"Musíte se stavit ještě u nás, Argor si tam něco zapomněl a máma, když slyšela, že jdu na proměnu, prohlásila, že ho musí vidět," ozve se Hydeki.

"Co sis tam mohl zapomenout?" zeptá se mě zvědavě Kira. Provinile se na něho podívám.

Pohladí mě.

"Tak pojď, ať jsme doma co nejdřív," vykročí směrem k našemu domu.

Snažím se nezapomínat, že mám čtyři nohy, ale i tak mě někdy podjedou. Vyběhnout sráz je nad moje síly a Kira mě musí vzít do náruče. Když si vzpomenu, s jakou lehkostí to zvládají ostatní, chce se mi propadnout do země.

"Nech toho Argore, jde ti to skvěle, třeba takový Filip ti může závidět," zasměje se Ramaru a vzápětí po něm Filip skočí.

"Slíbil jsi mi, že to nebudeš vytahovat," zavrčí Filip na Ramara.

"Já nic nevytahuji nebo ti mám připomenout, jak jsi odmítal udělat krok, protože jsi zapomínal zadní nohy?" podrbe se na hlavě.

Filipově vytřeštěnému výrazu se musíme smát všichni.

"Rok s tebou nepromluvím," nafoukne tváře Filip.

"Jo dobře, jsem zvědavý, jak dlouho to vydržíš tentokrát," utahuje si z něho Ramaru.

Filip vstane a pohodí hlavou, otočí se na patě a kráčí před námi.

"Nic si z toho nedělej, tohle slibuje stokrát do roka a skutek utek. Nejdéle to vydržel dvanáct minut," utírá si Sono slzy smíchu.

"Tsss," ozve se Filip.

Tím odstartuje další výbuch smíchu a já se trochu uklidním. Za chvíli mi to začíná jít a dokonce vyběhnu menší kopeček.

"Ramiku, nezajdeme do cukrárny?" skočí Filip Ramarovi kolem krku. Ten se podívá na hodinky, zatímco kolem hučí smích.

"Pět minut. Dobře vlčátko, to můžeme, ale spíš bych koupil obrovskou krabici na oslavu, co říkáš?" navrhne Ramaru. Všichni souhlasí a na místě se složí na zákusky. Zatímco se všichni dohadují co koupí, vyjdeme z lesa do parčíku.

Je vážně nádherný den, uznám a podívám se na oblohu, kde svítí sluníčko.

"Proboha tušil jsem, že bude mít krásnou srst, ale tohle…" uslyším Filipa a ohlédnu se. Všichni koukají na mě. Zmateně se podívám na Kiru.

"Uvidíš doma," pohladí mě a oči mu září jako drahokamy.

Strážci se kývnutím rozloučí a zmizí, až na Leona a Marca.

"Tu jsou," ozve se nenávistný hlas a vzduchem zasviští nůž.

Odskočím a nůž se zaryje jen kousek od mích tlapek. V dalším okamžiku mě Kira odstrčí a odrazí ránu nožem, který se mu sveze po ruce a zanechá za sebou dlouhou ránu. Zatmí se mi před očima a skočím po tom, kdo mu ublížil. Nic nevnímám a prostě trhám.

"Argore," uslyším Kiru a vzpamatuji se. Pustím toho, kterého jsem trhal a přiběhnu ke Kirovi. Chytne mě za obojek a odtáhne mě.

Jsem si jistý, že od prvního útoku na nás neuběhla ani minuta, ale všichni lovci jsou doslova rozsápaní. Rozhlédnu se, kdo mi pomohl, ale žádný jiný vlk není přeměněný. Dokonce i Leon má jen napůl vytasený meč.

Všichni se na mě zděšeně dívají.

"Bůh ochraňuj toho, kdo ti ublíží, Kiro. Když takhle vyvádí kvůli říznutí, nechci vidět, co by se stalo, kdybys byl skutečně zraněný," ozve se Ichigo.

"To já taky ne," zašeptá Kira a mě konečně dojde, že těch pět lovců jsem dostal jen já. Se zakňučením se k němu přitisknu.

"To je dobré miláčku, pojď, půjdeme se umýt," zavede mě k potoku a umyje mi srst od krve. Když se vrátíme, je uklizeno.

"Měl by sis nechat prohlédnout tu ruku," ozve se Leon.

"Neboj, strejda se přestěhoval sem. Hned tam skočím," odpoví mu Kira a hned vykročí.

Vejde rovnou do ordinace i se mnou a nebere v potaz stížnosti, za kterými zabouchne dveře. Jeho strýc vzhlédne od karty a zamračí se na Kiru. Už chce něco říct, když si všimne jeho ruky.

"Lovci?" vypadne z něho dotaz, Kira jen přikývne.

"Kde máš Agatona?" zeptá se, zatímco si vytahuje věci na ošetření.

"Kde by? Tady, ale moc se nepřibližuj, není zrovna přátelsky naladěný," ukáže s úsměvem na mě.

Jeho strejda se obrátí a vyvalí na mě oči.

"A já vím zase všechno jako poslední, je nádherný," zůstane stát jako u vytržení.

"Máš tu zrcadlo?" zeptá se Kira pobaveně. Strejda kývne a otevře křídlo skříně, kde je zrcadlo až na zem.

Zůstanu překvapeně zírat na černého vlka, kterému, tam kde se jeho srsti dotknou sluneční paprsky, se leskne srst temně modrou barvou. Překvapeně zamrkám a vlk udělá totéž. Opatrně se přiblížím k zrcadlu a jemně do něj drcnu tlapkou, vlk udělá totéž a mě konečně dojde, že se dívám na svůj vlastní obraz v zrcadle. Ohromeně se podívám na Kiru, kterému cukají koutka v úsměvu.

"Je z tebe moc fešný vlk," natáhne strejda ruku ke mně. Oženu se po ní a přiběhnu ke Kirovi. Ten se rozesměje.

"Já tě varoval," podívá se na uraženého strejdu, který na mě jako malý kluk vyplázne jazyk.

"Tak se podíváme na tu tvoji ruku," rozhodne a začne Kirovo čistit ránu.

"Nemusí se to ani šít, jen to zpevním obvazem," zhodnotí ji a ošetří i škrábance, co má ode mě.

"Tak hotovo, už by to krvácet nemělo," usměje se a podá Kirovy košili.

"Díky strejdo, tak my mizíme," rozloučí se Kira a vyběhne z ordinace. Běžím mu přímo v patách.

Doběhneme k nám a u vchodu se srazíme s Leonem. Pustí nás do bytu a Kira mi začne balit věci do sportovní tašky. Překvapeně přemýšlím, proč mi balí i oblečení.

"Nebudeš vlk navěky," všimne si mého překvapeného výrazu. Kývnu a přejdu ke knihovničce. Kirovi ukážu, které si chci vzít sebou, vytáhne je a naskládá vedle oblečení.

"Telefon, miláčku," podívá se na mě tázavě Kira. Podívám se směrem ke stolu, kde leží zmíněný předmět. Kira ho vezme a podívá se na tmavý displej.

"Pak se ti má někdo dovolat," koukne po mě vyčítavým pohledem a zmáčkne zapínání. Samo se nic nestane, protože je vybitý.

"Kde máš nabíječku?" zeptá se mě.

"V tašce s notebookem," přiznám.

"Aha, a kde máš notebook?" podívá se na mě s rukama v bok.

"U Hydekiho," odpovím a juknu na něho těma nejrozkošnějšíma očkama, jaké svedu.

Kirovi vyletí pravé obočí vzhůru.

"Jak prosím?" zeptá se mě tiše. Rychle se zdekuji za postel a opatrně vykouknu.

"Argore, můžeš mi laskavě říct, na co myslíš?" zeptá se Kira naštvaně.

"Na tebe," odpovím mu s hlavou položenou na posteli.

"To je sice pěkné, ale zkus používat hlavu i na něco jiného, třeba na přemýšlení," snaží se udržet naštvaný tón. Marně. Vidím mu až do žaludku.

"A jak se to dělá?" předvedu vlčí úsměv.

Místo odpovědi na mě hodí polštář. Vezmu ho do zubů a skočím po Kirovi, obtížně polštář roztrhnu zubami a obsah vysypu na Kiru. Sice je mi ho líto, polštář plněný husím peřím se teď už tak lehce nesežene, ale pohled na Kiru, kterému odevšad čouhá peří a nejvíc ho má ve vlasech, je k popukání.

"No podívej se, jak vypadám!" rozčílí se.

"Jak opelichaná husa," ujistím ho a rychle se schovám za Leona, který se kácí smíchy.

Pohledem zjistím, že zbytek už dorazil a je na tom stejně jako Leon. Skoro mrtví smíchy.

"Teda Kiro, kde máš tu oškubanou husu?" zeptá se ho vážně Lucien a odstartuje další salvu smíchu.

Kira si s povzdechem začne vybírat peří

"Zajímalo by mě, kdo bude tenhle binec uklízet," koukne po mně.

"No přece ty," ujistím ho vesele.

"A proč já?" zeptá se překvapeně.

"Protože máš ruce," odpovím logicky. To už Leon nevydrží a skácí se.

Když se po půlhodině uklidní, dojde pro vysavač a začne vysávat. Kira se rychle spakuje a vypadne, než se Leon rozhodne vysát i jeho.

Do předsíně se vrátí už bez peří.

"Škoda, to peří ti fakt slušelo," povzdechnu si a uhnu jeho pohlavku.

Pak vezme tašky a jdeme k Hydekimu. Jeho máma je ze mě u vytržení. Nabalí nám pět táců chlebíčků a po tom co mi Hydeki donese brašnu s notebookem, můžeme vyrazit.

Jdeme parkem a já co chvíli zmizím, abych si vyzkoušel něco nového. V jednu chvíli mě ztřeštěně napadne, vyšplhat na strom. A po nespočetných pokusech se mi to i podaří. Horší je, že nevím jak dolů!

Lehnu si na silnou větev a čekám, až pro mě někdo přijde. Kira mě začne shánět skoro okamžitě. Chvilku se pobaveně dívám, jak pobíhá kolem stromu a volá mě. To nakonec přiláká ostatní.

Začnou mě hledat a nakonec mě najde Filip, který se podívá jen tak zbůhdarma nahoru. V témže okamžiku do mě přímo zabodne pohled a otevře pusu.

"Kolikrát jste viděli vlka na stromě?" zeptá se s pohledem upřeným na mě. Vypláznu jazyk.

"O čem to mluvíš?" zeptá se Kira a podívá se tím směrem jako Filip. Vzápětí vykulí oči.

"Teda Argore, mě by zajímalo, co ještě nevymyslíš za blbosti," povzdechne si pobaveně Kira a sundá tašky z ramene.

"Tak skoč," nastaví mi náruč. Postavím se a skočím mu přímo do nastavené náruče.

"To by mě zajímalo, jak ses tam dostal," zamumlá Kira.

"Nahoru to šlo líp než dolů," ujistím ho pobaveně.

Kira obrátí oči v sloup a pustí mě dolů. Bolestně kniknu, trochu mě bolí zadní noha. Kira mě hned začne prohlížet.

"Dráp ještě drží, ale málem sis ho urval, neposedo," povzdechne si a vyléčí mi to. Položím nohu a s povděkem zjistím, že je v pořádku. Otočím se a dám mu pusu.

"No jo, ale žádné stromy jasné?" podívá se na mě zamračeně, kývnu. Znovu vezme tašky a znovu se vydáme k jeho domu.

"Já jsem myslel, že už tam jste," Ozve se Ramaru za námi.

"Byly bychom, ale tady Argor si chtěl vyzkoušet lezení na stromy, tak jsme se zdrželi," usměje se Kira.

"To bych chtěl vidět!" zaskučí Ramaru.

"Mám to vyfocené" zamává Saito telefonem.

"Super," zajásá Ramaru.

Konečně jsme doma a hned jak Kira otevře, vběhnu dovnitř. Před schody zaváhám a začnu pomalu stoupat. Nakonec se dostanu nahoru bez pomoci. Potom vletím do jeho pokoje a rozvalím se na posteli, kde zavřu oči.

Zavrtím se a zívnu.

"Už jsi vzhůru?" ozve se Kira.

"Jo jsem, ale nechápu, proč jsem ještě vlk," povzdechnu si.

"V téhle podobě budeš asi tři dny, aby si tělo zvyklo, pak se přeměníš," usměje se Kira.

"Aha. Mám večeři?" kouknu na něho.

"Jistě," ukáže Kira na misku s granulami.

"To si děláš srandu," zavrčím.

"Kdepak, to je tvoje jídlo. Nic jiného nedostaneš," uculí se Kira a vstane.

"Jdu si pro pití a než přijdu, ať to máš v sobě," zatahá mě za ucho a odejde.

Vyskočím z postele a předními tlapami se opřu o stůl, abych zjistil co tam tak krásně voní. Žemlovka. Okamžitě na ni dostanu chuť. Asi po padesátém pokusu se mi podaří dostat nahoru a sníst ji.

"Hej to byla moje večeře! Co budu jíst já?!" zlobí se Kira ve dveřích.

Seskočím ze stolu a přistrčím mu misku s granulemi.

"Dobrou chuť," popřeji mu a skočím na postel. Kde se olizuji.

"Ale já granule nerad," namítne Kira.

"To máš blbý," ujistím ho.

Kira po mě šlehne pohledem, vezme talíř i misku granulí a odnese to. Vrátí se s novým talířem žemlovky a trochu nese i mě. Usměji se na něho.

"Stejně se je budeš muset naučit jíst. Zítra tě někam vezmu," ozve se Kira.

"Nechápu proč," zvednu k němu oči.

"Jednoduše proto, že někdy takhle zůstáváte celí měsíc a granule jsou pro vás ideální strava, hlavně lehce stravitelná," odpoví mi.

Odfrknu si.

"Hele neopovrhuj naší snahou," drcne do mě Kira.

"A nešlo by, že bych jedl něco, co by jako granule vypadalo? Fakt nejsem pes," upřu na něho oči.

"Pche, měls ty granule aspoň zkusit, vyrábíme si je sami. Zítra tě vezmu do skladu a tam si vybereš a teď zalez do postele, já se osprchuji a přijdu za tebou," cvrnkne mě Kira do nosu a odnese nádobí, pak zamíří do sprchy. Jak mile ji uslyším, zvednu se a zamířím do koupelny.

,Bezva. Nechal dveře otevřené, ´ pomyslím si a tlapkou je otevřu trochu víc. Nic nevidím, tak je otevřu ještě víc a vlezu tam.

Kira stojí ve sprchovém koutě a zástěnu má pootevřenou. Hned toho využiji a začnu si ho prohlížet. Ani si nevšimnu, že se Kira otočil. Vzápětí mi hlavu kryje ručník a než ho sundám, tak si Kira zavazuje pásek u kimona a to tak, že není nic vidět.

"Šmíráku," otituluje mě.

Uraženě se otočím a vyběhnu z koupelny. Sednu si k balkonu a dívám se ven.

S užaslým vrtěním hlavy se za ním dívám a pak si začnu kartáčovat mokré vlasy. Potom je spletu do copu. Ráno bych je nerozčesal.

"Drzoun jeden," uchichtnu se a vejdu do pokoje.

Uvidím Argora jak s rovnými zády sedí u balkonových dveří a dívá se ven do tmy. Přejdu k němu.

"Pojď spát," drcnu do něj.

Zavrčí. Pozvednu obočí a sundám mu obojek.

"Argore, jdeme spát," zatahám ho za ucho. Ožene se po mně.

"Aha, ty ses nám urazil? Tak až se odrazíš tak si přijď, já jdu spát," zalezu do postele a zhasnu. Do doby než usnu, nepřijde.

Ráno se probudím a uvidím Argora ležet pod stolem.

"To je tvrdohlavec," povzdechnu si a jdu se obléct. Nakonec si nechám jen džíny a seběhnu do kuchyně, ukuchtit něco k snídani.

Jsem uprostřed vaření, když se objeví Argor. Hned vypnu plotnu a popadnu bundu a klíče. Otevřu mu dveře a zamířím s ním do parku, kde se hned ztratí.

"Ahoj Kiro, jsi tu s Argorem?" zaslechnu bratra a otočím se.

"Jsem, kde ty se tu bereš?" podivím se. Jack za školu nechodí.

"Někde je tu neproměněný vlk, ale nemůžu ho najít," povzdechne si. Zpozorním.

"Je tu ještě někdo z ochránců?" zeptám se zvědavě. Kdyby ano, dostal by vlka ten, kdo by ho našel první.

"Ne, ale není vyloučené, že se míjíme," odpoví mi Jack.

"No nic, mizím, dovozce je ve městě," mávne a odběhne.

Starostlivě se za ním dívám, doufám, že toho vlka najde on. Zavolám na Argora a vrátíme se domů, kde mu dám snídani. S obtížemi mu vnutím obojek a vyrazíme do města pro jeho jídlo. Na kraji ho připnu na vodítko a setkám se s podrážděným ňafnutím. Tušil jsem, že mu to jídlo nesedne.

Dojdu s ním do skladu krmiv a pozdravím Darwena, polovičního indiána.

"Takže už jsi ho našel," usměje se a chystá se mě obejmout, když po něm vystartuje Argor.

"A je pěkně žárlivý, no nic. Jdeš mu pro krmivo?" zeptá se mě a drží se z dosahu.

"Jo to co má doma mu neleze, snědl mi večeři," ušklíbnu se.

Darwen se rozesměje.

"Já tě před tím varoval," neodpustí si a na zem položí několik misek.

Nevraživě se koukám na misky a ohrnuji nos. Kdo by žral granule? I když je pravda, že normální jídlo mě tlačí v žaludku a to jak večeře, tak snídaně, které jsem si sotva líznul.

Nakonec to nevydržím a očichám je. U jedné se zarazím a jednu granuli zkusím. Chvilku nad ni přemýšlím a nakonec ji sním celou.

"Tak myslím, že si vybral, aspoň nemusím míchat speciální směs. Krak je vybíravější," ozve se indián a vytáhne dva balíky.

"Díky Darwene," usměje se kira a zaplatí.

"Dej na něho pozor, je možné, že po tom normálním jídle bude zvracet. Je na ně moc těžké. Jediné po čem nezvrací je kuře s rýží," ozve se varovně Darwen.

"Já jsem mu to říkal, ale je tvrdohlavý," povzdechne si Kira.

"Ty Kiro, a tu tvrdohlavost ses učil ty od něho nebo on od tebe?" zeptá se zvědavě Darwen.

Chci se zasmát, ale udělá se mi děsně špatně. Kira mě popadne a odnese za sklad.

Když se mi udělá líp, vezme mě zpátky.

"Na po tom se ti udělá dobře," postaví přede mě misku s divnou směsí. Trošku si vezmu a opravdu se mi udělá dobře. Nejspíš na ty granule budu pohlížet jinak.

"Darwene, někde ve městě je neproměněný vlk, nevíš o tom něco?" zeptá se Kira. Zpozorním.

"Ne, byli tu tři ochránci a nic neříkali," zavrtí hlavou Darwen.

"Řekl mi Jack," podotkne Kira.

"Budu mlčet a někdy se stav." Rozloučí se Darwen.

"Jen co dojdou granule," zasměje se Kira a s pytli pod paží zamíří domů. Běžím s ním a u jeho domu pšiknu. Zkoumavě se na mě podívá a odemkne dveře. Schová pytle a skloní se ke mně.

"Snad jsi nenastydl," povzdechne si.

"Radši ti uvařím čaj, ať to není nic vážného," usměje se. Olíznu ho a vyběhnu nahoru, jelikož slyším telefon. Donesu ho Kirovi. Ten ho s úsměvem vezme a naštěstí v zápalu hovoru zapomene na čaj. Spokojeně usnu v jeho posteli.