Probudím se s pocitem, že co nevidět skončím na zemi. A taky že jo. Argor je na mě tak namáčklý, že ležím na samém krajíčku.

Posunu se i s ním zpátky a vlk otevře oči. Podle očí poznám, že ještě spí.

"Klidně spi, jsem tu," pohladím ho. Argor zavře oči a dál spí. Natáhnu se pro knihu a začnu si číst. O dvacet minut později se kniha pohne. Prstem si naznačím, kde jsem a zvednu knihu, abych se podíval na Argora, už je vzhůru a vypadá to, že mu není dobře.

Odložím knihu a pohladím ho.

"Copak se děje?" zeptám se ho.

"Bolí mě všechny kosti," zabručí mrzutě.

"Hm, tak se na to podíváme," kleknu si vedle něho a začnu mu prohmatávat končetiny, cítím nepatrné změny. Zajedu ke kloubům. To samé.

"Dobrý, vstaň, půjdeme na procházku," dloubnu do něj.

Argor zabručí a přetáhne si přes sebe peřinu. Očividně se mu nechce vstávat.

"Tak to ne," řeknu rozhodně a vyženu ho z postele. Jeho tiché vrčení hovoří za něj. Tohle mi jistě neprojde. A co teprve, když mu nasadím obojek a dotáhnu ho dolů!

Trochu si ho usmířím zbytkem kuřete s rýží.

"Děje se něco?" postřehne Don nezvyklou snídani

"Hm," kývnu a rychle se najím, chci vyrazit co nejdřív. Ostatní mě následují v příkladu a vyběhneme ven.

"Nazdar kam půjdeme?" přiběhne k nám Falko.

"Falko nesmíš mi utíkat," napomene ho Ramaru, který je kousek za ním.

"No tak Ramaru, chci se proběhnout s Argorem," zakňučí Falko. Mezitím nás doběhnou ostatní.

"Je mi líto Falko, dnes z toho nic nebude, jdeme k Vlčímu zubu," zklamu ho.

Falko se na mě smutně podívá a povzdechne si.

"Aspoň se vlci pořádně proběhnou," pousměje se Lucien.

"Tak jdeme ne?" ozve se jeden z hostů. Drcnu do Argora, ale ten se otočí a jde domů. Popadnu ho za obojek a s obtížemi uhnu před jeho zuby.

"Ari nech toho, vím, že se ti teď blbě chodí, ale teď ještě musíme do jeskyně, aby proměna zpět proběhla správně. Slibuji, že je to naposled," snažím se mu domluvit.

Odevzdaně sklopí hlavu a pohne se směrem k parku. Oddechnu si, že ho nemusím táhnout a jdu vedle něho. Jako obvykle, v parku vyvoláme pozdvižení a musíme se vytasit s povolením. Hosté je naštěstí také mají a tak nás strážník pustí bez problému. V lesíku se pustíme do běhu, proti tomu nic nenamítá ani Argor. Jen se častěji zastavuje, aby se napil. Vůbec se mi to nelíbí a tak se k němu na jedné zastávce skloním. Je hodně udýchaný.

"Je tohle normální?" zeptá se starostlivě Don.

"Ne, možná je jen nachlazený," zabručím, i když tomu se mi nechce moc věřit.

Jsme skoro u cíle, když narazíme na strážce. Je jich hodně a dávají bedlivý pozor. Právě probíhá proměna. Povzdechnu si. Komplikuje se to víc a víc.

Sednu si nedaleko skály a přitáhnu si Argora k sobě. Lehne si a položí mi hlavu na klín. Další znak, že není něco v pořádku. Jindy je to neposeda.

Naštěstí nečekáme dlouho. Z jeskyně se vynoří Tibor a vedle něj je stříbrný vlk. Ještě si trochu plete nohy. Usměji se na něho a zaběhneme tam s Argorem.

Tentokrát proměna netrvá ani půl hodiny. Ještě v jeskyni mu šáhnu na čelo, jestli nemá teplotu, nemá.

Vyvedu ho ven a držím se vedle něho.

"Takže celková proměna proběhla…" podívají se na mě z rady vyčkávavě.

"To neznamená, že to musí být hned. Rozhodně vám tady nehodlám dělat divadlo," setřu je ledově.

"To nikdo neříká. Jen máme strach, aby se nevymkl kontrole. Je strašně silný," chlácholí mě Lucasuv otec.

"To nechte na starosti mě, buďte tak laskaví," usadím je klidně.

Na to buď nemají, co říct nebo se nechtějí hádat. Ignoruju je a vedu Agatona k naší skupince.

"Je nádherný," vydechne Don a nemůže z mého kluka spustit oči. Já ovšem také ne.

Jeho vlk se naštve a skočí na něj.

"Au, Robine to bolí. Jasně, že ty se mně líbíš víc, ale nemůžu pochválit někoho jiného?" snaží se mu domluvit, ale podle mě si to ještě víc zavařil. Robin se urazí a nemluví na něj.

"Ale no tak, drahoušku," obejme Don Robina kolem krku.

Robin se otočí a kousne ho do nosu. Snažíme se nesmát.

"Měl bys dělat něco s tou tvou urážlivostí," mne si Don dotčeně nos.

"A ty se svými hormony," trefí hřebíček na hlavičku Falko. Tentokrát se urazí Don, zatímco my se sesypeme smíchy.

Za neustálého pochichtávání se vydáme zpátky.

Jen co dojdeme, uložím Agatona do postele. Vůbec se nebrání a skoro hned usne.

"Myslíš, že je nemocný?" zamračí se Yuki.

"Buď je, nebo bude. Vůbec se mi ho nechce pouštět domů, ale přijeli jeho rodiče. To bychom asi nevysvětlili," povzdechnu si zachmuřeně a pohladím spícího Agatona.

Odpoledne do něj stěží dostanu misku polévky. A po tom co ho večer vzbudím, se vydáme k němu domů. Kupodivu je v pořádku a začne šaškovat s ostatními.

Pomalu si začínám myslet, že to byla únava z přeměny.

Leon nás už čeká před dveřmi. Podám mu tašky.

"Leone, ráno se mi moc nelíbil, dej na něho pozor a zavolej mi, jasné? Jestli to teď zmastíš tak tě zkopu do krychličky," varuji ho vztekle.

"Klid, vím. Nemusíš mít starost," chlácholí mě Leon.

"To jsi říkal i posledně," usadím ho vztekle.

"Jo vím, ale Agaton je v téhle době vždycky nemocný a nejsem takový blázen, abych si troufl na nemocného vlka," povzdechne si Leon.

"Tak přece," zachmuřím se a kouknu po Agatonovi.

Ten přiběhne a skočí mi kolem krku, než stačím protestovat, přitiskne své rty na moje a začne mě líbat. Hned se k němu přidám, i když se mi z těch polibků začne točit hlava.

Nakonec se první odtrhne Agaton a položí mi hlavu na rameno. Dokonale ho chápu, mně se od něj taky nechce.

"Naši přijdou za hodinu," promluví tiše Leon.

Agaton se toho chytne a začne mě táhnout do schodů. Nechám se.

V bytě mě dotáhne do pokoje a shodí na postel, pak na mě skočí a začne mě líbat. Přetočím se tak, aby ležel na posteli, protože tuším, že by mě jen tak nepustil. Nechám ho, ať si dělá, co chce jen mu zabráním v rozepínání košile.

Zamračí se na mě a stulí se ke mně, za chvíli spí. Opatrně vstanu a přikryji ho. Dám mu pusu a vyjdu potichu z pokoje.

Vejdu do pokoje Leona, který leží na posteli a čte si nějaký časopis, abych ho znovu varoval.

"Vím, co mám dělat, nemusíš mi to opakovat stokrát," promluví, sotva otevřu pusu.

"To doufám. Teď spí tak ho nebuď," zavrčím a otočím se k odchodu.

"Kiro," ozve se Leon. Otočím se a jen stěží chytnu dva lesklé předměty, které po mě Leon hodil. Otevřu dlaň a na ni mi leží dva klíče. Okamžitě mi dojde, že jsou od jejich bytu a vchodu.

"Díky," usměji se a jdu na chodbu, kde se obléknu. Otevřu dveře.

"Kiro," zastaví mě Leonův tichý hlas. Otočím se na něho.

"Sluší vám to spolu," usměje se smutně a zajde do pokoje. Pousměji se.

Stojím v pokoji u okna a v momentě kdy klapnou dveře, se mi po tvářích skutálí slzy. Utřu je a konečně se smířím s tím, že patří Kirovi.

Zbytek večera a část noci strávím tím, že pendluji z mého pokoje do jeho. Kolem jedenácti se mi nějak nezdá, a když mu šáhnu na čelo, vyjeknu, jak je horké. Začnu si nadávat do idiotů, že jsem si toho nevšimnul dřív a zaběhnu pro teploměr. Strčím mu ho do podpaží a čekám. Když ho vytáhnu, zděsím se, má 39,5°. Zaběhnu k sobě a vytočím Kirovo číslo.

Nestačí ani zazvonit a už slyším, jak někdo odemyká dveře. Vykouknu z pokoje, povytáhnu obočí a zavěsím, na chodbě je Kira.

"Zrovna jsem se chystal ti volat," přivítám ho.

"Měl jsem blbý pocit, jak mu je?" zeptá se a přejde přímo k Agatonovi.

"Blbě má skoro čtyřicítku, dám mu prášek proti horečce," otočím se na patě.

"Ne, tím mu jen ublížíš," zarazí mě ve dveřích. Nechápavě se na něho podívám a vidím, že někam volá.

"Za chvíli přijde strejda, počkej ho dole," dá mi pokyn a já hned poslechnu. V téhle situaci ví jen ochránci co dělat.

Když se za chvíli vrátím, vidím, že Agaton má sbaleno a je napůl oblečený. Doktor hned zamíří k Agatonovi a po prohlídce mu vpíchne průzračnou kapalinu. Kira ho začne pečlivě oblékat. Triko, rolák, svetr a ještě bundu.

"Kiro?" zanaříká Agaton a otevře oči.

"Jsem u tebe miláčku, trochu se projedeme k nám," zamumlá Kira a vezme ho do náruče.

"Řekni mi, proč jsme tedy šli odpoledne sem?" zeptá se Agaton se stopou humoru.

"Abychom se prošli," ujistí ho pobaveně Kira.

"U tebe je stejně líp," zamumlá Agaton a usne.

"To mě těší," usměje se na spícího Agatona Kira a vynese ho z pokoje. Na chodbě se objeví táta a podívá se na Kiru. Přejde k němu a položí Agatonovi ruku na čelo, zamračí se.

"Dostal injekci proti horečce a ještě dostane antibiotika, má silnou angínu. Bude u mě," vysvětlí Kira tiše.

"Dobře informuj mě o jeho stavu," odpoví otec a zajde zpět do ložnice.

Zůstanu ztuhle stát mezi dveřmi Agatonova pokoje. Co se tu k čertu děje?

"Vezmi, prosím tě, jeho tašky ať se nemusíme zdržovat," požádá mě Kira a vyjde z bytu. V ten moment se naproti otevřou dveře a vykoukne Dirk.

"Proč tu děláte takový hluk. Co mu je?" vyděsí se, když uvidí Agatona.

"Je nemocný, běž dovnitř," nařídí Kira. Dirk tiše poslechne. Taky bych chtěl mít takovou autoritu.

Dole hodím tašky do kufru a otevřu mu dveře. Nastoupí.

"Kiro co se tu děje," zkusím jeho tónem z něj vydolovat informaci.

Kira se na mě pobaveně podívá.

"K tomuhle ti nemám co říct." Odpoví a lehce zavře dveře, které držím vší silou pak odjedou. Kopnu do kamene a zajdu dovnitř.

Ještě nahlásím hlídce lovce, které jsem zahlédl a jdu spát.

Lehce vyběhnu schody do pokoje a položím Agatona do postele. Začnu ho svlékat. Pak otřu jeho zpocené tělo a obléknu mu pyžamo. Probudím ho na prášky a natáhnu se vedle něj. Na hodinkách si nastavím čas na další dávku antibiotik a zavřu oči.

Tohle bude dlouhý týden.

O půl hodiny později mě vzbudí telefon. Volá Daren jestli něco nepotřebuji. S díky odmítnu a zavěsím.

"Kiro, je schůze, kvůli Vlčímu měsíci," vrazí druhý den do pokoje Ichigo a probudí mě. Za ním nakukuje Krak. Evidentně se k nim nedoneslo, že je Agaton nemocný.

"Ten má být příští rok, ne?" zamžourám ospale.

Ve vlčí měsíc jsou všichni ve své vlčí podobě. Nepromění se dřív, než měsíc uběhne.

"Blbě to spočítali, je v říjnu," vyrazí ze sebe Ichigo.

Začnu klít jak pohan a se starostí se podívám na Agatona. Jeho se to už týká také. Do října zbývá pouhý týden, a jestli se do té doby neuzdraví, bude to problém. Jako naschvál ještě jedeme na celý měsíc do jakési tramtárie. Agatona vzít sebou nemůžu a vymluvit se už vůbec ne.

Zkoušel jsem to už stokrát a pokaždé mi bylo omláceno o hlavu, že se zajímám jen o vlka a na ně neberu ohled. S klidem jsem jim to potvrdil. Stejně to nepomohlo.

"Ichigo, musíte jít sami Agaton je nemocný," podívám se na něho, když přestanu klít.

"Jasně, buď na telefonu, zkusím to s nimi skoulet," usměje se a s Krakem zmizí. Telefony jsou na radě zakázány.

Vděčně kývnu a přikryji Agatona.

"Kiro, co je to ten vlčí měsíc," zasípe Agaton a otevře horečkou lesklé oči.

"Vlčí měsíc je ten, ve kterém se samovolně proměníte ve vlky a nedokážete se proměnit zpátky," vysvětlím mu jednoduše.

"Takže žádná škola?" blýskne mu v očích.

"Žádná škola, ale pak to budete dohánět a my taky," zkazím mu radost.

Povzdechne si a požádá o čaj, hned mu pro něj skočím a donesu prášky, které spolkne bez námitek. Pak klidně usne. Zazvoní telefon. Zvednu ho a pozorně poslouchám zprávy z rady.

Po třech dnech mu klesne horečka a začíná být neposedný. Oddechnu si. Tohle bude už v pořádku. Potvrdí mi to i strejda, který se na něj přijde podívat. Hned s ním vyjdu na chvíli do parku.

"Agatone," hledám ho po všech čertech v parku už půl hodiny. A to mi slíbil, že bude hodný, nejraději bych ho uškrtil.

"Koho hledáš?" ozve se za mnou Filip.

"Neposedu, teda Agatona, ten ať si mě nepřeje," zavrčím.

"Vážně by měl z toho stromu slézt. Vlk na stromě je podezřelý," podívá se nahoru.

Sleduji jeho pohled a málem sebou švihnu. Na poslední silné větvi leží černý vlk a kouká se dolů.

"Argore okamžitě dolů," řeknu tiše.

"A nechceš jít ty…" začne.

Jediný můj pohled stačí, aby zmlknul a seskočil dolů. Přiběhnu k němu a prohmatám mu nohy, jestli si něco nevymknul. Je v pořádku.

"Stejně je zvláštní, že dokáže na stromy šplhat ve vlčí podobě," zamumlá Ramaru.

"Ve vlčí to zřejmě nebylo," zavrčím naštvaně. Budu mu muset vysvětlit, že se nesmí přeměňovat všem na očích.

"Bude bydlet u tebe?" zeptá se mě.

"Budu pryč. Rodinná povinnost, nejradši bych se na to vykašlal," zuřím.

"A proč to neuděláš?" zeptá se Falko.

"Protože bych se pak neměl jak postarat o Agatona. Byl bych mrtvý," odpovím s povzdechem.

Nechápavě se na mě podívají.

"Jediná omluva na neúčasti šesti svateb a pěti oslav kulatých narozenin je smrt. Taky nechápu, proč se nemohly domluvit a udělat to ve třech dnech nebylo by to poprvé. Ale každá chce mít svůj vlastní den a roztáhli to do celého měsíce," vysvětlím jim po lopatě.

"A to se nemůže konat tady?" zeptá se Ramaru.

"Jak chceš nacpat skoro dva tisíce lidí do šesti pokojového baráku? Na tohle si náš klan zajednal zámek v Evropě. My musíme slavit ve velkém," zavrčím vztekle.

"Nemůžeš ho vzít sebou?" napadne Ramara.

"Můžu, ale poletí letadlem v kleci a pak tři týdny bude v karanténě a to nechci," povzdechnu si.

Na tohle nemají, co říct. Je na nich vidět, že jsou docela v šoku. Moje majetkové poměry jsem jim neřekl.

"Kdy odjíždíš?" zeptá se Agaton a obejme mě.

"Zítra," povzdechnu si. Zase to udělal.

"Počkám, až se vrátíš," usměje se chápavě a mě se uleví, čekal jsem, že bude vyvádět. Rozloučím se s Ramarem a Filipem a jdu s Agatonem domů. Stejně jsme to s tou vycházkou přehnali.

Hned potom ho zaženu do postele, sice trochu protestuje, ale za okamžik spí. V sedm hodin se na něho podívám a ještě spí. Zvednu se a jdu se osprchovat.

Najednou mě obejmou Agatonovy paže a přitiskne se k mým zádům. Na rameno mi dopadnou jeho slzy. Otočím se a obejmu ho. Nic jiného dělat nemohu, taky mě bude chybět.

Když se uklidní, vezmu mýdlo a umyji ho.

"Utíkej si hajnout, hned za tebou přijdu," vystrčím ho ze sprchy a hodím mu ručník, rychle se utře a vyběhne z koupelny. Jen co to udělá, pustím na sebe ledovou vodu, abych se zchladil. Obléknu se a vyjdu z koupelny. Agaton leží zachumlaný v peřině a má zavřené oči.

Lehnu si k němu. Otevře oči a přitiskne se ke mně. Vzápětí ucítím na své kůži polibky. Než stačím zaprotestovat, políbí mě.

"Víš to určitě?" nakloním se nad něj.

Agaton kývne a přitáhne si mě k sobě. Pak už se nebráním a hladově oplácím jeho polibky. Ta ledová sprcha byla zbytečná. Nechám ho rozvázat pásek od kimona a hned ho svléknu a odhodím. Přejedu mu po boku a s překvapením zjistím, že je nahý.

Usměji se na něho a políbím ho.

Ráno otevřu oči a podívám se do jeho smutných.

"Vrátím se co nejdřív, lásko. Při nejhorším unesu letadlo," usměji se a přitáhnu ho k sobě.

Tohle bude nejdelší měsíc jaký může existovat. Smutně kývne a vstane. Oblékne se a s nechutí se podívá na počítač, který mu teď bude k ničemu. Promění se ve vlka a skrčí se v rohu.

Rychle se obleču a zabalím si věci. S Leonem se setkáme na letišti, věci má, kromě laptopu, tam. Nasadím Argorovi obojek a vyjdeme ven, svá zavazadla narvu do plného kufru. Nejsem jediný, komu jsou tyhle sešlosti proti, ale na rozdíl ode mě nemá Jack jediný argument, aby se bránil.

To, že hledá vlka, shrne s tím, že pokud je mu souzený jiný, tak ho nenajde. Nechám Argora naskočit a sednu si k němu.

Máma ještě dává pokyny Naokimu, který bude hlídat dům a hlavně svoji zahradu.

Na letišti předám Leonovi Argorův laptop a skloním se k svému vlčkovi. Mlčky ho obejmu.

"Vrátím se co nejdřív, miláčku," zašeptám mu do ucha a vydám se k odbavení. Stále se ohlížím.

Pak předám Leonovy jeho prášky a vysvětlím mu jak je má brát.

Smutně sedím uprostřed letištní haly a dívám se za ním. Tohle bude nejsmutnější měsíc, jaký kdy poznám. Netušil jsem, jak hluboce se mýlím.