Proletím školními dveřmi a rychle se přezuji. Tomu říkám zpoždění, je skoro dvanáct hodin a já jdu do školy, která nám končí za půl hodiny. Táta mi sice řekl, že by mi tu hodinu omluvil, ale chtěl jsem vidět jeho. Bůh ví, co zase vyváděl, když ho nemám na dohled, dělá samé lotroviny.

Bez dechu vrazím do třídy a omluvenku položím učiteli na stůl, pak si sednu do lavice vedle něj.

Podívá se na mě jako na blázna a trochu se odsune, aby mi dal najevo, že se mnou nechce mít nic společného. Jako obvykle ho ignoruji.

"Sono Kusetchi a Kei Kamito do kanceláře," ozve se ze školního rozhlasu. Obrátím oči v sloup, co ten idiot zase provedl.

Zvednu se zároveň s ním a jdu s ním k řediteli.

Sekretářka nás rovnou zavede do rozzuřené jámy lvové.

"Sono už mám těch tvých klukovin plné zuby. Pro změnu to odneslo sklo v druhém patře, víš, kolik to broušené sklo stálo? A ty na něho máš dávat pozor," zaječí na mě.

"Nemusíte mě hlídat na každém debilním kroku, mám toho plný zuby a toho falešného obviňování taky," zaječí zoufale Sono.

"Sono uklidni se," strčím ho do křesla a otočím se k řediteli.

"Byl jsem u lékaře. A co se týče Sona, nevěřím, že by to byl on. Do druhého patra nechodí a tohle není jeho styl, nehledě na to, mi slíbil, že nebude vyvádět a já mu věřím, mohu vidět záznam s kamery? Nějak se mi nechce věřit, že by se zabýval touto klukovinou," podívám se mu přímo do očí.

Je tak naštvaný, že mi to bez řečí pustí. Pečlivě sleduji záznam a uvidím viníka.

"To jsem si mohl myslet, můžete to posunout kousek dozadu a stopnout to? Ještě kousek teď a teď si ten záznam zvětšete," dopovím klidně.

Ředitel to podrážděně udělá a zůstane hledět na tvář našeho spolužáka, který je premiant třídy. Je přistižen přímo při tom, kdy sklo rozbíjí kamenem.

"Tak bych řekl, že za většinou těchto klukovin stojí on," podotknu suše a podívám se na ředitele.

"Ale proč by to dělal? To on mi řekl, že to udělal Sono," podívá se na mě už zmateně.

"To si musíte zjistit vy, a jestli nás omluvíte, rádi bychom šli do třídy," odpovím řediteli a zvednu se. Sono mě následuje a vyjdeme ředitelny.

"Díky, zase jsi mě zachránil před průserem, Kei," povzdechne si Sono a rozběhne se k šatnám. Rozběhnu se za ním, žádný utíkání ze školy nebude. Chytnu ho těsně před šatnou a začnu ho tahat do třídy. Brání se tedy fest. Chytá se všeho, čeho může a kolem sloupu, kolem kterého jdeme, se doslova ovine jako had.

"Já tam nepůjdu a ne a ne a ne," rozčiluje se. Ze všeho nejvíc mě teď připomíná tříletý děcko, které nechce jít z pískoviště.

"Tak si vyber buď, půjdeš po svých nebo tě tam donesu," dám mu na výběr.

"Nepůjdu," trucovitě.

"Někdy mi vážně připomínáš malé, rozmazlené děcko," usadím ho. Čekám na jeho reakci, která se hned dostaví v plném měřítku a tak se mi ho podaří odtrhnout od sloupu. Potom se chytne zábradlí a je konec.

"Sono, do konce vyučování je jen kousek pokud se tam neukážeme tak budeš mít problém," pokusím se mu domluvit.

"A nemůžeme se vymluvit na tebe, že se ti udělalo špatně?" podívá se na mě takovýma očkama, že mám chuť kývnout.

"Ne," odpovím mu suše.

"Jsi, zlí," začne nabírat do breku.

"Tak a dost. Chovej se jek normální středoškolák a ne jak děcko, které sotva odrostlo kolíbce. S tímhle tím mi už lezeš na nervy," zařvu na něho.

"Tak já jsem podle tebe malé děcko? Ty jeden…" začne se chovat normálně. Nenechám ho domluvit. Přitisknu ho ke stěně a přitisknu své rty na jeho. Cítím, jak pode mnou ztuhnul, využiji toho a vniknu jazykem do jeho pusy, kterou začnu zkoumat. Odtrhnu se, až mi dojde vzduch.

Sono na mě jen valí oči a nevzmůže se ani na slovo. Tak ho prostě chytnu a přehodím si ho přes rameno, na zem ho postavím, až před třídou pak otevřu dveře a Sona do ní strčím. Kupodivu se nebrání a tak ho dovedu na místo, kde sedíme a posadím ho, pak se přehoupnu přes lavici a sednu si také. Kouknu se na místo šprta, ale ten tam není. Vzhledem k tomu, že učitel se nejspíš k další látce nedostal, žduchnu do souseda před sebou.

"Co?" otočí se ke mně.

"Kde je?" kývnu ke šprtově lavici.

"Před chvíli ho volal ředitel, nevím, co se stalo," pokrčí soused rameny a otočí se zpátky. Tak to je pro mě záhada. Nakonec to nechám být a vyletím za Sonem na chodbu zrovna v momentě, kdy zazvoní.

Další záhada, netuším, jak dokáže poznat, kdy zazvoní a v ten moment být mezi dveřmi. Než vyběhnu ze dveří je pryč. Povzdechnu si a vydám se pomalu domů.

Za celý den ho nezahlédnu ani okem, i když zazvoním u sousedů, kde Sono bydlí, jeho máma mi řekne, že je venku. Zamračím se, vždycky jsme dělali všechno spolu.

Vadí mu snad ta pusa?

Vadí mu, že ho miluji?

Smutně skloním hlavu a vrátím se zpátky s plnou hlavou Sona a jeho žertíků.

Kolikrát jsem se takřka neudržel a vybuchnul smíchy, když učitelce podal místo křídy myšku, nebo učiteli zaprášil houbu tak, že s ní nešlo mazat. Na podobné žerty ho prostě užilo. Už na základní škole jsem ho tahal z průšvihů, když doběhnul rváčskou bandu nebo pomazal skříňky na chodbě zvlášť páchnoucím sýrem. To bylo prostě jeho, ale teď se mi vyhýbá, kvůli polibku jen proto, že jsem se neudržel. Nejradši bych se vyfackoval.

Smutně se vrátím domů a vyvalím se na postel, abych se jednoduše koukal na strop, na nic jiného nemám ani chuť, ani náladu.

Večer vlezu pod sprchu a pod teplou vodou přemýšlím, proč mu vadí můj polibek. Když se vyhrabu ze sprchy, lehnu si a upadnu do prázdného spánku.

Stojím v temném pokoji u okna a sleduji protější temné okno, marně doufám, že rožne a bude se učit nebo zapne počítač a bude surfovat na internetu. ¨

Na rtech stále cítím polibek, který mi dal ve škole. Vždycky jsem doufal, že ke mně cítí víc než přátelství, tohle pro mě bylo splnění mého snu.

"Přeji si, aby byl celí život po mém boku," zašeptám nočního ticha a konečně se odvrátím od okna. Nečekaně stanu proti Akenovi, třídnímu šprtu, který si dělá na Keie nárok.

"Už jsem ti jednou říkal, abys mu dal pokoj. Otravuješ mu život, kvůli tobě se dostává do velkých potíží," procedí skrz zuby Akeno.

"Já ho k ničemu nenutím. Dělá to dobrovolně," odseknu.

"To mě nezajímá, chci, abys mu řekl, že ho nenávidíš a ať ti dá pokoj, jinak si mě nepřej," zasyčí nenávistně.

"Že mě to neudivuje, od kdy tebe zajímalo něco jiného, než ty sám? Kei má svůj rozum a dělá si, co chce, nikdo nemá právo řídit někomu život," odseknu. V další vteřině se zhroutím bolestí, jak mi vrazí do žaludku pěst, je tvrdá jako by v ní měl železo. A taky že má jak zjistím těsně před tím, když se zhroutím zmlácený skoro do bezvědomí.

Tehdy zasáhne táta, který šel zjistit proč je tu takový hluk. Odtáhne Akena dolů a asi zavolá policii, protože ta hned přijede i se sanitkou, která mě odveze do nemocnice na prohlídku. Naštěstí mi nic, kromě povrchových ran není, jen budu mít pár pořádných modřin. Připadám si totálně neschopně, když za mnou nestojí Kei, jsem jak papír ve větru. Z nemocnice mě pustí za pár hodin s prášky proti bolesti. Díky nim usnu a nezdá se mi sen, na který se vždycky těším.

Ráno nervózně stepuji před Sonovým domem. Nechápu, co se děje v tuto dobu jsme v pekařství a kupujeme si snídani a svačinu, mám špatný pocit, který ještě víc zesílí, když vyjde ze dveří se špatně zamaskovanými modřinami.

"Co se ti stalo?" vyhrknu místo pozdravu.

"Nic zapomeň na to," snaží se z toho vymluvit, nenechám se ošálit.

"Kdo tě zmlátil?" zeptám se ho zatím celkem klidně. Zavrtí hlavou. Když se to nedozvím od něj tak od někoho jiného. Zamířím k jeho dveřím a zazvoním. Otevře mi jeho máma.

"Kei, ráda tě vidím, mohl bys prosím tě dohlédnout na Sona a kdyby se mu udělalo špatně dovézt ho domů? Je tvrdohlavý jako beran," požádá mě jeho máma.

"To je samozřejmé, co se mu stalo?" zeptám se mírně zvědavě.

"Včera ho pozdě večer přišel navštívit spolužák, myslím, že to byl Akeno. Pustili jsme ho do jeho pokoje a on ho takhle zřítil. Podle doktorů to jsou jen povrchové rány, kdyby se mu udělalo špatně…" vysvětlí máma.

"Nebojte, postarám se o něj, kdyby se vážně něco stalo tak ho zavedu rovnou domů," ujistím ji přátelsky a rozloučím se. Sona vezmu za ruku a vedu ho zkratkou, kterou používáme jen v době, kdy jdeme vážně pozdě. Ještě si stihneme koupit pečivo a už jsme ve škole, kde zamíříme do třídy.

Dovedu Sona do lavice a dám si tam věci, potom jdu k lavici Akena,který se na mě usměje jako měsíček. Je mi z něj špatně.

"Můžu s tebou mluvit?" zeptám se ho klidně, aby nepojal podezření.

S rozzářenýma očima kývne a vyskočí, zavedu ho do prázdné třídy, kde nikdo není. V momentě, kdy zavře dveře, ho chytnu pod krkem a přirazím na stěnu.

"Jak ses opovážil dotknout Sona?" zaječím na něho a vrazím mu pěst do břicha.

"Jak sis dovolil ho uhodit?" zaječím znovu s další ránou. Stačí pár ran, aby se zhroutil. Zvednu ho pár centimetrů nad zem.

"Opovaž se, říkám opovaž se na něho jednou křivě podívat nebo o něj třeba vláskem zavadit a zkopu tě do kuličky, ty mu nesaháš ani po malíček u nohou. Jestli zjistím, že se stalo něco podobného jako včera, neskováš se mi ani v rakvi slyšíš?" zasyčím mu do obličeje.

S očima plnýma slzí pokývá hlavou. Odhodím ho od sebe, aniž bych se staral, jestli si nějak ublíží a odejdu do třídy. Jen co se podívám na Sona, uklouzne mi úsměv. Leží na lavici, ruce pod hlavou a spí. Nad ním se marně rozčiluje učitel.

"Pane učiteli, omluvte ho, včera ho zmlátili a tohle mají na svědomí nejspíš prášky proti bolesti, jestli dovolíte, odnesu ho na ošetřovnu," přeruším běsnění učitele.

"No dobře a pak až se vzbudí, ho doprovoďte domů. Nemá tu, co pohledávat v takovém stavu. Nevíte kde je Akeno?" povzdechne si učitel.

"Ne pane učiteli," zalžu bez mrknutí oka a opatrně vezmu Sona do náruče. Kamarádka vyběhne z lavice a ochotně mi otevře dveře. Dokonce jde se mnou až na ošetřovnu. Jakmile ho uložím do postele, podá mi naše tašky.

"Ať vám to vyjde Kei," usměje se na mě a rychle se vzdálí. Usměji se za ní. Posadím se na postel a odhrnu Sonovi pramen světlých vlasů.

"S tebou je kříž Sono, ale budu za tebou stát třeba do skonání světa, i když tuším, že má láska nebude opětována. Stejně tě miluji k zbláznění," povzdechnu si tiše.