II

Zmateně se za ním dívám a pak dokonce za ním zavolám. Jistě mě slyšel, ale ignoroval mě. Svěsím hlavu a mlčky přemýšlím, co jsem řekl, že se tak naštval. Pak si všimnu knížek, které tam nechal a vypadlé občanky. Vezmu mu to s úmyslem, že to vrátím. S pocitem viny se podívám na bankovku a jen nerad s ní zaplatím. Bohužel, peníze z brigády budu mít až za týden a kapesné příští měsíc. Dostáváme ho čtvrt letně, proto jsem také sháněl brigádu.

Vyjdu do mrazivého počasí a zamířím na adresu v občance. Dojdu k velkému rodinnému domu. Z části domu je veterinární stanice, zrovna odtamtud ten kluk vynáší opatrně kocoura.

"Promiň, hledám Nicka," zastavím ho a všimnu si jeho smutných očí.

"Někam šel, prý ztratil občanku," odpoví mi a vrátí se s kocourem zpátky.

Vejdu dovnitř a sleduji ho, jak opatrně pokládá kocoura do postýlky.

"Je na tom moc zle?" nedá mi to, abych se ho nezeptal.

"Jo, je prokousl mu plíci a má polámaná žebra a pravou ruku," odpoví mi a dá ruku pod levou tlapku, která se oháněla ve vzduchu jako by něco hledala. Kocour na ni tlapku položí jako by to něco našla a začne klidně odpočívat.

Dovnitř vletí kluk se psem a kočka začne vyděšeně mňoukat.

"Adriáne, prosím tě odvěť Danteho nebo si ještě víc ublíží," vykřikne Kluk a snaží se držet kočku v klidu.

Kluk beze slova poslechne a přijde zpátky tentokrát bez psa a bez hole, za ním se přiřítí kluk s děsem v obličeji a muž se ženou, která pláče.

Kluk se vrhne na blonďáka.

"Ty kreténe, měl jsi na něho dávat pozor," zaječí na něho a zacloumá jím.

"Dominiku pusť ho, on za to nemůže, může za to ten parchant, co nechal puštěného psa," ozve se rozhodně muž.

"Můžu za to, měl jsem na něho dávat lepší pozor," ozve se tiše kluk.

"Blbost, znám Lukáše, napřed jedná a pak přemýšlí. Dobře ví, že se má ve městě držet u toho s kým tam je, zvlášť takhle," zavrčí muž.

"Ta žena na něho psa poštvala,"rozhodnu se promluvit. Ve vteřině se rozhostí hrobové ticho.

"Řekni všechno, co o tom víš," obrátí se na mě rozhodně. Vyptává se mě na sebemenší blbost, připadám si jako u výslechu.

"Tak to teprve nebyla jeho vina, ani Lukáše, ani Tomáše. Tohle té ženské neprojde," oznámí tvrdě.

"Jestli můžu doporučit tak se zklidněte, pacient potřebuje klid a ty pojď dovnitř, dám mu něco, po čem bude lépe dýchat. Tohle by bylo na operaci, ale v lidských orgánech se nevyznám. Potřebuješ něco?" zaboří do mě doktor oči.

Můžu říct, že u takového hromotluka bych čekal jiný obor, než veterinu.

"Jo potřebuji. Vyřiďte Nickovi, že jestli chce občanku, tak ať si dojde na výcvikový areál. Děkuji za vyřízení," otočím se na patě a vyjdu ven.

"Hned se vrať, ty zloději," zaječí až se otřesou okna, mám chuť se přikrčit a utéct, ale místo toho se otočím a…

"Jediný, kdo je tu zloděj je váš syn a ukradl něco mnohem důležitějšího, než je nějaký doklad," opáčím a vyjdu ze dvora. Stěží odolávám pokušení se neobrátit a nekouknout se na jeho výraz. Jistě stojí za to.

Cestou domů přemýšlím o podivné poznámce, že mi to nemůže říct a podivném chování lidí v ordinaci. Divně se chovala i ta kocour skoro bych řekl, až moc - lidsky. Zastavím se v půlce kroku a zalapám po dechu.

V dalším momentě se praštím do čela a sjedu rukou na pusu.

"Jsem prvotřídní idiot. Mělo mi to hned dojít, že je stejný jako já, jen se proměňuje v jiné zvíře. Zdá se, že tu dlužím hned dvě omluvy," povzdechnu si a se skloněnou hlavou se dopadám domů. Na úvod mě pozdraví psi, zavřeni v kotcích.

"Ahoj tati," ozvu se zvadle, když spatřím otce u jednoho kotce. Přijdu blíž a zamrkám na psa, kterého poznám bez mrknutí oka.

"Tak jsi ho dostal ty?" zeptám se ho a postavím se vedle něj.

"Ty toho psa znáš?" zeptá se pro změnu mě.

"Jo," odpovím a obeznámím ho s tím, čeho jsem byl svědkem.

"Aha, tak teď přijít na to slovo, které to odstartovalo," promne si bradu zamyšleně a začne zkoušet různé varianty kočky. Nic, naprosto nic. Žádná reakce. Přemýšlím, co to mohlo být za slovo a jedno mě napadne, nakloním se k tátovi a pošeptám mu ho. Táta se podívá na psa.

"Lump," křikne. Ze psa se stane bestie, která zaútočí na plot, až musíme ustoupit.

"Myslím, že je to jasné," ozve se za námi hlas. Otočím se a uvidím policisty a majitelku psa, která se na mě nenávistně dívá.

"Pár lidí z výslechu se zmínilo, že řekla tohle slovo. Malý test jsme udělali už u nás, ale chtěli jsme si být jisti. Škoda toho psa, byl by z něj perfektní hlídač," povzdechne si policista a smutně se dívá na psa.

"Zavoláme veterináře, takhle vycvičený pes je vrah a převychovat se nedá," povzdechne si druhý.

"Ale pokusit se o to můžeme," namítnu, je mi psa líto.

"Nedá, Simone. Tohle slovo už má zafixovaný pro útok, ať je to na cokoliv nebo na kohokoliv. Vezmi si, že si ho vezme rodina s dítětem. Rodiče o tom informujeme a oni to budou respektovat, to dítě si s ním bude hrát a jen tak vysloví to slovo. Co bude pak? Zaútočí na to děcko a na kohokoliv kdo půjde kolem a stoprocentně nepřestane, dokud je neroztrhá a nikdo v okolí nebude. Párkrát jsem tenhle případ viděl," přijde táta s argumentem, který nedokážu vyvrátit.

"Mít psa by měl mít jen ten, který dokáže, že ho zvládne a nebude ho učit takové blbosti," procedím skrz zuby.

"Jo to by řešení bylo, ale lidé jsou nezodpovědní, chtějí mít, co nejostřejšího psa a takhle to dopadá, pak ho často nezvládnou ani sami," smutně pokrčí rameny policista a znovu se koukne na psa.

"Kdybych neměl malé děti a byl sám tak si ho sám vezmu, ale takhle," pokrčí rameny. Smutně kývnu, chápu ho.

"Nevíte, co je stou kočkou?" zeptá se ještě policista, je vidět, že má zvířata rád.

"Jo vím, má prokousnutou plíci, polámaná žebra s pravou packou, měl by se z toho dostat," odpovím mu.

"Doufám, že se z toho dostane, kdyby ji majitel nechtěl…" začne znovu.

"Máte smůlu, toho kocoura má rád a řek bych, že kdyby chytil toho kdo je za to odpovědný, ten dotyčný by se modlil za smrt," skočím mu neslušně do řeči.

"Jsem rád, že aspoň ta kočka má slušného majitele," usměje se policista a jde za kolegy k autu.

"Neboj se, ta ženská z toho jen tak nevyvázne," obejme mě táta kolem ramen.

"To doufám tati," smutně se pousměji a vběhnu do domu, abych vzápětí vyběhnul jako pes, připomínajícího vlka.

Zakleji snad po sté. Jistě Simon říkal výcvikový areál, ale proč jich zrovna u nás musí být pět a každý na jiném místě?! Vyšlapu kopec a vydýchám se. Jistě, pohodlnější by bylo, kdybych nahlásil ztrátu, ale rozhodně se mi nechce běhat měsíce po úřadech a platit tisícovou pokutu. Konečně se vydrápu nahoru a projdu otevřenou brankou. Se zálibou se dívám na nádherné psy, na kterých je jasně vidět, že se o ně skvěle starají a jsou šťastni.

Zaslechnu ze zadní části povely, vydám se za hlasem a dostanu se na louku, která je ohraničena jakou si ohradou od zbytku louky, kde probíhá výcvik. Nemusím být odborník, abych viděl, že se tu psi učí rádi. Kdyby byl Ason ještě na živu, rozhodně bych ho sem vzal na procvičení. Takhle se starám aspoň o Danteho. Po chvíli si všimnu jedné zvláštnosti, jejich páni se cvičí se psy, v ten moment mě dojde, že se dívám na výcvik slepeckých psů. Jestli tohle není náhoda, vím, kam vezmu Danteho na přezkoušení, možná uvidím i Simona. Čím dál víc mě mrzí, že jsem mu to aspoň nezkoušel vysvětlit, ale bůh ví, jak by na tohle reagoval.

Výcvik skončí a kolem mě projdou ti, co skončily, začnou nastupovat nový, najednou do mě drcne jeden tlapkou a zakňučí. Jeho majitel nešťastně zaúpí.

"Lire, jestli tohle viděl trenér tak mi tě vezme," povzdechnu si. Pořádně se na psa podívám a hned vím, kde je problém.

"Má špatně postroj," ozvu se.

"Necukal se, když jsi mu ho nasazoval?" zeptám se kluka.

"No cukal," přizná.

"Má ho překroucený a tlačí ho," vysvětlím mu a začnu mu postroj sundávat.

"Co to…," začne kluk zmateně.

"Ukážu ti jak mu ho nasadit správně je to jednoduchý trik," vezmu mu ruku a dám mu do něj správně postroj, v pár vteřinách mu vysvětlím proč ho tak držet. Kluk si dá říct, a když mu strčím do ruky postroj, dá ho psovi. Tentokrát správně.

"Díky, netušil jsem, že je to tak snadné," usměje se kluk. Odpovím mu, že nemá za, co a znovu se opřu o hrazení, abych sledoval výcvik. Do náruče mi skočí mourovatá kočka a začne příst, nedá mi to, abych ji nedrbal pod bradou a za ušima.

"Je vidět, že máš zvířata rád, Mourek by se od každého pohladit nenechal, zvlášť když jde o cizince," ozve se vedle mě trenérův hlas. Překvapeně se na něho podívám a podívám se znovu na louku, kde právě pobíhá.

"Moje dvojče, tohle je společný sen. Co dělá ruka?" kývne ke zraněnému ramenu a ke kočce.

"Pokud se necuká tak mi nevadí, ještě je to umrtvené, mám pocit, že si v noci užiji," povzdechnu si.

"Zvířata znáš, že? Všimnul jsem si, jak sis prohlížel psy," vysvětlí, když se na něho nechápavě podívám.

"Jo, táta je veterinář, chci po něm převzít praxi," odpovím.

"Tady veterináře nemáme," zamračí se na mě.

"Jsou to asi čtyři měsíce, spíš pět, co jsme se sem nastěhovali. Koupily jsme ten bývalý statek na kraji," vysvětlím.

"Jaké má tvůj otec ceny?" zeptá se, se zájmem. Vytáhnu peněženku a z ní vizitku.

"Tohle si zařizuje sám, já mu jen vypomáhám v menších případech a starám se o ty, co tam jsou na pozorování. Teprve se začínám učit," vysvětlím mu klidně.

"Dobře zavolám mu později, potřeboval jsi ještě něco?" zeptá se mě.

"Děláte tu přezkoušení slepeckých psů?" zeptám se přímo.

"Jo, ty, ale nejsi slepý," podívá se na mě.

"Já ne, ale bratr ano. Má německého ovčáka Danteho," vysvětlím mu s úsměvem.

"Moc rádi vás tu uvidíme, přezkoušení je každou lichou sobotu, objednejte se," podá mi vizitku. Podívám se na ni a zacukají mi koutka.

"Můžu se zeptat? Viděl jsem tu i plemena, které se spíš hodí jako čistě policejní psy," nadhodím s pohledem na louku.

"Máš dobrý postřeh. Ty cvičím já bratr je specialista na slepecké, já na policejní," vysvětlí mi s úsměvem.

"Jak dopadl ten zlatý retvívr nevíte?" zeptám se ho.

"Bohužel bude muset být utracen, byl vycvičen na pokyn," posmutní a já taky. Ten pes nemůže za to, že má takového d… pána.

"Něco mě napadlo, znám jednoho, který je sám a má rád psy, jednoho takového už měl a nebyly s ním žádné problémy, můžu mu zkusit zavolat, jestli by si ho vzal," vzpomenu si na přítele, který bydlí kousek, jen asi deset kilometrů.

"Má pořádně odolný plot?" zeptá se.

"Jo, žádné laťky nebo pletivo, ale pořádné železné tyče dva a půl metru vysoké a metr zapuštěné do zemně. S tímhle už má zkušenosti," pousměji se.

"Za jak dlouho se sem dostane?" zeptá se.

"To hned zjistím," vytahuji mobil a v rychlé volbě vytáčím číslo. Za pár minut zavěsím.

"Je tu do hodinky," odpovím.

"Fajn, zdržím doktora," mrkne na mě.

"Ještě, neznáte Simona?" zeptám se, "Má brigádu v knihkupectví," dodám nejistě.

"Do čeho se zase zapletl?" zamračí se a zařve kamsi dozadu, hned přiběhne pes ne nepodobný vlkovi. Chvíli se na něho nechápavě dívám, než mi dojde, že se dívám na jinou podobu tamtoho Simona. Otřeseně se opřu o dřevo za sebou a přemýšlím, co udělat. Nakonec mi začnou cukat ramena potlačovaným smíchem, jak mi to všechno přijde k smíchu.

Simon se obrátí a za chvíli přijde jako člověk a vrazí mi tašku s knihami a s občankou do ruky.

"Nechci tě už nikdy vidět," zavrčí a otočí se k odchodu. Nechám knihy spadnout a chytnu ho zdravou rukou za jeho ruku.

"Pusť mě," zatahá za ni.

"Ne nejdřív ti musím něco vysvětlit," vydoluji ze sebe.