Promiňte musela jsem to nějak rozdělit bohužel to vyšlo tak blbě

"A mám ti připomenout, jak moc jste si s ním poradili vy? Pokud vím, nasadili jste na něho tři jednotky a Argor si z vás jen dělal kašpary," připomene mu pomstychtivě Kira. Nejstarší jen zaskřípe zuby a podívá se na mě.

"Dovol, abych ti připomenul, že Argor je králo…" začne řezavě.

"Ale já to vím, ale ty to nějak zapomínáš, ty bys byl nejradši, kdyby se o Argora staral tvůj syn, protože by se tak zvedla tvá rodinná úroveň. Jenže jsi zapomněl, co se stalo na vlčí hoře, už se o to jednou pokoušel, ne? Co dělá jeho ruka, smím-li se zeptat?" přeruší ho ledově Kira.

"I tak se může stát, že jednou zemřeš," odsekne starší.

V momentě, kdy to uslyším, se moje srst naježí a pomalu se vydám ke staršímu, který začne couvat s bledým obličejem.

"Umře a Kira, jedině přes moji mrtvolu! Zkus to ještě jednou vyslovit a ty a tvůj syn se ocitnete na mém seznamu smrti, na prvním místě. Ještě jedna nemístná poznámka a budeš se modlit, aby ses vůbec další den postavil na nohy, rozumíme si?" zavrčím na něho. Starší hodí zoufalý pohled přese mě, nejspíš na Kiru, protože ten se hned ozve.

"Ary, pojď sem," zavolá na mě. Ještě chvíli propaluji staršího pohledem a pak se vrátím ke Kirovi, ke kterému se přitisknu. Veškerá nálada pro humor mě přešla. Ještě pořád mám naživo před očima, jak tam ležel, myslel jsem, že jsem ho opravdu ztratil. Najednou se ocitnu v jeho hřejivé uklidňující náruči, kde se nechám uklidnit.

Po chvíli se vzpamatuji.

"Kiro, prosím tě pojď," drcnu do něj. Jen mlčky souhlasí a vyjdeme z paloučku u Vlčího zubu. Jsme vůbec první, kdo odtamtud odejde. Mlčky se loudám k prameni, který nezamrzá, to je druhé místo, kde nacházím klid, hodlám ho ukázat i Kirovi. Ten se neptá, kam jdeme, jen jde vedle mě. Proderu se hustým křovím a počkám, až tak učiní i Kira, pak ho odvedu k prameni, kde jsou zrovna dvě srny, které se na mě podívají a zase se skloní k prameni. Tady zabíjet, to by byl hřích.

"Tak sem mizíš, když tě nemůžeme najít," usměje se a podívá se po okolí. Sněhem obsypané větvičky spolu se zamrzlými kapkami vody budí dojem křehkosti a nezrušitelnosti. O tomhle místě nevědí ani bratři, jen já a teď Kira.

"Jo, je tu větší klid než u zubu, ještě ti něco ukážu," usměji se a vydám se kolem pramene.

"Dávej pozor, někde může být tenký led," varuji ho a vedu ho přímo k prameni, kde se protáhnu kousek za ním. Kdo o tomhle neví, může si myslet, že se ten druhý ztratil. Jeden z nejlepších úkrytů jaké znám.

"Argore?!" zaslechnu v Kirově hlase paniku a to byl dva kroky za mnou. Vykouknu z jeskyně a koukám se zrovna na jeho záda.

"Kiro," drcnu do něj. Prudce se otočí a vyvalí na mě oči.

"No pojď, musíš se tu protáhnout," napomenu ho a znovu zmizím. Počkám, až se do jeskyně dostane a olízne mě.

"Počkej, někde tu mám baterku," začne Kira prohledávat kapsy.

"Ať tě to ani nenapadne, kousek po pravé ruce máš svíčky a zápalky, měl by tam být i svícen," napomenu ho, slyším, jak šátrá po místě, jak jsem mu řekl, a za chvíli prostor osvítí mihotavý plamínek. Ve světle se stěny zalesknou bíle.

"To jsou…" začne se Kira rozhlížet.

"To je sůl, klidně si můžeš líznout," zasměji se. Kira to hned provede.

"Připadám si jako v pohádce," usměje se a začne se rozhlížet.

"Pojď, ještě ti něco ukážu," vedu ho opatrně dovnitř, při tom vyrušíme srnu, která si přišla pro liz. Dovedu ho dozadu, kde hříčka přírody vytvořila ze soli doslova zmenšený model lesa, do všech detailů.

"Nádhera, jak jsi to tady proboha objevil?" vydechne Kira

"Náhodou, jednou jsem pozoroval srny a ty mizeli v jednom místě, tak jsem se za nimi vydal a našel jsem nejdřív tohle, pak mě přepadla zvědavost a prozkoumal jsem celou jeskyni. Asi po třech týdnech jsem našel to místo, kterým jsme sem přišli. Můžeme se už vrátit? Ta sůl mě pálí do pacek," podívám se na něj.

"Jasně, nikdy by mě nenapadlo, že taková nádhera je tak blízko," vede mě tam, odkud jsme přišli.

"Kdyby to někoho napadlo, bylo by to tu zničené," odpovím a vyběhnu z jeskyně.

"To máš pravdu, dopadlo by to tak," pokývá smutně Kira hlavou, když vyleze, " pojď, opláchnu ti tlapky," vede mě k prameni a umyje mi packy, hned se mi uleví, než je položí do sněhu, ještě je pořádně utře do kapesníku.

"Máš rukavice?" zeptám se ho.

"Jo mám, doma," usměje se.

"Tam jim musí být dobře," prohodím ironicky a rozběhnu se ke křoví, Kira běží za mnou. Proběhneme jím a za chvíli jsme na cestě domů. Asi v půlce narazíme na zbytek smečky.

"A hele, kde se tu berete, my se vás snažíme dohnat a vy se nám objevíte za zády," zmerčí nás Yuki. Zbytek se překvapeně otočí.

"Teda hastrmánku, máš lepší nos než já, kdepak jste byli?" přiběhne zvědavě Goro.

"V pohádkovém kraji," odpoví Kira pobaveně.

"Jé a ukážete nám ho?" nadchne se Kyr.

"Ani za zlaté prase," vypláznu na ně jazyk.

"Co?! Tak ty takhle na své brášky a kamarády?" zavrčí Tyr a chňapne po mně. Vzhledem k tomu, že jsem to čekal, včas uskočím a začne honička nebo spíš honba na mě. K mému štěstí se nějak připletu za Kyra, využiju toho, a jakmile se mi naskytne šance, jsem vysoko ve větvích stromu a vesele se dívám, jak se zbytek honí kolem stromu. Ochránci, kterým moje klička neunikla, vybuchnou v smích. To už i vlci zpozorují, že něco není v pořádku a zastaví se tak šikovně, že je mám jako na dlani a zrovna před nosem se mi houpe taková nádherná tvrdá šiška! Je z nedalekého smrku. Sníh svěsil jeho větve.

Opatrně ji utrhnu a dívám se, kdo se mi naskytne jako dobrý terč, když jsem spokojený, šišku pustím. Spadne přímo na kebuli Tyrovi, až překvapeně vykvikne. Skoro se na té větvi umlátím smíchy, a ochránci zrovna tak, tam dokonce nastane dominový efekt, kdy se jeden chytne druhého, aby nespadl, a sletí všichni. Já se na té větvi smíchy snad neudržím.

Tyr se podívá nahoru, co na něj spadlo a uvidí mě, v ten moment dostane vražedný pohled, když si spočítá dvě a dvě, plus ochránce. Dostatečně napružený se rozběhne a pokusí se dostat ke mně, Kyr jako správný bratr se k němu přidá a sletí oba na jednu hromadu. Já už se nemůžu smíchy ani hnout. Pokouší se o to snad dvacetkrát, než to vzdají a stoupnou si pod větev.

"Pojď dolů," dupne si přední tlapkou Tyr. Trochu se vzpamatuji a vypláznu na něho jazyk.

"Pojď nahoru," odseknu mu v duchu Popelky, ta scéna se mi vždycky líbila.

"Ty pojď dolů," nedá se

"Ty pojď nahoru," směji se.

"Já ti říkám, pojď dolů," zavrčí Tyr.

"Já ti říkám, pojď nahoru," nedám se.

"Povídám ti, pojď dolů," štěkne Tyr.

"Povídám ti, pojď nahoru," vyprsknu. To už nevydrží ani vlci a začnou se smát taky i s Tyrem. Do toho, jako by to samo o sobě nestačilo, se přiřítí strážci a Leon tomu nasadí korunu.

"Krucinál, to se neumíte chovat tiše? A co se tu válíte, copak je tu nějaká prašná cestička? Mám vás začít obíhat jako děda Mrazík?" stoupne si doprostřed.

Tak ten to zabil úplně, nejenže všichni, co se vzpamatovávali z naší scénky s Tyrem, se složí smíchy znovu, ale lehnou smíchy i strážci, takže Leon jen zamrká a pronese:

"Kruci, to je scéna jak u Watrloo," čímž odstartuje další salvu smíchu, při tom nasadí tak hloupě debilní výraz, že každý, kdo se vysměje a podívá se na Leona, zákonitě musí znovu vybuchnout smíchem. Situaci zachrání Marcus, který ho z posledních sil sejme sněhovou koulí do obličeje, takže Leon má co dělat, aby si vytřel sníh z očí. Tím umožním, aby se někteří přestali smát a zbytek se uklidnil aspoň na tolik, že se postaví na nohy. Po víc jak půl hodině se všichni uklidní a Kira dojde ke stromu.

"Ary, pojď dolů," vybídne mě.

"Já nemůžu, dole je zlý vlk," upřu na něho vyděšené oči. Výsledek, všichni se složí smíchy, chvíli na ně nechápavě civím, když tu si uvědomím, že jsem taky vlk a že jsem na stromě. Povzdechnu si a pokusím se dostat dolů, bohužel to klouže tak, že se bojím udělat krok. S kňučením si lehnu a smutně se dívám dolů, to byl tedy blbý nápad.

Kira, který se vzpamatoval, se obětuje a vyleze za mnou. Opatrně mě vezme do náruče a skočí se mnou dolů. Podívám se na jeho ruce a skoro se vyděsím, jak jsou červené, dojdu k Leonovi a uzmu mu jeho prstové, kožené rukavice s beránkem a donesu je Kirovi. Ani si je nemůže nasadit a musí mu pomoct Jack.

"Já ty tvoje rukavice navleču na šňůrku a protáhnu bundou, abys je měl pořád u sebe, moulo," zavrčím na adresu Kiry. Provinile se na mě mrkne a vstane.

"Pojď, ať jsme co nejdřív teple," plácne mě. Kývnu a vyrazíme. Za půl hodiny jsme tam, skoro proklínám sníh, který nám brání v pohybu. V praxi to vypadá tak, že my vlci jdeme před ostatními a hledáme nejlepší cestu, kde není moc sněhu nebo aspoň míň než v okolí.

Tak se dostaneme až k odhrnutému parku, kde vyklepeme sníh z kožichu a jdeme domů, teda ke Kirovi. Jeho domeček se doslova napne ve švech, protože tam už sedí jeho děda, který přijel na Vánoce, strejda a mí rodiče. Ani se nezdržuji s přeměnou a vrhnu se k doktorovi.

"Co se děje Argore, je někdo zraněný?" vyděsí se a odloží šálek s kávou, jen zakňučím a zaženu ho ke Kirovi, kterému pomáhají z bundy. Jen mu sundají rukavice a strejda se zděsí, rychle se proměním.

"Má omrzliny?" zeptám se zděšeně.

"Ještě ne, ale nemá k nim daleko, do koupelny a pod studenou vodu a hned," zažene ho. Bez ptaní ho tam dovleču i přes jeho protest, že má boty, louže se vytřou, když přijde takhle o prsty, půjde to těžko přišít, když jsou v takovém stavu. Pustím studenou vodu a strčím jeho ruce pod ni.

"Au, to pálí," vykřikne Kira.

"Aspoň si příště uvědomíš, že si máš brát rukavice, cimprlíku," zavrčím. Někdo za námi vyprskne smíchy. Otočím hlavu a usměji se na svoji mámu.

"Ahoj."

"Ahoj, museli jsme se za tebou stavit, protože ses dlouho neozval," prohrábne mi máma vlasy.

"Jak vidíš, mám plné ruce práce tady s tím," kývnu ke Kirovi.

"A není to trochu naopak?" pozvedne Kira obočí.

"V noci sis rozhodně nestěžoval," našpulím pusu a přidám mu tam trochu teplé. Kira sykne, ale už se nebrání. Strejda nás přijde zkontrolovat a spokojeně kývne.

"Už to bude dobré a příště jdi zase bez rukavic, chytráku," zamračí se na Kiru. Ten se jen zaškaredí a konečně se vyzuje. Chodba je kupodivu vytřená tak sejdeme dolů a vzhledem k tomu, že nikde není místo si Kira sedne na zem a já se mu stočím na klíně jako vlk, vlastně nejsem sám, tak sedí většina kluků.

"Myslel jsem, že taková barva ani není možná," promluví po dlouhé době děda, když si mě a bratry prohlíží.

"Myslet je houby vědět," ušklíbne se Kira a podrbe mě za ouškem, rozkoší zabručím.

"Co se stalo u zubu? Od staršího přišla stížnost, že jsi na něho poštval Argora," ozve se po chvíli zamyšleně král. Temně zavrčím a naježím srst.

"No tati, ono je to trochu jinak," vloží se do toho Tyr a ve stručnosti mu vylíčí, co se tam přihodilo. Ten to vezme kývnutím najevo a převede řeč jinam, nakonec se rozproudí docela dobrá zábava. Kirova máma donese zákusky a drobné, už napečené a ozdobené cukroví, je na ni vidět, že je ji trochu trapně, že jsme v domku a ne v zámečku, ale mně je tu rozhodně líp.

Převedou se řeči na dárky. Skoro půlka osazenstva zděšeně zasténá, já se jen usměji. Myslel jsem na to, pro Kiru jsem sehnal, krásnou misku s hrnkem za ty rozbité. Podařilo se mi sehnat s vlky, určitě se mu bude líbit a ještě mu musím sehnat pořádné rukavice, nějaké jako má Leon. Nemůže být v zimně v těch rozpraskaných, co jsem si všimnul na botníku a které následně zmizely v Kirově kapse. O mě se stará a na sebe zapomíná, to rozhodně ne. Vzpomenu si, že ještě neměl čaj a odběhnu do kuchyně, kde udělám čaje do velkých keramických hrnků a donesu mu ho, sám se mu s druhým stulím v náručí. Pak tiše sledujeme slovní přestřelky kluků a dost se bavíme.

"Hydeki, jak si můžeš utahovat ze svého ochránce?" žasne táta.

"Jednoduše, hastrmanův rybník zamrzl, tak mi nemůže předhazovat, že se tam odstěhujeme a ze mě bude vlkoryba, navíc mu pochcípaly dušičky, tak mě jimi nemůže strašit," odpoví s klidem Hydeki.

"Mně pochcípaly dušičky, ale tobě zdechla duše u kola a ještě sis ji nezpravil," knokautuje ho klidně Yuki.

"Kdy vydechla naposledy?" zeptá se Filip.

"Na jaře, myslím, že už ta duše i přešla na druhou stranu," odpoví Yuki.

"To je její sebeobrana, abys ji nevytáhnul na jízdní tůru," vysvětlí mu Hydeki.

"Když tak ji dones, ať si může Kira nastříhat gumičky do vlasů," vyprskne Jack.

"Ještě ho naváděj! Už tak mám co dělat, abych ty gumičky poztrácel!" bráním se.

"Já tušil, že si je dáváš k svačině," ozve se Kira.

"Ani náhodou, já je pravidelně ztrácím v koši na odpadky," odseknu.

"Aha, už vím, kde je mám hledat," zazubí se Kira.

"Já je snad budu ztrácet zakopáním na dně jezera," zasténám.

"Teď je jezero zamrzlé, nedostaneš se tam," požďuchuje Kira.

"Vrtokrtkem jde všechno," mávnu rukou a postarám se tak o další výbuch smíchu, ale důležitější je, že Kira ztratil protiargument a já tak měl poslední slovo. V podobném duchu vydržíme do půlnoci a tak musíme udělat provizorní místa, kde se dá. Ložnici Kirovi rodiče přenechají mým, Jack pokoj rodičům a my Kirově dědovi. Nábytek v obýváku odstěhujeme ke stěnám, a když tam naskládáme matrace, vznikne dost místa pro každého ochránce i s vlky a ještě si užijeme zábavu.

Další den Kirova máma zorganizuje úklid dalších dvou hostinských pokojů, které jsou plně zařízené. Nechápu, proč se na to nepřišlo už včera, a když přiloží ruku k dílu každý, je za tři hodinky vygruntováno. Ten úklid se vlastně uskutečnil proto, že moje máma prohlásila, že se tu cítí líp, jak v paláci, no tak díky, mami. Nakonec jsme museli ještě na nákup, na který přispěl i táta a tak se táhneme se vším možným.

"Hele, co kdybychom zapřáhli vlky do saní a nákup dali na ně?" přijde s převratnou myšlenkou Juno. Otočíme se na něho a s milým úsměvem z něho uděláme huhuláka, ale tak aby se nemohl hnout.

"To asi neprojde," povzdechne si Kira a naštěstí pro něj, uteče včas, jinak by stál vedle Juna. V tom chaosu se mu ztratím a skočím do kožešnictví, kde mu koupím krásně teplé kožené rukavice. Do oka mi padne i krásná peněženka a tak putuje ke koupeným rukavicím. Pro každého mám něco. Sice jsem musel rozbít prasátko, ale co bych pro přátele neudělal?

Konečně nastanou Vánoce. Den začne tak, že kdo se nevzbudí úderem gongu, bez milosti letí do sněhu, ať je to král nebo kmán. Chudák Kira, letěl tam sám. Jen co se osprchoval pod horkou vodou a oblékl se, máma nás poslala na jmelí.

Výprava se v parku zvrhne v pěknou velkou koulovačku, kdy vlci jdou proti ochráncům. Když nás ostatní jdou odpoledne hledat, kde jsme se se jmelím ztratili nebo spíš jestli nejsou orgie, schytají taky pár pěkných koulí. Nakonec dorazíme domů přesně na večeři, kterou připravují všichni, kdo můžou. Ono taky nasmažit řízky a udělat salát pro lidi v počtu kolem dvaceti není žádný med.

Kira mě co chvíli dostrká pod jmelí, abychom se beztrestně mohli líbat. Po večeři se vrhneme na dárky. Mezi přáteli jsme si je rozdali den předem, ale i tak to stojí za to. Kira byl z dárku nadšený, hlavně z vlčí misky.

"A ne, že mi je zase rozbiješ," mával mi před nosem miskou.

"Neboj, ale na druhou stranu, když ti je rozbiju, budu vědět, co ti koupit další rok," zauvažuji nahlas. Myšlenky mi vyžene z hlavy polibkem.

Od něj dostanu nádhernou knihu a pár filmů, které jsem nedokázal sehnat. Zajímalo by mě, jak se to dozvěděl.

"Ten hlavní dárek je venku," usměje se na mě a tak si získá všeobecnou pozornost. Nakonec se všichni oblečou a jdeme k mému dárku. Já samozřejmě poslepu, takže za chvíli ztratím orientaci. Konečně se zastavíme a Kira mi sundá šátek.

"Šťastné a veselé," zašeptá a do ruky mi vtiskne klíče od mého domku snů. Do očí mi vletí slzy a já mu skočím do náruče s děkováním.

"Trochu malý, ne?" neodpustí si táta.

Ať si mluví, co chce, důležité je, že tam budu s tím, koho miluji, ostatní je vedlejší.

Tak šťastné a veselé