Sedím ve svém pokoji nad úkoly. S povzdechem se podívám na dvě hromady a s úšklebkem zaznamenám, že nehotových je víc než hotových. Tak tohle nevyřídím do půlnoci. A to jsem slíbil Onyxovi, že se podíváme k západnímu konci jezera.

,,Sakra, já toho ptáka jednou zabiji." uslyším nadávat otce.

Polekaně mrknu na okno a zanadávám. Zase jsem ho zapomněl otevřít. Rychle vyběhnu na schody, abych zabránil v případné vraždě.

Pokoj mám v podkroví, což má nespornou výhodu. Mám ho jen pro sebe. Nikomu se tam nechtělo a já jsem jenom rád. Zařídil jsem ho podle toho, jak mi vyhovuje. To znamená, že kromě velké postele, stolu s počítačem, knihovny, která zabírá skoro celou jednu stěnu a pár skříní, je prázdný. Kousek od okna je ještě bidýlko, které jsem musel udělat Onyxovi.

Onyxe jsem zachránil na poslední chvíli před pytláky. Chytil se do sítě, kterou uviděl na poslední chvíli a nestihnul se jí vyhnout. Naštěstí jsem šel kolem, a slyšel jsem ho křičet. Tu síť jsem vybral. Bylo jich tam docela dost a někteří nepřežili. Zbytek odvezli záchranáři poté, co ty pytláky pochytali. A Onyx zůstal u mě. Nikomu jinému nedovolil se k němu přiblížit. Natáhl si křídelní sval. Trvalo týden, než se z toho dostal. Od té doby za mnou lítal tak často, že to spíš vypadalo jako návrat domů, než něco jiného. Nakonec u mě zůstal.

,,Dayumi, můžeš si toho pitomého ptáka odnést? Docela tu překáží." Uslyším podrážděný hlas matky.

,,Už jdu." zavolám a s hlasitým dupáním seběhnu schody.

Doběhnu do obýváku, kde na opěrce křesla hřaduje černý orel.

,,Ony, kolikrát jsem ti říkal, že když mám zavřené okno, máš počkat venku?" nastavím mu ruku, na kterou přejde a opatrně s ním vyjdu ven.

Vyčítavě se na mě podívá a já si bezradně prohrábnu vlasy.

,,Já vím, že jsem ti slíbil, že půjdeme k jezeru, ale mám tolik úkolů, že nevím, kde mi hlava stojí." snažím se vysvětlit situaci. V odpověď zakřičí na protest.

,,No tak jo, ale jen na chvilku, těch úkolů mám skutečně dost." vydám se pomalu k jezeru.

Za chvíli stojím na pahorku, vyhlížím ho. Zase někam zalétl. Tiše hvízdnu a za sebou uslyším jemné zašumění křídel. Ohlídnu se a uvidím orla, jak krouží nad jedním místem, docela vysoko a tak, aby nebyl vidět. Znovu hvízdnu a za okamžik mi přistane na ruce.

Spolu s ním se jdu podívat k vilce, kterou někdo nedávno koupil. Pozoruji, jak dva dospělí a jeden chlapec vstupují do domu.

Druhý kluk popadne kocoura, nad jehož barvou pozdvihnu obočí. Je celý bílý až na šedé pruhy, které mu pokrývají celé tělo. Vypadá spíš jako tygr než kočka. A jde s ním za dům k jezeru. Zamračím se, co chce dělat? Odpověď dostanu hned. Hodí kocoura do vody a ještě na něj šplouchá! To ho chce utopit?

Potichu se přiblížím, stoupnu si za něj a promluvím.

,,Tak tomu se říká týrání zvířat."

Kluk se lekne a prudce se otočí. Konečně si ho můžu pořádně prohlédnout.

,Vypadá skoro jako já´ pomyslím si zmateně.

Vysoký je stejně. Oba máme tak 170cm vysokou postavu, stejně souměrnou i svalnatou. V obličeji mu svítí bílé zuby v širokém úsměvu, rovný, trošku zahnutý nos a šedé oči, ve kterých má přimícháno trochu modré. To je první rozdíl. Já mám oči čistě šedé. Delší, černé vlasy mu spadají na ramena a táhne se jimi modrý pruh. Já je mám také na ramena a černé, ale se stříbrným pruhem. Oblečen je stejně, černé, úzké džíny, sportovní triko a koženou, černou bundu. Na nohou má tenisky.

,,Co se děje?" ozve se ode dveří, které vedou zřejmě do kuchyně.

Otočím se. Stojí tam jeden z těch, co vešli dovnitř. Je skoro o hlavu vyšší než já, oválný obličej lemují dlouhé, světlé vlasy. Veselé, modré oči a plná ústa ubírají na přísném výrazu, kterému vévodí nedávno zlomený nos. Štíhlou vypracovanou postavu má oblečenou do světlých kalhot a světle modré košile, kterou má u krku rozepnutou. Pod ní se houpe jadeitový kříž. Na nohou má mokasíny.

,,Co tu máte za sraz?" ozve se zvědavě za mužem a vykoukne druhý kluk.

Je stejně vysoký jako muž. Světlé vlasy, které má vzadu svázané, spadají až k loktům. Stříbrné, veselé oči, rovný nos, ústa roztáhlá do širokého úsměvu. Stejně štíhlá, vytáhlá postava oblečená do vyšisovaných děravých džínů a hnědé košile. Taktéž u krku rozepnuté.

Na nohou má sportovní boty.

Když mě uvidí, překvapeně zamrká.

,,Archemone!" zaječí dovnitř domu.

,,Když už jsou tady ti dva, tak počkáme i na toho třetího, ať to nemusíme vysvětlovat znovu." pokrčí rameny, když vidí můj zmatený výraz.

,,Co tu máte za sraz?" vpadne k nám se stejnou otázkou druhý muž.

,,Taky jsi mohl být originální." prohodí k němu první, zatímco se kluci uchichtnou.

,,Byl jsem obviněn, že týrám Snížka." zašklebí se první kluk.

,,A on se nechal?"vyjde ze dveří poslední muž a já si ho mohu prohlédnout.

Vypadá podobně jako ti tři. Je vyšší než ti tři. Černé vlasy po pás lemují oválný obličej, ve kterém svítí veselé, smaragdově zelené oči, plná ústa a křivý nos. Oblečen do černých kalhot a světle zelené košile. Na nohou sportovní boty.

,,Co jsi mu provedl, Daisuke?" zeptá se.

,,Hodil jsem ho do vody, aby se uklidnil." Odpoví.

,,Aha." prohodí a podívá se na mě.Jeho reakce mě udiví. Strne v půlce pohybu, podívá se mi na vlasy, do očí a sjede mi na krk, kde se houpe řetízek s kapkou. Před nedávnem jsem si všiml podivného znaku. Levotočivý vír se dvěma přímkami.

,,Vítr." zašeptá s úctou.

,,Zvláštní, má stejnou reakci, jako když vyděl mě. To je na děti nebo co?"podiví se Daisuke a uhne před ranou toho druhého kluka.

,,Ahoj, já jsem Daisuke." podá mi ruku.,,Ten se jmenuje Aisen." ukáže na druhého kluka. ,,Sono." ukáže na muže. ,,A ten co z tebe nemůže spustit oči je Archemon." dodá.

Za ním se ozve dotčené prsknutí.

,,Jé, já na tebe zapomněl." skloní se pro kocoura, který se mezitím vyškrábal na břeh.

,,Jmenuje se Snížek." představí ho.

,,Já jsem Dayumi a tohle je Onyx." představím sebe a orla.

,,No, já už musím jít. Snad se ještě uvidíme." dodám a zmizím směr dům.

,,Uvidíme se určitě. Dřív než si myslíš."uslyším zašeptání Archemona.

----------

Druhý den sedím v lavici a dívám se líně ven, když se přiřítí Yumi. Školní drbna a skvělý kámoš

,,Už jsi to slyšel? Na naši školu budou ode dneška chodit dva noví kluci. Jeden do vedlejší třídy a jeden sem." vychrlí žhavou novinku.

,,Hmm. Já myslel, že je to novinka." zasměji se.

,,Co? Ty už to víš? A odkud?" překvapeně zamrká.

,,Včera jsem je viděl. Nastěhovali se do jezerní vily." s úsměvem řeknu.

Jen otevře pusu a jako na obrtlíku se otočí, aby to roznesl dál. Bohužel to nestihne, protože zazvoní. Zklamaně se zhroutí do lavice v momentě, kdy vejde třídní s přírůstkem. Trochu se zamračím, není to ani jeden z těch ze včerejška. Tenhle vypadá úplně jinak.

Vysoký asi 180cm. Krátké, světle hnědé vlasy má rozcuchané a ofina mu spadá do hlubokých černých očí, které jsou plné smíchu. Plná, srdcovitá ústa jsou roztažena do přátelského úsměvu a rovný nos. V levém uchu jsou tři náušnice. Považte, tři nad sebou jdoucí náušnice. Vytáhlá postava je oblečena do sešoupaných riflí, které dávno ztratily barvu. Šedého trička a tmavě modré džínové bundy. Na nohou má botasky. Na levé ruce se mu houpe stříbrný náramek s přívěsky. Pokud jsem se dobře díval, tak je to meč, dýka, hvězdice, nožík a klíč.

,,Dovolte, abych vám představil nového spolužáka, Narumiho Drawena. Narumi, běž si sednout…"rozpačitě se rozhlédne po třídě.

,,Tak já si sednu sem." ukáže na místo vedle mě.

,,Cože? To nepřipadá v úvahu!" rozčílím se.

,,A proč ne? On tam někdo sedí?" Zeptá se nevině.

,,Ne, ale Dayumi nesnese, když nemá prostor." odpoví rozpačitě učitel.

,,V pořádku, mně to neva."zazubí se

,,Ale mně jo!" namítnu.

,,Vážně ne? Víte, Dayumi je trochu prchlivý." řekne opatrně.

,,Bez obav. Já jsem na praštěné neandrtálce zvyklý z domova. Jim stačí banán a podrbání." Uchechtne se a sleduje moji reakci.

Nemusí čekat dlouho. Mám před očima rudo.

,,Netušil jsem, že jsi přilezl z opičí klece. Jsi si jistej, že sis nespletl školu se zoo?" zeptám se s roztomilým úsměvem.

,,Jsem, pokud sis ty nespletl dobu kamennou s dnešní." Vrátí mi s přehledem smeč.

,,Dobu kamennou? Safra, já myslel, že jsi vylezl z vlaku už v prvohorách." překvapeně zamrkám očima.

,,To je překvapení, já myslel, že jsi prvohory neviděl. To snad není možný a já si myslel, že neandrtálci byli první. Budou muset přepsat dějiny." drbe se překvapeně na hlavě.

,,Cože jsi dělal?" tvářím se překvapeně. "Kdybych věděl, že jsi tu činnost už vynalezl, musel bych se tě zeptat, čím tu činnost děláš!" uchychtnu se.

,,Miláčku, to probereme v postýlce. Mezi tyhle dospělé děti se to nehodí, lásko." zakření se na mě.

,,To je vážně smůla. Onyxovi by se nelíbilo, kdyby se musel o mě dělit."vrátím smeč.

,,Neboj, my se o tebe podělíme. Vlastně mi teď řekl, že tě mile rád přenechá mně." řekne s úsměvem.

A než stačím zamrkat očima, tak batoh, který měl opřený o nohu, přistane na lavici, on si sedne a ještě mi stačí lípnout pusu!

,,Dayumi, po vyučování pomůžete svému novému spolužákovi s nákupem nových knih." uzavře záležitost učitel.

,To se mi snad zdá! Nejenže po mně nakonec vyjede, já mu musím ještě pomoct s nákupem knih! Tak o tom si může nechat zdát. A s tebou si to ještě vyřídím, Onyxi. Takhle mě podrazit!´ vrčím v duchu.

Po škole mě čeká kousek od brány.

,,Tak půjdeme?" zaskočí mě.

,,A to jako kam?" odseknu.

,,No, máš mi pomoct s nákupem knih." připomene mi.

,,Tak to máš smůlu. Rozhodně nemám čas na nějaké nákupy. Budeš si to muset vyřídit sám."Nemíním se s ním vybavovat a vykročím pryč, když mě chytne za ruku a přitiskne na zeď za sebou. Stoupne si tak, že se nemůžu hnout, aniž bych se o něj neotřel.

,,Máš nějaký problém?" ozve se mu za zády.

Prudce se otočí a zabodne pohled do kluka, který promluvil. Přitom se pohne tak, že ho také uvidím. Daisuke. Projde mnou úleva.

,, Aha." pronese překvapeně, když se mu podívá na ruku. Podívám se také, ale nic nevidím.

,,Jsem Narumi Drawen. Stíci." Představí se a podá mu ruku.,,Kde..?"

,,Tady." Přeruší ho druhý hlas. A k nám přijde Sono. ,,Zatím je klid, Narumi."

Využiji chvilkové nepozornosti Narumiho a vykroutím se mu.

,, Zatím." houknu na Daisukeho, když se kolem něho prosmeknu.

Ještě stihnu zachytit Narumiho zmatený pohled.

,, Včera." odpoví Sono na tichý dotaz.

Narumi kývne a vyčaruje drobného šedého motýlka, kterého pošle za Dayumim.

,,Co to je?" zeptám se zvědavě a vzpomenu si, že při prvním útoku vyčaroval Aisen něco podobného.

,, Posel. Předává zprávy a hlídá, když nejsme poblíž. A když hrozí nebezpečí tak varuje."

Odpoví Sono.

,,Aisen to použil jako volání o pomoc" dojde mi.

,, Jak to, že jsi ho našel tak pozdě?" zeptá se Narumiho.

,, Archemon nějak zkazil přenos. Vlastně Daisuke je jediný, kdo dorazil na určené místo. My ostatní je musíme hledat. Všimnul sis, co nám udělal?" postěžuje si s poklepáním na rameno.

,,Jo. Všimnul." Odpoví kysele Sono. ,, Vlastně pochybuji, že si toho nikdo nevšimnul. Jeden už na to doplatil. Musel Přenést ochranu mimo. Nepřežil to." Dodá se starostí.

,,Ví se už, kdo to je?" pokrčí starostlivě obočí.

Sono jen zavrtí hlavou.

,,Můžete mi říct, o čem to mluvíte?"sleduji nechápavě hovor.

,,Když se váš přenos nepovedl. Tak Archemon vyčaroval znamení, která se vtiskla do ochránce. Podle toho nás hledali lovci a snažili se nás zabít. Bohužel u jednoho se jim to podařilo. Ten přenesl Ochranu na někoho jiného. Problém je, že nebyl vycvičen na ochránce. Takže Znak se dostal mimo naše řady a my nevíme, kdo to je." Vysvětlí Sono

,,Jo, ale aby to fungovalo, musí to být někdo, komu důvěřuje, jinak je Přenos neplatný. Takže bych si s tím hlavu moc nedělal." Doplní ho Narumi.

,,Můžeš mi vysvětlit, jak to, že se znáte?" vypálím další otázku

,,Ochránci se znají navzájem."s úsměvem odpoví Sono.

,,Myslím, že tohle mě nemělo překvapit." zabručím odevzdaně.

,,Nevšiml sis?" přejede si prstem po nenápadné značce, ve tvaru letícího ptáka, na krku.

Podívám se na Narumiho krk. Je tam. Vážně bych si jí nevšiml, kdybych nevěděl, co hledat.