"Drewe, dávej pozor, ta bestie se neovládá!" ozve se mi ve sluchátku a já se jen pousměji. Nemusím mít strach. Důvod proč plním takové nebezpečné mise, je jen jeden. Pootočím hlavu a usměji se na Dawera, něco mezi vlkem a vlkodlakem, mým ochráncem i společníkem, když mám jeho po boku, nic mi nehrozí, dokud se nenaplní můj čas. Jeho čas je neomezený, je stejně nesmrtelný jako legenda o dracích. Ech, asi trochu špatné přirovnání, protože draci na rozdíl od nich vymřeli.

Oba cítíme, že ten můj se dnes naplnil, takže mi stejně nic nehrozí. Dawer se změní do lidské podoby a podívá se na mě.

"Vážně se chceš nechat zabít, jen abys ho zastavil?" zeptá se mě.

"Myslíš, že je lepší zemřít v posteli? Pár hodin už nehraje roli a tuhle zrůdu nemůžu nechat běhat, je to můj boj," zavrtím hlavou. Nepřekvapuje mě, že zná mé myšlenky, jsme spolu spojeni myslí. Prakticky jednáme stejně a stejně i myslíme.

"Zase na tebe budu hodně dlouho čekat, můj pane," zakaboní se Dawer.

"Neříkej, že nebudeš rád, když zase pár let budeš honit holky, abyste nevymřeli," uchichtnu se.

"Právě teď se nebude jednat o pár let, ale o pár tisíc let. Upřímně, netuším, jaký budeš, ale nejspíš na mě zapomeneš," zakaboní se Dawer. Ohromeně se na něho podívám, to je poprvé, co přede mnou odhalil aspoň trochu budoucnost. Obrátím pozornost na lidskou stvůru přede mnou, ten hajzl unášel malé holčičky, chvíli je znásilňoval, a když ho omrzeli tak je prostě zabil a snědl.

"Bude existovat tahle civilizace?" zeptám se ho.

"Tahle ano, je dokonalá, přestože jste vyspělí, neohrožujete planetu ani přírodu, nezabije vás, ale ty nebudeš tady. Nebude nikdo, kdo by ti o mě řekl, budeš v jiné dimenzi, která sama sebe ničí. Trochu mi to komplikuje život, ale co, aspoň nějaké osvěžení. Podle toho tě poznám," podá mi řetízek, který je tvořen z kuliček, na něm se houpe medailon, kruh a na něm je přilepený kříž. Všechno z litého kusu nejryzejšího stříbra. Prohlédnu si ho blíž a pak uvidím drobnou značku, dva překřížené drápy, Dawetrova značka. S úsměvem si ho nasadím, řetízek se okamžitě stáhne tak, aby mi ho nikdo nemohl sundat.

"Dawere…" promluvím se staženým hrdlem, navzdory svým hrdinským slovům cítím strach. Ucítím na sobě jeho tázavý pohled.

"…budeš mi chybět," pousměji se na něho.

"Ty mě také," pousměje se a pak vyrazíme. Jako jedna mysl, on ve své zvířecí podobě, já ve své dvounohé. Oba máme jediný cíl, zachránit moji neteř. Bestie nás zmerčí příliš pozdě, stačím ji vytrhnout z jeho spárů a odhodit stranou, tam se už objeví Dawer, aby ji ochránil. Ne, však příliš pozdě, aby na mě vystřelil, zasáhne mě přímo do srdce, ale nemíním se jen tak vzdát. Široce se usměji a střelím ji přímo mezi oči, ve kterých se usadí nechápavý výraz.

"Drewe, slyšíš mě?" ozve se ve sluchátku hlas plný strachu.

"Tome… mise je splněna," pousměji se a poddám se svému konci. Ještě zaslechnu Darewův nářek a pak už je klid.