Sedím na posteli do pozdní tmy, než mě přemůže hlad. Zvednu se a odejdu do jídelny, kde mě čeká večeře. Je ještě teplá a mě dojde, že nemůžou spát stejně jako já.

Bez chuti ji do sebe nasoukám a odnesu ji do kuchyně. Všichni tři tam sedí jako příslovečné hromádky neštěstí a Roy s Leem mají oči červené od pláče. Zastavím se pohledem na nich a pak beze slova odejdu. Tohle je rozhodnutí, které musím udělat sám a s jasnou hlavou.

Obleču se a vyjdu ven do parku.

Musím si pročistit hlavu, abych mohl přemýšlet. Koutkem oka spatřím stíny, které jdou za mnou. Pousměji se.

Přemýšlím, co se změní, když se stanu ghétem.

Naprosto nechápu, co se tím změní, ale mám pocit, že to nebude k dobrému. Nedokážu si zvyknout na pocit, že už nikdy bych nedostal polibek od Roye nebo Leona a od Saimona taky. Ten k nám už také patří.

Nedovedu si představit, že bych je mohl ztratit. Nebo mazlíčky. Ty čtyři potvůrky mi doslova přirostli k srdci.

Dá se vůbec taková nabídka odmítnout? Dá se odmítnout životní šance? Co je horší? Žít ve zlaté kleci a mít vše na co si vzpomenu, byť svázán přísnými pravidly, ale zůstat u těch které miluji víc než svůj život nebo žít jako vládnoucí vrstva se svým freedmanem a s přáteli, ale ztratit současné přátelé a ty, které miluji?

Proč musí být rozhodování tak těžké?

Miluji svobodu, žít v kleci byť svázané ze zlata a laskavosti, je pro mě takřka nepředstavitelné.

Ale svoboda bez těch, které miluješ je snad horší než ona klec ze zlata.

Nedokážu žít ve zlaté kleci jako freedman, ale dokážu žít bez těch, které tak miluji jako ghét? Ne to nedokážu.

Jak mě dokázali svázat poutem pevnějším než ocel po tom co mi provedli? Jak dokázali uchvátit každý kousek srdce za tak krátkou chvíli?

Povzdechnu si. Nevím, co si mám počít. Vím o našem rodokmenu. Matka mi ho omlátila o hlavu tolikrát, že znám své předky do patnáctého kolena i s tím co dokázali. Mezi nimi bylo několik ghétů a i mí tři bratranci jsou ghétové. Tím, že jsem se stal freedmanem jsem myslel, že nemám šanci se stát ghétem. A teď? Teď mám konečně šanci dokázat, že nejsem takovým budižkničemu, jak si myslela.

Teď, když jsem si myslel, že jsem našel své místo a někoho koho miluji.

Připadá mi, že držím klíč od té klece a mohu konečně roztáhnout křídla a najednou zjistím, že se mi odtud vůbec nechce, i když umírám.

Zastavím se před nádherným domem na kraji parku. Patrový bílí dům s ozdobnou fasádou a kamennými lvy u schodiště, ozdobné zábradlí vede k tmavým dveřím.

Omámeně po nich vyjdu a strčím do dveří, které se otevřou. Vstoupím dovnitř, i když vím, že bych neměl a procházím jednotlivými pokoji. V duchu rozestavuji nábytek. Zarazím se až tehdy, když zjistím, že jsem ho postavil naprosto stejně jako nás doma.

Praštím hlavou do zdi. Proč k čertu říkám doma tohle bude můj domov. Až ho zařídím, bude tu útulně, snažím se přesvědčit sám sebe.

Ale proč tu bude tak prázdno? Proč si tu nedokážu vybavit nikoho jiného než ty, které miluji? Povzdechnu si. Tohle je beznadějné.

"Tak ses tu přece jen ukázal, Lene-chan?" ozve se od dveří.

Otočím se a uvidím čtyři mladé muže. Okamžitě poznám, že právě oni mají být mými partnery.

"Vypadá to, že jo," povzdechnu si a začnu se loudat k východu.

"Asi bychom se ti měli představit. Já jsem Adam," natáhne ke mně ruku brunet. Stisknu ji. Po něm se mně představí ostatní a já odejdu.

V parku sednu na houpačku a trochu se pohupuji. Vždycky mi to vyčistilo hlavu, ale teď se výsledný efekt nedostavil, mám pocit, že mi všechno padá na hlavu.

Povzdechnu si a vydám se domů. Nemá cenu být tady v té zimě, když to nepřináší žádný efekt. Ale kde mám vůbec domov? Zaraženě se zastavím a přemýšlím.

Neuvědomím si, kde stojím, dokud do mě někdo nenarazí a nesrazí mě na zem. Pomalu se zvedám a držím si hlavu, když vedle sebe uslyším zděšené zaúpění.

"Já se omlouvám, pane. Je to moje chyba, neměl jsem tak spěchat, stejně už to nemám šanci stihnout, možná si mě někdo vybere za mazlíčka. Jste v pořádku?" ozve se smutný povzdech.

Zatřepu hlavou a podívám se na toho, kdo mě srazil, ne úplně jeho vinou.

Na zemi sedí kluk s rudohnědými delšími vlasy a oříškovými oči, které teď plavou v zoufalství.

"Proč chceš být freedmanem?" zeptám se ho zvědavě.

" Jednoduše proto, že nechci být mazlíčkem, ale stejně už je to jedno." usměje se smutně kluk. Zvedne se a po úpěnlivých omluvách se začne vzdalovat.

"Počkej, jak se jmenuješ?" zeptám se ho, i když tuším, že mi neodpoví.

"Riss," odpoví mi s drobnou úklonou a zmizí v jednom s domů.

"Tak Riss," pousměji se. Jestli budu ghétem tak bude mým freedmanem. Rozhodnu se okamžitě. Pomalu se vydám domů. Je půlnoc a ráno vstávám do školy.

Doma mě přivítá hrobové ticho. Smutně se podívám směrem k jejich pokoji a jdu do svého. Umyji se a zalehnu.

Není nic těžkého se probudit. Celou noc jsem nespal. Obleču se a po snídani, kterou sním sám jako večeři, se vydám ke škole. Už z dálky vidím Ricka s Treyem. Ani o mě nezavadí pohledy a spěchají do školy. Když se jich u skříněk na něco zeptám, naznačí mi, že se mnou nesmí mluvit.

Zesmutním a celé vyučování prosedím sám v lavici.

Trey si sedne k Rickovi. Cítím v zádech jejich pohledy, ale neodvažuji se ohlédnout.

Nemám chuť ani na svačinu, ale donutím se ji sníst, abych neurazil Leona.

Další horor nastane, když chci jít domů a vytáhnu telefon. Je zablokovaný. Málem s ním švihnu do odpadkového koše, ale ovládnu se a znovu ho schovám do kapsy.

Mám toho skoro po krk a začínám být rozhodnutý stát se ghétem. Dojdu domů a zamířím do svého pokoje.

"Lenne-chan promiň, ale máš nový hostinský pokoj," ozve se tiše Saimon a naznačí mi, abych šel za ním.

Strnule ho poslechnu a toporným krokem se vydám za ním. Zastaví se u přepychově zařízeného pokoje. Už jsem je viděl. Jsou určený ghétům, kteří zůstanou přes noc.

"kde jsou mí mazlíčci,"zeptám se ho tiše.

"Bohužel nesmíš je vidět, jsou v jiné části domu," odpoví Saimon a odejde.

Hodím tašku do rohu a vztekle uhodím do zdi, ale ani následná bolest mi neuleví. Vyběhnu z domu a zamířím k hřišti, kde si sednu na houpačku a začnu se pohupovat. Netrvá dlouho a hřiště se zaplní pěknými kluky, kteří začnou předvádět. Dojde mi, že se chtějí stát freedmany.

Riss mezi nimi není. Otráveně vstanu a odejdu pryč. Pár odvážlivců se vydá za mnou.

Po chvíli se mi podaří jim ztratit a zaběhnout domů, kde zalezu do svého nového pokoje.

Mám totálně nervy v trapu. Druhý den se ozve zaklepání a ozve se Leon.

"Lenne-chan, v obývacím pokoji máte návštěvu," ozve se zdvořile.

Zaskřípu zuby ještě jednou mě tak řeknou a roztrhnu je na dva kusy.

Zvednu se a vyjdu, nic jiného dělat nemohu. Následuji ho do obývacího pokoje a tam se naštvu ještě víc.

"Co tu děláš?" obořím se na matku.

"Ale Lenny, jsem tvoje matka a měla jsem o tebe starost," zamrká dlouhými řasy a vypadá jako nevinnost sama.

Jasně slyším zaskřípání Royovívh a Leonových zubů.

"Jasně takovou starost, že bys mě prodala prvnímu, kdo by řekl slušnou částku, kdybych neutekl," zasyčím skrz zuby.

Za sebou slyším zvuk rozbíjeného skla. I když se mě mnohokrát ptali, proč jsem utekl, neřekl jsem jim to.

"Ale vždyť to byla jen taková legrace," snaží se bránit plačky, ale na to aby mě oklamala ji znám po všech čertech dobře.

"Legrace? A s tímhle argumentem máš odvahu přede mě předstoupit? Máš dvě vteřiny na to, abys vypadla, nebo tě udám a mám pro tebe ještě novinku. Zřekl jsem se tě," vpálím ji do tváře.

Za takový nevěřícný výraz mi ten výraz stál.

"Ty parchante po tom všem, co jsem pro tebe udělala, se mi odplácíš takhle?" zaječí na mě a než stačím zareagovat je u mě a napřahuje se ke mně rukou. Pevně zavřu oči a očekávám ránu, která nedopadne.

Opatrně otevřu oči a podívám se, co se stalo. Saimon, který seděl dva metry za mnou, stojí vedle mě a drží matku za ruku. Jeho oči, jindy něžné, ztvrdly do kusu ledu. Už jen z nich mám děs. Nikdy bych ho nechtěl naštvat.

"Co si to k němu dovolujete?" promluví hlasem, před kterým by se roztřásly skály.

"J-J-já-á…" rozklepe se matka.

"Ano, vy. Dokud se nerozhodne jinak je pořád naším freedmanem a tudíž, pod naší ochranou. A jak řekl Lenny, máte půl sekundy, abyste odešla, nebo vás nechám vyvést a to rovnou na policii," řekne hlasem, který by zmrazil ledy.

Matka se podívá na něho a pak nad moji hlavu, následně vytrhne ruku ze Saimonova sevření a vypaří se jak pára nad hrncem. To, že odešla, vím jen ze zabouchnutí, vchodových dveří, který otřese domem.

"Tak to bychom měli," ozve se nostalgicky Leon.

Otočím se na ně a vidím, že stojí těsně u mě. Z jeho ruky, stejně tak z Royovi kape krev a za nimi zahlédnu zbytky sklenic, Saimonova je naprasklá. Museli ty sklenice rozmáčknout.

Chci vzít Leona za ruku, abych se na tu ránu podíval, ale uhne rukou a stejně jako Roy ji schová za zády.

Se slzami v očích vyběhnu z obýváku a zavřu se ve svém novém pokoji a zamknu. Odmítnu vylézt. Tácy s jídlem, které mi nechávají před pokojem, zůstanou nedotčeny. Nepomáhají ani výhružky. Vím, že si to teď nedovolí.

O týden později mě na dveře zaklepe Leon s oznámením, že dnes se má rozhodnout o mé budoucnosti.

Obléknu se do černých kalhot, béžového trika se stojáčkem a bez rukávů a do černé košile, kterou si zastrčím do kalhot jen volně a nechám ji rozepnutou. Vlasy si nechám lehce rozcuchané a vylezu.

Vedou mě k autu a já nasednu. Naproti mně si sednou všichni tři a dívají se všude možně jen ne na mě.

Skoro zaúpím zklamáním. Stačil by jeden zoufalý pohled a zůstal bych u nich. Takhle je to celkem jasné.

S klidným očekáváním počkám za dveřmi a na vyzvání vstoupím a postavím se před starší.

Nenápadně se rozhlédnu. Nalevo stojí Roy, Leon a Saimon s výrazy štvaných srn, na pravo Adam s ostatními. Kousek od Adama moje matka v nových šatech a prostor mezi matkou a staršími vyplňují freedmani, ale Risse tam nevidím.

"Tak jak ses rozhodl?" zeptá se mě jeden ze starších. Je to sympatický muž, což se nedá říct o každém a v černých očí mu jiskří. Uhodl to.

"Nechci být…" začnu a odmlčím se. V ten moment se na mě upřou všechny oči v sále.