Zrovna udělám vydatnou snídani, když před domem zastaví auto. Podívám se na hodiny, které ukazují deset hodin. Na snídani je sice trochu pozdě, ale Agaton potřebuje energii a navíc znám jeho apetit. Občas nedokážu uvěřit, kolik toho spořádá, ale musím říct, že ostatní vlci jsou na tom stejně.

Kouknu z okna a protočím oči. Přijel i strejda to bude horor, doufám, že Agaton bude spát o něco déle.

Jeho ruce mně obejmou kolem pasu a já se neubráním povzdechnutí.

"Copak se děje, miláčku?" zeptá se mě Agaton a já se zatetelím blahem. Tohle je poprvé, co mě takhle oslovil a nemůže to zůstat bez odpovědi. Otočím se a začnu ho líbat.

"Dobré ráno, lásko. Přijeli naši i strýc," odpovím, co možná nejklidněji. Z jeho hrdla se ozve zavrčení.

"Nech to být a jez," pošoupnu ho ke stolu a dám před něj talíř. Pustí se do jídla a nezapomene mě nakrmit. Sníme to, než se všichni nahrnou do domu. Útrpně se s Argonem na sebe podíváme a přemístíme se do obýváku, kde zapnu televizi. Na první pokus se mě podaří televizi přepnout na program, který nás oba baví.

První do obýváku vejde máma.

"Kiro, můžeš mi říct…" začne máma.

"Ne, první budu mluvit já, co má znamenat tohle?!" zaječí na mě strejda a švihne dopisem o stůl. Podívám se a zjistím, že jde o soudní obsílku. Ani ji nemusím otevírat, abych věděl, že jde o žalobu. Peníze mi na účet ještě nepřišly.

"Žaloba, byl dost jasně upozorněn i písemně," odpovím klidně.

"Poslouchej ty, parchatne, tohle stáhneš a napíšeš, že mu ty peníze daruješ," řekne výhružně strejda. Zasměji se.

"To si myslíš, že jsem takový blbec? Ani mě nehne," řeknu ledově. Zřetelně cítím jak Agaton vrčí a začíná se proměňovat. Varovně mu stisknu ruku. Proměna hned přestane, místo toho se napruží jeho normální svaly.

"Jak to myslíš? Je to tvůj bratranec a tvou povinností je…" začne ječet strejda.

"Jeho jedinou povinností je starat se o sebe, Jyrene. Jak se tvůj syn opovážil porušit rodinná pravidla?" zahřmí ve dveřích děda. Na svých sedmdesát let vůbec nevypadá.

Strejda jen polkne a zůstane mlčet.

"Tak odpovíš mi?" zahřmí znovu děda.

"Jestli tohle zaplatíme, budeme bez střechy nad hlavou a…" začne se obhajovat strejda

"To jste už teď. Kira váš dům vykoupil z konkurzu, vlastně mu dlužíte i za nájem," setře ho děda a sedne si do křesla. Moc by mě zajímalo, kde tuhle informaci vyhrabal. Strejda zbledne jako plátno a povážlivě se zapotácí, udělá dva kroky a zhroutí se do křesla.

"Myslím, že bys nám mohl říct, proč jsi mu to vypověděl, Kiro," ozve se máma.

"Podrazil mě na shromáždění. Když jsem byl nařčený z toho, že se nestarám o Argora, tak se ode mě distancoval a pak si ještě přihřál polívčičku, že se mnou kamarád drží jen proto, že jsem jeho nakladatel a že jsem mu půjčil peníze," odpovím klidně.

"Však je to také pravda," ozve se strýc.

"Ale pravda zase je, že tvůj syn měl být ke své rodině loajální," setře strejdu znovu děda.

"To s tím nesouvisí," odsekne strejda.

"Nesouvisí? A jak souvisí, že bydlíte v cizím domě a žijete z cizích peněz?" zeptá se děda. Na to nemá odpověď nikdo.

"Kiro?" otočí se na mě děda. Poprvé nevím, co udělat. Jestli jim pohledávku odpustím, budou mě využívat do konce života. Jestli jim neodpustím, zachovám se podle našich pravidel, ale zradím rodinu. Tak co mám dělat?

Agaton pevně stiskne moji ruku a pousměje se. Pochopím, co tím chtěl říct, bude při mně stát, ať se stane cokoliv. Stisknu ji také a rychlým pohledem na strejdu a jeho vypočítavý úšklebek se rozhodnu.

"Soud proběhne a máte den na to, abyste se vystěhovali z mého domu. Ochranka dohlédne, abyste si nevzali nic, co vám nepatří, což je veškerý nábytek a zařízení, včetně šperků," promluvím do ticha.

"To přece nemůžeš udělat! Budeme žebráci," zaječí strejda.

"Právě jsem to udělal. Když jste chtěli žít v blahobytu, měli jste se držet pravidel rodiny," odseknu ledově.

"Ale…" začne protestovat strejda.

"Žádné ale tu není. Vždycky mi stačilo, abyste udržely podnik aspoň na stejné úrovni, jako jste ho dostali, nikdy jsem nechtěl, abyste z nich udělali megapodniky. Stačilo mi, že jste je udrželi nad hladinou. Myslíš, že nevím, co se se všemi stalo? Dobře to vím, jsem na ně hrdý a mají své místo v závěti. Co provedl tvůj syn je neodpustitelné. Obrátit se k rodině zády je pro mě neodpustitelný zločin. Rodina má držet pohromadě za jakékoliv situace, tohle je pravidlo, které jsem vás chtěl naučit. Vy do té rodiny už nepatříte, protože se staráte jen o sebe a jdete za svým cílem přes mrtvoly," přeruší ho ostře děda.

"Tak proč pomáhal příteli?" zaječí strejda.

"Přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme sami, nehledě na to, že vždycky, když jsem potřeboval pomoc, byli první, kdo mi nabídli pomocnou ruku," odpovím klidně.

Na to se strejda otočí na patě a vypadne z našeho domu, jako by mu hořelo za patami.

"Tak to bychom měli tu štěnici, a teď jak sis dovolil odejít z rodinné oslavy?!" zahromuje na mě.

"Prostě jsem se zvedl a odešel, nejsem povinen se účastnit, kde jaké kašpařiny. Klidně si mě vyděď, když se ti uleví," opáčím klidně.

Dědova reakce nás udiví všechny. Rozesměje se.

"Nejspíš bys mě svým majetkem převálcoval. Nezlobím se na tebe, co kdybych tě ustanovil dědicem klanu?" zeptá se mě.

"V ten moment bych se vás zřekl," odpovím bryskně.

"Myslel jsem si to, takže to necháme tak. Kde máš vlka?" zeptá se a rozhlédne se.

"Dnes se proměnil, je mi líto že tě musím zklamat," odpovím klidně.

"Ne, není ti to líto," zasměje se a otočí se na Agatona a začne si ho prohlížet.

"Celý otec, jsem rád, že se ti nic nestalo a že se o tebe kapitán dobře postaral, Asire," usměje se děda.

Zůstanu na něho civět s otevřenou pusou.

"Co tak hledíš? Všichni z rodiny mají co dočinění s vlky, buď jsme jejich strážci, nebo ochránci. Nikdy se nestalo, že by se vlkovi pod naší ochranou něco stalo," ozve se máma s úsměvem.

"Takže, když…" začne mě docházet.

"Jo, když ses sbalil a třískl dveřmi, vlastně se nám ulevilo," dopoví děda.

Málem mě švihne. Zároveň ve mně začne klíčit děsivé podezření. Modlím se, abych se mýlil.

"Jdu připravit něco na oběd," ozve se máma a zmizí v kuchyni.

"Tak lidi, co podnikneme večer?" zeptá se nás děda.

"Nevím, co ty, ale my jdeme do kina a sami," ozvu se ostře. Agaton se tiše uchichtne. Tak přece poslouchal, pomyslím si a oči opět upřu na obrazovku.

"Na co půjdeme?" zeptá se po chvíli Agaton.

"Vlkodlačí pomsta," odpovím a Agatonovi zacukají koutka.

"Zřejmě to bude poučné," odpoví hlasem, ve kterém je slyšet smích.

"Jo to máš pravdu, jednou jsem to viděl, je to horor," upozorním ho klidně. Přece mu nebudu vykládat, že jsem celý film dusil smíchem. Znovu ten film opakují, asi měl úspěch.

"To jsem na to zvědavý," zamumlá Argor a podívá se na mě. Pak už nás máma zavolá k obědu.

"Tohle měl být horor, jo?" zeptá se mě Agaton, když jdeme domů. Co chvíli si utírá slzy smíchu, když si vzpomene na nějakou scénu.

"Jo, tak to psaly v letáku," bráním se.

"Dobře, ale proč, když ten vlkodlak útočil, spíš utíkal pryč?" zeptá se mě Agaton.

"To já netuším. Ještě jsem netušil, že vlkodlaci umí lézt po zdi na střechu a letět takřka dvacet metrů!" připomenu mu další scénu. Agaton se takřka zlomí v pase.

"Tohle měli dávat jako komedii," ujistí mě. Naprosto s ním souhlasím.

Pak už jdeme procházkou ztemnělým městem, občas totiž nesvítí pouliční osvětlení, když se Argor zarazí a pátravě se podívá do jedné z uliček. Nastražím uši a uslyším zvuky rvačky.

"Hlavně se nepřeměňuj," syknu na něho a vyrazím s Agatonem v patách za zvukem.

Když dorazíme na místo, uvidíme, že jakási parta chlapů se snaží zneškodnit jednoho sotva patnáctiletého kluka, který se hbitě brání. Až příliš hbitě, usoudím a ozvu se.

"Není to trochu neférové, pět na jednoho?" ozvu se hlasitě.

"Do toho vám nic není," otočí se jeden a ožene se po mě tesákem. Uskočím, bez problému mu zlomím ruku a třísknu s ním o zeď, že se svalí na zem v bezvědomí.

"Hele, napadat našeho kámoše nebudete," ozve se za námi. Jen pootočím hlavu a podívám se na Agatona. Ten se klidně opře zády o moje záda a připraví se k obraně, nebo spíš k útoku, opravím se, když se Agaton téměř neznatelně ode mě odrazí a vletí přímo do středu útočníků.

Hned ho následuji a musím obdivovat jeho bojové dovednosti. Neříkám, že je také neumím, skvěle se doplňujeme. Netrvá dlouho a ti, co se zmůžou na útěk, utečou, zbytek se aspoň odplazí.

Když je klid otočíme se ke klukovi a já konečně dostanu možnost si kluka prohlédnout. Tmavě hnědé, krátké, rozcuchané vlasy, čokoládové oči, ve kterých je až příliš mnoho strachu a uštvanosti, trpce sevřená ústa svědčí o přílišném strádání, které by nemělo poznat žádné dítě. Vytáhlá a vyhublá postava. Svým zrakem postřehnu i pár řezných poranění či starších modřin. Na krku mu zahlédnu černé znamínko v podobě vlka, tak přece.

"Kolik myslíš, že mu je?" zeptá se mě Agaton tiše.

"Kolem čtrnácti," odpovím mu a vytáhnu telefon. Kluk se roztřese.

"Nechceme ti ublížit," ozve se Agaton. Kluk neposlouchá a snaží se stáhnout do tmavého kouta, při tom si všimnu, že za sebou táhne nohu. Vytočím číslo strážců a ti jsou za chvíli u nás.

"Myslíš, že už má nějakého ochránce?" zeptá se za mnou Leon a jde k němu. Kluk zavrčí a Leon se zastaví kousek od něj.

"Nejspíš ne," odpovím mu a obejmu Agatona kolem pasu.

"Tak to budeme muset nejspíš počkat," usoudí Marcus a zdánlivě pohodlně se opře o nejbližší zeď.

"Měli jste nějaké problémy?" zeptá se mě jiný strážce, když zachytí rámus ve vedlejší ulici a Agaton zavrčí. Kluk se na něho vyjeveně podívá a trochu se zklidní.

"Jo, nějaká parta ho napadla," kývnu směrem ke klukovi. Strážce kývne a s pár dalšími vyběhne z uličky. Ozve se hluk rvačky, který téměř hned utichne a strážci se vrátí.

"Tohle vypadá na dlouhou noc, kde je jeho ochránce?" zavrčí Leon.

"Tady," ozve se udýchaný hlas Jacka, který vpadne do uličky. Strážcům se na první pohled uleví a pustí Jacka.

Pousměji se, tak se přece jen dočkal. Agatona odtáhnu bokem a obejmu kolem pasu. Přes jeho rameno se dívám, jak si Jack poradí.

Trochu se rychle vydýchám a mezitím si prohlížím svého vlčka. Zahlídnu pár modřin a řezných ran, ale hned vím, že si to neudělal, za tím někdo byl. Na první pohled vidím, že to bude rváč, ale nevadí mi to. Pomalu se začnu přibližovat a totálně ignoruji jeho vrčení. Když vidí, že tohle nezabere, snaží se stlačit ještě víc do kouta. Nebude jednoduché si vydobýt jeho důvěru. Instinktivně vycítím jeho vlčí jméno, Saitor. Je pěkné a teď to lidské.

Kleknu si vedle něho a dotýkám se jeho nohy, trochu nohou cukne, nejspíš nebude v pořádku. Trochu se posunu a natáhnu k němu rozevřené dlaně.

Každý vlk ví, co má dělat i ten nepřeměněný. Po chvíli kluk trochu roztřeseně natáhne ruce a položí je na moje. V ten moment před mýma očima proběhne jeho celý život, to, že nebyl jednoduchý, vám říkat nemusím.

Naproti tomu Yorimu proběhne můj život. Kouká na mě s očima rozšířenýma strachem. Pohladím ho a sundám si bundu, kterou mu přehodím, přes špinavé triko. Nebrání se a to ani tehdy, když ho opatrně vezmu do náruče, abych mu víc nepoškodil naštípnutou nohu.

"Strejda nás bude čekat v ordinaci," promluví Kira.

Vděčně se na něho usměji a vykročím z uličky. Strážci jdou s námi a dávají pozor na to, co se kde šustne. Odnesu Yoriho do ordinace, kde nikdo není a položím ho na stůl. Za chvíli přiběhne strejda.

"Teda, to jsem myslel, že budu mít klid, co je za zranění?" vyhrkne hned ve dveřích. Vysypu to ze sebe. Yori se na mě vyděšeně podívá.

"Ta noha bude chtít rentgen a většina ran zašít, takže pojedeme do nemocnice," rozhodne se během vteřinky.

Vezmu Yoriho znovu do náruče a vynesu ho do auta, dva strážci nasednou také.

"Kiro, jdi domů a řekni mámě, co se stalo, ať nemá zbytečný strach," ozve se strejda. Bratr přikývne a s Agatonem odejde. Nás strejda odveze do nemocnice, kde ošetří Yoriho a pak nás odveze domů.

"Jak mu je?" Otevře nám máma dveře.

"Už líp, ale má hlad," odpovím ji a zavedu Yoriho do kuchyně, ten se za mnou belhá o holích, na tu nohu dostal sádru, jen děkuji bohu, že se bude proměňovat až za rok jinak by s námi musel spolupracovat veterinář.

Dám na talíře jídlo a jeden dám před něj i s příborem. Hned se do jídla pustí a očividně se snaží krotit, když dojí, beze slova mu přidám. Po jídle ho zavedu do koupelny a umyju ho, ty hadry, co měl na sobě, rovnou vyhodím a půjčím mu něco ze svého šatníku. Je mu trochu velké, ale lepší než nic. S menšími obtížemi se umyje a oblékne. Pomoc odmítne.

Počkám a pak ho zavedu do svého pokoje a uložím do postele, v tu ránu usne. Zaběhnu se osprchovat a lehnu si vedle něho. Nebude nadšený, ale musí si na to zvyknout.

Nakouknu k bratrovi do pokoje a zjistím, že už spí i se svým chráněncem, tak potichu odejdu. Vrátím se do pokoje a lehnu si k Agatonovi, který se ke mně přitulí. Obejmu ho a začnu přemýšlet o dnešním dni. Teprve teď mi dojde, že jsem se dědy nezeptal, jak ví, že je Agaton Asir. Na to bude čas zítra, pomyslím si a usnu.

Probudí mě sprška studené vody.

Prudce se posadím a koukám do Ramarovích očí.

"Co?" zamrkám nechápavě.

"Vstávat ospalče,"zazubí se na mě.

"Kolik je hodin," protáhnu se lenivě.

"Půl páté večer," odpoví mi Ramaru pobaveně. Řízená střela by mi záviděla takový start, jaký jsem předvedl.

Vletím do obýváku.

"Proč jsi mě nezbudil?" zeptám se naštvaně Agatona.

"Já se pokoušel, ale bohužel bomby mi zabavili a nic jiného na tebe nezabralo," pokrčí Agaton rameny. Zbytek osazenstva má co dělat, aby se nesmáli. Se zavrčením zapadnu zpátky do pokoje a obléknu se džínů a černého roláku.

"To by mě zajímalo, co jste dělali v noci. S Agatonem jsme taky nemohly hnout," drbne si Falko.

"Je mi líto, je to přístupné pouze dospělým, štěně," odseknu a pustím se do večeře.

Najím se a chceme vyběhnout, když dorazí stráže.

"Nikam, všude se to hemží lovci, už napadli pět vlků. Ven můžete jen s hlídkou," oznámí nám udýchaně.

Zděšeně se na sebe podíváme. Tohle se ještě nikdy nestalo.