"Tak jak jste se měli mládeži?" zahlaholí Yukiho táta, když pro nás přijede.

"Celkem dobře, až na to, že hned na začátku z nás byli málem placky na dně kaňonu," ozve se Yuki naštvaně.

"To je fakt v tak příšerném stavu?" zeptá se nevěřícně jeho otec.

"Jestli se chceš projít, tak Ramaru umí řídit," doporučí mu Yuki.

"Díky, myslím, že se svezu. Promiň Yukane, nevěděl jsem, že je to tak strašné, posledně byla cekem v pořádku," omluví se zkroušeně jeho táta.

"Řekni mi, kdy to bylo posledně," chce vědět Yuki.

"Eee, mno myslím, že pojedeme, máme před sebou dlouhou cestu," vyhne se jeho táta odpovědi.

Yukimu zacuká obočí, ale nechá to být. Osobně si myslím, že to bylo tak před stoletím.

Na sobě znovu ucítím Sonův pohled. On jediný byl překvapený, když jsme sešli dolů.

Rychle nasedneme do auta a vyrazíme. Sedím Kirovy na klíně a dívám se ven.

"Agatone, Kira svedl tebe nebo ty jeho?" zeptá se mě Dirk.

Prudce k němu obrátím hlavu.

"Cože?!" vyjeknu překvapeně.

"Moc se nediv, bylo vás slyšet po celém domě, moc tiší jste tedy nebyli," přisadí si Filip a v dalším okamžiku dostanou oba pohlavek, až zakňučí.

"Trocha taktu by neuškodila, pitomci," napomene je Ramaru pobaveně.

V okamžiku zrudnu jako rajče a zabořím tvář Kirovy do ramene. Ten si mě na klíně poupraví a nechá mě být.

"Stejně ho donutil," promluví tiše Sono.

"To tě musím zklamat Sono, Agaton mě svedl," opraví ho Kira. Tentokrát sklidím překvapené pohledy všech. Ještě víc se skrčím a bouchnu ho do žaludku. Jediná reakce, kterou vyvolám je tichý smích.

Zastavíme kousek od Kirova domu.

"Zatraceně, přijeli v tu nejméně vhodnou dobu," zanadává Kira, až překvapeně vzhlédnu.

"Miláčku, zůstaň tu. Jen si něco zařídím a hned přijdu," posadí mě na sedadlo a s taškou vyběhne k domu. Vstříc mu vyběhne malá holčička a pověsí se mu na krk.

"Strejdo!" zajásá až je to slyšet v autě.

Sotva slyšitelně začnu vrčet. Okamžitě mě chytnou ostatní ochránci a doslova přimáčknou do sedadla.

"Ať tě to ani nenapadne," varuje mě Lucien.

Kira hodí pohledem k autu a vydá se k ženě. Něco ji řekne a jí se na tváři objeví strach. Popadne holčičku a zaběhne s ní do domu. Z něho vzápětí vyběhne muž a podle gest se Kirovy začne omlouvat.

"Říkal jsem vám to už po telefonu, Simone. Mohl bys sis někdy přestat sedět na uších? Vždyť jsi strážce! Dobře víš, že ho teď musím mít pod dozorem dvacet čtyři hodin denně! Copak to jde, když je dům plný děcek?" ječí Kira.

Muž svěsí ramena a znovu se začne omlouvat.

"Nech to být, nějak to vyřeším, ale jestli se mu něco stane, tak si mě nepřej," řekne mu Kira a podá mu tašku, potom se vrátí k autu.

"Pojďte k nám. Naši přijedou až večer, nechci tam být sám," vyhrkne Hydeki a schovává telefon. Vůbec jsem si nevšimnul, že mu někdo volal.

"Prima, tvoji nabídku využijeme," odpoví za všechny Kira a nasedne do auta.

"Už jsem tady, vlčátko," usměje na mě a přitiskne mě k sobě. Pevně ho obejmu.

"Co budeš dělat?" zeptá se ho Ramaru.

"Zbývá mi jeho bratr. Téhle možnosti bych se vyhnul, ale bohužel není zbytí," povzdechne si Kira.

"U nás nemůže být, protože tam jsou malé děti. Neuhlídal bych ho. U něho zůstat nemůžu, protože bychom jeho rodičům horko těžko vysvětlovali, že se jejich syn mění ve vlka, a že ho musím hlídat. Podle Leonových slov nenávidí vše, co je nepřirozené. Drží to v tajnosti, jak může. Už tak si těžko zvykají, že je jejich syn na kluky." Nadává Kira.

Stulím se do jeho náruče a zavřu oči. Snažím se zadržet slzy, které se mi hromadí v očích. Nechtěl jsem být nikomu na obtíž. Když si vzpomenu, kolikrát jsem byl blízko pokušení jim všechno vyklopit, je mi z toho špatně.

Kira, který si myslí, že jsem usnul, si mě upraví v náručí, aby se mi líp spalo. Všichni ztiší hlas na sotva slyšitelnou hranici.

"To je pekelná situace. Vůbec ti nezávidím. Myslíš, že to bude brzo?" zeptá se Ichigo.

"Každým dnem," kývne Kira hlavou.

"To je situace. Kruci Kiro, jak ti pomoct?" povzdechne si Daren.

"To nevím," povzdechne si Kira a jemně mě pohladí po tváři.

"Lidičky, vystupovat," otočí se dozadu Yukiho otec. Kira si přehodí mou tašku přes rameno a mě vezme do náruče. Vystoupí a počká až Hydeki otevře dveře.

O chvíli později mě položí do něčeho měkkého a sedne si ke mně. Palcem mi setře zrádné slzy a povzdechne si.

"Myslíš, že všechno slyšel?" zeptá se Ramaru.

"Určitě," řekne smutně Kira.

"Yuki pojď mi pomoct s občerstvením, vsadím se, že mamka počítala s tím, že přivedu bandu vlků a lednička bude narvaná k prasknutí," povzdechne si Hydeki.

"Myslíš, že by mě to překvapilo?" zasměje se Yuki a oba se vytratí.

Za chvíli se ozvou jejich kroky, ale jsou o poznání těžší. Ucítím jemnou vůni pečeného kuřete a začnou se mi zbíhat sliny.

"Ta tvoje máma je šílenec. Kdo to asi bude jíst?" ozve se zděšeně Filip.

To už nevydržím a otevřu oči. Uvidím, že jsem v nějakém pokoji na posteli. Nízký, ale velký stolek se prohýbá pod obrovskými talíři plných chlebíčků, jednohubek, salátů, pečených kuřat, obložených chlebů, brambor, rýže, koláčů všeličeho jiného.

"Snězte všechno, v mrazáku je ještě zmrzlina. Dobrou chuť, máma. No, hladovkou trpět nebudeme," zhodnotí Hydeki obsah dopisu.

"Ty máš co říkat Filipe. Je akorát tak čas na oběd," ušklíbne se pobaveně Ramaru. Filipův žaludek to potvrdí, až Filip zrudne. Ozve se pobavený smích.

Rychle zavřu oči. Právě včas. Kira se na mě podívá a nakloní se nade mě. Jemně mě políbí. Nereaguji. Tak se nakloní nad stůl a dá mi něco bokem. Pak usnu doopravdy.

"Vás tu tedy je, ale aspoň se Hydeki nenudil. Chvíli vydržte, bude večeře," pronikne ke mně ženský hlas.

Otevřu oči a posadím se.

"Dobrý večer, Agatone. Kira tě musel včera zřídit," pozdraví mě Filip a vzápětí dostane polštářem od Ramara.

"Co jsem ti říkal o těch poznámkách, zlobidlo?" zamračí se na něho Ramaru.

Polekaně hodím pohledem k oknu, kde se právě stmívá.

"Promiň Hide, já nechtěl," omluvím se polekaně.

"To je v pohodě, Kira ti schoval oběd tak se najez. Jestli chceš do koupelny tak na chodbu vpravo." Nasměruje mě. Vděčně vypálím z pokoje. O chvíli později se vrátím a sednu si ke Kirovi. Potřebuji cítit jeho blízkost.

Kira mě obejme a strčí přede mě talíř se smaženým kuřetem a rýží. Kupodivu je to teplé, nepátrám po tom a pustím se s vervou do toho. Za chvíli je po tom. Kira kuře vykostil, jinak by bylo i po nich.

"Tak kluci, nese se večeře," ozve se Hydekiho máma a začne před nás pokládat večeři. Přede mě položí pořádnou porci.

"Promiňte, ale já jsem už jedl," odstrčím v rozpacích talíř.

"Jen jez, vím, jak to chodí u vlků, před přeměnou Hydeki nedělal nic jiného, než že jedl. Volali jsme Yukimu kvůli každé blbosti až tu radši zůstal spát. No tak dobrou chuť," opustí příjemná boubelatá dáma pokoj.

Překvapeně se za ni dívám. Máma mě poslední dobou peskuje, že pořád jen jím. Rozpačitě se pustím do druhé večeře, kterou spořádám skoro stejně rychle jako kuře.

Jen co dojíme, většina se zvedne. Hydeki odnese talíře a mi vyrazíme ke dveřím.

"Tady máš, kdybys měl po cestě hlad a určitě přijďte zase. Pro vás je radost vařit," rozplývá se Hydekiho máma.

Nevěřícně se dívám na obrovský balík, z kterého báječně voní kuře a další dobroty. Než stačím protestovat, Kira poděkuje a táhne mě domů. U parku balík pečlivě schovám a těším se domů.

Leon nás s nevraživým pohledem sleduje od domu.

"Tak co, už jste si to rozdali?" zeptá se jedovatě Leon. Zesmutním, pořád takový blb.

"A víš, že jo?" odpoví s úsměvem Kira.

Leon zbledne jak stěna a zalapá po dechu. Tak takovou odpověď nečekal. Podívá se na mě.

"To se z tebe stala ku…"

Než to stačí doříct, visí víc jak půl metru nad zemí jen za Kirovy prsty, které mu zabořil pod bradu.

"Dořekni to a nezbude z tebe ani tolik, co by si Marc odnesl v krabičce. Moc dobře vím o těch vzkazech, tak mu řekni, že jestli se na něho jen křivě podívá, podám návrh na vyloučení, to samé platí i pro tebe, je ti to jasné?" zeptá se tak milým hlasem, že mě přejede mráz po zádech a nejen mě. Leonovy po tváři přejede strach, který se tam usídlí.

"Jo," zachrčí namáhavě Leon a Kira ho pustí. Leon se skácí na zem a snaží se popadnout dech. Když se mu to podaří, postaví se na nejisté nohy a opře se o zeď.

"To bychom měli jednu věc, teď ta druhá. Agaton je těsně před proměnou, budeš mi volat ve dne v noci, třeba i co minutu, když mu cokoli bude a to i kdyby ho bolel nehet nebo mu bylo špatně, rozumíš?" zeptá se ho.

"Jo, nejsem idiot," odpoví co možná nejklidněji Leon.

"Rozhodně k němu nemáš daleko," usadí ho Kira. Pak se otočí ke mně.

"Miláčku, kdyby něco tak volej i ty, moc mu nevěřím ano?" zašeptá mi do ucha.

Kývnu a přitisknu se k němu. Nechci od něj.

"Já vím broučku, ale ber to s nadhledem, uvidíme se za…" jukne na hodinky "…osm hodin a třicet devět minut," snaží se mě Kira uchlácholit. I když se to snaž skrýt, zaslechnu v jeho hlasu strach.

,Někdy je dlouhá i minuta,´ pomyslím si, ale kývnu, aby byl klidnější.

"Dobře miláčku, tak se uvidíme později," políbí mě a ještě jednou sevře v náručí.

Doma proklouznu Leonovi pod rukou a zaběhnu do pokoje, kde schovám balíček. Pak s taškou dojdu do koupelny a špinavé prádlo vyklopím do prádelního koše. Na poslední vteřinu si všimnu Shiu, jak se snaží vyhrabat.

"Tady jsi potvůrko, já si říkal, že tě nikde nevidím, hrála sis na uraženou?" zeptám se přátelsky.

Vyčítavě se na mě podívá.

Odnesu ji do pokoje, když mi zakručí v žaludku. Do kuchyně se neodvažuji a tak vytáhnu balíček s jídlem. S chutí se do něho pustím.

Prázdné obaly nenápadně vyhodím a zajdu do koupelny se umýt. Na místo, abych se oblékl do pyžama, se obleču do černých úzkých kalhot a černého trika a na postel připravím koženou bundu.

Neklidně přecházím po pokoji.

"Ty ještě nejsi převlečený?" zeptá se mě Leon ve dveřích.

Nevšímám si ho a pokračuji v chůzi. Potom mě začne bolet břicho, až se zkroutím.

"Ty jsi herec," zhodnotí moje počínání a v klidu odejde.

Zakňučím. Jakmile křeč přejde, dojdu k telefonu a zděšeně se podívám na černý displej. Několikrát zmáčknu zapínání a telefon nereaguje. Začnu se shánět po nabíječce a se zděšením zjistím, že jsem ji nechal v tašce u laptopu a tašku i s laptopem u Hydekiho.

Nevím co dělat, tak se stočím do klubíčka a zavřu oči. Můžu jen doufat, že se to nebude opakovat.

V šest hodin ráno mě vzbudí šílená bolest, i když jsem skrčený. Mám pocit jako by mi někdo trhal svaly a znovu je násilím dával dohromady.

"Leo tak mi jdeme, postarej se, aby se Agaton dostal včas do školy." Zavolá máma a tiše zabouchne dveře.

Tiše, mým uším to zní jako dělová rána.

Za chvíli uslyším, že dveře se zavírají i za Leem. Pak odezní i křeč. Opatrně vstanu a hned spadnu na podlahu neschopen pohybu. O čtvrt na sedm se jakž takž dokážu pohnout. Popadnu bundu a vydám se na chodbu. Otevřu dveře a dopotácím se k Dirkovu bytu a jemně zaškrábám, vím, že to uslyší.

Otevře okamžitě a překvapeně se na mě podívá.

"Darene," vyjekne. Ten se objeví ve dveřích.

"Kruci, je Leon doma?" vyhrkne na mě. Zavrtím hlavou.

"Ten pitomec bude viset. Diri vezmi mi mobil a zamkni jejich dveře," vyhrkne a pomůže mi navléknout se do bundy.

"Hodná holka," zaslechnu a otočím se po hlase. Dirk zvedá nějakého pavouka a zamyká dveře. Zaslechnu nějaké ťukání a znovu otočím hlavu po hlase, který vychází z toho přístroje. Zakňučím.

Ozve se ostrý pípot. Cuknu.

"Pojď, jdeme Agi." Popadne mě Daren za ruku a někam mě vleče. Nebráním se, abych řekl pravdu, nemám na to ani sílu. Jsme skoro u prolízaček, když se k nám někdo připojí. Temně zavrčím.

"To jsem já miláčku," zaslechnu známý hlas a radostně kniknu.

"No jo, tak poběž," usměje se na mě Kira a chytne mě za ruku. Jen okrajově si všimnu, že má rozpuštěné vlasy.

V lese za parkem se zkroutím v další křeči.

Zachytím ho v poslední vteřině.

"Dirku, nevíš kolikátá?" zeptám se kamaráda.

"Nevím, ale podle mě musel mít malou někdy včera večer a druhou dnes ráno, takže asi třetí." Poví mi svůj odhad.

"Tak to máme dost času," uklidním se.

"Právě že ne. Už prošel částečnou proměnou, takže tohle je čtvrtá z pěti," odporuje mi. Čtyři křeče jsou varování, po páté začíná proměna. A do páté tam musíme být.

Zblednu jak stěna, jestli to nestihneme…

Jen co zpozoruji, že křeč aspoň trochu odezněla, vyrazíme.

Běžíme, co nejrychleji to jde, až nám strážci nestačí a musí přivolat posily.

"Co se stane, když to Agaton nestihne?" zeptá se zvědavě Dirk.

"Zemře," procedím skrz sevřené.

"Nemůže se proměnit tady?" zeptá se zoufale Dirk.

"Ne, proměna ve vlka je náročná. Mění se celá kostra a posazení svalů. Prostě se všechno předělává, aby se to přizpůsobilo té podobě, i vnitřní orgány. Kdyby se měnil tu venku, zaručeně to nezvládne. Každý vlk, který to zkusil, zemřel napůl proměněný. Jeskyně proměn, jak ji říkáme, tomu nějakým způsobem zabraňuje. Proměnit se mimo ni, prostě neexistuje," vysvětluje za běhu Dirkovi Daren.

Ani se nemusím otáčet, abych se podíval na jeho zděšený výraz. Mám v obličeji ten samý.

Jestli Agaton přežije, tak Leona jen zabiju, jestli ne, tak Leona vykuchám a oběsím na jeho vlastních střevech. Pak zabiji sebe. Bez něj už nemůžu žít.

"Ale my se proměňujeme mimo ni úplně normálně," ozve se plačky Dirk.

"To ano, ale první proměna se uskutečnila v jeskyni. Poprvé tělo, jak se říká, experimentuje, aby všechno sedlo co nejlíp, pak už si to pamatuje a je to bez problému. To je ten hlavní rozdíl, před první proměnou tělo neví, jak se má přeměnit," vysvětluje mu Daren rozdíl.

Víc je neposlouchám. Řítím se co nejkratší cestou jakou znám k Vlčímu zubu. Už je na dohled.

Už jsme na prahu jeskyně, když Agaton bolestně vykřikne. Do jeskyně chybí jen deset metrů. Za běhu se zděšeně otáčím…