Zrovna znovu polibky přesvědčuji Elaina, že spolu chodíme, když nás vyruší doktor.

"Ehm, nerad ruším, ale mám tu výsledky," ozve se rozpačitě a Elain zpozorní.

"Tak jak to vypadá?"zeptám se a otočím se na něho.

"Má slabé astma, dostane prášky a může domů, jen bych ho za týden rád viděl. A do školy ještě nesmí,"

"To není problém," ujistím ho, vytáhnu telefon a zavolám tátovi, aby pro nás přišel.

"Dobře," ozve se radostně Elain a začne se vyprošťovat z injekcí.

"Přestaň, ty vytáhne sestřička, až to skončí," zarazí ho doktor ze zamračením a Elain s povzdechem lehne zpátky.

"Jsi netrpělivý," políbím ho na tvář a schovám telefon.

"Nevím na, co myslíš, ale ty jehly mi moc příjemný nejsou," zabručí Elain.

"No tak, už je tam jen troška a pak zajedeme koupit čokoládu. Jakou máš nejradši," usměji se na něho chlácholivě.

"Nevím, moc sladké nejím. Ty mi koupíš čokoládu?" upře na mě nadšený pohled.

"Hm, ale nevím jakou, no uvidíme a co máš ještě rád?" zpovídám ho, aby nevnímal infuzi.

"Jakákoliv je fajn a ještě zmrzlinu,"odpoví mi s potěšeným úsměvem a hvězdičkami v očích.

"Tak zmrzlinu a čokoládovou nebo vanilkovou?" zeptám se. V ten moment bych mu dal i kus oblohy.

"Obě," zasměje se. Usměji se. Je nádherné slyšet jeho smích.

Za chvíli vejde sestřička a začne elaina odpojovat od přístrojů. Přitom se co nejvíc nalepí na mě. Elain ji probodne nepřátelským pohledem a jde vidět, že překonává čím dál větší chuť zakroutit jí krkem.

Dusíc smích poodstoupím do bezpečné vzdálenosti a pozoruji Elaina, kterému kouká z očí vražda. Mě naprosto ignoruje, můžu ho tak nerušeně sledovat.

Poklepu na rukáv a nechám vylézt Aishu, doufám, že se ta sestřička bojí pavouků.

Sestřička se na mě obrátí s rádoby svůdným pohledem.

"Nemáte… ááá," všimne si Aishy a uteče.

"Chcípni, krávo pitomá," zasyčím za ní tiše jen, co zaklapnou dveře, a vyskočím z postele. Zamířím k Yukimu.

"Málem mě snědla," obejme mě s postěžováním a schová Aishu.

"To by si mohla zkusit," zavrčím stále vzteky bez sebe. Yuki je můj.

"Neříkal´s náhodou, že se mnou nechodíme?" poškrábe se na hlavě.

"Jistě, že ne! Ale…" nevím jak z toho ven, "…ale to neznamená, že mám chuť sledovat, jak se o tebe otírá, kdo ví jaká…" polknu hromadu sprostých nadávek.

"No, ale když se mnou nechodíš, nemůžeš si na mě dělat nárok," podívá se na mě.

"Co? Já si na tebe žádný nárok nedělám… jen… jen… kašli na to. Jdeme! Nesnáším sestřičky, chci říct nemocnice," chytnu ho za ruku a táhnu pryč.

"No co jsi chtěl říct? Ještě se musíš obléct," podívá se na mé pyžamo.

"Nechtěl jsem říct nic," uhnu pohledem.

"Opravdu ne?" začne mě svlékat.

"Počkej, stačí, když přes sebe přehodím nějaký kabát… a nechtěl jsem říct nic," odpovím.

"Ne, obléknu tě, venku je zima. Jednou mi to řekneš," pokračuje nerušeně v práci.

"Neřeknu ti vůbec nic, budeš čekat tak dlouho, dokud na tobě neporostou kytky," odseknu napružené.

"Nějaké musím koupit, co máš rád za květiny?" poznamená s otázkou.

"Všechny, miluji všechny květiny," odpovím a zapomenu, že se vztekám na pitomou sestřičku.

"Jakou barvu máš rád na růžích?" vyptává se dál.

"Oranžovorůžovou," odpovím mu.

"Dobře," odpoví a začne mi oblékat kalhoty.

"Počkej, převléknu se sám. Otoč se," začnu odstrkovat jeho ruce.

"No tak, miláčku," zaškemrá.

"Ne, nebudeš mě očumovat," zaječím.

"Stejně jsem tě už viděl," namítne.

"Otoč se," provrtám ho pohledem. "Na tom, že´s mě už viděl, nesejde, už neuvidíš. Doufám, že sis to užil," zasyčím se silným sargasmem.

"Teda ty jsi zlí, jen jsem se snažil pomoct," povzdechne si a se skloněnou hlavou odejde.

Povzdechnu si a převléknu se, potom za ním vyjdu na chodbu doufajíc, že jsem ho moc nenaštval. Uvidím ho, jak sedí skroucený na lavici na chodbě.

"Tak pojď," sednu si vedle něj, hlodá ve mně svědomí.

"Za chvíli přijede táta," broukne Yuki.

"Netvař se tak, přece nebudeš mít zkaženou náladu, že ti nedělám striptýz?" koušu se do rtů se zoufalým pohledem.

"Já se nedíval, tenkrát jsem se ti snažil srazit horečku," odpoví klidně.

"No tak to jsi moc hodný," usměji se provinile.

"Dáš mi pusu? Ta sestřička zase očumuje," koukne po mně.

"Co, pusu?"trhnu sebou, hodím po sestřičce pohled a obrátím se k Yukimu.

"Ale nic to neznamená, jasné?" zavřu oči a přitisknu se na jeho rty, Yuki si mě přitiskne blíž a uslyším třeskot skla, jak sestřička rozbije teploměry. Zapomenu na ni a začnu Yukimu rukou prohrabovat vlasy. Když jazykem zatlačí na mé rty, ztuhnu. Yuki se hned odtáhne.

"Chutnáš po malinách," usměje se na mě. Zrudnu neschopen slova.

"Mládeži, už tu čekám dobře pět minut," ozve se Yukiho otec a já zčervenám ještě víc.

"Už jdeme, jen ještě musíme vyzvednout léky a stavit se na nákup," ozvu se a vezmu Elaina do náruče, aby se nenamáhal.

"Jasně, léky vyzvedneme dole," odpoví táta a zamíří pryč.

"Vysvětli svému tátovi, že to bylo jen… jen tak… ať si to špatně nevykládá," zašeptá mi do ucha.

Pochybuji, že tohle taťkovi vysvětlím.

"Tati…" stačím říct, když mě přeruší.

"Nechte toho i já byl mladý," mrkne na nás spiklenecky.

"Ale my spolu nic nemáme," začne Elain mávat rukama ve vzduchu. Těžko tomu uvěřit, když mi hoví v náručí a je vidět, že se mu to líbí.

"Co mezi vámi je nebo není je vaše věc, ale pro mě a pro mámu jsi jeho kluk," usměje se na elaina táta.

Stěží zadržuji smích, zatímco Elain je opět neschopen slova a s otevřenou pusou hledí na otce.

"Tati, tu máš recept," podám otci zmíněný papír. Hned odběhne.

"Tys jim nakecal, že spolu chodíme?" otočí se na mě Elain jen co táta zmizí.

"Jasně, že jo. Musel jsem nějak obhájit, že spolu bydlíme," odpovím mu klidně.

"Já myslel, že jiný volný není, proto máme společný," odpoví mi zaskočeně.

"No je tam ještě bráchův, ale ten se vrací, takže vlastně není," odpovím mu stejně klidně. Zapomenu mu říct, že ten můj vznikl vlastně propojením dvou pokojů. Nechci mít zvířata u sebe.

"Můžeme jít, co v obchodě potřebujete?" vrátí se táta z lékárny.

"Ty máš bráchu? Mladšího?" zeptá se zvědavě Elain.

"Staršího, něco mi přiveze," odpovím a obrátím se na tátu, " potřebujeme nějaké čokolády, zmrzlinu a maliny," odpovím a nasednu do auta, ke kterému jsme mezitím došly. Elaina si posadím na klín a ten za kraťoučké cesty usne. Přitisknu ho k sobě a zavzpomínám na mladšího bratra, který je v léčebně a hned tak odtamtud nevyjde.

Za nedlouho zastavíme u obchodu a já ho s těžkým srdcem vzbudím.

"Miláčku musíme nakoupit," zatřesu s ním jemně. Rychle se probere a zamrká.

"Promiň, že tě budím, ale musíme rychle nakoupit, pak můžeš spát, ano?" vystoupí i s ním a postaví ho na zem. Protáhne se a jde se mnou k obchodu, kde vezmu košík a rovnou zamířím do oddělení čokolád.

"Tak vybírej," pobídnu ho. Pobaveně pozoruji, jak se rozhlíží po vystavených druzích a nedokáže se rozhodnout.

"Tuhle," ukáže na konec na mléčnou s karamelem. Dám ji do košíku a vyčkávavě se na něho podívám.

"Jakou ještě?" zeptám se, když se nic neděje.

"To nestačí?" podívá se na mě udiveně.

"Ne," odpovím a dám tam další tři druhy, které mi chutnají.

"Hm… bílou," rozhodne se po chvíli. Hodím dvě do košíku a znovu se na něho podívám.

"Už máme skoro od každé, nehodlám být vyžírka," z jeho hlasu se začne ozývat zděšení.

"Dobře, tak zajdeme pro zmrzlinu," hodím do košíku krabici se všemi druhy a zamířím k mrazicím boxům.

"Tak jakou?" zeptám se ho. Zřetelně vidím, jak na sucho polkne.

"Yuki jestli tohle uděláš pokaždé, když někde zastavíme, tak s tebou už nikdy nakupovat nepůjdu. Zbytečně za mě utrácíš," brání se Elain. Radši mu neřeknu, že tohle je pro mě pidinákup sladkého.

"Jakou si dáš?" zeptám se ho, když dorazíme k mrazáku, když se nemá k odpovědi tak dám do košíku šest druhů a zamířím do oddělení ovoce a zeleniny, kde vezmu maliny a chvilce přemýšlení i jahody.

"Chce ještě něco?" zeptám se ho.

"Bereš toho zbytečně moc… jestli to nebereš sobě tak aspoň půlku vrať," naléhá na mě. Tohle ignoruji a zamířím k pokladně, kde zaplatím a všechno naskládám do čtyř tašek.

"Ne, vůbec si nepřipadám jako vyžírka. Uvědomuješ si, že nemám, jak bych ti to zaplatil?" zeptá se mírně zoufale.

"Kdo tu mluvil o placení?" zeptám se ho a strčím mu do pusy jahodu.

"Nikdo, já vím, ale tohle… ty jsi na mě moc hodný, víš? Děláš pro mě první poslední a já si pořád víc a víc připadám jako idiot, protože ti to nemám jak oplatit," snaží se mi to vysvětlit.

"Miláčku to neznáš bratra, ten mi čokolády krade pořád a navíc, trochu tě přece musím vykrmit," mrknu na něho s úsměvem.

"Tak dík," políbí mě letmo na tvář a rychle vleze do auta. Pousměji se a dám tašky do kufru auta, pak nasednu a posadím si Elaina na klín.

"Klidně spi," dám mu drobnou pusu. Odstrčí mě a rychle se podívá, jestli to táta neviděl.

"Říkal jsem, ať to neděláš," vyčte mi šeptem.

"Neboj, je zvyklí, brácha chodí se dvěma," pokusím se ho uklidnit a přitáhnu si ho zpátky.

"Ty, ale nechodíš ani s jedním, přinejmenším ne se mnou. Počkat tvůj brácha… on je taky…" nedopoví trochu šokovaně.

"Jo, normální je jen segra a ta má už svou rodinu. Jednou tě přesvědčím, že se mnou chodíš," odpovím mu s úsměvem.

"To bych chtěl vidět," zamručí tiše Elain a uvelebí se mu na rameni, aby mohl klidně spát.

S úsměvem se dívám, jak usíná a když dorazíme domů, opatrně ho přenesu do postele a přikryji.

Probudí se o pár hodin později. Ležím vedle něho a čtu si, kdyby náhodou něco nepotřeboval.

"Už ses probudil, lásko?" zeptám se ho, když si všimnu, že otevřel oči.

"Hm, točí se mi hlava. Co čteš?" zeptá se mě, když zvednu hlavu.

"Eragona," odpovím mu a zvednu se, abych mu podal prášky, které hned spolkne. Potom se ke mně přitiskne, aby mi mohl číst přes rameno. Obejmu ho a udělám místo, aby měl pohodlí.

"A tu máme ty milence! Tak jsem tu, brácho," rozletí se dveře do pokoje a dovnitř vletí rozdováděný bratr.