi půl devátou a devátou. Krásné to tam bylo. Takhle po ránu. Fakt mi bylo moc hezky a já si to neskutecně užívala :) Bála jsem se myšlenek, které obvykle příchází, jako proč to vlastně dělám, když to tak bolí, ale tady jsem zase našla odpověď. Slunce, příroda a pohyb jsou moje baterie do života. 

Dál jsme běželi na Srbsko, kde jsme za ním směrem na Kodu jedinkrát zakufrovali a vlastní vinou jsme si tak výlet zpestřili o cestičku alá Olaf :) Rozuměj, že jsme šli do kopce cestou necestou. Věrka je dobrá orienťačka a mapu měla v ruce. Jarda měl zase nahranou trasu v hodinkách. To se pak jde docela snadno, když Vám říkají kam :) Až jsem si chvílema připadala dost provinile, že se takhle vezu. Na Kodu jsme teda ale netrefili a to, že tam byla kontrola, jsme zjistili až na Karlštejně :) Náladu jsme si tím ale zkazit rozhodně nenechali. Vždyť posledních šest sedm km bylo krásně běhacích, protože mírně z kopečka a navíc s krásnou vyhlídkou na hrad Karlštejn :) Škoda, že nemám foťák. Takhle jsem si tu krásu musela zapamatovat!

V podhradí jsme rychle doplnili tekutiny, já do sebe kopla jablečný džus, který na mě zapůsobil raketově a kopec od hradu směrem na Mořinku jsem pomocí hůlek vycupitala jak nic. Někdy mě ty kopce fakt baví :) Věrka s Jardou taky říkali něco o tom, že je ženu :)

A pak už byla hned nad kopcem ta krásná běhatelná louka, kterou jsem už znala z dětské trasy předloňské P100. Běžíme si, sluníčko a jarní vzduch si užíváme jak jen to šlo. Kolik mohlo být stupňů, deset? 

Zima2 

 

Za Mořinkou trochu kopeček z Karlického údolí, ale už jsem zvyklá na jiné kopce, takže tenhle mě nedostal :) Blížily se Vonoklasy, cca 10 km před cílem. Narazili jsme tu na další dvě holčiny, které vlastně celou dobu byly někde okolo nás. Dávaly si polévku. Nám to ale připadalo docela zbytečné. A tak jsme si nechali orazit kontrolu a metelili jsme si to dál. Už jsem byla drobet unavená, protože Věrka s Jardou opravdu nelenili a nenechali mi nikde moc času na oddych. Ne že bych tedy do teď chtěla, ale těch posledních deset km bylo náročných :). Trošku :) Navíc jsme potkali nad vesnicí Olafa, který nám řekl, že jsme s Věrkou první dvě ženy a že je před námi asi jen jedenáct kluků. To mi v pravdě moc nepomohlo, stále jsem viděla tu slečnu v růžovém, co nás určitě bude chtít předběhnout. A kdo by to chtěl, takhle před koncem, že? Takže jsem se musela prostě snažit běžet jak to šlo. Věrce a Jardovi to šlo o chlup lépe, ale jak krátce na to Věrka řekla, když jsem se jí málem rozbrečela na rameni, tady už mě přeci nemůže nechat samotnou, když to celou dobu táhneme spolu. Opravdu je to skvělá baba! Mé emoce jely o sto šest!

Zima3

A pak poslední tři km. Nikdy by mě nenapadlo, že lidi v Praze můžou mít za barákem takovou nádheru. Tuhle přírodu bych taky chtěla mít na Kladně! Moc se mi tam líbilo. Vedla tudy také poslední nejkratší trasa, takže sluníčko vytáhlo velké množství rodin s dětmi a důchodce. Kličkovali jsme jak na minovém poli. V jednom zkopci jsme potkali Rusalku. Tentokrát to nebyla halucinace jako velikonoční králík na Ledopádech. Opravdu tam byla a něco vysvětlovala dětičkám! Krásně to měl Trilobit nachystané. Totiž....ještě na startu jsem od jiné pohádkové bytosti dostala čokoládové kokino :). (Taky měla placatku, ale tentokrát jsem odmítla:)

No a už jsme byli v Radotíně. Prokličkovat mezi baráky, Jarda nás k Sokolovně navedl suprově. Bylo 12:50, když jsme vbíhali společně do cíle. Jarda nás ještě galantně pustil před sebe :) Krása nesmírná! Slunce svítilo, v jeho září se odrážela krásná zrzavá barva piv, které postávaly všude na stolech.... romantika! :)

Také bylo překvapení a roztáhlo mi to pusu od ucha k uchu, že jsme doběhli opravdu malou chvíli po Michalovi Bauchnerovi, se kterým jsem ráno přijela.Opravdu jsem počítala s tím, že mi po hodině čekání ujede :) Mohli jsme si tak dát jedo pivo spolu :) Měla jsem výtečnou, endorfiny ovlivněnou, náladu :). 

A pak už jen vyhlášení, když doběhla i třetí slečna v růžovém :). S Věruš jsme vyfasovaly diplomy s luxusním časem 6 hodin a 34 minut na 54 km, dva poháry, zlatý a stříbrný - děvčata podělte se :) a medaile. 

Zima6

Takže! Hodnocení: Tenhle trilobití pochod/běh mě po dlouhé době uspokojil (stovky mi stále nejdou :) a trochu mi zvedl sebevědomí. Trasa byla dokonalá a počasí na objednávku! Takže díky Trilobiti! Určitě přijdu na Karlštejnskou tlapičku.

Zima4

PS: Když to tady tak po sobě čtu, už se zase těším na víkend do lesa, na sluníčko a na pivo :)