Zatraceně, už se na to vykašlu, ´ vrčím a hledím na prázdnou stránku sešitu. Vím je to staromódní, ale počítačům prostě nevěřím. Napřed si to napíšu na papír a pak do počítače tak mám i krytí kdyby někdo chtěl moje dílo vydávat jako své. I když neví, kdo by se namáhal, to, že jsem vydal dvě knihy, přece neznamená, že jsem spisovatel.

Nervózně ťukám tužkou o stůl a přemýšlím nad tématem. Na jednou mě napadne, že nic nepokazím fantasy. Přece je spoustu autorů, kteří ji píšou a jsou velice úspěšní. Nic k tomu nepotřebuji, jen svou fantazii a nikdo nemůže oponovat, že se to stalo takhle nebo onak.

Otevřu pero a začnu, první řádky jdou ztuha, ale pak se chytnu. Najednou se ocitnu v chumlu démonů, draků, elfů a dalších bájných bytostí, naprosto netuše, že jsem stvořil svět, stejně nebezpečný jako fantasie a skutečnost dohromady.

Ze soustředění mě vytrhne bouchání na dveře a následné vyražení dveří. Prudce se obrátím na vetřelce a zpopelavím. Vrhnu zděšený pohled na stránky, kde jsem právě dokončil popis osoby, která stojí ve dveřích.

"Překvapený? Ani se nedivým, kdo by uvěřil, že beznadějný pisálek je schopný oživit celý svět," odsekává muž slovo za slovem v neuvěřitelném sarkasmu.

Zatřesu hlavou.

´Tohle ve skutečnosti neexistuje Alexi, je to jen živá představivost nebo sen, ´ zatřesu hlavou a vrátím se zpět k papíru. Osobu ve dveřích ignoruji, pokud tam tedy je a snažím se pro postavu vymyslet jméno.

"Jmenuji se Raven," zavrčí ta postava, bezmyšlenkovitě jméno napíšu. Nečekaně mi nakoukne přes rameno a v zápětí vytrhne celý blog.

"Hej co to děláš? Okamžitě mi to vrať," natáhnu se po sešitě a on s ním bez problému uhne.

"Jestli chceš něco psát, tak nejdřív o tom musíš něco vědět. Tohle je laciný škvár, nic víc," podívá se na mě zlomyslně a blok v ruce spálí. Nechápavě se dívám na ruku a přemýšlím, jak to udělal.

"Zatraceně, víš co je to fantazie? O tom nemusím nic vědět, protože, je to jen něco vymyšleného," zaječím na něho, když se vzpamatuji z nevěřícnosti.

"Nemusíš? To chceš být stejný barbar jako ostatní a ničit náš svět v chaosu? Myslel jsem, že chceš být dobrý spisovatel a ne spisovatel škvárů," nakloní se ke mně s ledově černýma očima.

Zmlknu, má pravdu, chci být dobrý spisovatel.

"Víš, co potřebuje dobrý spisovatel? Potřebuje vědět, jak co funguje a vědět všechno o tom, co chce psát, jinak to nemá cenu," nakloní se ještě blíž.

Polknu, má pravdu, ale…

"…ale jak můžu navštívit a pochopit fantazii, když je pouze v mé hlavě?" zařvu na něho.

"Vidíš, začínáš přemýšlet a to už jsem myslel, že mozek nemáš," usměje se Raven.

"Co si to…" začnu nabírat dech, když se dotkne prstem mých rtů.

"Jestli chceš, ukážu ti fantazii, jak ji neznáš, ale musíš chtít," usměje se.

"Kdo, k sakru jsi?" zeptám se ho. Přehlédne pokoj a vezme jeden z mých silných sešitů na psaní a pár obyčejných tužek.

"Tvůj průvodce Fantazii," usměje se na mě a natáhne ke mně ruku.

Naprosto tam nechci jít! Zakřičím v duchu a zděšeně sleduji svoji ruku, kterou jako by ovládala cizí vůle, putuje k ruce Ravena. Raven ji stiskne a v zápětí se ocitneme vprostřed víru, který nás táhne, kdo ví kam.

"Tak jsi ho přivedl, Ravene?" zeptá se jemný melodický hlas.

"Jak vidíš Saltore, cestou omdlel, ale je tu," zasměje se Raven. Už toho ponižování mám dost!

"Kdo omdlel, ty inteligente?" vyskočím na nohy a rovnou ho smetu ránou do brady k zemi.

"Jak vidím, náš návštěvník se už probral a nějak se mu nelibí jak o něm mluvíš," rozesměje melodický hlas. Prudce se otočím tím směrem a vzápětí mi spadne brada, když kouknu na druhého muže. Jestli fantasty knihy nelžou, přede mnou stojí elf.

Začnu si ho podrobně prohlížet je vysoký tak sto sedmdesát centimetrů, štíhlý oblečen do bílých volných kalhot a bílé košile, přes kterou má světle zelenou tuniku, dosahující mu ke kolenům. Tunika je převázaná širokým koženým páskem, který drží meč, neobvyklé krásy a dvě stejné dýky. Na zádech má pevný luk s toulcem a několika šípy. Ze stříbrných, rozpuštěných do pasu dlouhých vlasů vyčuhují zašpičatělé uši. Tytéž vlasy lemují oválný obličej. Čelo tak akorát, jemné obočí lemující jiskrné modré oči, teď naplněné smíchem, drobný nos a krásně tvarované rty, které se jemně usmívají. Vystrčená brada svědčící o neústupnosti a tvrdohlavosti.

"Prošel jsem?" zeptá se s úsměvem. Konečně se vzpamatuji a zavřu pusu.

"To ještě nevím, ale vypadáš zajímavě," zamnu si bradu.

"Ty hlupáku, takhle se mluví s princem Elfů?" složí mě na zem zaťatá pěst Ravena, která mě bouchne do hlavy.

"On je možná princ Elfů, ale ty jsi král Oslů, a nesahej mi na hlavu, nádivo," vrátím mu tu ránu dobře mířenou ránou na bradu.

"Kdo je u tebe nádiva? Ty nevíš jak se chovat ke svému průvodci?" zaječí na mě.

"Vím jak se chovat k průvodci, ale ty nejsi průvodce, ty jsi vůl! Měl jsi mi to říct před tím, než jsi mě vtáhnul do víru, tupče," zaječím zpátky.

Raven zrozpačití a odkašle si.

"Máš pravdu," uzná. V tom se nad místem ozve křišťálový smích Elfa.

"Ještě se nikdy nestalo, aby Černého Ravena někdo usadil a tobě se to podařilo třikrát za dvě minuty, to bude zajímavé vyprávění. Jinak dovol, abych se ti představil a se mnou i své společníky na cestách. Jsem Saltor, korunní princ Elfů, Ravena už znáš a to jsou Solder, Silf a Roden, ten svolil, že tě poveze na svém hřbetě," představí se Princ.

Podívám se na místo, které ukazuje, a oči se mi rozšíří úžasem, stojí tam tři draci a pobaveně sledují malou potyčku mezi mnou a Ravenem. Solder je drak se stříbrnými šupinami, které se vzájemně překrývají a září nevídaným leskem, stejně jako kožnatá křídla, které spočívají na mohutných zádech draka. Stejně stříbrné oči si mě zvědavě prohlížejí a z nozder, posazených nad tlamou plnou špičatých zubů, ze kterých jde strach, se s každým výdechem vyvalí černý kouř. Roden vypadá stejně až na světle zelené šupiny, které vzaly barvu nefritu. Poslední drak Silf je uhlově černý se zlomyslným pohledem.

"Princi…," otočím se na Elfa.

"Říkej mi Saltor," usměje se na mě.

"Dobře Saltore, já jsem Alexandr, říkej mi Alex, jestli můžu požádat," představím se.

"Alex? Máš zvláštní jméno," přeměří si mě pohledem.

"Mně se také nelíbí, ale rodiče na to nehledí," zamumlám si tiše pro sebe.

"Dobře, ale chtěl jsem se zeptat ten černý drak je Ravena?" zeptám se ho mírně v rozpacích.

"Ano je," přisvědčí Saltor.

"Myslel jsem si to, má stejný pohled jako on," povzdechnu si mírně melancholicky. Znovu se ozve smích elfa.

"Je neskutečné, jak ho máš za tak krátkou dobu prohlédnutého," baví se elf.

"Když někdo vám vrazí do bytu jako neandrtálec do jeskyně, je jednoduché odhadnout charakter," ucedím skrz zuby.

"To mi budeš muset vyprávět," zajiskří elfovi oči.

"Co tu ještě děláte? To nevíte, že se sem řítí tlupa orků? Saltore od tebe jsem čekal trochu rozumu," zaječí nad námi rozčílený hlas. Zvednu hlavu a zažiji další šok.

Nad námi na skále stojí mužíček, který mi sahá tak možná do pasu, hranatého obličeje, vlasy rozcuchané stejně jako vousy, v silné a pevné ruce svírá kladivo jako by to bylo párátko, přitom je pomalu větší než on sám. Oblečen do kalhot a kazajky ze silné kůže. V druhé svírá koženou tašku s uchem přes rameno. Raven ji vezme a strčí do ní jak sešit tak tužky.

"Děkuji za varování Orliku, svezeš se s námi?" zeptá se ho přátelsky Elf.

"To si myslíš, že tu budu stát a čekat až ze mě stáhnou kůži, špičaté ucho?" zavrčí tajtrlík a zamíří dolů.

"To by si nejspíš ztupily nože," zasměje se elf a vydrápe se drakovi na záda, skloní se a trpaslíka vytáhne nahoru.

Zamířím k zelenému drakovi.

"Počkej, až ti dovolí, sednou na hřbet nebo z tebe bude uhel," zavrčí Raven.

"To mluvíš z cizí zkušenosti nebo z vlastní blbosti?" zeptám se ho jen tak mimochodem. Jeho ledový pohled mně vážně učaruje, že se nemůžu pohnout.

"To jsi tam zamrzl nebo čekáš, až tě dostanou orci?"zařve na mě ze hřbetu černého draka Raven.

"Nejspíš to druhé chytráku, ty jsi vážně průvodce za všechny prachy, než abys mi vysvětlil, o co jde, tak po mě radši ječíš jak na osla. Proč všichni pěkní chlapy co stojí za hřích, musí být takoví kreténi?" drtím polohlasně mezi zuby a z posledních sil se vydrápu na draka, který okamžitě vzlétne. V dalším okamžiku nás zasype mračno šípů a oštěpů. Ani nevím jak, ale podaří se mi zachytit oštěp, který mířil na pravé křídlo, a vrátit ho majiteli. Oštěp probodne jakéhosi orka, který byl největší a nejošklivější.

Saltor nasměruje svého draka k mému.

"Jak se ti tohle povedlo?" zaječí na mě.

"Jak to mám tušit? Dělal jsem to poprvé," zařvu zpátky a elfovy se roztáhnou ústa do úsměvu.

"Štěstí bláznů, jinak si to nedokážu představit," zaječí za námi Raven.

Nevšímám si ho, daleko větší problém mám, abych se udržel na drakovi, ze kterého pomalu, ale jistě sklouzávám. Nevím, co mám dělat.

Nakonec se rozhodnu pro krajní řešení a svou mysl zaměřím na draka. Četl, jsem, že dokáží přečíst myšlenky. Soustředím se a ucítím drobnou nitku, jen, co se ji dotknu a uvidím svět pod sebou z dračího pohledu, zároveň ucítím tlak, který se mě snaží vypudit.

Zatnu zuby, omluvím se a požádám, jestli by nemohl slétnout, že padám. Drak se podívá přes rameno a zamíří k nedaleké plošině pod sebou. Přistane přesně v momentě, kdy sletím.

"Jsi v pořádku?" obrátí se na mě v myšlenkách.

"Jo jsem, díky, že jsi slétl," postavím se a mnu si naražený zadek.

"Nemáš za co, omlouvám se, měl jsem si toho všimnout. Nemusíš se bát, je to jako jízda na koni," podívá se na mě.

"Nikdy jsem na koni neseděl," odpovím omluvně.

"A jak se přemisťujete na velké vzdálenosti, nebo za moře?" zeptá se mě udiveně.

"Autem, letadlem, vlakem a podobně," odpovím mu. Než se stačí zeptat na další věci, ucítím nad sebou poryv větru. Vzhlédnu a dívám se do rozběsněné tváře Ravena, něco na mě křičí, ale pře vítr ho neslyším, dovtípím se, že na mě ječí, kvůli nedobrovolné zastávce a vydrápu se na draka.

Ten mi sdělí, že poletí opatrněji a za okamžik dohoníme Elfa s trpaslíkem.

Podle soustředění uhodnu, že se ptá, co se stalo, Elf nakonec kývne, podívá se na mě a obrátí se zpátky.

"Vyprávěj mi o tvém světě," zjeví se mi v hlavě drakův hlas a já ho poslechnu. Na požádání mu ukážu města. Ukážu mu i pokoj, který mám pronajatý a místo kde je.

"Nedokážu si představit, že by někdo mohl žít na tak otřesném místě a ještě v takové díře," otřese se.

"Já nemám na výběr, jsem rád, že zvládám zaplatit tu místnůstku. Otec mě vydědil, tak se živým jak se dá," povzdechnu si.

"Co tak strašného jsi provedl, že tě vydědil?" zeptá se mě Roden. Najednou o něm nedokážu přemýšlet jako o zvířeti.

"Přiznal jsem se mu, že jsem homosexuál. K smrti je nenávidí," odpovím tiše.

"Homosexuál?" natočí ke mně hlavu.

"Přitahují mě muži, ne ženy," vysvětlím mu.

"Aha. U vás je to zločin?"zeptá se na další věc.

"Teď už ne, i když většina lidí to odsuzuje, dřív se za tohle zabíjelo," pousměji se smutně.

"Nechápu váš svět ani vás, sami si ničíte místo, kde žijete. A nenávidíte se za to, jací jste. Náš svět je drsný, ale držíme při sobě, abychom se mohli postavit nepříteli, ale váš svět je krutý a nepochopitelný," potřese hlavou a přeruší spojení. Ani netuší, jak moc s ním souhlasím.

Netrvá dlouho a draci se snesou na obrovskou pláň.

"Dnes se zde utáboříme a zítra vyrazíme dál. Pojedeme na koních,"oznámí nám Saltor. Skutálím se z draka, který se hned mohutně odrazí a vzlétne, ostatní ho následují.

"Ještě máme dvě hodinky čas, než se setmí, mezitím si najdeme úkryt a něco ulovíme na večeři. Ravene, pojď se mnou se postarat o jídlo a vy dva se postarejte o místo na přespání," rozdělí úkoly trpaslík a na krátkých nožkách se rozběhne pryč, Raven ho následuje s lukem a šípy.

Chvíli se za ním dívám a pak zamířím za elfem, který mizí v lese.

"Neměli bychom na ně počkat?" otáčím se nervózně.

"Neboj, oni nás najdou," odpoví a zamyšleně se na mě otočí.

"Děje se něco?" zeptám se trochu zmatený jeho pohledem.

"Ano. Jestli tě mohu požádat, nikdy Ravenovi neříkej, že se ti líbí kluci. Už zažil jedno trpké zklamání a nechci, aby zažil druhé. Tobě se Raven také líbí, že," podívá se mi Elf do očí. Nebyla to otázka, ale jistota, nejspíš poslouchal, nebo mu to Roden řekl, přesto mě něco přimělo odpovědět.

"Ano líbí a to hodně," přisvědčím.

"Neobluzuj ho, jinak budeš litovat. Měj na paměti, že každý žijete v jiném světě," podívá se na mě.

"To mi nemusíš říkat, ale stejně si myslím, že co se mezi námi stane nebo nestane, záleží jen a jen na nás. Podle mě je dost velký, aby se za sebe dokázal rozhodnout sám, na co stačí, a na co ne. Ani já ani on nepotřebujeme chůvu, jestli se někdy stane opak, dám ti vědět," podívám se mu tvrdě do očí. Jeho reakce mě překvapí.

Pozvedne obočí a usměje se.

"Doufám, že to budeš podobně, až se zamiluješ," překříží ruce na prsou.

"A kdo říká, že se tak už nestalo?" postavím se do stejného postoje v jasné provokaci.

Elfovi zacuká obočí a prudce se otočí na patě.

"Máš odvahu kluku, takhle se postavit budoucímu králi Elfů," ozve se za mnou. Trhnutím se otočím a podívám se do pobavených očí trpaslíka. Jen pokrčím rameny a zamířím do lesa na dříví, netrvá dlouho a zjistím, že všechno je mokré, muselo tu pršet. Povzdechnu si a doufám, že tu najdu břízu, jejíž kůra hoří, i když je mokrá. Mám štěstí a najdu strom podobného bříze. Oloupu kůru a nasbírám vlhké, skoro suché dřevo a zamířím do tábora.

Jen co dojdu do tábora, skočí ke mně trpaslík a sáhne na dřevo.

"Stejně vlhké jako naše, no o něco sušší dnes oheň nebude," kopne trpaslík do kamene.

"Bude," odpovím mu a modlím se, abych měl pravdu.

"Jestli to vlhké dřevo podpálíš, tak tě naučím střílet z luku," vyzve mě Raven.

"A když ne?" zeptám se ho nahodile.

"Necháš psaní," odpoví. Mlčky se na něho podívám, ví vůbec, co po mě chce? Hrdost mi však nedovolí couvnout.

"Platí," podám mu ruku, potřese mi jí a vypočítavě se usměje.

Vyházím mokřejší dřevo a dám tam své vlhké a prokladu ji bílou kůrou, v kapse nahmatám zápalky, které tam nosím pro strýčka Příhodu, a podpálím kůru. Plamínek chvíli váhá a pak se rozpačitě rozhoří, když se zakousne do vlhkého dřeva, zaprská, honem přihodím hrst kůry a opatrně do něj začnu foukat. Trvá to o chvíli déle, ale nakonec se rozpačitě rozhoří i navlhlé dřevo, které teplem proschlo.

Raven s elfem na to vyvalí oči, trpaslík sice také, ale vzpamatuje se první.

"Dobrá práce, chlapče," praští mě do zad, až sletím tváří do trávy.

"Jak se ti to podařilo?" zeptá se elf. Ukážu mu bílou kůru.

"Tohle je dost podobné jednomu stromu, který roste u nás, jmenuje se bříza, má jednu zvláštnost, její bílá kůra se hodně podobá papíru a hoří, i když je vlhká. Když jsem našel podobný strom, doufal jsem, že bude mít podobnou vlastnost, naštěstí měla," vysvětlím mu stručně.

"Na pisálka máš obdivuhodné znalosti," zavrčí Raven.

"V knihách se dozvíš všelicos a nemusíš být zrovna učenec," zavrčím stejně.

"Zítra ti vyrobím luk a šípy," oznámí mi a pomůže Orlikovi poskládat dřevo kolem ohníčku, aby uschlo.

"Nemusíš, stejně bych někomu leda tak vypíchnul oko," povzdechnu si a po vzoru Saltora, napíchnu přineseného zajíce. Elf už tři má, a když se oheň rozhoří víc, dá je křížem přes ohniště.

"Dal jsem své slovo a to neporuším," odsekne Raven a otočí se zády k ohni. Chvíli se smutně dívám do plamenů, potom vstanu a vezmu si nejtenčí deku ze všech čtyř, co leží kousek bokem na hranici světla a tmy se do ní zabalím. Nespím, jen koukám do tmy a snažím se uspořádat myšlenky, někdy není nic těžšího než to, zároveň se snažím zdusit tiché kručení v žaludku.

Koutkem oka postřehnu pohyb u ohně a rychle zavřu oči, předstírajíc spánek. Nějaké kroky se zastaví přímo u mě, drobné drbnutí, které ignoruji, mě nejspíš mělo upozornit na hotové jídlo, jejíž vůně se táhne až ke mně a kterou se snažím ignorovat. Mimoděk při předstírání spánku usnu.