,Tak a konečně hotové,´ pomyslím si, když zavřu poslední sešit s domácím úkolem. Vše si schovám do tašky a protáhnu se.

,Copak teď budu dělat?´ zamyslím se. Počítač zavrhnu rovnou. Ne, že by mě nebavil, ale jakmile se přihlásím tak mám na ICQ hrůzu výhružných vzkazů a nabídek na pomoc. A o e-mailech ani nemluvě. Už mě přestává bavit je mazat. A změna čísla či adresy nepomáhá. Upřu pohled z okna, je nádherně slunečné počasí.

Půjdu ven, rozhodnu se. Převleču se do černých džínů a trika.

Zamknu si pokoj a klíč strčím do kapsy a seběhnu schody. K zamknutí mám důvod. Štval mě brácha. Pořád tam lezl a hádky byly na denním pořádku. Nevadilo mi, když si něco půjčil, ale jednou jsem ho nachytal, jak mi leze do osobních věcí. Rozzlobilo mě to a následná hádka byla strašná. Měl jsem pak měsíc zaracha. Samozřejmě bráchovi se nestalo nic. Tak jsem kdesi vydoloval klíč a od té doby si zamykám. Ze začátku se hádal, ale nenechal jsem si to vymluvit. Od té doby jsem se všemi na nože.

"Mami, jdu ven!" zaječím z předsíně.

"Nikam nejdeš, za chvíli přijde návštěva a tobě se představí tvá budoucí nevěsta,"zamítne můj návrh.

"Co bych dělal s ženskou, když mě přitahují kluci?" zaječím zpátky odpověď a třísknu dveřmi. No třísknul bych, kdyby tam nestál brácha s nějakými lidmi.

Starší pán s paní a asi šestnáctiletou dívkou. Zřejmě tchán s tchýní a nevěstou. Vypadají jako by viděli ducha. Zasměji se v duchu.

"Promiňte, spěchám na schůzku. Miláček mě už čeká," proklouznu kolem nich a vyběhnu ven.

Když jsem dost daleko, vybuchnu v smích.

,A je po zásnubách,´ pomyslím si vesele.

Pomalím krokem se vydám směrem k lesu. Na jaře jsou nejkrásnější procházky tam. A zrovna teď v květnu vše začíná rozkvétat.

Jdu asi půl hodiny, nemusím mít strach, že zabloudím, jestli něco znám, tak je to tenhle les, když mě něco povalí. Přitom mi nad hlavou proletí šíp.

,To je nějaká mýlka,´ pomyslím si.

Další šíp mi přistane asi pár centimetrů od hlavy.

"Tak tohle je už úmysl." zavrčím a odkutálím se za nejbližší strom.

,Konečně jsi to pochopil," zavrčí mi v hlavě hluboký hlas.

Ztuhnu a pomalu otočím hlavu. Dívám se přímo do žlutých očí černého vlka. Leží přikrčený vedle mě a zkouší zahlédnout útočníka.

"Kdo jsi?" dostanu ze sebe vyjeveně.

,Teď není čas na představování Argore," obrátí oči v sloup vlk.

,Pojď za mnou,´ pobídne mě a jako první vyběhne.

"Nikam s tebou nejdu," zakřičím za vlkem.

O opaku mě přesvědčí další šíp, který se zabodne tak těsně, že vidím strukturu dřeva. S tichými nadávkami se rychle zvednu a vyrazím stejným směrem jako vlk. Doběhnu za další strom a rozhlédnu se. Po vlkovi ani stopy. Udělám krok a svezu se přímo dolů. Nevšimnul jsem si, že za stromem je sráz.

,Hm. Našel jsi mě celkem rychle,´ ozve se pobavený hlas. A já se podívám na černého vlka.

"Taky jsi mě mohl varovat," třu si naraženou kostrč.

,Tak to je on?´ ozve se další hlas.

Prudce obrátím hlavu a dívám se do dalších žlutých očí. Tentokrát šedého vlka. Rozhlídnu se, kolem stojí nebo polehávají další tři vlci.

,Jo je,´ přikývne černý.

,Dobře Falko, doveď ho za Kirou. My se postaráme o lovce,´ dopoví a on i ostatní vlci zmizí.

,Tak pojď,´ dloubne do mě Falko a vyrazíme.

Běžíme dobře půl hodiny, když zastavíme. Já se chytnu za bok a zhroutím se, protože mám pocit, že mě tam bodá asi tisíc jehel.

,No tak Argone je to už kousek,´ šťouchne do mě Falko.

S obtížemi se postavím a vydám se za vlkem. Ten se ohlíží co chvíli, jestli ho následuji. Asi po pěti minutách chůze dojdeme k velké skále. Znám ji, u nás je známá jako Vlčí zub. Vždycky se mi tu líbilo.

"Kdo je to?" ozve se hlas.

Falko zavyje.

"Takže jsi ho našel. Ještě že tak." Oddechne si hlas a uslyšíme kroky, které se k nám blíží.

V ústí jeskyně se objeví kluk sotva starší než já.

,Taky nemusíme dělat tvou práci. Neměl jsi ho náhodou najít ty?´ upře na něj Falko vyčítavý pohled.

"Já vím Falko, ale zapomínáš, že jsme nebyli spojeni. To byla strašná chyba, měli nás spojit hned po jeho narození, ale než to stačily udělat, Argor zmizel. Našli jste ho až vy." Ohradí se.

,Já vím, je to už strašně dávno. Kdyby neměl to znamínko, taky bych ho nepoznal,´ opře se předními tlapami o mou hruď a čumákem ukáže na znamínko ve tvaru hlavy vlka.

Kluk přijde blíž a také se podívá.

"Jo to máš pravdu. Je to on. A je nádherný," podívá se na mě obdivným pohledem a dá mi pusu.

"Hej, co to děláš a kdo jsi?" odstrčím ho.

"On nic neví?" zamrká překvapeně.

,Ne, našel jsem ho před slabou hodinkou a ještě navíc po nás šli lovci. Ani se mnou nechtěl jít. Přesvědčil ho až šíp, který mu málem vypíchl oko,´ vysvětlí situaci Falko.

Kluk hned popadne mou hlavu do dlaní a začne ji prohlížet. U levého oka uvidí škrábanec, zamračí se a vjede mi do vlasů a dívá se na ucho.

"Mohl bys mě pustit?" zeptám se vztekle. Připadám si jak pod lupou.

Prudce mě políbí na rty a přitáhne k sobě.

"Málem jsem tě ztratil. To bylo nebezpečně blízko Argore," zašeptá.

"Já nejsem Argor. Jmenuji se Agaton Hadako," snažím se vyprostit z jeho sevření.

,Blízko teprve budou. Lovci jsou nám v patách,´ zafuní šedý vlk, který se znenadání objeví vedle nás.

"Sorbo," ozve se polekaný výkřik a k bílému vlku se přiřítí mladík s rudými vlasy a pomněnkovýma očima.

"Co máš s packou, miláčku?" zvedá mu opatrně pokrčenou nohu. Pak se zamračí.

"Tak a ty už nebojuješ. Máš ji nalomenou," řekne rozhodně.

Vlk se smutně podívá a začne mu olizovat obličej.

"Ne, nepřemluvíš mě. Posledně když jsem ti to dovolil, tak jsi málem nepřežil. A nekoukej se na mě tím kukučem, dobře víš, že na mě to nezabírá." Dodá škádlivě. Chytí ho do náruče a odnese do jeskyně.

"A pro tebe to platí taky Agatone," zavelí kluk, popadne mě kolem pasu a táhne k jeskyni.

"Okamžitě mě pusť! Vůbec nevím, kdo jsi a proč se o mě vůbec staráš?!" zaječím a snažím se dostat z jeho sevření.

"Pak ti to řeknu," ujistí mě a odtáhne do jeskyně. Tam mě posadí vedle bílého vlka, který uraženě kouká na zrzka, dá mi pusu a odejde.

"Prosím tě, dej mi pozor na Sorba. V téhle podobě je paličatý. No i v té normální, ale teď je to hrůza." Otočí se na mě, a naposled před ochodem ho pohladí po bílé srsti. Ten se za ním smutně dívá a pak stočí hlavu ke mně. Chvilku si mě prohlíží, následně vstane a stočí se mě u nohou. Nemluví, jen střídavě hlídá vchod a mě. U vchodu se ozve křik.

"Dávejte pozor, nesmí se dostat do jeskyně. Musíme ubránit vchod," zaslechnu zděšený křik nějakého kluka.

"Jeden prorazil," hlásí jiný hlas. Ozvou se hlasité nadávky a klení.

U vchodu do jeskyně se objeví postava. To, že nevypadá zrovna dvakrát přátelsky, vám říkat nemusím, ale daleko víc mě vyděsí zakrvácený nůž v ruce. Rozhlédnu se po jeskyni a uvidím luk s toulcem a šípy. Skočím k němu a vsunu šíp do tětivy. Jako zázrakem se uklidním, zamířím a vystřelím. Šíp mu protne tepnu, takže za pár okamžiků je po něm. Opatrně jdu ke vchodu a vykouknu ven.

Spatřím šedého vlka, jak se snaží bojovat proti dvěma naráz. A podle šrámů mu to nejde. Napnu druhý šíp a skolím toho, co se šedému dobývá na záda. S jedním skoncuje snadno a běží na pomoc jinému. Koutkem oka uvidím kluka, co mě dovlekl do jeskyně. Má to dost nahnuté. Tentokrát do luku vložím dva šípy a modlím se, ať to vyjde. Varovně křiknu a vypustím šípy. Kluk mě zaslechne a na poslední chvíli se skloní. Oba zasáhnou své cíle. Kluk se nechápavě otočí a koukne se směrem ke mně. Na okamžik vypadá jak omráčený, ale rychle se vzpamatuje. Odhadne směr, kterým mířím, a jedním skokem se přenese přes prostranství. Rychlostí blesku podrazí rudovlasému klukovi nohy a sám se vrhne na zem. Právě včas. Sotva se složí, můj šíp najde bezpečně svůj cíl v krku útočníka.

Oba vstanou a vrhnou se na pomoc ostatním. Díky mému zásahu se situace obrátila a vlci vítězí. Nakonec zbude poslední útočník, který se obrátí na útěk. Než ho dostihnou vlci, skácí se se šípem v srdci.

Ucítím drobné šťouchnutí a podívám se dolů. Bílý vlk se na mě vděčně podívá a odkulhá k červenovlasému klukovy. Ten ho přivine k sobě.

Černovlasý kluk ke mně přijde a obejme mě.

"Díky, nebýt tebe tak to nejspíš nezvládneme," zašeptá vděčně.

,Tak to vypadá, že jsi nás zachránil Argore,´ uchichtne se hnědý vlk a přejde k blonďákovi, který je zraněný. Ten ho pohladí po hlavě a usměje se.

"Jsem Agaton a vůbec nechápu, proč vás slyším. Tohle je postavené na hlavu," zajedu si rukama do vlasů.

,Zklidni se bratříčku za chvíli si zvykneš,´ pousměje se šedý vlk.

,Ne on se neusmál. To je jen představivost. Ležím doma a spím. Tohle se mi jenom zdá. Za chvíli zazvoní budík a já vstanu do školy,´ přesvědčuji se v duchu.

,Ty jsi neuvěřitelný,´ skočí po mě černý vlk Falko. Zajede mi čumákem do vlasů.

,Budeš mít zajímavou barvu srsti. Myslím že černou s modrými odlesky, bude to vypadat skvěle,´ prohlíží si mé vlasy.

"Filipe, nestraš ho," napomene ho kluk s tmavě hnědými vlasy a očima, a za ucho ho ze mě sundá.

,To bolí Ramaru,´ zakňučí Falko.

"Počkat já myslel, že ten vlk se jmenuje Falko," řeknu zmateně.

,Tady není žádný vlk. My se v ně umíme přeměňovat. A ty to dokážeš také,´ namítne šedý vlk. "Vlastně jsme lidé s vlčí krví."

,A jmenuji se Krak či Saito,´ mrkne na mě.

"Já jsem Ichigo. A patřím k Saitovi," podá mi ruku kluk s červenými krátkými vlasy a zelenýma očima.

"Myslím, že mě a Falka - Filipa znáš," potřese mi rukou Ramaru. Má černé krátké vlasy a šedé oči.

"Yuki a tohle je Goro - Hydeki," potřese mi kluk se zelenými vlasy rukou. K němu přijde vlk s rudohnědou srstí.

"Lucien a to je Sorbo - Sono," podá mi ruku kluk se světle hnědými dlouhými vlasy a s modrýma očima. Rukou objímá bílého vlka.

"Daren a tohle je Dirk. Jediný má obě jména stejné." Potřese mi rukou blonďák se zelenýma očima. U něj stojí hnědý vlk.

"A já jsem Kira. Patřím k tobě." Pohladí mě po tváři černovlasý kluk. Až teď si všimnu, že má dlouhé vlasy.

"Fajn, když se umíte přeměňovat, tak proč se teď nepřeměníte?" řeknu naštvaně.

"Protože kdybychom to udělaly a někde nablízku byl lovec, mohl by nás krásně zabít v lidské podobě. Hodně silní jsme jen takhle. Jako lidé jsme zranitelnější." Uvede důvod Krak.

"Proto máme vlčí i lidská jména. Je to bezpečnější. Dirk je prostě tvrdohlavý," pokrčí Krak rameny.

"Zajímalo by mě, jaktože umíš tak skvěle zacházet s lukem." Promluví poprvé Sorbo.

Všichni se na mě otočí.

"No…já… chodil jsem od malička do lukostřelství a také do kenda. Prostě mě to baví." Odpovím nervózně.

,Výborně. Podle toho co jsem viděl, nás můžeš učit, ´ usměje se Krak

"To bych neriskoval. Mistr je toho názoru, že jsem nebezpečné nemehlo." Postěžuji si.

Ozve se smích.

"To bych neřekl," vyrazí ze sebe se smíchem Kira.

"Zacházíš s ním mistrovsky, zkusíme ty meče?" zeptá se.

Kývnu, v nich jsem o něco lepší.

Kira zajde do jeskyně a za okamžik se vrátí se dvěmi dřevěnými meči. Ostatní se posunou tak, aby dobře viděli a přitom se nepletli do cesty.

Vede si skvěle. Odrazil už pět útoků a z toho jeden můj tajný. Bojujeme skoro půl hodiny a nejsme schopni dát ani jeden bod. Je to moc vyrovnané. Po další čtvrt hodince se mi to konečně podaří a Kira se svalí do trávy.

"Tak by mě zajímalo, v čem jsi lepší, v lukostřelbě nebo v kendu." Řekne udýchaně.

"V kendu. Nikdo mě ještě neporazil. Aspoň ve škole." Podotknu.

"Kiro, tak se mi zdá, že jsi našel svého mistra," zasměje se Ramaru.

"Jo, vypadá to tak," usměje se Kira. Náhle se vymrští a než stačím uskočit, popadne mě a povalí pod sebe.

"Jsi celkem nebezpečný, víš to, ale neboj se, se mnou budeš v bezpečí." Zašeptá a přitiskne se k mým rtům.

Vyvalím oči a snažím se ho odstrčit. Konečně se mi to podaří.

"Nejdeš na to nějak moc rychle? Vůbec nevíš, jestli jsi můj typ," zasyčím, když se mi přestane dobývat do úst.

"A proč bych nebyl tvůj typ. Nelíbím se ti?" zarazí se Kira.

Podrobně si ho prohlédnu. V oválném trochu vyhublém obličeji svítí černé oči. Plná ústa a rovný nos. Je fakt moc šikovný. Ale nemusí to vědět.

"No, až na ty oči, co jdou trochu šejdrem, to docela ujde," utahuji si z něj.

"Co máš proti mým očím? Vůbec nejdou šejdrem, ty brebto. A neutahuj si ze mě," zlobí se na oko.

"Nemůžete toho nechat? Je na vás strašný pohled," pobaveně se ozve Ramaru.

"Jaký strašný pohled, brepto, já se… au to bolí," ohradí se dotčeně.

Zatím co se s ním bavil, využil jsem situace a pořádně ho praštil. Sice to nebylo nejpěknější, ale účel to splnilo. Pustil mě.

"To od tebe nebylo moc pěkné," podívá se na mě zamračeně.

"Ale účel to splnilo. Přestal ses na mě tlačit. Co, když ti řeknu, že nejsem na kluky?" podívám se mu do očí.

"To bys byl v rozporu s tím, co jsi řekl našim, Argore," ozve se za mnou známí hlas.

Otočím se a tam stojí brácha. Vypadá trochu jinak. V ruce drží meč a je oděn do volného bojového oděvu.

"Kde jste byli? Napadli nás tu," vyjede na něho Lucien.

"Jak vidím, tak jste v pořádku. Museli jsme zlikvidovat jeden oddíl s vlkodavy. Zbytek tam zůstal. Hlídkuje." Vysvětlí.

"Málem jsi mě vyděsil miláčku," obejme mě ze zadu Kira a políbí na krk.

"Musel bych tě přesvědčit a vůbec by se ti to nelíbilo. My dva patříme k sobě. A pojď, už se musíš vrátit. Doprovodíme tě," usměje se, pustí mě z obětí a chytne mě za ruku.

"Sono bude lepší, když se přeměníš. Nebo tě mám nést?" blýskne se v očích Luciena.

"Díky to zvládnu," ozve se další kluk a místo bílého vlka tu stojí kluk s bílími vlasy do pasu. Zraněnou ruku si drží před tělem.

"Tak pojď," povzdechne si Kira a vezme mě za ruku.

Za chvíli bez nehody dojdeme na kraj lesa.

"Tak dál nesmíme, miláčku. Dávej na sebe pozor a mysli na mě," políbí mě na nos.

"A ty na něho dohlédni. Jinak si to s tebou vyřídím," otočí se na bratra. Ten kývne.

"Ještě se uvidíme," políbí mě naposledy na pusu a zmizí zpátky v lese. Ještě zahlédnu černého vlka, jak se za mnou dívá. Pak zmizí i on.