,Tak a je to tady´ pomyslím si. To, čím táta vyhrožoval, se splnilo.

,,To se vážně musíme stěhovat do nějaké zapadlé vesnice? Jsem spokojený ve městě." řeknu už asi po tisící.

,,Dobře víš, co doktor řekl. Ty návaly úzkosti jsou z toho, že jsi uzavřený ve městě. Takže jsi pěkně nevděčný. Děláme to kvůli tobě." řekne už notně naštvaně.

Tahle debata proběhla před čtrnácti dny a teď sedím v autě spolu s bratrem Jackem a míříme si do vesničky Kartnork. Náš dům stojí na břehu jezera. Táta chtěl původně koupit Jezerní vilku, ale už byla prodaná a majitel ji nechtěl prodat. Tak jsme se museli spokojit s větší vilkou na druhé straně jezera. Mně se líbila víc, byla blíž lesa a přímo ideální pro Kraga. Mého psa. Vypadal jako vlk a mezi námi myslím, že to vlk skutečně je. Krátká srst je tmavě šedá až do černa. Nejdivnější jsou na něm oči. Místo, aby byly žluté, jako mají vlci, nebo teple hnědé, jako mají psi, jsou jasně zelené. Je to taková mechová zeleň.

Auto konečně zabočí na příjezdovou cestu. Ještě štěstí, že se dnes nemusíme tahat s nábytkem a podobně. To zvládli už v minulých dnech.

Já si vydupal prostorný pokoj v přízemí. Jako jediný má malou terasu a výhled je směrem k lesu. To francouzské okno budu muset nechávat otevřené, samozřejmě kvůli Kragovi. I táta uznal, že to bude lepší. Nejspíš díky minulým zkušenostem, kdy to odneslo nové křeslo. Jack ho odmítl pustit proběhnout, když chtěl.

Z kufru auta vytáhnu první krabici s knihami a zanesu ji do už zařízeného pokoje. Za chvíli nesu poslední. Těch pět krabic mi dalo zabrat a ještě víc Krag, který se mi pletl pod nohy. Položím krabici na zem, ohlédnu se po něm a zahlédnu, jak mizí v lese. Zakleji. Nemá ani obojek. Uvědomím si s hrůzou a vyběhnu za ním.

Hledám ho snad půl hodiny, když mě nějaký kořen podrazí nohy a hned vzápětí něco prořízne vzduch v místě, kde jsem měl před chvíli hlavu.

,,Zatraceně. Říkal jsem ti, že máš mířit na vršek toho dvoumetrového stromu, ne na kmen. Co kdyby tam někdo byl? Uříznul bys mu hlavu, Aarone!" zařve nějaký hlas.

,,A to sis myslel, že se to naučím hned? Na rozdíl od tebe mám svou sílu asi týden, inteligente." odsekne druhý hlas.

,,Nemáš. Tys ji před týdnem pouze probudil, ale zacházet s ní umíš, pako." hádá se s ním ten první.

,,A jak to můžeš vědět? Já myslel, že mozek, pokud nějaký máš, řídí jen tvoji úchylnost. Nehledě na to, že jediný, kdo je tu věčně zraněný, jsi ty." Vzteká se druhý do chechotu, který následuje po jeho větě.

Jdu za hlasy a uvidím je na nedaleké mýtince. Čtyři sedí na kraji. Tři vedle sebe, čtvrtý na klíně třetího a uprostřed mýtinky stojí proti sobě dva kluci a hádají se. Zbytek se královsky baví. Vedle dvojice leží kočka se šedými pruhy a nebezpečně připomíná tygra. Nad nimi na silné větvi hřaduje černý orel. Znenadání se o mě něco otře. Podívám se a uvidím Kraga. Bezmyšlenkovitě ho pohladím po hlavě.

Trochu mě zarazí podobnost těch dvou kluků se mnou. Stejná výška, skoro stejné oblečení. A pokud můžu z té dálky posoudit tak i stejné vlasy.

,,Díky za starost. Ta hlava by byla moje." vpadnu jim do hádky.

Všichni se na mě prudce obrátí a čtyři z nich v obrané pozici. Poslední dva je zarazí a usmějí se. Pak vyrazí směrem ke mně. Když dojdou, poznám, že jsem se nemýlil. I ve tváři vypadají stejně, až na oči a vlasy. Oči mají stejně šedé, ale jeden je má čistě šedé až stříbrné, druhý v nich má přimíchanou modrou barvu a já je mám šedé se zelenou. Vlasy skutečně mají stejné, jak barvou, tak délkou, ale stejný rozdíl, modrý a stříbrný pramen. Mně se pramen v přímém světle leskne zelenou.

,,Promiň, nevěděl jsem, že tam jsi. Zřejmě jsi mi nečekaně vpadnul do rány. Moc se omlouvám. Jmenuji se Dayumi a toto je Onyx." Řekne zkroušeně a představí sebe a orla, který mu právě sedl na připravenou ruku.

,,Já jsem Daisuke" podává mi ruku druhý ,,A tohle je Snížek." představí mi kocoura, který se mu vyšplhal do náruče.

,,Promiň, měl jsem si všimnout." pronese černovlasý muž se zelenýma očima a dívá se mi na krk, kde se houpe stříbrný řetízek se zelenou kapkou.

,,Jsem Archemon. Rád tě poznávám." podá mi ruku.

,,Já jsem Sono." podává mi ruku světlovlasý muž a druhou obejme Daisukeho.

,,A já Narumi." podá mi ruku další černovlasý kluk.

,,Já Aisen. Jsem skutečně rád, že tě konečně vidím." Uculí se poslední a tázavě se na mě podívá.

,,Devon a tohle je Krag." Představím sebe a vlka, který přátelsky cení zuby.

,,Myslím, že dnes toho bylo dost, co myslíš, Archy." otočí se na černovlasého muže, který ze mě nespustí oči a zamračí se.

,,Ještě se uvidíme."usměje se na mě Daisuke a všichni zmizí. Já hledím na místo, kde před chvíli stáli. Překvapeně zavrtím hlavou.

´Zřejmě se mi něco zdálo´pomyslím si. Krag mě zatahá za rukáv a popoběhne. Pomalu se vydám za ním. Vede mě lesem k jezeru a pak kolem něj k vilce, kterou chtěl táta koupit.

Nedaleko od ní slyším další výměnu názorů.

,,To snad není možný. Dayumi, to snad není možný. To nemůžeš ovládat svoji moc trochu líp? Měli jsme normálně odejít." vzteká se, podle hlasu, Daisuke.

,,Já za to nemůžu. Málem jsem ho zabil a bylo mi to hrozně nepříjemné. Chtěl jsem co nejdřív odtamtud pryč, no a vítr mě vyslyšel." Hájí se ztrápeně Dayumi.

Zajdu za roh, protože je slyším od jezera. Uvidím je hned. Daisuke stojí kousek od břehu ve vodě a kolem jeho nohou si hraje Snížek. Onyx sedí na nedaleké kládě. Dayumiho objímá Narumi a pokouší se ho uklidnit. Sono sedí na břehu a obhlíží okolí. Aisen a Archemon jsou opření o dům a nevraživě si přeměřují Dayumiho.

,,Nic proti, ale neděláš vůbec žádné pokroky. Daisuke v tuhle dobu ovládal vodu aspoň do takové míry, že ji dokázal trochu kontrolovat. A to se vodě vyhýbal jak čert kříži." vzteká se Aisen.

Daisuke se najednou otočí směrem, kde stojím a usměje se.

,,Ahoj, Devone, tak jsi nás našel? Rád tě vidím. A tebe taky, Kragu." dodá směrem k vlkovi a hrne se ven z vody.

Všichni se jako jeden muž otočí a tváří se udiveně a Sono ještě navíc rozpačitě. Jen Dayumi se ještě víc skrčí v Narumiho náruči.

Usměji se a přejdu k Dayumimu a poklepu mu na rameno. Zvedne ke mně obličej a já si všimnu, že je mokrý od slz.

,,Nic se nestalo. Zdravý jsem, živý taky, tak na to zapomeň." snažím se ho uklidnit.

,,Jak, nic se nestalo?!" vyletí vztekle Aisen.

,,Místo toho, aby se snažil, tak napřed málem zabije Archemona a mě a potom dokonce i tebe. To se snažíš lovcům ulehčit práci?" řve nepříčetně na Dayumiho.

Z ničeho nic je mokrý od hlavy k patě.

,,Tak myslím, že tohle by stačilo, bratříčku." řekne Daisuke s takovým vztekem, že se Sono k němu přižene a obejme ho, ve snaze ho uklidnit. Daisuke se hned z náruče vymaní a postaví se naproti Aisenovi.

,,Docela to už přeháníš. Nezapomínej, že my jsme donedávna nevěděli, kdo jsme a jakou máme sílu. Jestli si myslíš, že je jednoduché se všechno naučit za pár dní, tak se mýlíš. My jsme se nic neučili od narození jako ty, tak trochu zvolni. Jsi starší než my a místo toho, abys pomáhal, tak kritizuješ a nadáváš. Tys do toho po hlavě nespadl, tak bys měl mít trochu tolerance a trpělivosti. Jo, jasně mně taky zrovna ujely nervy z toho, co se mohlo stát, ale ani já nedokážu líp ovládat svůj živel. Pokud vím, tak v tom boji nám všem zachránil krk, protože pokud sis nevšiml, tak jeden z těch, co Dayumi zničil, byl velitel. To co on se naučil za pár dní, já se učil měsíc. On ten vítr zastavil na dvě vteřiny asi půl metru od kmenu, než ho pustil dál. Toho sis také nevšiml? V tom případě nevím, kam koukáš! Pokud vím, na tohle máte dávat pozor vy a taky na to, aby se tam nikdo náhodou neochomýtal." s tím se otočí a vleze do domu. Přitom za sebou zabouchne dveře.

Dayumiho ,Díky´už neslyší.

Aisen stojí na místě jako zkamenělý a z tváře mu vyprchá barva. Zřejmě mu došlo, že to přehnal a že v podstatě měl Daisuke pravdu.

,,Má pravdu, Aisene, na tohle jsme měli dávat pozor my." připustí provinile Archemon.

,,Promiň. Vůbec jsem si to neuvědomil. Jen jsem se šíleně lekl a pak mi ujely nervy. Byla to moje chyba. Měl jsem se vám věnovat a dávat pozor." usměje se zkroušeně.

,,To nic, já se taky šíleně lekl." usměje skrz slzy Dayumi.

,,Už jsem říkal, ať na to zapomeneš. Nic se nestalo." Snažím se to celé ukončit.

,,Dayumi, už ses zase snažil někoho zlikvidovat?" ozve se nepřátelský hlas za námi.

,,Co tu zase děláš, Erkane? Pokud vím, řek jsem ti už posledně, že máš vypadnout." Zasáhne Aisen.

Otočím se a se zájmem si Erkana prohlédnu. Je vysoký, má dlouhé tmavě hnědé vlasy, svázané do culíku na krku. Zelené oči si nepřátelsky přeměřují Dayumiho a ústa jsou sevřena do úzké linky. Poněkud větší nos doplňuje oválný plný obličej. V pravém uchu se mu houpe malá náušnice s křížkem. Na levé ruce se mu houpe jemný smaragdový náramek. Oblečený je v černé.

Když prochází kolem, hodí po mně očkem a udělá pár kroků, než se zarazí. Prudce se otočí a vrátí seke mně. Podívá se mi do očí a na krk, kde se houpe přívěsek, který pohladí.

Pak mi prudce zvedne levou ruku a shrne mi rukáv, načež se usměje. Tím úsměvem mu zněžní i oči.

,,Takže jsi to ty." zašeptá a prstem mi pohladí rty.

,,V sedm máš být doma." štěkne směrem k Dayumimu a odejde.

,,No, já taky musím." řeknu zaskočeně, kývnu na vlka a zmizím v lese.

O tom podivném setkání přemýšlím dlouho do noci, než usnu. A ve snech mě pronásledují zelené smaragdové oči.

---

Druhý den se vydám do školy. Vyjdu o půl hodiny dřív, než musím. Ve škole zajdu přímo za ředitelem, který mi ukáže školu a představí třídního. S ním se vydám do třídy.

,,Daisuke, co tu děláš?" uslyším udivený hlas Dayumiho, když učitel otevře dveře.

,,Domluvil jsem se s ředitelem, že budu chodit do téhle třídy." odpoví Daisuke.

,,No tě bůh. A já myslel, že mi věříte." řekne zničeně Narumi.

,,Věříme tvým schopnostem, ale ne tvému tělu. Jak tu podotkl Dayumi, lepíš se na něho jak lepidlo." vyprskne smíchy Daisuke.

,,No, tak se uklidněte. Vedu vám nového spolužáka. Jmenuje se Devon Kaizawa." vpadne do debaty učitel.

,,Sedněte si tady vedle Ayasumiho. Přešel k nám z vedlejší třídy." Otočí se na mně.

Sednu si na volné místo a kouknu se po Daisukym. Ten se na mě usměje, posune mi učebnici a něco sepisuje. Potom mi postrčí kousek papírku.

Rychle přikývnu a zničím papírek, jelikož k nám zamíří učitel.

,,Můžete mi říct, pane Ayasumi, copak to děláte?" usměje se zlomyslně učitel.

,,Jen opisuji knihy, co budu potřebovat. Odpoledne si je chci koupit. Některé tituly jsme ve vedlejší třídě neměli." odpoví nevinně Daisuke.

,,A proč opisujete všechny knihy? Pár bych věřil, ale všechny?" zlomyslný úsměv se rozšíří.

,,To je pro nového spolužáka. Když už jsem v tom, tak to přepisuji i jemu. Pomáhám mu." odpoví.

,,A on neumí psát?" zeptá se učitel.

,,Promiňte, ale včera jsem upadl a narazil si ruku. Doktor řekl, že ji pár dní nemám namáhat. Jestli chcete, tak vám ukáži omluvenku, kterou mám do tělocviku." Vložím se do toho a podávám mu zprávu od lékaře.

,,No dobře. Ale dělejte to o přestávce." zavrčí a pokračuje ve výkladu.

Jen tak ze zvědavosti se mrknu po papíru a vyvalím oči. Není na něm totiž ani písmenko a to byl popsaný. Tím jsem si jistý. Nechápavě se podívám po Daisukem a on mrkne, ,pak´ naznačí mi rty. Zezadu slyším tichý smích Dayumiho a Narumiho, kteří se smějí mému výrazu.

Po vyučování jdeme všichni čtyři společně ze školy. Před branou potkáme Sona, který se k nám připojí.

,,Počkej, Daisuke. Pořád nevím, co to bylo." snažím se ho zastavit.

,,Jen malé kouzlo. Něco jsem mu nakecat musel." otočí se s úsměvem na mě.

,,Musíme je dohnat, něco se děje." skočí nám do řeči Dayumi a já si teprve teď všimnu, že se kolem nás valí mlha, i když je jasný den. Rychle se rozhlédnu, nikde nikdo. Cítím, že začínám propadat panice. Narumi i Sono někam zmizeli.

,,Rychle za mnou." zjeví se zničehonic vedle mě Erkan.

,,Co t…" ozve se Dayumi.

,,Teď není čas na otázky, jsou blízko." přeruší Dayumiho Erkan, popadne mě za ruku a kamsi táhne. Ještě si stačím všimnout, že nás oba s pokrčením ramen následují.

,Nechoďte tam. Je jich hodně.´ ozve se mi v hlavě. Jak jsem je dřív ignoroval tak teď poslechnu a zapřu se nohama o zem.

,,Co se děje?" otočí se na mě Erkan.

,, Jsou před námi." špitnu, jen kývne a zeptá se. ,,Kudy?"

,Tudy, je tam dobrá skrýš. Jděte doleva.´ ozve se znovu, ukážu směr a vyrazíme. Dostaneme se do úzké uličky, která se po pár metrech rozšiřuje a ocitneme se nedaleko vody. Daisukemu se viditelně uleví.

Rozhlédnu se po prostranství,ale nic nevidím. ´Tak jsem to zvoral ´ pomyslím si.

,,Tady." ozve se udýchaně Dayumi a jde první. My ho následujeme. Ujdeme pár kroků směrem k řece, když to uvidím.

Je to polorozpadlá budova, kterou částečně kryjí přerostlá tráva a křoviny. Prolezeme jimi a skrčíme se za napůl ztrouchnivělými dveřmi.

Erkan okamžitě vyčaruje několik motýlků a vyhodí je do vzduchu. Kolem mě se vytvoří malý vánek a vynese je vysoko, kde zmizí. Chci promluvit, ale Erkan mi dá před pusu ruku a naznačí mi, ať jsem zticha.

,,Kde k čertu jsou? Jestli se schovávají někde tady, tak mají skvělou šanci zaútočit. Kruci, zatracená voda. Weretové si k vodě netroufnou a už vůbec ne po tom, co chytli tu vodní zrůdu. Musíme je najít dřív, než je najdou jejich patroni, nebo ochránci." Vzteká se hlas, který znám.

Cítím, jak mi tečou slzy. ,Proč, tati?´ pomyslím si a zavřu oči. Náhle ucítím stisk, otevřu oči a uvidím soucitný pohled Daisukeho a Dayumiho.

,Mám přece je´ pomyslím si a usměji se.

,A taky nás, ne?´ ucítím drobné zavrnění na ruce, o kterou se opírám. Podívám se dolů a uvidím Snížka a Kraga. Nad jejich velikostí, ale zmateně zamrkám, nejsou větší než deset možná patnáct centimetrů. Zvednu oči a kousek od sebe uvidím Onyxe stejně velkého, jako jsou ti dva a zaražený pohled Dayumiho.

Náhle vzduch protne ostrý, sotva slyšitelný hvizd, který se po chvíli opakuje. Oba na chvíli zavřou oči a…

Asi jsem musel zamrkat, protože přede mnou jsou, ale vypadají jinak. Jsou vyšší, mají trochu jiné uši, barvu vlasů a oblečení. Ten modrovlasý se na mě otočí a já poznám Daisukeho. Prohlídne si mě a trochu drcne do Dayumiho, jak se mi v zápětí potvrdí, protože se otočí. Uznale protáhne obličej a ukáže ven. Kývnou a vyrazíme. Protáhnout se hustým křovím je pro nás dílem okamžiku.

Venku uvidím dvě skupiny, v jedné poznám Archemona, Aisena, Jacka, Sona a Narumiho.

Ve druhé mého otce a dalších asi padesát lidí, kteří jsou ozbrojeni meči, kopími a jinými zbraněmi.

,,Miláčku, neříkej mi, že jste tady s tím nevraživcem?" ozve se nechápavě Narumi, když nás spatří.

,,No nerad to říkám, ale ten nevraživec nám zachránil kůži. Je samé překvápko." povzdechne si Dayumi.

" A neříkej mi miláčku!" dodá namíchle.

,,Ale no tak, lásko, co tak naštvaně? V postýlce se ti budu muset trochu věnovat. Jestli to nevíš, tak se stěhujeme. A o balení se nestarej, Archemon se už o to postaral." usměje se nevinně.

,,To si snad děláš srandu! Já s tebou v jednom pokoji nebudu." zděsí Dayumi.

,,O tom si promluvíme pak. Teď se musíme postarat o tyhle oxidanty." pošle mu vzdušný polibek.