"Co tu děláš?" vyjeknu překvapeně na Dirka.

"Bydlím tu," odpoví pobaveně Dirk.

"Už dorazil?" ozve se shora.

Pořádně se vykloním a otočím hlavu. Ze sousedícího paneláku na mě koukají Sono a Hydeki.

"Jo počítám, že ho vidím," zasměje se naproti Saito.

"Takže jsme sousedé," uslyším Filipa.

"Co vy tu děláte?" vyrazím ze sebe.

"No počítám, že v tomhle městě bydlíme," poškrábe se Hydeki na hlavě.

"A proč jste mi to neřekli?" křiknu.

"Počkej, půjdeme k tobě, ať nemusíme křičet," zasměje se Saito.

Než stačím protestovat, všichni zmizí a za okamžik se ozve zvonek. S povzdechem vejdu do pokoje a rozhlédnu se po zmatku. Naši všechno nestihli a skoro všechen nábytek, kromě dvou skříní a postele se musí teprve složit. Prohrábnu si vlasy a vydám se ke dveřím. Ke vší smůle otevřel první taťka.

"Agatone, ty tyhle kluky znáš?" otočí se na mě otec.

"Znám, seznámil jsem se s nimi v horách, netušil jsem, že bydlí tady." Odpovím.

"No tak dobře, aspoň ti pomůžou sestavit nový nábytek. Já a máma se musíme představit v práci. Takže se uvidíme večer. Leon na vás dohlédne," vezme ze stolku klíče.

"Jasně tati," ozve se z vedlejšího pokoje Leon.

Táta spokojeně kývne a odejde.

Zavedu je do pokoje.

"Jejda, kde tu vybuchnul granát?" pobaveně se rozhlédne Filip.

"Nikde. Naši radši koupili nový nábytek, než aby se tahali se starým," s povzdechnutím vysvětlím binec v pokoji.

"Tak se neboj, pomůžeme ti. Kde máš plány a šroubovák," vrhne se Saito k největšímu balíku dřeva.

Skočím k Leonovi pro sadu šroubováků. Než se vrátím, je balík rozdělaný a kluci studují plán.

"S tím by si poradil Ramaru," zavrčí Filip.

"Ale já taky, není to poprvé, co to budu dělat," ozvu se a seberu jim plán, za okamžik mám jasno a diktuji, co k čemu patří. Při tom se oháním šroubovákem. A za necelé dvě hodiny zbývá jen stůl.

"Jak vám to jde, kluci?" strčí do dveří hlavu Leon.

"Skoro hotovo," oznámím a trhám folii, ve které jsou zabaleny kusy budoucího stolu.

Jsou tam čtyři šuplíky, které rozdělím klukům a se Sonem, který projevil největší trpělivost, se pustíme do stolu. Za okamžik je složený i se šuplíky.

"Díky kluci," poděkuji věčně a dám jednotlivé části počítače na stůl. Pak ho začnu zapojovat.

"Jak můžeš vědět, co kam patří?" diví se Dirk, který leží pod stolem a pozoruje mou činnost.

"Je to jednoduché," zasměji se.

"To určitě, já jsem rád, když ho zapnu," zamumlá si pod nos Dirk. Zasměji se.

"Tak a hotovo," oddechnu si a se Saitovou pomocí dám stůl opatrně ke zdi. Zkusmo ho zapnu a projedu antivirovým programem.

Poté zkontroluji všechny složky. Spokojeně zjistím, že nic nechybí. Vypnu počítač a začnu si schovávat věci.

Jako poslední přijde na řadu oblečení. Dvě kopy, co jsem měl na horách, odnesu do koupelny a zbytek začnu ukládat do skříněk.

"Mákli jste si," uzná Leon, který nakoukne dovnitř. Vzápětí vejde dovnitř s šesti hrnky čaje a na okamžik se vytratí, aby se vrátil se dvěma podnosy chlebů.

Vrhneme se na ně.

"Pořád mi není jasné, proč jste mi neřekli, že tu bydlíte," postěžuji si, když sním čtvrtý chleba.

"No předně ses neptal, a pak netušili jsme, kde přesně budeš bydlet. Tak jsme ti nechtěli dávat zbytečnou naději," pronese Dirk a zakousne se do pátého chleba.

To zní celkem logicky, usoudím.

"Jo tys nám zase neřekl, že vaši koupily tenhle byt. Bylo by po problému. Yuki s ostatními lítají po městě a shánějí bezpečné prostory," zamračí se Hydeki.

"Já to taky netušil. Vůbec jsem nevěděl, kam přesně se odstěhujeme. Nezajímal jsem se o to," pokrčím rameny.

"Aha, no budou mít překvapení," uculí se Dirk. Vzápětí vstane a vyběhne na chodbu. Za chvíli se vrátí s ochránci. Ti zůstanou stát omráčeně ve dveřích.

Ichigo se na mě podívá a obrátí se do bytu.

"Leone, ty idiote, jak to že jsi nám neřekl, že budete bydlet tady?" zaječí naštvaně.

"Protože jste se neptali," ozve se klidně Leon.

"Já z něho udělám deset malých do školky," vybuchne vždy klidný Daren.

"No, to chci vědět, jak by ses o mě staral," klidně odvětí Leon, který se objeví na chodbě.

Daren se na něho podívá tak, že by utekla i rozzuřená kobra. I Dirk se přikrčí.

"Pěkný pohled. Ten bych si nechal pro lovce, mohli by zkamenět." Zakousne se Leon do chleba a zapadne do pokoje.

S tímhle klidem mě Leon vytáčí stále, je uklidňující vidět, že na ostatní to působí stejně. Pobaveně sleduji jak ochránci tiše pění. Jediného, kterého nevidím, je Kira.

"Kde je Kira?" vyhrknu.

"Ten ještě lítá po městě a hledá nějaké bezpečné místo." pokrčí rameny Lucien a jde si sednout k Sonovi.

Potom se rozproudí živá zábava, která skončí těsně před tím, než přijdou naši. Pak se rozloučí a já zaletím do koupelny a do postele.

"Agatone vstávej, jdeš do školy." třese se mnou Leon.

Zavrčím. Nechce se mi z nádherného snu probrat.

"Jak chceš," uslyším povzdech a vzápětí vyletím s křikem z postele. U ní stojí Leon s kýblem, ze kterého na mě vylil vodu.

"Tak už ses probral?" zeptá se klidně Leon.

"Ty debile, jsem úplně mokrý," zaječím vztekle.

"Aspoň se nemusíš sprchovat. Bral bych to jako laskavost," usoudí a zavře dveře dřív, než mu na hlavě přistane batoh. Ten se místo toho neškodně odrazí od dveří.

"Tu tašku to muselo bolet," zhodnotí Leon za dveřmi.

,Lidi držte mně nebo ho uškrtím,´ zasupím v duchu. Obleču se a hodím si tašku přes rameno, s ustýláním se neobtěžuji. Postel musí uschnout.

Podrážděně vyjdu před barák.

"Co ten řev měl znamenat?" zeptá se pobaveně Dirk, který tam už čeká.

"Ten blbec mě budil vodou," zavrčím.

"Aha," odkašle si Sono.

Rozhlédnu se.

"Na koho se čeká?" zeptám se a pohledem přelétnu partičku lidiček. Kromě čtyř vlků jsou tu dva kluci a tři holky.

Sono, Saito, Filip i Dirk ukážou na mě.

"Eee, zdržel jsem vás?" zeptám se rozpačitě.

"Naštěstí jsme vstávali brzo, tak moc ne, a pojď, cestou nás ještě pár přibude," usměje se Sono.

"Vůbec netuším, proč musím vstávat tak brzy," zahuhlám si pod nos.

"Protože jdeš do školy," odpoví mi Leon, který jde za mnou.

"Nemáš ty školu na druhé straně?" Zavrčím podrážděně. Už se k nám připojili všichni i s ochránci, jen ne Kira. Začínám si myslet, že o mě nestojí.

"To sice jo, ale nikdo z nich tu není tak zkušený a navíc potřebuji vědět, kde je vaše škola" odpoví mi Leon.

Sklopím hlavu a jdu osamoceně ve středu hloučku. U školy čeká parta kluků. S pohrdáním si přeměří hlouček a jejich oči, které se okamžitě přimhouří, spočinou na mě. Už vím, co bude následovat. Zkouška jak jsem silný, když budu hodně silný, nechají mě na pokoji, když najdou slabinu, budou mě šikanovat. Takhle to chodí všude.

Leon obhlídne okolí, kývnutím se rozloučí a zmizí. Party si nevšimnul nebo usoudil, že si s tímhle musím poradit sám.

Odtrhnu se od skupiny a zamířím ke škole.

"Agatone kam jdeš?" všimne si mě Daren. Všichni na mě otočí hlavu.

"Musím do ředitelny. Mám se tam stavit, před vyučováním," vysvětlím jim.

"Aha, víš kam jít nebo tě tam mám zavést?" zeptá se jedna holka, která se k nám přidala cestou. Chvilku o tom uvažuji, než se rozhodnu dát těm panákům u brány šanci mě to vytmavit. Tedy spíš já jim.

"Ne děkuji, najdu to," zavrtím hlavou a vydám se směrem ke škole. Za mnou varovně zavrčí Filip. Je to takové tiché vrčení, co nejde moc slyšet. Pootočím hlavu a všimnu si, že parta zmizela. Kývnu na srozuměnou a obrátím hlavu zpět.

"Hele máme tu nováčka," zastoupí mě jeden z té party cestu, přímo uprostřed nějaké chodby.

Rozhlédnu se.

"To je zvláštní, já tu vidím jen partu idiotů," snažím se je vyprovokovat.

"Kdo je tu u tebe parta idiotů, buzerante?" zaječí ten vpředu.

,Tohle si už nemusím nechat líbit,´ usoudím a chodidlem ho kopnu do obličeje.

"Moc toho asi nevydržíš," usoudím, když se svalí na zem jak široký, tak dlouhý.

"Za to nám zaplatíš, ty, ty…," nemůže další přijít na vhodnou nadávku.

"Promiň, drobné jsem si nechal doma, Kokto," omluvím se tomu blbci.

To už je zřejmě na něj moc a tak zaútočí s rukou sevřenou v pěst a připravenou mi jí napálit.

Pokrčím kolena, abych se dostal mimo úroveň pěsti a momentě, kdy kolem mě probíhá, mu pěst vrazím do břicha. V dalším okamžiku udělám krok a kopnu ho do zadku, takže se rozplácne na stěně. To vše se odehraje dřív, než stačí někdo z ostatních zareagovat.

Koutkem oka si všimnu dalšího s napřaženou rukou. Zároveň jiný dělá to samé z druhé strany, chvilku počkám a pak si dřepnu, takže se uhodí navzájem. V další minutě odpadnou. Další tři stojí jak zkamenělí, když se na ně obrátím, otočí se a upalují odtud. Chvíli počkám, než se ti zbývající vzpamatují, opřený o stěnu.

"Tak co kluci, dáme si druhé kolo?" zeptám se s vlčím úsměvem.

Partička začne couvat a po pár krocích se dá na útěk. Pokrčím rameny a vykročím směrem k ředitelně, aniž bych si všiml postavy, která byla opřená za rohem chodby o stěnu. Postava se spokojeně usměje a vydá se do třídy.

Zaklepu na dveře ředitelny a po vyzvání vstoupím.

"Dobrý den, jsem Agaton Hakado," představím se řediteli, který sedí za stolem.

"A už jste dorazil. Neměl jste na chodbě nebo venku problémy?" zeptá se starostlivě ředitel.

"Ne, neměl," řeknu okamžitě. Své problémy si řeším zásadně sám.

"Dobře," začne se přehrabovat v papírech na stole a nakonec někam zavolá. Za okamžik se dostaví asi třicetiletý muž a opře se o dveře.

"Tohle je tvůj třídní učitel Hanako Seguchi, pane Seguchi, tohle je váš nový žák pan Agaton Hakado," představí nás navzájem ředitel, potom mi podá stoh listů.

"Tu máš rozvrh, seznam učebnic a tak dále. Prober si to pak a teď upalujte do třídy. Za chvíli bude zvonit," vyžene nás.

Sotva opustíme ředitelnu, zazvoní. Vydám se za svým novým učitelem, do třídy odkud se ozývá hluk.

Otevře dveře a rázně vkročí dovnitř. Rychle ho následuji a zavřu za sebou dveře. V dalším okamžiku strnu, jak ucítím na sobě známí pohled a oči zabodnu do Kiry, který se přátelsky zašklebí. Sedí v lavici u okna.

Málem sebou švihnu. Už jsem si plánoval, jak mu po telefonu vynadám a on si klidně sedí v moji nové třídě. Tak tohle mu nedaruji.

"Na kterém hřišti jste, bando?" ozve se přísně učitel a žáci se rozprchnou do lavic. Ze zadu se na mě šklebí Sono s Lucienem. S nimi si to taky vyřídím.

"Tohle je váš nový spolužák jmenuje se Agaton Hakado. Tak nechci slyšet žádné narážky jasné?" představí mě učitel.

"A nechce se mnou chodit?" vyjekne jedna holka ze zadu. Celkem šikovná a tak se rozhodnu Kiru trochu naštvat.

"Bohužel už jsem zadaný, ale jakmile budu volný, jsi na řadě," mrknu na dívku, která okamžitě zčervená.

"Teď je otázka, jestli volný budeš," ozve se se žárlivým podtónem Kira a probodne mě pohledem.

"Tak se někam posaď," vyzve mě učitel.

Zamířím do zadní lavice přímo kolem Kiry, nemíním sedět s ním a tak ho minu. V dalším okamžiku mě kolem pasu chytne pevná paže a posadí mě vedle sebe.

"Tvoje místo je tady miláčku" ozve se Kiruv hlas a než stačím protestovat, políbí mě.

"Vidím, že jste se už dohodly tak můžeme pokračovat," ozve se pobaveně učitel.

Vytáhnu si blok s tužkou a začnu si zapisovat poznámky. Kiru absolutně ignoruji, do doby než mi vytrhne tužku z ruky.

"Hej," ohradím se.

"Nepiš si to miláčku, knihy a tak obstaráme společně, je zbytečné to mít dvakrát," usměje se na mě Kira a vrátí se ke psaní.

"A co mám podle tebe dělat? Nesnáším nudu," zamračím se.

"Odpočívej," mrkne na mě.

"To se ti líp řekne, než udělá, pako," zavrčím si potichu pro sebe. Zbytečně, podle drobného zacukání koutka úst poznám, že mě slyšel. Ztrápeně hodím pohledem směrem k Sonovi, který mě obdaruje stejným pohledem.

"Kiro, nevím, jak jsi zvyklý ty, ale já jsem zvyklý, že si všechno dělám sám," otočím se na něho o přestávce.

"Miláčku já to chápu, ale je fakt zbytečné to psát dvakrát. Půjdeš stejně se mnou. Všechno jen nakoupíme dvakrát," snaží se mě vysvětlit Kira.

"Radši bych měl svůj seznam. A mimo to, jak to, že jsi včera nepřišel s ostatními? A proč jsi nešel s námi dneska?" zeptám se ho.

"Chyběl jsem ti? Promiň, ale netuším kde bydlíte a musíme najít nějaké bezpečné prostory, kdyby pršelo, a nebo byste byly v nebezpečí," povzdechne si Kira.

"S tím si nemusíš dělat hlavu, bydlí v tom bytě, kde jsme měli útočiště před tím," ozve se za námi Lucien.

"Cože?! To jako fakt?" otočí se na něho Kira. Lucien přikývne.

"No super, takže dobu co jsem s ním mohl být, jsem strávil zbytečným sháněním," povzdechne si Kira.

"A hlavně ulíváním, potřeboval jsem dát do hromady pokojíček," zavrčím s hlavou v tašce, kde se marně snažím najít svačinu.

"Aspoň jsme na to měli klid," usměje se Sono.

"Taky pravda," souhlasím a konečně se s povzdechnutím vzdám hledání neexistující svačiny. Víc mě naštvalo, že nemám ani peněženku. Nejspíš leží na stole, kde je mi platná asi jako mrazák na severním pólu.

"Stalo se něco?" zeptá se mě Kira.

"Ne, nic," povzdechnu si. Kira se usměje a strčí přede mě svou svačinu.

"Jez, mám ještě jednu," pobídne mě. S povděkem ji spořádám a přemýšlím, jak dlouho mě bude trvat doběhnout domů pro peněženku a zpět. V dalším okamžiku zazvoní a do třídy vejde učitel. Jde přímo k mojí lavici.

"To ti posílá Leon," hodí mi na lavici moji peněženku. S křečovitým úsměvem poděkuji.

"Takže lidičky, teď vám napíšu seznam učebnic a sešitů. Po tom co si ho napíšete, můžete jít a zítra se jede už podle rozvrhu," oznámí učitel a začne psát seznam na tabuli.

,To co před tím psal, bylo co?" zeptám se potichu Kiry.

"Stručná pravidla školy, musí to být v každém sešitě," odpoví stejně tiše.

"Ale já ho nemám" zpanikařím.

"Dnes budu celý den u tebe, tak si to opíšeš," odpoví mi Kira a dál se věnuje seznamu.

,No tak to je super,´ pomyslím si naštvaně.

Potom se k němu z novu nakloním.

"Odkud zná Leona, nevíš?" zeptám se Kiry.

"On je také strážce," odpoví s úsměvem.

Po půlhodině, kdy to Kira dopíše, si schováme věci a spolu s Lucienem a Sonem počkáme na ostatní.

Společně vyrazíme do města a všechno nakoupíme. Po hodině běhání máme konečně všechno a vyrazíme směr domov. Napřed zavedeme Hydekiho, který bydlí v patrovém domku, a pak se přesuneme na sídliště.

"Tak lidi, uvidíme se ráno," rozloučí se ostatní a zapadnou do svých vchodů i s ochránci. S Dirkem se rozloučíme na chodbě u našich bytů. Odemknu a pozvu Kiru dovnitř, ten prohlédne byt a vrátí se ke mně.

"Máte to tu pěkné," zatáhne mě Kira do mého pokoje.

Sednu si za stůl a vytáhnu sešity, podle jeho pokynů si je popíšu.

"Tohle opiš všude," zamává mi Kira, před obličejem, jedním papírem a druhý si vezme spolu s půlkou mých sešitů.

"Hej co to děláš?" zeptám se ho.

"Pomůžu ti, neměl bys to do půlnoci," usměje se a pustí se do opisování. S povzdechem ho napodobím.

V půlce opisování nakoukne dovnitř Leon a hned se vzdálí.

Ani ne za hodinku a půl zaklapnu poslední sešit. Kira to má už dávno hotové a na posteli si hraje se Shiu.

"Hotovo?" usměje se na mě.

Kývnu a začnu si masírovat krk, mám ho celý strnulí. Kira mi sundá ruce a ujme se toho sám. Slastně se do nich opřu, je to nádhera. V dalším okamžiku se záhadným způsobem ocitnu na posteli, Kira na mě a vášnivě mě líbá.

Za chvíli jsme oba bez košile a on mě líbá na bříšku, když se ozve ostré klepnutí. Kira se s nadávkami odtrhne.

"Miláčku obleč se, jdou vaši, já mizím a uvidíme se ráno před domem" začne se soukat do košile. Napodobím ho, potom dostanu polibek na rozloučenou a už ho není. S povzdechem se podívám na hodiny a s údivem zjišťuji, že je pět večer.

"Kluci, večeře bude za chvíli," ozve se z předsíně mamka a jde do kuchyně. Otočím se ke knihovně v naději, že mě nějaká knížka zaujme a s ní se salaším na posteli.

Po večeři zaběhnu do koupelny a jdu rovnou spát, aby se neopakovala scéna z dneška. Společnost mi dělá jen Shiu a kniha, kterou ani neotevřu.