Podívám se na svého kamaráda, který sedí na druhé lavečce a snaží se do pusy narvat celou tortilu. Kei Kamito, už jen vyslovení jeho jména mi rozbuší srdce a nemám daleko k tomu, abych lítal. Tuší vůbec, že nejkrásnější sny se mi zdají o něm? Že jsem před týdnem na ošetřovně nebyl v bezvědomí a všechno slyšel? Že se mi srdce rozbušilo tak, že jsem se bál, že mě prozradí?

Ne, asi ne, ale to je jen dobře, kdyby jen tušil, co se mnou provedl jeho polibek, asi by utekl. Je těžké zbožňovat někoho, o kom víte, že po něm běsní celá škola.

Navíc ho dostávám do tolika průšvihů, že se divím, že se, se mnou ještě baví.

"Sono… Sono," zamává mi Kei rukou před očima, ať se vzpamatuji.

"Co se děje?" zeptám se a zamrkám.

"Začíná pršet, měli bychom jít domů," usměje se na mě a popadne mě za ruku.

Překvapeně se podívám na oblohu a v tom momentě mi na nose přistane kapka. Zamrkám a vstanu. Rozběhneme se domů ruku v ruce, nemám sílu se dotáhnout, i když vím, že je to pouze pro teď. Jak rád bych mu řekl, že ho miluji už hodně dávno, ale mám strach, že to tenkrát myslel se srandy. Cestou potkáme Akena, který mě propálí takovým pohledem, že doslova cítím dýku, která mě probodne. Má z něj strach, od té doby, co si ho Kei vzal na přátelský pokec, se mi sice vyhýbá, ale výhružky nepřestali, jen to teď dělá méně nápadně.

Skloním hlavu a nechtěně zakopnu o obrubník, kterého si nevšimnu, pevně zavřu oči a čekám pád. Nic jen cítím teplo, které vydává jen Kei, otevřu oči a vidím, že jsem v jeho náručí.

"Jsi v pořádku?" zeptá se mě jeho jemný hlas. Kývnu a postavím se, noha mě trochu bolí, ale není to nijak strašné jen na ni nemůžu skoro stoupnout. Udělám pár kulhavých kroků, když se najednou ocitnu ve vzduchu.

"Pusť mě dolů," začnu se bránit zděšeně, v zádech cítím Akenuv čím dál vzteklejší pohled.

"Neblázni Sono, na tu nohu nemůžeš, a když zmokneme, odstůněš to," snaží se mi domluvit Kei. Vzdám to, má pravdu, stačí mi trochu, abych onemocněl, když onemocním, budou mít všichni kolem mě problémy, které tím způsobím. Skrčím se v jeho náručí a chytnu ho kolem krku, abych se mu lépe nesl, a zavřu oči.

Podívám se na Sona v mém náručí a skoro se něžně usměji, když uvidím, že usnul. Podívám se na oblohu a přidám do kroku, jen doufám, že bude někdo doma, nechtěl bych ho budit jen proto, abych odemknul dveře. Konečně jsem doma a zazvoním na zvonek.

Za chvíli uslyším kroky a otevře máma ruce má od mouky, zase něco dobrého peče.

"Kei nemáš klíče?" zabodne do mě své usměvavé oči.

"Mám, ale mám i sladký náklad, který nechci budit," zasměji se potichu a vejdu dovnitř. V dalším okamžiku se rozprší.

"Ty ho miluješ," pronese máma a zavře dveře. Není to otázka, ale přesto odpovím.

"Ano, miluji," řeknu přímo. Do mamčiných očí se vkrade smutek.

"Doufala jsem, že jednou budu kolébat vnoučata," povzdechne si.

"Pořád si ještě můžete jedno dítě adoptovat," navrhnu s ohníčky v očích. Vím, že máma mít dítě nemůže, i to, že jsem se narodil, doktoři považovali za zázrak.

"Vidíš, já to do mámy hustím snad pět let, ale myslíš, že poslouchá? Chtěl bych holčičku," ozve se táta ve dveřích.

"Tys to věděl?" vyvalí máma na tátu oči, v některých situacích je až moc vnímavá.

"Stačilo se na ně kouknout, když jsou spolu," poučí táta mámu.

"Dobře vzdávám to, zítra se poptám, co je potřeba k adopci," povzdechne si máma a usměje se na mě. Oddechnu si, vypadá to, že naši to vzali v pohodě a vypadá to, že budu mít sestřičku. Vyzuji se a proklouznu kolem mámy ke schodům a do svého pokoje, tam položím Sona na postel, vyzuji ho a svléknu mu rifle. Rychle mu stáhnu nohu a pořádně ho zabalím do peřiny.

Snažím se zhluboka dýchat, abych překonal vzrušení, a přemýšlím, jak by se máma asi tvářila, kdybych si skočil pro led, nakonec to překonám a sednu si k počítači. Potichu si pustím jednu z nejpěknějších písniček Bryana Adamse, k tomu si pustím hru.

Zavrtím se na posteli a zaposlouchám se do melodie nějaké písničky, po chvíli začnu vnímat i slova, která si automaticky začnu překládat. Stačí pár vět, abych si ji stačil zamilovat. Nechám zavřené oči a poslouchám mírně chraptivý hlas zpěváka.

Jen co skončí, začne na novo, tentokrát ji poslouchám od začátku, při ní se mi v duši rozprostře takový mír, že se jen usmívám.

"Už jsi vzhůru? Myslel jsem, že budeš spát do rána," promluví ten nejkrásnější hlas na světě.

Prudce otevřu oči a podívám se na Keie, který sedí na točité židli u stolu a je otočen ke mně.

"Co děláš v… kde to jsem?" překvapeně zamrkám, když zjistím, že nejsem ve svém pokoji.

"U mě v pokoji," vysvětlí mi a pokoj ozáří blesk. Skrčím se, z bouřky mám panický strach.

"Proč jsi mě nezanesl k nám?" zeptám se a nechce se mi dát najevo strach.

"Tady to bylo blíž," usmívá se.

"Bydlím hned vedle," připomenu mu a trhnu sebou, když se ozve hrom.

"Víš, jak je to daleko?" zahrají mu oči smíchem a přejde ke mně. Odtáhnu se, jen abych při nejbližším zahřmění skončil v jeho náručí.

"Pšš je to jen bouřka," přitáhne mě k sobě.

"Tobě se to řekne," zajektám zuby a přitisknu se k němu. Spíš uctím než uvidím jeho úsměv a pak mi začne vyprávět nějaký příběh, snažím se soustředit na jeho hlas a za chvíli se uklidním, nevnímajíc bouři. Než se stačím vzpamatovat je bouře pryč.

"Díky už musím domů," odtáhnu se z jeho náruče a vyskočím z jeho postele, vzápětí si uvědomím, že jsem jen v triku a spodním prádle. Zrudnu a podívám se na Keie, který si mě prohlíží.

"Ty úchyláku," zavřeštím a začnu ho mlátit polštářem, až ho vyženu z jeho vlastního pokoje. Dokonce se při tom směje!

Zabouchnu za ním dveře a rychle se obléknu a obuji. Z domu, za rychlého pozdravu, vystřelím přímo kosmickou rychlostí. Místo toho, abych vyběhl z branky a vběhl do naší, prostě přeskočím plot, který naše pozemky odděluje, a vběhnu domů.

"Myslím, že bude lepší, když se domluvím se sousedem a uděláme branku v plotě," zaslechnu tátu, ale to už se zavírám u sebe. Na okno mi začnou dopadat kamínky, prudce otevřu okno.

"Co chceš!" osopím se na Keie, abych zakryl rozpaky, jsme od sebe nanejvýš dva metry.

"Máma se trochu urazila, že jsi neochutnal koláče," podá mi talíř kynutých tvarohových koláčů s borůvkami. Mých nejoblíbenějších.

"Děkuji," převezmu ho a zabouchnu okno, ještě zatáhnu závěsy, aby mě nemohl očumovat, dnes viděl až příliš moc.

Smutně se zahledím do zatažených závěsů, pak se usměji. Uvidím ho zítra.

Ráno vstanu později, jen co mrknu na budík, který ukazuje za osm minut osm, je mi jasné, že už Sono nebude doma a když na sebe naházím oblečení, vyrazím do školy. Hned jak tam vejdu se zarazím, jsou tam policisté a blokují cestu na střechu. Zvláštní pocit zesílí a tak se rozběhnu ke střeše, policisty, kteří se mi snaží zablokovat cestu prostě odhodím. Když dorazím až na ni krev mi ztuhne v žilách. Na okraji střechy stojí Sono, za ním Akeno, který ho drží za vlasy a pod krkem mu drží nůž.

"Okamžitě ho pust," zaječím až sebou všichni trhnou.

"Ne nepustím, když nebudeš můj tak nebudeš ničí!" ozve se Akeno.

"Nedržíš v tom případě nesprávného?" zeptám se jedovatě a jdu k nim. V momentě, kdy Akeno jen trochu zaváhá, mu Sono odstrčí ruku s nožem a rychle se snaží vyprostit vlasy, skočím po nich ještě s jedním klukem, který Akenovi zkroutí ruku bolestivě za zády, až pustí nůž i Sonovi vlasy.

Sono, kterého Akeno nečekaně pustí, neudrží rovnováhy a začne padat ze střechy s děsem v očích. Setrvačností se vrhnu na zem a v poslední setině ho chytnu za ruku, přitom se skoro celou půlkou těla dostanu ze střechy, jsem na ní jen nohama a rukou, kterou se křečovitě držím okraje. Koutkem oka při tom zaznamenám, že Akena odtáhnul ten kluk, co nejdál.

Na nohách ucítím, jak je někdo chytnul a snaží se mě stáhnout zpátky, dva s policistů se nakloní a snaží se mě zvednout. Sona držím vší silou, ale i tak cítím, jak mi jeho ruka klouže dolů.

Pustím se střechy, spoléhajíc, že mě udrží a chytnu Sona i druhou rukou pomalu ho začnu táhnout nahoru. Sono natáhne i druhou a chytne se policisty, který mu pomůže nahoru, tím se zmenší a i moje tíha a za chvíli jsme oba bezpečně za okrajem. Přitisknu si Sona k sobě.

"Jsi v pořádku?" zeptám se ho tiše a držím ho v objetí. Šokem začne vzlykat, ale kývne. To mi stačí, abych se uklidnil i já.

"Promiňte, prosím odpuste mu, už se to nestane, slibuji," začne se omlouvat kluk, který drží kroutícího se Akena.

"Ať mi táhne z očí nebo ho zabiju," procedím skrz zuby.

"Neuvidíte ho, o to se postarám," promluví kluk. Zaslechnu ječivý hlas Akena a zvednu hlavu, abych viděl co se děje. Kluk ho táhne pryč, Akeno se v jednu chvíli vysmekne, ale zadrží ho želízka, druhá strana je přicvaknuta za klukovo zápěstí. Kluk si ho přitáhne a vřískajícího Akena odnese pryč. Doufám, že už ho nikdy neuvidím.

"Kei já tě miluji," zavzlyká mi Sono do krku. Jsou to ty nejkrásnější slova, jaké jsem kdy slyšel.

"Také tě miluji Sono," zašeptám mu do ucha.

Využiji momentu, kdy překvapeně zvedne hlavu a políbím ho.

S láskou je kříž, ale nikdy bych ten kříž neměnil…