Ležím v pokoji a tiše poslouchám hádku. Tohle už je třetí den, co jsem proměněný vlk.

Krátce po půlnoci mě předevčírem probudilo bolestné kňučení Dirka, ale brzo to přestalo.

"A mám toho dost! Buď já, nebo ten pes. Balím si věci a jedu, budu spát v hotelu. Přežila jsem pavouka, ale psa nehodlám přijmout, Leon kvůli němu nemá čas na učení," třískne máma vchodovými dveřmi.

Skrčím se ještě víc. Ta zbytečná hádka byla kvůli mně.

"Co Argor?" zeptá se táta.

"Měl by spát," odpoví Leon.

"Dobře, půjdu za mámou. Pochybuji, že by mi odpustila, kdybych ji tam nechal," povzdechne si táta.

"Tati, jedu pryč. Máme uzavřenou schůzku, budeme mimo tohle město, netuším, kam nás odvezou. Na vlky bude dávat pozor královská stráž," vypálí na otce Leon. Před dvěma dny se otci konečně přiznal, jak to s ním je.

"To je problém," povzdechne si táta.

Mám toho dost, vytáhnu napůl zabalenou tašku a doplním ji oblečením, pak si tam dám misku na jídlo a vodu. Pak tam naskládám výbavu, kterou mi koupil Kira na srst. S obtížemi vyskočím na stůl a vezmu si mobil, naštěstí leží na kraji. Shiu se zaplete do nabíječky, jak se mně ji snaží donést. Pousměji se a opatrně ji z těch drátů vysvobodím a nabíječka putuje za mobilem. Noťas je naštěstí ještě v tašce.

Jsem s taškou v půlce chodby, když si vzpomenu na důležitou věc a vrátím se do pokoje pro fotku v rámečku. Je na ní Kira.

Když ho nemůžu mít u sebe, tak ho budu mít aspoň na obrázku. Přidám ji do tašky a rozběhu se, ke dveřím. Vyskočím a s menšími obtížemi je otevřu.

Ohlédnu se na ty dva, ale ničeho si nevšimli. Vytáhnu tašku na chodbu a dotáhnu ji k Dirkovu bytu, vrátím se pro noťas, vystrkám ho k tašce a přemýšlím, co jsem zapomněl, pak uvidím Shiu jak šplhá po stěně ke klíčům. Rozběhnu se za ni a pokusím se klíče chytnout ve vzduchu, jen mě uhodí do čenichu. Zakňučím a klíče putují za mobilem a nabíječkou. Na poslední chvíli, když už jsem zazvonil, si vzpomenu na granule.

Rychle se pro ně vrátím. Zrovna se s nimi vracím, spíš je táhnu po zemi, unést dvacet kilo granulí není pro vlka hračka, se otevřou dveře a v nich stojí Daren s povytaženým obočím a Dirk, který radostně mává ocasem. Aspoň někdo má radost, že mě vidí. Daren se podívá k našemu bytu a vezme věci dovnitř, zkontroluje, jestli mám všechno a ještě se vrátí pro vodítka, na ty jsem zapomněl.

"Tak ty budeš u nás? Aspoň budeme mít společnost. Ještě se skočím domluvit s Leonem," pohladí mě a zamíří k mému bytu.

Vykukuji zpoza dveří a poslouchám. Leon souhlasí až moc snadno. Vsadil bych se, že je rád, že mě má z krku a otec jakbysmet.

"Pojď, ukážu ti, kde budeš spát," dloubne do mě Dirk a vede mě do jeho pokoje, v ní jsou dvě postele, zmateně se na Dirka podívám, netušil jsem, že má sourozence.

"Ta druhá je Darenova naši nedali jinak, že tu bude mít svoji," vysvětli pobaveně Dirk.

Přimhouřím oči, oni mi něco tají. Na občasné přespávání nepotřebují dvě postele.

"Ty poslyš, Daren tu bydlí?" zeptám se Dirka.

"Jo, jsme nevlastní bráchové," zazubí se na mě Dirk.

Doslova kecnu na zadek a zůstanu na něho zírat.

"Počkej, ale když byl ten útok…" začnu uvažovat.

"To musel na víkend za svoji máti, soud tak rozhodl," odpoví Dirk a moje věci dotáhne k posteli vlevo. Nekomentuji to a začnu si vyndávat věci. Pak se stočím na posteli a zavřu oči.

"No tak Argore, jdeme ven," drcne do mě Daren.

Ospale otevřu oči a podívám se na ně.

"Jdeme ven, pak můžeš znovu spát," podívá se na mě starostlivě Dirk. Vstanu a loudám se za nimi. Před domem nás čeká celá smečka. Připojím se k nim a běžím s nimi, ale dnes nedovádím, jen zaběhnu, aby mě neviděli, a hned jsem zpátky, abych se krčil u noh ochránců. Jindy bych se přidal k ostatním, ale dnes nemám náladu.

"Nepřidáš se k nim?" podívá se na mě Yuki.

Zatřesu hlavou a dívám se jinam. Za hodinu jdeme domů, a i když se mě snaží vyprovokovat, nenechám se.

Je mi smutno.

Jen co zajdeme do bytu, ozve se z tašky telefon. Rozběhnu se k tašce a zoufale se snažím k němu dostat. Tuhle melodii mám pouze pro Kiru.

Daren mě odežene a vytáhne ho, chvíli s ním mluví a pak mi dá telefon na postel. Povídá snad hodinu, ale nevadí mi to. Mohl bych ho poslouchat pořád.

Když zavěsí, rozhodnu se prohlédnout si byt a vydám se na obchůzku. Dirk u nás byl hodněkrát, ale já jsem u něj poprvé.

Postupně prozkoumávám byt, když uslyším vyjeknutí. Posadím se a podívám ženu tím nejroztomilejším pohledem, co dovedu.

"Darene?" ozve se opatrně žena.

Daren nakoukne do kuchyně, jak zjistím za rychlého rozhlédnutí.

"Mami klid, nic ti neudělá, Argor je vychovanější než Dirk," ujistí ženu, když nakoukne do kuchyně.

"Jak dlouho tu bude?" zeptá se žena.

"Než přijede Kira," odpoví Daren.

"Aha," povzdechne si jeho máma. Radši se otočím a co nejrychleji zmizím v pokoji.

Pak už vůbec nevystrkuji nos, abych nezavazel. Nepřemluví mě ani ke hře Člověče, nezlob se, do které se pustí celá rodina.

"Můžeš mi říct, co ti vadí? Vím, že se ti stýská, ale nemusíš se nám stranit. Máma je celá nešťastná, že se tě nějak dotkla," přijde za mnou Dirk v sobotu ráno.

"Ne to je v pořádku, jen se mi šíleně stýská," povzdechu si a opět upřu zrak na fotku.

Dirk odejde se svěšenýma ušima.

Tak a je to. Jsem tu třetí den a zkazil jsem náladu totálně všem. Proč tu vůbec jsem?

Zvednu se a vyjdu na chodbu. Ohlédnu se a uvidím Shiu, jak se žene ke mně.

"Ne holka, zůstaň tady, za chvíli se vrátím, jen se musím proběhnout," drcnu do ní trochu a packou zmáčknu kliku, už v tom začínám mít praxi. Poodstoupím a počkám, až se dveře trochu pootevřou, strčím do nich packou a škvírou proklouznu ven. A teď zavřít, je to trochu složitější, ale nakonec zvládnu i to, a seběhnu schody.

Zmučeně se podívám na skleněné dveře dole, ty se otevírají pomocí elektrického zvonku vedle dveří a tam nedosáhnu. Teda dosáhnu, ale dveře se musí otevřít hned, jak zvonek zmáčknete, jinak nefunguje otevírání.

"Pejsku chceš otevřít?" ozve se za mnou. Otočím se a ke mně capká asi devítiletá holčička, dost vysoká na to, aby mi otevřela. Udělám na ni roztomilí kukuč a zakňourám. Holčička se natáhne a zmáčkne zvonek. Sice to jsou jen dvě vteřinky, ale stačí, abych dveře otevřel.

Vyběhnu ven.

Toulám se po ulicích a snažím se tvářit jako toulavý pes, držím se co nejvíc ve stínu, aby nebyla nápadná moje modrá srst.

Po nějaké době si všimnu partičky lidí, co mě upřeně hledí a jdou pomalu za mnou. Snažím se jim zmizet nenápadně v davu, ale zbytečně.

Ten výlet asi nebyl moc dobrý nápad, uznám v duchu a zamířím do trochu klidnější ulice. Špatně. Tím jsem jim jen nahrál, zřetelně vidím, že v kapse svírají něco, co nebezpečně vypadá na nůž nebo dýku.

To už zpanikařím a rozběhnu se. Rozběhnou se za mnou.

Přidám, plnou rychlostí se prosmýknu kolem pár rohů a ztratím se jim.

No jo, jenže já jsem se ztratil taky, usoudím, když se rozhlédnu a neuvidím nic, co by mi naznačovalo cestu. Nejsou tu ani ukazatele, i když ty by mi byly taky na houby, protože názvy ulic neznám. Pamatuji si stěží tu, kde bydlím, ale aspoň bych věděl zhruba kudy se dát.

Co si budeme namlouvat, jsem prostě ňouma.

"Argore," ozve se za mnou známý hlas a já se otočím. Za sebou vidím Luciena se Sorbem, jak ke mně běží. Oddechnu si.

"Ty jsi, ale blbec," sejme mě na úvod Sorbo.

Nehádám se s ním, má pravdu. Místo toho se věnuji závažnějším věcem.

"Luciene, někdo mě pronásledoval," otočím se na Sorbova ochránce.

Lucien nás okamžitě stáhne za sebe a otočí se směrem, odkud se ozývají rychlé kroky. Vzápětí vyběhne ta parta kluků, která se zároveň zběsile rozhlíží.

K mému údivu Lucien schová zbraň a zavolá na ně. Kluci podívají naším směrem a výrazem jako by jim sletěla ze srdce celá hora kamení, se rozběhnou k nám, jeden se skloní ke mně.

"Tys nám dal. To se dělá takhle utíkat? To snad s tebou není možné, trdlo," povzdechne si kluk. Zaraženě si ho prohlížím. Vypadá normálně až na to, že na prsou má znak vlka a nad tím korunku. Leon nosí stejný, ale bez korunky.

"Dost jsme se lekli, když nám Daren volal, že jsi utekl. Tohle nesmíš dělat, honíme tě po všech čertech. Ještěže jsi v pořádku, v téhle podobě máš chodit ven jen se svým ochráncem," snaží se mi domluvit.

Jenže Kira je pryč, sklopím hlavu. Kluk toho využije a podrbe mě mezi ušima. Okamžitě na po jeho ruce vystartuji.

"Omlouvám se, už to neudělám," dává ruce nahoru v obraném gestu. Zbytek se chechtá.

"Argore už ho nech," napomene mě s úsměvem Lucien.

Ač nerad poslechnu.

"Může se ho někdo dotknout, aniž by dotyčného pokousal?" zeptá se kluk s humorem.

"Jo, jeho ochránce," odpoví v podobném duchu Lucien.

"Myslel jsem si to," povzdechne si kluk.

"O Argora se postarám, dovedu ho ke Darenovy," prohlásí Lucien.

"Jo dobře, kdyby něco, kód znáš," mávne kluk a i s partou odběhnou.

"Tak pojď Argore, udělám vám oběd a pak tě odvedu zpátky a taky musím zavolat Darenovi, ať o tebe nemá strach. Doma jsme hned, bydlím tu kousek, zrovna jsme se vraceli na oběd, když jsme tě viděli, udělám kuře," jde s námi k nevelkému domku a vytahuje klíče.

"Proč vy všichni bydlíte v domcích a my musíme v paneláku," postěžuji si smutně.

"Rozhodně nejsi sám, kdo v paneláku bydlí," usadí mě Lucien.

"Promiň," omluvím se a sklopím hlavu.

"To nic," odemkne dveře a otevře je.

"Vítejte u mě," postrčí mě dovnitř. Usměji se a vejdu hned a bez hostitelova dovolení prošmejdím byt. Co mě zarazí je, že kromě hlavní ložnice, kde je velká manželská postel, nikde není známka ani naznak po dalších osobách, kromě Sorba.

Vrátím se dolů.

"Už ses porozhlédl?" podívá se na mě pobaveně Lucien.

Kývnu a stočím se v rohu, abych mu nezavazel, vedle mě se vyvalí Sorbo a drze natáhne nohy přímo do kuchyňského prostoru. Lucien se podívá na jeho nohy.

"Měl bych vytřít podlahu, Sorbo jsi dobrý hadr?" podívá se na něho. Nejlepší na tom je, že ta podlaha je čistá. V okamžiku se Sorbo vymrští a skočí po něm. Začne rvačka kdo z koho.

Prohraje Sorbo, nějakým zázrakem se mu podaří shodit z linky olej a vylít ho na podlahu.

"Ty jsi ale ňouma," otituluje Sorba Lucien.

Sorbo zavrčí a čistou košili mu hodí do oleje.

"To snad není pravda. Byla to moje poslední čistá košile," zavrčí na něho Lucien. Netušil jsem, že ochránci umí tak nádherně vrčet.

"To bys měl vyprat," doporučí mu Sorbo.

Lucien po něm loupne očima a zmizí v domě.

"Jemu nepere máma?" otočím se na Sorba.

"Ne, Lucien bydlí sám. Jeho máma mu dala na výběr buď oni nebo já, rozhodl se pro mě, tenhle dům si koupil hned, jak odešel. Splácet ho budeme ještě dlouho, ale zvládneme to," usměje se na mě.

"Změnil´s názor?" zeptám se ho pobaveně.

"No… já… není to tak hrozné," vydoluje ze sebe Sorbo. Kdyby nebyl vlk, určitě by zčervenal. Pak už ho netrápím a mluvíme o všem možném. Dokud před námi nepřistane oběd.

Překvapeně zvednu hlavu a nechápavě se na něho podívám.

"Dobrou chuť," usměje se na nás Lucien.

"Neměl bys zavolat Darenovi?" zeptá se Sorbo a pustí se do jídla.

"So, já s ním kecal půl hodiny, zatímco vy jste si vykládali," ujistí ho Lucien a sedne si k nám se svou porcí.

Váhavě se pustím do své porce, nemám moc hlad, ale od té doby, co odjel Kira, nejím vůbec. Nakonec do sebe nasoukám celou porci, aniž bych si všimnul jejich ustaraných pohledů.

Jen co dojím, vezme Lucias talíře a umyje je.

"Tak jdeme, ať Daren moc dlouho nečeká, vezmeme to přes park," nasadí Sorbovi obojek a nechá nás vyjít ven. Zamkne a zamíříme k parku. Projdeme jím a jdeme k Darenovi. Čím jsme blíž, tím víc se loudám, nakonec na mě musí čekat u vchodu.

Nakonec tam dojdu a vejdu dovnitř dveřmi, které mi Lucien podrží. Vysoukám se do našeho patra a Lucien zazvoní.

Přijde nám otevřít Ramaru s Falkem.

Takže ostuda bude všeobecná, sklopím uši a vejdu.

Doloudám se do pokoje, a aniž bych se moc rozhlížel, omluvím se Darenovi za útěk.

"Máš štěstí, že se nic nestalo," ozve se rozzlobený hlas, který bych poznal třeba i ve smrti. Otočím hlavu a zůstanu nevěřícně zírat na rozzlobeného Kiru.

Udělám krok a pak po něm skočím, až spadne do postele, na které seděl a začnu ho olizovat.

"Nech mě, pitomče, já se zlobím," snaží se mě Kira odstrčit. Nenechám se, moc dobře slyším v jeho hlase šťastný podtón.

"Taky se mi stýskalo, obludko," vzdá se Kira a usměje se.

"Mě taky, obluďáku," vypláznu na něho jazyk.

"Kiro jak to, že jsi tady?" ozve se Sorbo.

"Oznámil jsem jim, že mě můžou s těmi oslavami ehmm, sedl jsem na první letadlo a letěl zpátky," odpoví mu Kira.

"Pevně jsem se rozhodl až dnes, když tenhle blb utekl," dodá, když vidí u všech pozvedlé obočí. Podívá se na mě a rukou mi přejede po těle.

"Dost jsi shodil," zamračí se.

"Promiň, skoro vůbec nechtěl jíst, netušili jsme jak ho donutit," omluví se Daren.

"To není vaše chyba, když si postaví hlavu, nedonutí ho nic, děkuji, že jste mi ho pohlídali," usměje se Kira.

"Nemáš za co," usměje se Daren

Dál je neposlouchám, spokojeně se stočím u Kiry a zavřu oči. Nevnímám ani, jak ostatní ztlumí hlas, aby mě nerušili.