Probudím se u Kiry doma a překvapeně se rozhlédnu, marně přemýšlím, jak sem se sem dostal. Nakonec se zvednu a loudám se dolů. Najdu je v obýváku jak se dívají na film.

"Ahoj, Tuláku," usměje se na Krak.

"Pojď, broučku," vyskočí Kira a otevře mi dveře do zahrady. Už z předešlé návštěvy vím, kam musím. Za okamžik se vrátím a Kira přede mě postaví misku s granulemi. Aby se neřeklo, sním pár kousků a stulím se u Kiry na gauči.

"Argore…" začne ostře Kira.

"Nemám hlad, nikdy do sebe nic nenasoukám, když se zrovna vzbudím," přeruším ho.

"Dobře do hodiny to chci vidět snězené," řekne svou podmínku a zajede mi rukou do srsti. Zatím co se dívá na film, přemýšlím jak se tomu vyhnout. Vážně nemám hlad.

Někdo do mě žduchne, otočím k němu hlavu a tázavě se podívám na Gora. Ten pokyne směrem k misce. Podívám se tím směrem a zavrtím hlavou.

Nemám hlad, ale nevím, jak jim to vysvětlit. Nakonec se kolem mě shromáždí všichni a tiše vrčí. Mám toho tak akorát dost. Proletím kolem nich a začne honička. Schovávám se na všech možných i nemožných místech a snažím se jim ztratit.

Nakonec v zoufalství vyskočím z prvního patra, směrem k parku, vyškrábu se vysoko do koruny rozložitého a starého dubu.

Sotva se uvelebím, jsou kolem ochránci s vlky a do hledání se dá i pár strážců. Jsou to ti, co mě hledali, když jsem utekl od Darena.

Nenamáhám se odpovědět ani Kirovi, kterému se v hlase po nějaké době ozve zoufalství. Najednou ucítím, nějaké pnutí ve svalech a o chvíli později se dívám, ne do rozzlobených, ale přímo rozzuřených očí Kiry. Nervózně polknu.

"Dolů," řekne tiše a já hned poslechnu. Vím, kdy si nemám zahrávat.

"Na stromě? Odkdy vlci lezou po stromech?" zeptá se jeden strážce a kouká na mě jako bych spadl z Marsu.

"Od té doby, kdy je vlk Argor," odpoví Falko a v jeho hlase není ani stopa po humoru. Nikdo se ani neuchichtá.

Kira mě drapne za srst na krku, a i když se bráním, bez námahy mě dovleče do domu.

"Pane Kiro, okna v celém domě jsou pozavírána," ozve se Naoe a podívá se na mě se starostí.

"Díky Nao, dnes už máte volno," usměje se na něho Kira a táhne mě do obýváku a pak dál do koupelny.

Vytáhne větší váhu a postaví mě na ni. Koukne se na displej a zanadává. Seskočím z ní a stoupnu si do rohu.

"Je to moc zlé?" zeptá se Lucien.

"Má skoro pět kilo podváhu," zavrčí Kira. "Je mi líto kluci, ale na žádný výlet nepojedeme, dokud se nespraví."

"To chápeme," kývnou smutně a podívají se na mě.

"Ale já chci jet!" ozvu se.

"Ani náhodou, dokud nepřibereš, budeš chodit maximálně na zahradu a na pět minut," ozve se ostře Kira. Zaútočím na něho.

Zpacifikuje mě s takovou rychlostí, že nestačím zírat. Pořádně mě vyprášil kožich. Nasraně se na něho podívám a namáhavě stoupnu. Když ke mně přijde, oženu se po něm. V dalším okamžiku dostanu bolestivě po čumáku, až zakňučím.

Bez milosti mě dotáhne k misce.

"Odtud se nehneš, dokud to nebude v tobě," oznámí mi.

Kouknu se na granule, fakt nevypadají zle, ale…

"Kiro, vážně nemám hlad," upřu na něho smutné oči.

"Kdy jsi naposled něco jedl?" zeptá se mě.

"Když jsem se vzbudil," odpovím mu obratem.

"Těch deset granulí nepovažuji za jídlo," setře mě.

"U Sona," odseknu mu.

"To je fakt, ale bylo to včera v poledne," založí si ruce na hrudi.

Někdo zazvoní a Lucien odběhne otevřít. Dovnitř vletí dva černí vlci a postaví se přede mě, vrčíc na Kiru. Ten je dokonale ignoruje a pohledem mě dál probodává.

Zkusím se odplížit.

"Nikam," štěkne Kira. Skrčím se.

"Co po něm tak ječíš?" zeptá se udiveně Juno.

"Argor nechce jíst," odpoví naštvaně Kira.

"Tak ho proboha nech. Vezme si, až bude mít chuť," ozve se Shou.

"Moje řeč," ozvu se. Kira po mě šlehne pohledem a otočí na Shoua.

"Řekl bys to samé svému vlkovi, kdyby měl pět kilo podváhu?" zeptá se zvědavě.

Všichni čtyři se na mě zděšeně podívají. Povzdechnu si, právě jsem ztratil spojence.

"To snad ne!" zděsí se Juno.

Kira mu věnuje jen ironický pohled a znovu se zaměří na mě. Hbitě mu proklouznu pod rukama a schovám se v jedné z místností. Než stačím zabouchnout dveře, opře se do nich Kyr a otevře je. Spolu s Tyrem vletí dovnitř a zabouchnou za sebou.

"Řekni mi jeden jediný důvod, proč nechceš jíst," zavrčí na mě Tyr.

"Nemám hlad," zavrčím zpět a v břiše mi zakručí. Oba dva pozvednou obočí. Tohle jsem u vlka ještě neviděl. Couvnu.

"Nemáš hlad?" ozve se skoro přátelsky Kyr. Nenechám se ošálit, stejně jako Kira má v hlase takový pod tón jasného varování, že se automaticky skrčím až k zemi.

"Nechci jíst granule," uvedu pravý důvod.

"A taky je jíst nebudu," odseknu.

"Vážně ne? A to si myslíš, že tě jen tak necháme umřít hlady, když jsme tě našli? Naivko," zavrčí Tyr.

"Kdo je u tebe naivka? Troubo," zaútočím na ně.

Vypráší mi kožich ještě důkladněji než Kira. Na rozdíl od něj, se nestarají, jestli mi nějak ublíží. Po chvilce, ode mě odstoupí.

"Tak?" zeptá se Kyr.

"Ne," zavrčím a výprask pokračuje.

Asi po třetím kole se konečně vzdám a s fňuknutím kývnu. Kyr doběhne ke dveřím a šikovně je otevře.

"Vstávej a jdeme," podívá se na mě.

S bolavým tělem se zvednu a loudám se z pokoje. Jdou vedle mě a dávají pozor, jestli nezdrhnu. Nemám na to ani pomyšlení.

Než stačím zareagovat Argor mi proklouzne pod rukou. Jeho bratři se rozběhnou za ním. Nechám je, snad ho přivedou k rozumu. Pohodlně se opřu o zeď tak abych viděl na pokoj, kde zmizeli, a čekám, co bude.

Za chvíli se ozve zvuk zápasu. Vlci vyrazí ke dveřím.

"Nikam," ozvu se ostře a jejich ochránci je stáhnou zpátky.

"Kiro, fakt si myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptá se opatrně Ramaru a starostlivě sleduje dveře, za kterými je slyšet rvačka.

"Nebojte, neublíží mu," pousměji se.

"Když to říkáš," pokrčí rameny Lucien a uhne před tesáky Sorba.

Zvuk rvačky utichne, potom se opakuje ještě dvakrát, než se otevřou dveře a z nich vyjde Argor se skloněnou hlavou. Podle toho jak jde, ho očividně všechno bolí.

Co mě překvapí je, že dojde k misce s granulemi a začne jíst. Jakmile dojí, jeden z jeho bratrů mi postrčí misku a já doběhnu pro druhou dávku.

Argor couvne, ale stačí jemné zavrčení jednoho z nich, ho donutí, aby do sebe nasoukal i tu druhou. Teprve pak ho pustí a narvaný Argor se dovleče na gauč, kde se stočí do klubíčka a uraženě s námi nemluví.

"Díky," usměji se na ně a znovu Argorovi naplním misku, aby si vzal, kdy chce.

"Nemáš za co, kdyby zase zlobil, zavolej Shouovi nebo Junovi a my přijdeme. Vlastně nám ani nemusíš volat," dodá zlomyslně.

Argor jen něco zavrčí a ti dva se zachichotají. Pak doběhnou ke gauči, aby se s ním rozloučili, a se svými ochránci vyběhnou z domu.

"To mělo znamenat co?" zeptá se ohromeně Yuki.

"Nejspíš přátelská domluva, Hastrmánku," odpoví vesele Goro.

A my se sborově rozesmějeme. Je fakt, že Yuki se svýma zelenýma očima i vlasy hastrmana připomíná. Jediné štěstí je, že nemá dlouhé vlasy a nežije v rybníce, nevím, jak by se tam Gorovi líbilo.

"Neříkej mi tak, nebo se do toho rybníka fakt přestěhuji," vyhrožuje Yuki se smíchem Gorovi.

"Ne díky, nechci, aby ze mě byla vlkoryba," odsekne Goro a my jdeme do kolen.

"Ty Goro a to bys měl taky ploutvičky?" zajímá se Yuki a to se už sesypeme kompletně. Ta představa je k popukání.

"Prosím tě, ploutvičky! Já se jen divím, že ti ještě nenarostly žábry, podle toho jak dlouho se mácháš ve vaně," setře ho Goro.

"To ne! Ještě bys mi je záviděl," vyvalí na Gora oči Yuki.

"To bych měl co, kanibale, jíš své příbuzné!" odsekne Goro.

Je na tohle, co dodat? Smějeme se ještě hodiny po této výměně názorů. Stačí se podívat na jednoho nebo na druhého a vyprskneme znovu. Tuhle debatu slyšíme poprvé.

Když se dostatečně vysmějeme, sedneme si před televizi, já k Argorovi na gauč, i přes jeho temné vrčení a zapnu nahodile televizi.

K naší smůle tam zrovna dávají podmořský život a nám před očima propluje představa Gora s ploutvičkami, jak zdrhá před žralokem. Pro smích nejsme schopni se pohnout natož to přepnout jinam. Nakonec se mi to podaří a na programu věnovanému jen zvířatům objevím život vlka. Hned se uklidníme a nespustíme oči z obrazovky, v duchu děkuji za satelit.

Ještě dlouho po skončení pořadu o něm debatujeme a přemýšlíme jak naším vlkům zjednodušit život ve městě.

Nakonec se jeden po druhém rozloučí a odejdou. Zůstanu tu jen s Lucienem. Hned na začátku jsem si všimnul, že má trochu jiné starosti.

"Luciene, můžu ti nějak pomoct?" zeptám se ho.

"Jo, jestli máš půl milionu," odsekne vztekle.

"Kolik přesně potřebuješ?" zeptám se ho.

"Sedm set tisíc, jinak přijdu o dům," povzdechne si.

"Počkej, ale ten dům máš splatit do pěti let, ne?" zarazím se.

"Jo, to jsem měl, ale otec zatahal za nitky, a jelikož je postavený dost vysoko tak mu bylo vyhověno. Jestli tu částku nesplatím do týdne, tak…" zachmuřeně se odmlčí.

Zatrne ve mně.

"Tohle si přece nemůžou dovolit," vyvalím oči.

"Jak vidíš, můžou. Jako důvod uvedli, že jsem jim dal lživé informace," odpoví.

"Kdy je potřebuješ?" zeptám se.

"Poslední den je v pondělí a teď je sobota," odpoví.

"Tak to stihneme," řeknu klidně.

"Počkej, přece mi nemůžeš půjčit takovou sumu, tolik ani nemáš," začne se Lucien bránit.

"Tu ne, ale v bance jo. Myslíš, že vám bude stačit pro začátek milion a čtvrt?" zeptám se s úsměvem.

Chudák Lucien na mě zůstane zírat s otevřenou pusou. A to ještě netuší, jaké další překvapení pro něho mám, ale to už pro něho nebude taková radost. Spíš mě bude nadávat, ale co?

"Počkej, to přece nemůžeš mít," snaží se vzpamatovat ze šoku.

"Kdybych to neměl, tak ti to nenabízím," usměji se na něho.

"Děkuji, přijímáme, Kiro," usměje se na mě Sorbo, je vidět, že mu spadl kámen ze srdce.

V pondělí, zaběhneme do banky hned ráno a nechám převést peníze. Lucien zaplatí dluh naráz a já se s požitkem dívám na jeho vzteklého otce, který chtěl tímhle způsobem donutit syna, aby se vrátil.

V momentě, kdy Lucien položí na stůl poslední halíř a dostane potvrzení o splacení, vyřítí se z kanceláře banky rudý vzteky.

"Díky Kiro, všechno ti vrátím," podívá se na mě vděčně Lucien.

"Nemáš za co," usměji se.

"Mám,"odpoví mi. Pousměji se, brzo mi tak děkovat nebude.

A taky, že ne. O pět dní později stojí přede mnou a běsní vzteky.

"Co to má znamenat?!!" ječí na mě a ukazuje dopis z nakladatelství, kam jsem poslal jeho knihu po tom, co jsem to přečetl.

"Říkal jsi, že si s tím můžu dělat co chci a ještě jsi mi to podepsal," pokrčím rameny lhostejně.

"Nikdy jsem neměl v úmyslu to vydat, jen jsem se pokoušel uklidnit! Kdo ten odpad bude číst? Nikdo!! Zavolej tam a stáhni to," ječí nepříčetně.

"To už nepůjde," odpovím klidně.

"Co? Jak to myslíš?" přeskočí mu vztekem hlas.

"Už je to na pultech knihkupectví," odpovím mu s klidem a hodím mu jeden výtisk.

Zůstane na mě zírat s otevřenou pusou a neschopen slova.

"Poslal jsem to tvým jménem. Hodnotilo to deset lidí s jiným vkusem. Do tisku to jde, když to projde sedmi, ta tvá kniha prošla všemi. Do výběru nemůžu zasahovat ani, když to nakladatelství vlastním," dorazím ho s klidem.

"Tak doufám, že se ti to aspoň vyplatilo," procedí skrz zuby.

"Mám tu pro tebe smlouvu na tuhle i na další knihy, co napíšeš. Sedmdesát pět procent jde na tvoje konto, zbytek nám. A to z každé knihy," podám mu papíry.

Lucien, který nemá na výběr, podepíše.

"Spokojený?" zavrčí na mě.

"Ano děkuji. A kdyby tě to zajímalo. Do knihkupectví se dostalo půl milionu výtisků, teď připravujeme dotisk a překládáme to do pěti dalších jazyků," zazubím se na něho.

Jeho to doslova porazí. Asi o svém talentu neměl velké mínění.

"Tak to tě možná potěší, že má skoro dopsanou druhou knihu. Psal, když byl ve stresu," práskne ho Sorbo.

"Už se těším, až si to přečtu," zamrkám vesele.

"Na to zapomeň, nic ti už nedám," zaječí na mě Lucien. Vesele mu zamávám před očima právě podepsanou smlouvou. Lucien jen zasténá a chytne se za hlavu.

"Uzavřel jsem smlouvu s ďáblem," zafňuká Lucien.

"S velice dobrým ďáblem," směje se Ichigo.

"To je fakt, co my jsme se do tebe nařvali, abys to vydal," přidá se Ramaru.

"To si říkáš kámoš?" podívá se na mě Lucien s psíma očima, umí je dokonaleji než Argor.

"Ano," zubím se. Pak to Lucien konečně vzdá a poděkuje.

"Jaktože vlastníš knihkupectví?" zeptá se Krak.

"Naše rodinná tradice. V patnácti dostaneš firmu nebo podnik na pokraji bankrotu a buď prorazíš, nebo se utopíš," pokrčím rameny.

"To je dost kruté," zamračí se Lucien.

"Co naděláš, nic. Když odmítneš vyhodí tě na ulici, ať se o sebe postaráš sám. To se stane i v případě, že se utopíš. Náš děda zastává mínění, že tvrdá doba si vyžaduje tvrdé metody a ty se musíš naučit bránit, ať chceš nebo ne a musíš znát hodnotu peněz. Nikdo ti nepomůže," pousměji se.

"Stalo se, že někdo neuspěl?" zeptá se Argor.

"Jo hodněkrát," zesmutním.

"Už vypadáš normálně Argore, škoda, že až po výletě, bylo tam super," zašklebí se Ramaru.

Argor něco zabručí a stočí se na jeho obvyklém místě. Dost ho ten výlet mrzí. Naléhal na mě, ale nepovolil jsem. Aspoň viděl, že když něco řeknu, myslím to vážně.

"Jeho smůla, měl si dát říct hned," odpovím.