Já to musela rozdělit -_-"

Ráno se vzbudím o dost dřív a zaběhnu do sprchy. Pak se obléknu a poprvé si blahořečím, že mě Juri donutil tu něco nechat. Ještě vlhké vlasy sepnu vysoko na temeni a pár pramenů nechám podél tváře. Podívám se na Juriho a vydám se do jídelny, ten včerejšek ho asi zmohl, ale pravda zase je, že jsem spal odpoledne.

"Dobré ráno, omlouvám se za včerejšek, když jsem přijel. Nebylo to zdvořilé," pozdravím a rovnou se omluvím.

"To je v pořádku, Juri bývá občas únavný," usměje se tchán a já hned zrudnu, protože hned uhodnu, kam naráží. A nejspíš v tom nejsem sám. Se mnou zrudne i Naoe. Posadím se na své místo a ocitnu se naproti šikovnému brunetovi, se kterým se hned začnu bavit.

Jsem sice ženatý, ale vůbec ne slepý nebo nemocný, abych se sním, nemohl bavit. Zvlášť když se, se mnou snaží filtrovat a laškovat jak se dá. Docela se bavím, ale jen do té doby, než do jídelny vrazí Juri, milého hosta popadne za límec a vyrazí s ním dveře se slovy:

"Neflirtuj s mým manželem, Kuro!"

Je mi docela trapně, zvlášť když pak se posadí vedle mě a klidně pozdraví zbývající hosty. Vezme si jídlo a podívá se na mě.

"Miláčku, nevíš, co mě v noci kouslo?" zeptá se udiveně.

"Copak já vím, kým se necháš kousat," pokrčím lhostejně rameny a věnuji se jídlu.

"Jedině tebou," ujistí mě a propálí mě pohledem. On to ví, dojde mi a rozhodnu se přestat zapírat.

"Tak v tom případě jsme si kvit. Vlastně ne, čeká tě ještě jeden ve škole, aby to bylo vyrovnané," vzpomenu si na druhý den našeho manželství.

"A co je v tom případě tohle?" ukáže na cucflek.

"Úroky," odpovím a seberu mu z misky suši s posledním lososem. On si z mojí poslouží suši s papričkou.

"Nemůžu uvěřit tomu, že jsi našel takový poklad," zavrčí Kuro, který se vrátil a znovu si sedl proti nám. Doslova mě svléká pohledem.

"Měl jsem neuvěřitelné štěstí," přestane Juri jíst a obejme mě kolem pasu.

"Nemohl bych si ho půjčit na jednu noc?" zeptá se přímo a ve mně zatrne.

"Pokud potřebuješ vola, který by ti držel, jdi na pastvu," odseknu zhnuseně. V jídelně se rozhostí ticho s občasným škytnutím, jak se všichni snaží zadržet smích a Kuro mě propaluje nenávistným pohledem.

"Co si to dovoluješ, každý jiný by dal cokoli, abych si ho všimnul," procedí, Kuro skrz zuby.

"Tak to musí být dost zoufalý, aby stáli o takového ubožáka, který má v hlavě seno," podotknu, aniž bych se staral o něco jiného než jídlo, mám dost hlad a včera jsem díky někomu ani nevečeřel. Unikne mi tak pomstychtivý pohled těsně před tím, než se zvedne a s prásknutím dveří opustí jídelnu.

Nechápavě zvednu hlavu a zadívám se na prázdné místo před sebou. Pokrčím rameny a jím dál.

Juri vedle mě vyprskne smíchy a po něm ostatní.

"Teda, miláčku, to se ti povedlo! Usadit ho dvakrát během minuty se nikomu nepodařilo," utírá si slzy, které mu vytryskly smíchy.

"Aspoň už ví, že ne každý mu padne k nohám. Takovou lekci potřeboval," souhlasí starší muž a přátelsky se na mě usměje.

"Sano, nezlob se na mě, ale toho kluka jsi rozmazlil. Teď aby se Sabura třásl na každém rohu," zavrčí tchán naštvaně.

"Já vím, ale když on je jediný, který…" nedomluví a po tváři mu stečou slzy.

"Chápu tě, ale stejně jsi mu měl přitáhnout řemen," ujistí hosta.

"Napravím to," sklopí hlavu host.

,Pokud už není pozdě´projede mi hlavou a podívám se na Juriho, přesně v ten moment jako on na mě. V očích mu čtu stejnou poznámku.

"Ve městě je předvánoční trh," nadhodí směrem ke mně.

"Výborně, když se stavíme u nás, tak se tam můžeme podívat," usměji se na něho.

"Neříkej mi, že ti tu něco chybí," vyvalí na mě oči Juri.

"To sice ne, ale nějaký neurvalec tak pospíchal, že jsem si zapomněl doma peněženku,"ujistím ho.

"Zajímalo by mě kdo, byl tak neurvalí," poznamená klidně Juri a já vybuchnu v smích.

"No hádej, sedí vedle mě a dělá z komára velblouda," řeknu, když se uklidním.

"Teda Naoe," jukne přes moje rameno vyčítavě na bratra.

Povzdechnu si.

"Juri nic proti, ale vidím tu jen jednoho maniaka a bratr do toho nějak nezapadá," usměji se na něj sladce.

Juri našpulí pusu a smutně se na mě podívá. Vypadá tak rozkošně dětsky, že mám chuť mu dát lízátko, aby se uklidnil.

"Tak dobře stavíme se u tebe, ale jen pro tvoje penízky a jedná slova, která dovoluji, jsou dobrý den a ahoj v intervale jedné sekundy," klade si podmínky Juri. Nedá mi to, abych si nešťouchl.

"Juri mám ty slova říct při příchodu nebo po tom, co za hodinu budeme odcházet," zeptám se ho pobaveně, chudák Naoe se zrovna napil. Hned všechno vyprskl, aby se neutopil, a já jsem v ten moment litoval, že nemám foťák nebo ještě líp kameru.

Juri vypadal jak ryba na suchu, jak pořád otvíral a zavíral pusu s vyvalenýma očima, ve snaze říct něco rozumného.

"To si děláš srandu? Odmítám v tom domě hříchů strávit byť jednu vteřinku ze svého života!" najde konečně hlas.

"Škoda, doufal jsem, že spolu strávíme první vánoce, ale jak vidím, budou opět v rodinném kruhu a jediný manžel bude chybět," povzdechnu si a v další sekundě jen zamrkám na želízka, které se mi ocitnou na zápěstí.

"Miláčku, je tu problém ztratil jsem klíčky od pout," oznámí mi s úsměvem.

"Kdypak je najdeš?" zeptám se s tušením, že to tak brzo nebude.

"Až uznáš, že domov máš tady," zavrčí mi Juri v odpověď.

Tak tohle zabolí. Volnou rukou mu zašátrám v kapse a vytáhnu klíčky. Odemknu pouta na mé ruce. Tiše vstanu a opustím místnost. Za sebou cítím nechápavý pohled Juriho a Saitovo tiché "Ty jsi blbec, Juri."

Souhlasím s ním. V předsíni si vezmu moji novou bundu a obuji se, pak opustím dům mého manžela, ale ne svůj domov. Vydám se na nedaleké metro a v poslední vteřině si vzpomenu, že nemám drobné tak se vydám zamyšleně uličkami, dokud nedojdu domů.

"Ahoj tati, mami, kdyby mě někdo hledal, nejsem doma a pro Juriho také ne," pozdravím, v pokojíčku vezmu pár knih, které jsem si chtěl přečíst a Snížka a vyběhnu na své tajné místo v podkroví.

Po chvíli zjistím, že písmenka vidím rozmazaně a sáhnu si na mokrou tvář. Položím si hlavu na ruce a během chvilky usnu se Snížkem schouleným u sebe.

Vrazím do domu Sabury a první co mě přivítá je tchánova pěst, která mě srazí se schodů.

"Doufám, že víš za co." Podívá se na mě ledově.

"Jo. Za to, že jsem blbec," odpovím a tchán pochvalně pokývá hlavou.

"Je tu?" zeptám se a vstanu. Vejdu dovnitř, tentokrát bez nehody.

"Možná ano, možná ne. Nesmím to říct, jestli ho najdeš tak tu je," promluví v hádankách a jde si s klidem sednout k tchyni a šálku čaje. Povzdechnu si a zamířím do jeho pokoje. Není tam, všimnu si, že chybí pár knih a začnu přemýšlet, kde je.

Z přemýšlení mě vytrhne zamňoukání a já se podívám dolů. U mých nohou sedí Snížek a kouká na mě.

"Víš, kde je Sabura?" dřepnu si k němu.

Kocour se na mě vyčítavě podívá.

"Vím, že jsem to přehnal. Neměl jsem to říkat, chci se mu omluvit, dovedeš mě k němu?" zeptám se ho. Jestli jsem kdy viděl kočičí úsměv, tak to bylo právě teď.

Kocour se rozběhne chodbou ke schůdkům do podkroví, a co chvíli se otočí, jestli ho sleduji. Když k nim dojde, vyběhne je a kouká na mě shora.

Vyjdu je a rozhlídnu se. Nikde nikdo. Snížek jde někam dozadu a tak vyběhnu zbývající schody a vydám se za ním. Jsme skoro na konci, když ho uvidím spát nad otevřenou knihou a k němu se tulit Snížka.

Skloním se k němu a zatrne ve mně, když si všimnu zaschlých stop po slzách.

"Miláčku, je mi to tak líto," povzdechnu si. Opatrně mu vytáhnu knihu s pod rukou a zavřu ji. Spolu s ostatními ji svážu do uzlíčku a zavěsím na předloktí. Opatrně vezmu Saburu do náruče a nesu ho z půdy.

Položím ho na postel a knihy dám na skříňky, zavřu dveře a otočím se na Saburu, který na mě hledí s očima lesknoucími se horečkou.

Zjistil jsem, že tohle se stane vždy, když mu ublížím.

Přijdu k němu a posadím se k němu na postel. Pohladím mu tvář a setřu slzy, které mu znovu začnou stékat po tváři.

"Bolí to, moc to bolí," zašeptá.

Nejradši bych se v ten moment viděl v tom nejvřelejším kotli nebo nabodnutý na kůlu než, abych viděl třeba jen vteřinu bolest v těch nádherných ametystových očích.

"Omlouvám se, lásko, vím, že jsem ti ublížil. Vůbec jsem si v ten moment neviděl do pusy. Na vteřinu jsem zapomněl, že mám domov tam, kde jsi ty. Odpustíš mi?" pohladím ho po čele.

Chvíli se mi zpytavě dívá do očí, pak se pousměje a z očí mu zmizí bolest. Skloním se a zlehka ho políbím. Pak si lehnu vedle něj a nechám ho, aby se mi stulil do náruče. Potom trpělivě čekám, až se probudí.

"Ještě jednou mi tohle řekneš a vykopu tě na měsíc, aby se ti v té palici rozsvítilo," zabručím Jurimu do ucha, aniž bych otevřel oči. Dobře vím, komu patří ta hřejivá náruč, v které ležím.

"To ti chválím, ale dobře víš, že občas potřebuji nakopnout, abych si uvědomil, že jsem udělal chybu," odpoví mi a já bůh ví, proč zaslechnu smutek v jeho hlase. To se mi nelíbí.

"Jen občas? Já myslel, že sedmkrát do hodiny," zabručím a už poslouchám Juriho hřejivý smích.

"Je dobře, že myslíš za nás oba, miláčku," přizná po několika dlouhých měsících Juri.

"To ti to trvalo, než jsi to přiznal," otevřu oči a zmateně se rozhlédnu po pokoji. Nechápu, jak jsem se tu ocitl. Pak můj pohled padne na Snížka, který se usadil na hromádce knih a spokojeně nás pozoruje.

"Ty zrádce," zamračím se na něho s úsměvem. Snížek uraženě prskne a opustí pokoj.

"Tak to si ho budeš muset uplatit, aby ti odpustil," zabručí mi Juri do ucha a něžně mě zatahá za ucho.

Usměji se.

"To se neboj, mamka ho uplatí až moc. Pomalu nebude Snížek, ale sněhová koule," povzdechnu si a usměji se na něho.

Juri vstane a vytáhne malou cestovní tašku, pak jde ke skříni a vytáhne mé nové kimono.

"Co to děláš? Vždyť jsi mi koupil…" vytratí se nevěřícně můj hlas do ticha.

"To moje počká, tohle ti bude nádherně slušet," usměje se na mě a opatrně ho složí do tašky. Doufal jsem, že se mu bude líbit. Sice mě trochu mrzí, že ho viděl před slavností, ale to nevadí, bude překvapený. Ta tmavě fialová se zeleným v kombinaci s mými světlými vlasy vypadá úchvatně.

"Počkám dole, miláčku," políbí mě a odejde.

To neměl dělat, oči mě blýsknou rošťáctvím. Vytáhnu černé džíny, které mají tolik děr, že další se nedokáže udělat pro nedostatek místa. K tomu si obléknu černé hustě síťované triko a nakonec velkou rudou košili, kterou nechám rozepnutou a jen ji zavážu na suk v pase. I tak mi padá z ramen.

Vlasy si rozčešu a stáhnu znovu do culíku, z něhož mi vypadnou prameny, ale to neřeším. Zálibně juknu do zrcadla a vyjdu z pokoje.

"Miláčku, jsem hotový," zavrním ve dveřích, opřu se o zárubeň a čekám jeho reakci.

"Dobře, lásko, už jdu," dopije čaj a začne se zvedat, pak se na mě podívá a znovu spadne na zadek. Prázdný hrníček s třísknutím dopadne na podšálek a rozbije se. Juri si toho nevšímá, jen na mě civí s otevřenou pusou.

"Bože," vydechne otec, který sleduje Juriho pohled.

Vesele se zazubím, v tuhle reakci jsem doufal. Ale neočekával jsem to další.

"Tcháne, pistol," požádá mého otce o zbraň.

"Nechceš radši zbraň hromadného ničení?" zeptá se ho táta, když mu podá zbraň i s náboji.

"Máš ji?" zeptá se Juri otce.

"Bohužel ne," zalituje otec a chytí mou mámu, která na mě vrhá zamilované pohledy, kolem pasu.

Máma na mě pobaveně mrkne a ukáže mi vtyčený palec.

Jen co vyjdeme ze dveří, dostanu tři nabídky ke sňatku. Juri mě popadne kolem pasu a táhne k tržišti. Na jednoho obzvlášť otravného vytasí zbraň s doporučením, že má přesně dvě vteřiny na odchod. Bez řečí poslechne. Potom mi podá svou bundu.

"Miláčku, obleč si ji, nebo tu budu muset někoho zastřelit, abys měl pokoj," požádá mě s nervy v koncích.

Když vidím jeho výraz, shodím košili a obléknu si jeho bundu. Viditelně si oddechne a za ruku mě vede na tržiště. Pobíhám od stánku ke stánku a hledám něco dokonalého.

Pomalu ztrácím naději, když u jednoho prodavače zahlédnu ametystové srdíčko na řetízku z bílého zlata. Je neobyčejné, vezmu ho do ruky a v další moment mám v ruce dvě naprosto totožná srdíčka. Když je položím do krabičky, je pouze jedno.

"K těm srdcím se váže legenda, když je vezme do ruky někdo, kdo miluje celím srdcem a je celím srdcem milován, rozdělí se na dvě, aby měl každý polovinu srdce toho druhého. Když tomu tak není, zůstane v celku," promluví prodavač.

Zvednu k němu oči.

"Vezmu si je, kolik za ně chcete," vyhrknu bez rozmyslu.

"Štěstí nejde koupit. Vezměte si je a dejte jej svému přítelovi," usměje se na mě prodavač.

"Manželovi," opravím ho s úsměvem.

"Pak je vše v pořádku. Opatruj ho jako nejcennější poklad, nikoho takového, už nenajdeš," usměje se na mě.

"To vím," promluví za mnou Juri a obejme mě kolem pasu. Podívá se mi přes rameno na srdce.

"Je dokonalé," zašeptá a vezme ho do prstů, uvidím, jak padá druhé srdce a chytnu ho. Juri nevěřícně zírá na dvě naprosto stejné srdce, které nám leží v dlani. Podíváme se na sebe a náhle máme srdce kolem krku. Já jedno a Juri druhé.

Nechápavě se na sebe podíváme a podíváme se na prodavače, ale ten je pryč, stejně jako jeho stánek.

"Promiňte, kde je ten prodavač, který tu před chvíli byl?" zastaví Juri prvního kolemjdoucího.

"Na tomhle stánku nikdo neprodává už spoustu let. Patří muži, který daruje štěstí, mohou ho vidět jen opravdu zamilovaní," usměje se na nás starší paní a jde dál.

Podíváme se s Jurim po sobě a jako jeden poděkujeme prázdnému stánku. Pak se vydáme domů.

"Kde jste? Už se čeká jen na vás," vyhrkne místo pozdravu tchán.

"Hned se půjdeme převléknout," táhne mě Juri k našemu pokoji.

"Ne, ne, ne Sabura se půjde obléknout ke svému bratrovi. Kdybyste byly pohromadě tak z toho pokoje nevylezete," zasáhne tchán a já se stěhuji i se svým kimonem k bratrovi.

"Tak jste ho také potkali," usměje se Naoe.

Překvapeně se na něho podívám a spatřím safírové srdce, které se mu houpe na krku. Podíváme se na sebe a usmějeme se. Nemusíme ani hádat, že naše drahé polovičky mají ty samé srdíčka.

Oblékneme se do kimon a čekáme, až pro nás přijdou.

Tchán pro nás přijde za okamžik, prohlédne nás a spokojeně kývne. Ve dveřích mě zarazí a Naoa dovede k Saitovi. Pak se vrátí ke mně a zavede mě k Jurimu. Připadám si jako nevěsta, která jde na vdavky.

Juriho obdivný pohled mi lichotí, zvlášť když se mi vydá naproti a hned mě přede všemi políbí.

"Sluší ti to, miláčku," zašeptá a já mu musím říct to samé.

Asi po hodině, kdy jsme doslova pod drobnohledem, zatímco Naoe se Saitem se muchlují, toho mám dost a vyrazím do zahrady na procházku. Jdu k malému jezírku.

"Věděl jsem, že přijdeš," ozve se za mnou spokojený hlas a já se prudce otočím.

"No za tebou tedy nejdu, mám tu sraz s někým, příjemnějším," odseknu a postavím se zády k jezírku.

"Jak chceš, ale nejdřív tě budu mít já," podívá se, na mě Kuro.

"Opravdu?" pozvednu obočí a mrknu se na Juriho za ním. Ten na mě zamrká a já pochopím jeho plán.

Nechám Kura přijít až ke mně a pak uhnu do strany, aby měl Juri volný prostor. Ten toho využije a v dalším momentě se milý Kuro máchá v jezírku.

"Tohle mi zaplatíš, Saburo," zaječí Kuro.

"Promiň, peněženku u sebe nemám a buď tak laskavý a neodnes nám všechnu vodu z rybníka, ryby ji potřebují víc než ty," vysměji se mu a nechám se Jurim odvést na zastrčené místo v zahradě.

Pod sakurou si mě přitáhne k sobě a políbí mě.

"Miluji tě Saburo," zašeptá a znovu se začne sklánět k polibku.

"Já tě také miluji Juri," zašeptám a opětuji jeho polibek.