Jdu po tržišti a moc se nezdržuji, musím se co nejrychleji dostat do arény, kde se prodávají otroci, než mi všechny slušné vyprodají. Jsem skoro na konci, když mě zarazí hluk, který je promísen řevem lva.

Zamířím do uličky, smířen, že trh zmeškám, ale netušil jsem, že toho litovat nebudu. Zastavím se před obchodem s keramikou, a když se ujistím, že křik jde odtamtud, vejdu a krámkem projdu dozadu na dvorek.

Nějaká žena drží v ruce bič a snaží se bránit bílému lvu, který stojí před chlapcem, který krvácí z mnoha ran. Asi otrok, který neposlouchal, řeknu si v duchu, dokud si nevšimnu, že kluk je ženě až moc podobný a nemá na noze kroužek značící jeho otroctví. Oblečený je do odrbané haleny a kalhot. Světle blonďaté vlasy roztřepené do všech stran, a jestli se na tu dálku nemýlím tak má i stejné oči, stejně jako oči bílého lva.

Po nějaké době si mě žena všimne a otočí se ke mně.

"Co chcete, sem je vstup zakázán," oboří se na mě.

"Co ten kluk udělal?" zeptám se té ženské.

"Je jedno, co udělal, je mi k ničemu!" odsekne naštvaně. Zkoumavě se podívám na ženu a pak na kluka, který se snaží nenápadně zmizet, zatímco se žena zabývá mnou.

"Je to otrok?" zeptám se.

"Ne není, otrok by mi aspoň k něčemu byl, ne tenhle zmetek," odsekne naštvaně.

"Pracuje u vás?" položím další otázku.

"Ne bydlí tu. Proč se o to tolik zajímáte?" zeptá se zvědavě. A odhodí bič stranou.

"Koupím ho, jestli máte zájem," nabídnu ženě. U mě se bude mít aspoň o něco líp než tady, dostane slušnější oblečení a najíst, spát bude mít taky kde.

"Kolik dáte?" zeptá se se zájmem. Kluk se zastaví a vytřeští na ženu oči.

"Kolik chcete?" zeptám se.

"Sedm set guinei," odpoví žena a roztáhne ústa v úsměvu. Dělá si srandu? Za to bych měl dva otroky do pole a ne takové děcko!

"Asi zavolám odhadce, aby porovnal cenu," zamumlám a otočím se k odchodu.

"Ne počkejte, dám vám ho za tři sta guinei, přece jen je to šikovný chlapec, dokáže zastat domácnost, ale musíte ho vzít i s tím zvířetem. Nehne se od něj na krok," chytne mě žena v domnění, že to chci vážně udělat.

Zastavím se.

"Říkáte tři sta guineí?" přemýšlivě se k tomu klukovi otočím a začnu si ho přeměřovat pohledem. Na trhu by za to děcko chtěli sotva polovinu, ale zase bílí lvi se tam často nevidí. Jak vyroste, bude dobrý i v posteli a budu mít jistotu, že ho ještě nikdo neměl.

"Dobře, dám vám je," kývnu, "ale to děcko si beru hned," rozhodnu se během vteřinky.

"Dejte mi peníze a můžete si ho vzít," natáhne ruku.

"Napřed sepíšeme smlouvu a pak vám dám peníze," odpovím rozhodně. Žena sevře rty k sobě, podívá se po klukovi a kývne.

"Dobře, dojdu pro sepisovatele," otočí se k odchodu.

"Není třeba, jednoho mám náhodou sebou," pousměji se a vyjdu ven, za chvíli seženu sepisovatele smluv a dovedu ho do krámku.

Nechám si sepsat smlouvu a ještě lístek o zaplacení, který žena podepíše. Vyplatím ji sjednanou sumu a vezmu provaz, na kterém je přivázaný kluk za ruce. Ještě zaplatím sepisovateli a odvádím si kluka, který slabě pofňukává domů. Lev jde vedle něho jako beránek. První, co udělám je, že mu nechám kolem kotníku připevnit kulatý náramek, znamení otroků, s mými údaji jako majitelem.

"Jak se jmenuješ?" zeptám se ho.

"Yuki," pípne kluk tiše.

Kývnu a zavolám služku, rozkážu ji, aby mu přinesla slušné oblečení. Hned se tak stane, služka se rychle ukloní a odběhne. V tomhle domě jsou ženské v bezpečí, nikdy mě nepřitahovaly, zato muži, kteří tvoří většinu mého otrockého personálu, ne.

"Převlékni se," poručím klukovi. Chvilku váhá a kouše si ret, copak neví, co znamená neuposlechnout pána? Po chvíli se odhodlá a začne se svlékat.

Hltám jeho tělo kousek po kousku. Je krásný, až na ty modřiny a rány samozřejmě. Rychle se obleče a rozpaky neví kam očima.

" Jdi do kuchyně, ať ti dají najíst a jemu taky. Pak mi dones kávu na zahradu," rozkážu mu. Rychle kývne a zmizí i se lvem.

"Pane. Jestli můžu, nepřipadal mi jako někdo, kdo by byl otrok," promluví za mnou Alen. Jeden z mých oblíbených.

"Máš pravdu, Alene, ale nějak nedokážu překousnout, když někdo někoho týrá pro nic za nic," odpovím a pokynu ke sklenici s pomerančovou šťávou, okamžitě mi ji podá.

"Myslíte tu ženskou z pekařství? Je to jeho nevlastní matka, chce krámek pro svého syna, prodala ho už dvakrát, jeho otec ho naštěstí pokaždé našel brzo. Vás to také čeká, budete ho muset pustit," promluví na mě Alen znepokojeně.

"Nečeká, nechal jsem si sepsat smlouvu a musela podepsat, že peníze převzala," uchechtnu se.

"Velmi moudré, budete ho chtít připravit?" zeptá se Alen.

"Ne, ale spát bude v mém pokoji, bude můj osobní otrok," rozhodnu se. Vycítím, jak v Alenovi projede znepokojení.

"Copak, bojíš se, že přijdeš o vedoucí pozici?" zeptám se.

"Jste všímavý, pane, ale já také. Toho kluka jste nekoupil jen pro potěchu nebo ze soucitu. Co vás na něm zaujalo? Vlasy, oči?" podívá se na mě Alen.

"Už jsem ti řekl, že jsi drzý, Alene?" zeptám se ho podrážděně. Na otroka je až příliš vnímavý, víc než bych čekal. Snad proto si ho držím.

"Myslíte dnes nebo celkově?" zeptá se Alen. V hlase cítím lehký smích.

"Myslím, celkově. Dám ti úkol, Alene, postaráš se, aby se Yukimu nezkřivil ani vlásek. Dávám ti ho do opatrování. Až se vyřeší jeho majetnictví, naučíš ho, jak mě potěšit, ale chci ho nedotčeného," podívám se na svého otroka a odeberu se do zahrady, nechávajíc Alena svému chmuru. Vím, že si mě nedovolí neposlechnout. Jen se usadím do křesla, vejde do zahrady Yuki, který opatrně nese konvici s kávou a jemný porcelánový šálek. Lev jde vedle něj, jako by se bál od něj vzdálit.

Yuki opatrně položí tác na stolek a šálek s talířkem dá přede mě. Počíná si dost obratně, abych poznal, že to nedělá poprvé. Vezme konvici a opatrně mi nalije šálek, odběhne a vedle něj mi položí talířek s koláči. Velmi dobře.

Moji pozornost zaujme lev, který se líně rozhlíží, je vidět, že by se rád proběhnul, ale odmítá se hnout od kluka. Nevšimnu si žádného provazu nebo něčeho, že by se nemohl od něj hnout.

"Ty ho nemáš přivázaného?" zeptám se ho. Zavrtí hlavou. Zamračím se a stále čekám na odpověď.

Dlouho se nic neděje.

Nakonec se osmělí.

"Ne, pane. Nikdy se ode mě nevzdálí dál než na pár metrů," odpoví tiše, že ho sotva slyším.

"Dobře, můžeš se s ním proběhnout," svolím a dívám se, jak se lvem odběhnou.

"Velmi lehkomyslné, co když uteče?" ozve se za mnou Alen. Musím se tomu zasmát. Jak je pošetilý. Pokaždé, když přijde nějaký nový otrok, tak nás sleduje jako žárlivý manžel.

"To už je tvá starost, neříkal jsem, že ho máš na starosti?" zeptám se ho zvědavě.

"Ano, říkal. Odpusťte mi mou vtíravost, pán si ho chce nechat jako mazlíčka?" zeptá se Alen. Žárlivý podtón v jeho hlase mě zaujme.

"Máš s tím nějaké problémy?" pozvednu obočí.

"Ano, pán se na mě nikdy nedíval jako na toho kluka," odpoví Alen.

"Kam tím míříš?" zeptám se ho znovu.

"Pán se nejspíš do toho kluka zamiloval," podívá se stranou. Jeho postřeh mě zarazí. Je fakt, že jsem nikdy žádnému otroku, kromě Alena, nedovolil, aby mě obsluhoval nebo cokoliv jiného. Navíc mám podezření, že Alen si myslí, že ho přeřadím jinam, když jsem to dovolil jinému. Ukázkové žárlení.

"Alene, pojď sem," pokynu mu. Poslechne mě a skloní se nade mnou. V jeho očích jsou pochyby a něco co mi připomíná zraněné zvíře.

"Nemíním se tě zbavit, těšíš mě, i když budu mít jeho, ty budeš mít stále stejnou pozici," ujistím ho a pozoruji, jak se jeho pohled čistí. Vždy mi věřil.

Přitáhnu si jeho hlavu a políbím ho, hned mi polibky oplácí a nechá mě, abych ho hladil s tichým stenáním.

Pak se ozve jiný zvuk. Odtáhnu se od Alena, abych se podíval na Yukiho oči zvětšené strachem. Začne od nás coufat pryč. Jediný můj pohled na Alena stačí, aby se na něho obrátil a doběhl ho. Popadne ho za pás.

Yuki se rozkřičí. Na jeho křik zareaguje lev, který se vrhne na Alena. Teď už musím zakročit. Rychle si stoupnu před Alena, který ucpal Yukimu pusu a podívám se lvu do očí. Výsledek přijde okamžitě. Zatímco na jiného by hned zaútočil, protože by to považoval za výzvu, u mě sebou plácne na zem a neodváží se hnout. Pokynem lvu naznačím, ať přijde ke mně. Poslechne hned a na další pokyn se posadí. Obrátím se k Yukimu, který to sleduje s vytřeštěnýma očima. Na tohle nejspíš není zvyklý.

"V žádném případě se nikdy neodvažuj utéct, či na někoho poštvat lva, jedině tak bude moct být u tebe, je to jasné?" zeptám se tichým hlasem Yukiho. Alen mu sundá ruku z pusy.

"Ano, pane," knikne. No pro tentokrát se s tím spokojím. Zvednu Yukimu hlavu a políbím ho na ústa. Trhne sebou a pokusí se mě odstrčit, prodloužím polibek a teprve když poleví tlak, ho pustím.

"Nikdy se mě neopovažuj odstrčit, patříš mi, je ti to jasné?" zeptám se ho pomalu.

"Ano, pane," zašeptá Yuki.

Do zahrady vejde služebná.

"Odpusťte mi mé vyrušení, pane, ale čeká vás v hale pekař s manželkou a soudcem," pokloní se.

"Zavolejte Jeromyho," otočím se napůl k ní. Jeromy je její syn. Hned přiběhne. Pošeptám mu, pro koho má zajít, a kde ho najde a pustím ho. Hned vyběhne.

Po půl hodině se zvednu a jdu do haly, Yuki mě následuje stejně jako Alen.

"Co vás sem přivádí?" zeptám se.

"Prý jste donutil matku toho hocha, aby vám ho prodala," promluví soudce.

"Zase stejný scénář? To jsem už někde slyšel," povytáhnu pobaveně obočí a sednu si do křesla. Pak se podívám na Alena, který se hned vzdálí. Už dávno dostal své pokyny, zároveň se objeví dveřník, aby ohlásil sepisovatele. Kývnutím dovolil, aby ho pustil. V tu dobu se vrátí i Alen s dokumenty, které předá soudci, ten si to přečte a obrátí se na ženu.

"Podle těchto dokumentů, jste ho prodala dobrovolně a ještě jste si řekla o vysokou částku, kterou jste přijala," promluví téměř laskavě soudce.

"To je lež, donutil mě to podepsat," vykřikne žena.

"A vy jste?" všimne si sepisovatele soudce.

"Já jsem sepsal smlouvu o prodeji, toho kluka," odpoví mu sepisovatel.

"Aha, mluví ta žena pravdu?" zeptá se ho soudce. Slova sepisovatele jsou uznány za jakékoliv situace a nikdo a nic ho nemůže napadnout.

"Ne, dokument mi sama diktovala a podepisovala skoro až dychtivě," odpoví sepisovatel. Nic jiného, jsem nečekal, je jim odporná sebemenší lež. Za každých podmínek mluví pravdu.

"Tímto prohlašuji, že smlouva je pravá a platná a kluk patří panu Arvenovi. Tento rozsudek nemůže být napadnutelný za žádných podmínek," prohlásí soudce a dá na dokument razítko.

Ano, naši svrchovaní soudci mají skoro větší pravomoc, než vládce naší země. Udělil ho proto, aby se nemusel zabývat podobnými blbostmi, podle vládcových slov.

"Ale Yuki je můj syn, je jediný dědic pekařství," namítne Yukiho otec.

"V tom případě jste si měl ženu lépe vychovat, poroučím se," dotkne se soudce klobouku a odejde. Yukiho otce tu nechá skřípat zuby. Muž se konečně vzchopí.

"Pane, nechcete koupit i její syny? Dám je lacino," otočí se na mě Yukiho otec.

"Ne, ale poradím vám, kde dostanete dobrou cenu," pobaveně zvednu koutek, zatímco jeho žena se snaží popadnout dech.

"Budu vám vděčen," kývne muž. Povím mu jméno. Muž poděkuje a vystrčí svou naříkající ženu ze dveří.

"Myslím, že teď není moc nadšena, že se Yukiho zbavila," podotkne Alen. Musím mu dát za pravdu. Otočím se na Yukiho, kterému tečou z očí slzy. Až bude starší, naučím ho rozkoší, zatím si bude jen zvykat.