Vyjdu na střechu a doufám, že tam budu sám, že si odpočinu od věčného posměchu ve třídě. Jen co otevřu dveře, znovu je zavřu. Stojí tam kluk. Tedy lépe řečeno Alex. Prima kluk, většinou se mě zastane, a to je právě to co mě vadí, ale kdybych se začal bránit, mohl bych někomu ublížit. Většinou mi stačí pomyslet, abych zlomil někomu kost v těle. Bojím se téhle vlastnosti a snažím se ji co nejvíc utajit, tak se vyhýbám lidem.

Jediné na co se vzmůžu je pozorovat ho z dálky a snít o něm, ale on by takovou zrůdu, jako jsem já nechtěl. Kdo by chtěl někoho, kdo jiným ubližuje, i když nechtěně.

Jsem skoro dole, když uslyším, vrznutí dveří. Rychle se schovám do prázdné učebny a počkám, až přejde.

Nejhorší na tom všem je, že se mi líbí a to strašně moc. Nechci mu ublížit.

Jediné co jsem si přál, bylo jeho přátelství. Ve víc bych ani nemohl doufat.

"Proč se tu schováváš?" ozve se jeho hlas. Instinktivně se oženu a dveře v jeho ruce se rozletí, ještě, že to jsou jen dveře.

"Z tebe celkem strach víš to?" usměje se a vejde dovnitř.

"Pojď už bude zvonit. Ať nemáš zbytečný průšvih," přijde ke mně a vezme mě za ruku. Trhnu sebou, vytrhnu mu ruku a vyběhnu ze třídy. Tváře mi planou jasnou červení

Doběhnu do třídy a sednu si až dozadu, tam, kde mě nikdo neotravuje a nikdo po mě nic nechce. Nestojím o žádnou pozornost.

Teď jen čekám, kdy přiletí školník kvůli těm dveřím. Se zvoněním přiběhne Alex a zapadne do lavice v prostřední řadě, hned se na něj sesune lavina mrkání od holek, ale i pár významných pohledů od kluků.

Zdá se mi, že je ignoruje a někoho hledá, po chvíli to vzdá a začne dávat pozor. Během přestávky je obklopen lidmi.

Zesmutním, jak by si mně mohl všimnout, když má kolem sebe tolik lidí?

Jen žasnu, že se do konce vyučování nepřiřítí vztekem bez sebe.

Tak si sbalím tašku a čekám až všichni vypadnou. Mám dost těch jejich posměšků.

Po půl hodině vyjdu se dveří školy a loudám se domů přes park.

Konečně jsem doma. Odemknu s úlevou dveře a první co mě uhodí do očí je vyděšený pohled mámy, která se zrovna oblékala k odchodu. S bezvýraznou tváří kolem ní proklouznu dovnitř a začnu se vyzouvat.

"Kene, v troubě máš oběd. Musím na chvíli pryč. Vrátím se co nejdřív ano?" řekne tím nejklidnějším hlasem, jaký svede.

Možná bych ji to i věřil, kdyby se na začátku netvářila tak vyděšeně.

"Fajn, možná se uvidíme zítra, jak přijdu ze školy," rozloučím se s ní a zavřu se v pokoji. Za chvíli uslyším, jak se zavřou dveře. Taškou mrsknu do kouta a jdu se najíst. Máma naštěstí vaří dobře a obzvlášť sekanou, kterou vytáhnu z trouby. Najím se, umyji talíř a vrátím se do pokoje, kde si začnu dělat úkoly. V pět hodin se ozve zaklepání a dovnitř vstoupí máma.

Překvapeně se na ni podívám.

"Kene, chtěla bych tě někomu představit," ozve se nervózně. Mlčky vstanu a jdu za ní.

Dovede ho do obýváku, kde sedí příjemný muž.

"Kene, tohle je David Haiden a jeho syn Alex. S Davidem se budeme brát. Davide tohle je můj syn Ken" představí nás máma.

Otřeseně se dívám na spolužáka, kterého tajně miluji. Chtěl jsem jeho přátelství a nakonec ho budu mít za bratra, nakonec mě bude nenávidět a bát se mě, stejně jako ostatní.

Otočím se na patě a uteču. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadne. Mámě to přeji, trápila se dost dlouho, ale proč to musel být zrovna Alexuv táta?

Nevydržím být vedle něj a nedotýkat se ho. Tohle je ten nejhorší sen, jaký mě mohl potkat.

Zaraženě sedím u večeře a nedokážu do sebe dostat ani sousto z báječné večeře.

"Kene, přestěhují se k nám, vzhledem k tomu, že tu moc místa není, bude Alex bydlet u tebe v pokoji. Dáme tam jedu větší postel, aby se ušetřilo místo. Však jste oba kluci a nějak se urovnáte." Omráčí mě máma novinkou.

"To si snad děláš srandu!" ozvu se vyděšeně.

"Kene pochop, je zbytečné utrácet nájemné za dva byty a ten jejich je ještě menší než náš. Pronajmeme ho. Alex s tím souhlasí a ty jsi rozumný kluk," snaží se mě nervózně domluvit máma.

Nechtěně rozbiji skleničku, až se střepy rozletí po kuchyni.

Máma zděšeně vykřikne a skryje si obličej rukama. Na nic nečekám a vyběhnu z kuchyně a následně z bytu.

Zamířím do nedalekého, teď už liduprázdného parku, kde si sednu na jednu z houpaček a dám se do breku. Tohoto zlozvyku jsem se nikdy nezbavil.

Vzpomenu si na otcův výraz, když zjistil, jakou mám moc.

"Je to zrůda, nemá právo žít!" Vykřikl a ohnal se po mě nožem.

Tenkrát jsem to nechápal. Význam slova zrůda jsem pochopil, až když mě nechtěli vzít do školky, protože bych prý všem ublížil. Máma tenkrát zůstala doma a starala se o mě. Snažil jsem se toho zbavit, ale nešlo to. Spíš se to jen zhoršovalo.

Zašlo to tak daleko, že jsem se bál vycházet z bytu, abych někomu neublížil. Znovu to byla máma, která mi tenkrát pomohla.

A já sem se ji odvděčil tak, že jí teď ublížím. Přemýšlím na houpačce tak dlouho, dokud se neuklidním a zamířím zpátky domů.

Cestou se rozhodnu, že nedám na sobě znát, jak moc ho mám rád. U dveří sáhnu do kapsy, jen abych zjistil, že nemám klíče. Povzdechnu si a zazvoním.

Přijde mi otevřít Alex.

"No ty jsi se teda vyznamenal. Víš, že tvá máma teď brečí?" zeptá se mě naštvaně.

"Já… nechtěl jsem ji ublížit," skloním hlavu.

"Někdy je jedno jestli jsi chtěl nebo nechtěl. Ono je důležité co jsi udělal," odpoví mi a pustí mě, dovnitř.

Připadám strašně. Začnu se vléct do schodů, abych prodloužil dobu, kdy se budu muset omluvit. Jen co dojdu k bytu, zůstanu zaraženě stát. U dveří jsou dva policisté a na něco se vyptávají. Z útržků pochopím, že chtějí můj popis. Nic nechápu.

"Už přišel, šel se jen proběhnout, byl to pro něj jen trochu větší šok," ozve se za mnou Alex.

Trhnu sebou. Netušil jsem, že je za mnou.

"Kde byl?" zeptal se jeden z policistů.

"Na houpačkách, vždycky se mi tam dobře přemýšlelo," odpovím a vejdu do bytu. Policisté se rozloučí a odejdou.

"Víš, jaký jsem měla o tebe strach?" vyjede po mě máma a pevně mě obejme.

"Promiň mami," mluvím se jí.

"To nic, mě to také občas ujede," usměje se. Strnu a překvapeně se na ni podívám.

"No co koukáš? Tu schopnost máš po mě," usměje se.

"Něco ti poradím, nepotlačuj ji, nauč se s ní žít," mrkne na mě.

Pousměji se.

"Nevadí mi, že jsi si někoho našla. Jsem rád, že jsi konečně šťastná," zamumlám.

"Díky. Teď aby sis našel někoho ještě ty, a budu ještě šťastnější," poplácá mně po ramenou.

"Tak to bude trochu větší problém," povzdechnu si. Vůbec mě nenapadlo, že teď se bude soustředit na mě.

"Problém, ne problém, někdo se vždy najde," ujistí mě a já jen zavřu zděšeně oči.