Vylezu z postele, kam jsem se uchýlil, když se mi všechno rozleželo v hlavě. Všimnu si, že je pondělí, ale absolutně se s tím nenamáhám nic udělat.

Nemám chuť někoho vidět. Naprosto ignoruji zvonění telefonu, který drnčí celý den. Podle displeje je to Asogi. Pak to zkouší Dren. Mám toho zvonění plné zuby a tak vypnu zvuk.

Sednu k počítači a snažím se najít něco o tom případu. Kromě nic neříkajícího sloupečku a zmínce, že všechno bude v hlavních zprávách, nenajdu nic.

Povzdechnu si a vypnu počítač.

Zvednu telefon, abych zjistil, kdo mi všechno volal. Mezi volajícími je i Katsu. Namačkám rychlou volbu a čekám na zvonění. Místo něho se mi ozve, že uvedené číslo neexistuje.

Mrštím telefonem o zem a sednu si do křesla, kde zůstanu bez pohnutí sedět. Ignoruji klepání a zvonění na dveře. Pak se znovu rozsvítí displej. Uvědomím si, že jsem ještě nezapnul zvonění. Zvednu ho docela udiven, že po mém jednání ještě funguje.

Tentokrát mi volá Ryuu.

Po chvíli přemýšlení zmáčknu zelené sluchátko a dám si ho k uchu.

"Kene, jsi to ty?" ozve se jeho hlas plný strachu.

"Jo," vydoluji ze sebe.

"Otevřeš mi? Jsem na chodbě," zeptá se mě. Mechanicky se zvednu a otevřu, abych ho pustil dovnitř. Pak zavěsím.

"Díky, už jsme o tebe měli strach," usměje se.

Na svém mobilu vyťuká pár čísel.

"Je v pořádku Katsu…" začne.

Blesku rychle se obrátím a vezmu mu telefon.

"Katsu?" zakřičím jen pro to, aby se mi na druhé straně ozval tón oznamující, že volaný zavěsil.

Zběsile začnu hledat jeho číslo. Snahu mi překazí Ryuu, který mi vezme telefon.

"Je mi líto, ale z našich telefonů nezjistíš žádná čísla, pokud neznáš speciální kód. A ten ti říct nemohu," podívá se na mě smutně Ryuu. Pak se rozhlédne a s povzdechem se dá do uklízení.

"Nech to být a vypadni," zaječím na něho.

Mlčky poslechne.

Znovu se posadím do křesla a hledím do prázdna. Vzpamatuji se zrovna na zprávy. Zapnu televizi a sledují přímí přenos ze soudu mých rodičů.

Jsou odsouzeni na doživotí bez možnosti předčasného propuštění. Ve vězení stráví dvě stě padesát let, pokud se toho vůbec dožijí.

Zahlédnu tam i Katsua, který se tam mihne, aniž by si ho všimli. Všechnu pozornost na sebe strhne Ryuu, který odpovídá reportérům, ovšem tak, že se nic jednoznačného nedoví.

Na nespokojené brblání reportérů, že se nic nedozvěděli, jim s milým úsměvem oznámí, že tisková konference skončila a odejde.

Chci si znovu přečíst složku, ale ta záhadně zmizela. Povzdechnu si a jdu si lehnout. Na jídlo nemám, jako včera, pomyšlení.

Takhle se povaluji týden, než se rozhodnu, že je dost skrývání a v pondělí se vydám do školy.

Vejdu do třídy a v ten moment celá ztichne, jako by tam někdo hodil granát a ten měl vybuchnout v momentě, kdy někdo promluví. Všichni upírají zrak na mě. Mám tisíc chutí se vytočit na patě a odejít, chvilku zaváhám a pak se pomalím krokem vydám ke své lavici. Hodím na ní batoh a svezu se na židli, hlavu položím na ruce a všechny ignoruji.

"Ahoj už jsem o tebe měl strach, a jak vidím oprávněně," zastaví se u mě Asogi.

Nereaguji na něho.

"Aspoň jsi mi mohl zvednout telefon," zavrčí Dren.

"Myslel jsem, že jsme přátelé, ale asi ne," povzdechne si smutně.

"Promiň, ale neměl jsem chuť s někým mluvit," ozvu se tiše.

"To chápu, ale něco jako čau ještě žiji, jsi mě mohl napsat," zamračí se na mě vyčítavě Dren.

Podívám se na něho a vezmu do ruky telefon, vyťukám do něj zprávu a pošlu mu ji. Asigo se začne pochichtávat a Dren zvedne oči v sloup, když se mu v mobilu označí správa, ale zvedne ho a přečte si ji.

"Díky, už to vím," podívá se na mě a usměje se. Kývnu a snažím se přetrpět vyučování. Kupodivu po mě nikdo z vyučujících nechce omluvenku, asi se o to postaral Ryuu.

Po vyučování vyrazím domů, aniž bych se staral o ostatní.

"Hele kostřičko, jdeme se najíst do mekáče a ty jdeš s námi," oznámí mi Asogi.

"Nikam nejdu a dejte mi pokoj," zavrčím nepříjemně. Je sice fakt, že jsem ten týden moc nejedl a něco jsem zhubnul, ale nemusí mi říkat tak hnusně.

Nepomůže to. Každý mě chytne z jedné strany a táhnou do nejoblíbenějšího rychlého občerstvení, kde přede mě postaví vrchovatě naložený tác a jednu super obrovskou kolu.

"Jestli chceš, můžeme tě nakrmit," nabídne mi Asigo laskavě.

Něco zavrčím a pustím se do jídla. Jsem tak ponořený do svých myšlenek, že si nevšimnu jejich spokojeného úsměvu a drobného oddechnutí.

Během jídla se mě snaží rozptýlit. Podaří se jim to skvěle. Sním celou porci aniž bych tušil co všechno na tácu bylo.

"Spokojeni?" zavrčím rozladěně.

Odpoví mi dvojí kývnutí.

"Chceš ještě zmrzlinu?" zeptá se mě Dren.

"Chceš, abych prasknul?" zeptám se ho na oplátku.

"No teď ti to nehrozí," odsekne na oplátku Asogi.

Zavrčím a zamířím domů. Srovnají se mnou krok a než se stačím vzpamatovat, vecpou se mi do bytu.

"No to je hrůza. Jak jsi mohl zaneřádit tak nádherný byt?" zasténá Asogi a než mu v tom stačím zabránit, začne uklízet.

"Jestli nechceš dělat domácí práce, stačí říct. Postaráme se o někoho na úklid a vaření, ale tohle ti teda tolerovat nebudu," zavrčí na mě Asogi.

"nechápu co je ti do toho, beztak tu není nikdo, pro koho bych uklízel nebo vařil a kvůli sobě se namáhat nebudu," zavrčím a jdu do obýváku, kde se skrčím v křesle.

Unikne mi tak starostlivý pohled, který si vymění. Po chvíli přijdou za mnou do obýváku.

"Jestli chceš, můžeš chodit se mnou, ale musíš se smířit i s Drenem," nabídne mi Asogi.

Překvapeně zvednu hlavu a podívám se na něho.

"Jo je to tak chodím s Asogim nakonec jsem zjistil, že mi vyhovují kluci místo holek. Je to škoda, holky přišli o perfektního chlapa," povzdechne si Dren.

Překvapeně zamrkám.

"A ještě něco, na tvého bratra jsem udělal svým programováním takový dojem, že mě nabídl práci u nich v organizaci. Jsem druhý expert na elektroniku," pochlubí se mi.

Zacukají mi koutka a pak se po víc jak měsíci rozesměji. Jeden je hyperaktivní blázen a druhý nezastavitelný cvok, jsem zvědavý, za jak dlouho z té organizace udělají kůlničku na dříví, ale k sobě se hodí znamenitě. Bezvadně se doplňují.

"Tak hodíme trojku?" zeptá se Asogi a zamrká na mě.

"hoši, ne že byste nebyli fajn, ale Katsuovi nesaháte ani po kotníky. Miluji ho, ale bohužel jsem to zjistil, až když bylo pozdě," povzdechnu si a z očí se mi začnou koulet slzy.

"Nikdy není tak pozdě, aby nemohlo být ještě později,"pronese Asogi s úsměvem.

Chvíli se na něho dívám a pak popadnu telefon a Ryuuovu vizitku. Nutno podotknout, že se dostavil blesku rychle. Netrvalo ani čtvrt hodiny, aby mně zvonil na dveře.

Mlčky si vyslechne, co chci, a povzdechne si.

"Dobře víš, že ti nesmím dát jeho číslo," podívá se na mě smutně.

"Nechci jeho číslo, chci, abys mě za ním vzal," odpovím tiše.

Chvíli se na mě dívá a po chvíli se na jeho tváři rozprostře ten největší výraz bídáka, kterého je schopen.

"Tvé přáni, je mi rozkazem," pronese a rozchechtá se.

Pak už to jde všechno rychle. Pomůže mi s balením a než uplyne hodina, sedím ve vrtulníku a mířím na sever. O dvě hodiny později přistává vrtulník u roztomilé chaty a vyhazuje zásoby tak na měsíc.

"Řekni Katsuovi, že před úřadem práce budu ležet v té nejkrásnější rakvi, jakou seženu. Bude na útesech," mrkne na mě.

Poznámku nepochopím, ale podle jeho pokynů se vydám za zvukem oceánů.

Je tam. Mlčky si stoupnu kousek od něj a prohlížím si ho. Už na první pohled je vidět, že hodně zhubnul. Ale stejně se neubráním dojmu, že mu to ve světlých kalhotách, černém, teplém roláku a kožené bundě sekne.

Dívá se směrem, kterým odlétá vrtulník.

"Škoda, že mi nedokážeš dovézt Kena. Jediného člověka, o kterého stojím, ale který mě nenávidí," zamumlá potichu.

"Já tě miluji, ale miluješ ty mě?" zeptám se potichu, až si nejsem jistý, jestli mě slyšel.

Slyšel. Otočí se tak prudce, že málem ztratí rovnováhu a zůstane na mě civět. Trvá pět minut, než se aspoň trochu vzpamatuje.

"Co tu u všech ďasů děláš? Máš být ve škole!" zaječí na mě, popadne mě za ruku a táhne k chatě. Zarazí se až u dveří kde je připnutý lístek:

Mám co dělat, abych se nerozesmál. Katsu i přes varování vletí dovnitř a v zápětí vyletí ven.

"Já toho Ryuua napřed zabiji a pak vyrazím," zavrčí vztekle.

"Aha, tak proto ti mám vyřídit, že před pracovním úřadem bude ležet v té nejlepší rakvi, jakou sežene," podotknu suše.

Katsu se na mě vyjeveně podívá a začne se smát.

"Já se na toho magora fakt nedokážu zlobit," vyhrkne ze sebe mezi smíchem.

Zdržím se komentáře a čekám, co bude.

"Víš, myslel jsem, že mě nenávidíš, když jsi mi nevzal telefon. Tak jsem se stáhnul, abych ti nezavazel a dal prostor, aby sis našel někoho lepšího, než jsem já," promluví po chvíli tiše.

Pousměji se.

"Ten telefon jsem nezvedal, protože jsem ho neslyšel. Vypnul jsem si zvonění, štvalo mě to věčný vyzvánění. Když jsem zjistil, že jsi mi volal, volal jsem ti zpátky, ale tam se mi ozvalo, že číslo neexistuje. Když jsem Ryuuovi sebral telefon, když ti volal, zavěsil jsi mi," sklopím hlavu.

"To jsem netušil, odpusť. Nikdy jsem nepochyboval o jedné věci, Kene," ozve se tiše.

V naději zvednu hlavu. Přistoupí ke mně.

"Nikdy jsem nepochyboval o tom, že tě miluji," podívá se mi do očí.

Do očí mi vyhrknou slzy štěstí.

"Já tě taky miluji Katsu," skočím mu kolem krku.

"Díky bohu," vydechne a spojí naše rty v polibku.

O pár kilometru výš si blonďák sundá z očí dalekohled a usměje se. Není lehké být Amor, ale v tomhle případě může slavit vítězství. Nasadí si sluchátka a oznámí jediné slovo: Viktory.

Na druhé straně drátů se ozve jásot celé organizace Dráček.

Ryuu ukáže pilotovi vtyčený palec. Pilot kývne a odletí.

,Ti dva nás nebudou potřebovat pěkně dlouho´ pomyslí si Ryuu.

,Ještě, že jsem jim tam dotáhnul zásoby na měsíc, s tím co tam mají, vydrží šest týdnů´usměje se rozhodnut ty dva rušit jen v případě, že jim bude hrozit hladomor.

End