,Konečně prázdniny,´ libuji si ,Úkoly do školy, co jsme měli na prázdniny, mám hotové a začínají mi volné dny. Jen ještě přesvědčit bratříčka, že nejsem takové nemehlo,´ pomyslím si blaženě.

Plánoval jsem celé prázdniny prolenošit u Vlčího zubu.

Zaslechnu auto a dole prásknou dveře. Uslyším tátu, jak haleká na mámu, že má pro nás světové překvápko. Ušklíbnu se. Znám ty jeho překvapení. Mrknu na monitor, kde se stále načítá hra, a vstanu. Vyjdu z pokoje a zamířím do Leonova, kde zaklepu.

"Dále," ozve se a tak vstoupím. Klepu zásadně od té doby, co mě málem probodl dýkou. Nakonec prohlásil, že je to moje vina, když jsem neklepal.

"Přišel táta, prý má pro nás nějaké překvapení," oznámím mu.

Překvapeně se na mě podívá a jde k oknu. Vyhlédne ven a kývne.

"Ještě počkáme, než nás zavolá," oznámí mi a znovu si lehne na postel.

"Ale vždyť nás volal," řeknu zmateně.

"Agatone, Leone, pojďte dolů, mám pro vás překvapení," ozve se od schodů hlas táty.

"Teď nás volal," podotkne a dá mi malou facku na vzpamatování. Otřepu se a sejdu za ním dolů.

"Ahoj tati, tak co se děje?" zeptá se Leon.

"Na prázdniny pojedeme do hor. Koupil jsem tam prostornou chatu s elektrikou a se vším, a mám ještě jednu, ale tu vám řeknu až tam." Vysype ze sebe novinu a na mě jdou mrákoty.

"Tak co říkáte rodino?" spráskne nadšeně ruce.

"Chtěl jsem stanovat," namítnu naštvaně.

"To mě nezajímá. Tu chatu nemáme na okrasu, tak si jdi zabalit věci na dva měsíce a nezapomeň na úkoly." Odsekne naštvaně otec.

"Ty už napsané mám. A mám také zkažené prázdniny," prohlásím a bez dovolení opustím místnost. Hlasitě vydupu schody do patra a opřu se o zábradlí.

"Ten kluk si dovoluje až moc. Potřeboval by přes zadek a nejlépe páskem," vypění táta.

"Tati měj rozum, ty jsi v jeho věku určitě nebyl jiný. A já taky ne, když si vzpomenu, jak jsem zdrhnul z domu, když jsme se měli stěhovat sem. Jemu byl rok." Zasáhne brácha a musím říct, že účinně.

"Tak fajn. Jedeme do Saudmohu od kámoše jsem tam koupil prostornou chatu, kde budeme přes léto, pak se rovnou nastěhujeme do nového domu. Bydlet budeme v Sehurdonu. Je tam les, bude se mu tam líbit a je to nedaleko od Tokia. Snad bude spokojený," povzdechne si.

Tohle považuji za vtip, ale stejně si zabalím věci a křehké uložím zvlášť.

Rychle se připojím na internet a pošlu e-mail Falkovi, že se nakonec u skály neobjevím a o riziku možného stěhování. Na odpověď nečekám a vypnu počítač. Nakonec ho začnu rozdělávat a kabely uložím do zvláštního sáčku s poznámkou, ať je nechají tak.

"Ty jsi to slyšel?" zeptá se mě Leon, když vrazí do dveří a uvidí, že balím.

"Jo, snad si to rozmyslí, líbí se mi tu," zahučím a tajně utřu pár slziček.

Obrátím se, jelikož uslyším zvuk zavíraných dveří.

"Agatone, tohle jsi neměl slyšet, i já který mám o dost lepší sluch, jsem tátovo auto nezaslechl, natož jak v domě volá na mámu." Promluví tiše.

Strnu v půlce pohybu, když si uvědomím, že má pravdu. V domě jsou zdi z dvojitých cihel a se zateplením, což slouží i jako dokonalí izolační materiál, který nepropouští zvuk. Však si na to táta nejednou stěžoval.

A s tím autem má taky pravdu. Má tichý chod a já mám pokoj o dost dál, než brácha, který má výhled na parkovací místo. Já na les na druhé straně domu.

Rozklepou se mi ruce a já se zhroutím na zem.

"Co se to se mnou děje?" zeptám se roztřeseně.

"Kluci, vyrážíme!" zaslechnu tátu od dveří. Podívám se na ně.

"Už nás volá?" zeptá se. Kývnu.

"Dobře, nepanikař. Všechno ti vysvětlím na chatě. Do té doby se chovej jako by se nic nestalo a na zavolání reaguj, až když někoho uslyšíš volat maximálně ze sedmi metrů. To byla tvoje vzdálenost. Hlavně klid, jo?" uklidňuje mě bratr.

"Tobě se to řekne," povzdechnu si.

"Zvoní ti telefon," zpozorním. Vyběhne a vzápětí se vrátí s telefonem.

,Kira,´ naznačí mi.

"Ahoj," pozdravím.

," Copak se děje? Zníš divně." stará se Kira.

"Nic jen…" a pak mu všechno vyklopím.

", Aha miláčku nic se neděje, začínáš se přizpůsobovat. To bude v pořádku, Leon ti o tom všechno řekne. Ještě, to s těmi prázdninami myslíš vážně i s tím stěhováním?" ulehčeně se zasměje a vychrlí na mě otázky jedním dechem.

Musím se usmát.

"Ty prázdniny jsou na stopro a s tím stěhováním si to doufám rozmyslí. Jinak mám notebook tak se občas připojím." Nahlásím mu.

",Dobře a teď mi ještě nahlas tvé číslo, já ti pak pošlu moje," vychrlí další požadavek.

Nahlásím mu ho.

"Děkuji broučku, za chvíli tam máš moje a uvidíme se co nejdřív. Zatím pa, chybíš mi." Rozloučí se a zavěsí.

Podám bráchovy telefon a vytáhnu svůj, který mi nahlásí příchozí poštu. Otevřu ji a spatřím číslo, které si uložím a následně prozvoním, abych získal jistotu. Vzápětí mě prozvoní zpět. Schovám telefon do kapsy a zvednu tašky. Tu s notebookem si přehodím přes rameno. Poslední pohled z okna a vyrazím z pokoje a tajně doufám, že se sem po prázdninách vrátím.

Sedím v rozpáleném autě a ovívám se novinami, které najdu za sedadlem.

"Už tam budeme?" zeptám se podrážděně asi po desáté za poslední dvě hodiny.

"Hele ho, napřed ječí a pak se těší." Zasměje se táta v dobré náladě.

"Netěším, jen je mi z toho vedra v autě na zvracení a na srdeční kolaps," zavrčím podrážděně.

Koutkem oka pozoruji, jak se brácha schová víc za knihou, aby nebyl vidět tichý výbuch smíchu.

"Tak si otevři okno," řekne naštvaně otec.

"Jsou otevřené všechny čtyři na doraz i střešní. Nechceš rozbít to přední? Třeba by to i pomohlo." zeptám se jedovatě.

Táta doslova zesiná.

"Tak fajn mladý na příštím motorestu, což je odtud asi pět kilometrů, zastavím a odpočineme si. Stejně musím natankovat." Odtuší vztekle.

A tak taky udělá. S bráchou se doslova vyřítíme ven a přímo do lednice, kde si každý koupí tak tři litry vody a jeden rovnou vypijeme na místě.

Táta postaví auto tak, aby bylo ve stínu, a zároveň jsme na něho viděli ze zastíněné terasy, kde si dáme lehký zeleninový talíř a velkou porci zmrzlinového poháru.

"Měl jsi pravdu Agatone. Už jsem ten odpočinek potřeboval, tak ještě nás čekají tři hodinky a budeme tam. Tak nasedat bando." Nařídí a v o hodně lepší náladě nasedne do auta.

Zbývající vody dáme do přenosné ledničky a znovu se usadíme v autě. Táta pustí i klimatizaci. Což do teď považoval za zbytečnost. Brácha na mě za knihou mrkne a zvedne palec. Tohle je u něj nejvyšší uznání.

Spokojeně vytáhnu notebook a připojím se na internet.

"Hele Agatone, kdes ho vzal?" zeptá se táta.

"Našetřil jsem si z kapesného," odpovím zcela pohlcen hrou.

Po hodině nás staví policie.

"Dobrý den, pane. Můžete nám říct, jak dlouho jste na cestě?" zeptá se jeden a kontroluje doklady.

"Od rána, ale před hodinou jsme stavěli u pumpy a hodinu si odpočali," odpoví mírně překvapen.

Policista se usměje.

"To vás chválím. Tohle vedro každý podceňuje. Máme hodně nehod kvůli únavě z horka. Byly i nějaké úmrtí. Doporučoval bych vám asi tak každou hodinu a půl někde zastavit a odpočinout si. Jinak přeji krásné prázdniny." Vrátí zkoprnělému tátovi doklady a jde zastavit druhé auto.

Táta se na mě podívá a opatrně vyjede.

"Tak ještě pár minut a budeme na místě," zahlaholí nadšený hlas táty.

Unaveně zvednu hlavu a znovu ji položím na opěrku. To šílené vedro mě ubíjí. Brácha se na mě starostlivě podívá a podá mi poslední láhev pití z ledničky. Vděčně ji vezmu a vypiji skoro polovinu.

"Tak a jsme tu," zaparkuje kousek od chaty.

"Jak se vám tu líbí?" zeptá se nadšeně.

Jelikož považuji otázku za řečnickou, ani se nenamáhám odpovědět a začnu vytahovat zavazadla z auta, svoje dám rovnou bokem.

"Ty malý nevděčný parchante…" začne otec.

"Nech ho být, je úplně schvácený. Není na tyhle cesty zvyklý. Zeptáš se ho zítra," zastane se mě brácha.

Ani jeho nevnímám. Až když mě chytne za ruku, tak sebou cuknu a roztržitě se na něho podívám. Jediné čeho si všimnu je, že pohybuje rty. Pak je jenom tma.

Probudím se uprostřed noci žízní. Ani nerozsvítím a rozhlédnu se. Na skříni vedle postele uvidím skleněnou konvici s pomerančovou šťávou. Přejdu k ní a naliji si do připravené sklenice, vděčný že nemusím bloumat neznámým domem. To opakuji dokud není prázdná. Pak se obrátím k posteli a všimnu si, že mi bliká telefon. Vezmu ho a uvidím obálku a nepřijaté hovory. Napřed najedu do hovorů. Osmkrát Kira a jednou Falko. Ve zprávách je jen jedna. Hned se mi ozvi. Kira.

Nechápavě zavrtím hlavou a vytočím jeho číslo.

", Agatone?" zvedne to hned po prvním zazvonění.

"Jo jsem to já. Zrovna jsem se vzbudil" zívnu. Otočím hlavu k otevíraným dveřím a dovnitř nakoukne brácha. Usměje se a odejde.

", Co se stalo? Nemohl jsem se tě dovolat?" stará se.

"Ta cesta na mě byla příliš. Usnul jsem ještě v autě" odpovím. Nemusí vědět, že jsem zkolaboval.

", Opravdu? Sorbo viděl něco jiného," zeptá se nedůvěřivě, "Dej mi Lea."

"Není tu…" nedopovím, když mi někdo vezme telefon z ruky.

"Leon," ozve se za mnou. Vztekle se otočím a všimnu si, že v ruce drží další džbán oranžády.

Chytnu džbán, a aniž bych se zdržoval se sklenicí, ji vypiji.

"Už je v pořádku, teď vypil dva litry. Byl jen dehydratovaný a v kombinací se sluncem zkolaboval." odpoví na lavinu slov. Pak mi dá telefon k uchu.

", Pořádně se vyspinkej miláčku. Dobrou noc." Popřeje mi

"Dobrou noc," odpovím.

Leon zamáčkne telefon, strčí mě do postele a zakryje. V momentě usnu, tak nevidím, jak otevře okno a dovnitř vklouzne stín, který se ke mně přitiskne.

Probudím se v jednu hodinu. Prolezu chatu a jako poslední najdu kuchyň. Ani nepátrám, jestli nechali mi něco od oběda a namažu si dva chleby s paštikou. Pak se rozhodnu propátrat okolí a vyrazím do hor. Asi po kilometru narazím na nenápadnou stezku a vydám se po ní. Dojdu na vrchol a rozhlédnu se. Tak nádherný výhled jsem nečekal. Přeskočím pár kamenů a na jednom mi uklouzne noha. Bohužel je kousek od okraje a já začnu padat.

,Tak je mi líto Kiro, asi se už neuvidíme,´ pomyslím si smutně.

"Můžeš mi vysvětlit, co tu děláš?" zeptá se pobavený hlas a já si uvědomím, že nepadám.

Otevřu oči, které jsem v návalu paniky zavřel a podívám se vzhůru. Za ruku mě drží hnědovlasý kluk a pusu má od ucha k uchu.

"Jen tak pozoruji krásy hor," odpovím a rozhlédnu se po skále. Uvidím prasklinu dost velkou na to, abych se tam mohl zachytit. To taky udělám a pomocí hnědovlasého kluka se vydrápu nahoru.

"Takový výhled je dost nebezpečný" podotkne s úsměvem.

"To bylo o fous. Díky. Už jsem myslel, že Kiru neuvidím." Oddechnu si a rozplácnu se na skále.

"Nemáš zač," sedne si vedle mě.

"A heleďme se, koho to tu máme," zazní posměšný hlas.

Vedle sebe uslyším zaklení a vymrštím se na nohy. Zmateně se podívám po klukovi a až teď si všimnu zakrvácené ruky. Podívám se na bandu a poznám v ní tu, co před měsícem trápila Falka.

"Tak zase vy. To vás ta poslední nakládačka omrzela, že si jdete pro nášup?" pozdravím je posměšně.

Ucítím zatahání za rukáv a pootočím hlavu.

"Mají nože," varuje mě.

Koutkem oka zaregistruji pohyb a rychle ho odhodím na skálu. Sám útoku uhnu a kluka z boku kopnu.

"Co si dovoluješ na někoho z nás, ty zmetku?" vyjede vedoucí a dá pokyn k útoku.

Proletím mezi nimi a zaútočím přímo na kápa. Jak se dalo čekat. Obklíčili nás a čekají, co bude. Kluk vytáhne lovecký tesák a rozmáchne se proti mně. Uhnu a kopnu ho ze zadu do kolen, čímž ztratí rovnováhu a sletí na nos. To naštve ostatní a vrhnou se na mě. Naštěstí pro mě v jednom chumlu, takže nemají přehled. Uhnu jim z cesty, stoupnu si bokem a nechám je, ať se zrasují samy. Trvá jim asi pět minut, než jim dojde, že útočí sami na sebe. To jich z patnácti zbudou jen čtyři a to ti nejhorší.

Vrhnou se na mě ze čtyř stran. To mě zbývá jedno. Začnu kombinovat bojové umění. Po deseti minutách je jediný, co je schopný boje. Prudce vykopnu, ale on moji nohu zachytí a drží. Proti tomu je jen jeden způsob obrany. Prudce se vymrštím a udělám spodní půlobrat druhou nohou, kterou ho kopnu kousek od krku. Pustí mě a zavrávorá. Chytnu ho za ruku, zkroutím za záda a zvednu ji tak, že se musí sklonit, pak mu ji natáhnu.

"Tak a řeknu to ještě jednou a naposledy. Jestli vás kdekoliv načapám, jak někoho šikanujete nebo bijete jakékoliv zvíře, neodejdete jen modřinami nebo zlomeninami. Může se stát, že neodejdete vůbec. Je vám to jasné?" zeptám se výhružným tónem.

"Jo je jen mě pusť," zaskučí kluk.

"Máte vteřinu na to, abyste zmizeli, jinak vás snesou v igelitových pytlích. Jasné?" zeptám se znovu. Počkám, až přikývne a pustím ho. Do pár vteřin jsou pryč.

"Promiň, vůbec jsem je neslyšel," omluví se kluk.

"Z toho si nic nedělej, já taky ne," uklidním ho.

"Dirku?" uslyším nějaký hlas a paniku v něm.

Omráčeně se podívám po hnědovlasém klukovi s rošťáckým úsměvem. Ten se zaculí a kývne.

"Mělo mě to napadnout," zabručím si pod nos.

"Ještě jsi mě v lidské podobě neviděl," zasměje se kluk.

"Jenom Sorba, ale pochybuji, že bych ho poznal." Povzdechnu si.

"No dovol!" uslyším za sebou dotčeně.

Polekaně se ohlednu a na protější skále uvidím bílého vlka s dotčeným pohledem.

"Promiň, ale je to tak. Na lidi moc paměť nemám," ohradím se.

"Dlouho jsme se neviděli," ozve se přátelský hlas a vedle Sorba se objeví Falko.

"To ne a pěkný obojek," odpovím.

"Díky. Ramaru prohlásil, že když se neumím chovat, tak ho budu nosit," pronese trpitelsky.

"Jo a párkrát se to už vyplatilo, co broučku," ozve se Ramaru. Falko na něj vycení zuby.

"Dirku, ty se neumíš ozvat?" vyčte mu blonďák, který se prožene kolem mě.

"Má zraněnou ruku," podotknu. Blonďák na nic nečeká a začne mu stahovat košili.

"No to je dost zlé. Co se tu vůbec stalo a co byla zač ta banda?" zeptá se Dirka.

"Napadli mě s noži, když jsem pil," povzdechne si Dirk. Blonďák jen zavrtí hlavou.

Vytáhnu obvaz, který pořád nosím při sobě a podám mu ho. Rychle to obváže a děkovně kývne.

"Trefíš zpátky?" zeptá se mě Sorbo.

"Jo neboj, za chvíli tu mám eskortu," povzdechnu si.

"Můžeš mi říct, kde se touláš Agatone?" ozve se řev. Protáhnu obličej a trpce se ušklíbnu.

"Tady jsem Leo," zaječím.

"Co se tu stalo?" zjišťuje situaci, když uvidí ten shluk.

"Ale nic, jedna parta si přišla pro přídavek," nadhodím a otočím se k němu.

"To byly oni? V té rychlosti co padali, jsem si je nestihl pořádně prohlédnout a vyhnuli se nám pomalu kilometrovým obloukem," podiví se Falko.

"Tak mi půjdeme. A ještě jednou díky," podá mi ruku blonďák a za chvíli jsou všichni pryč.

"A my taky," povzdechne si Leon a ukáže směr. Mlčky vykročím směrem chata.