II

Vyučování proběhne v klidu. Házím dozadu pohledy a děkuji bohu, že je Adrián nevidí, co by si o mě pomyslel? Mezi prvními se vyhrnu ze třídy a počkám na Adriána před školou.

Konečně vyjde.

"Ahoj, tak jdeme?" přijdu k němu.

"Co? Kam?" ozve se zaskočeně.

"No přece na kávu se šlehačkou, včera jsme to nestihli," usměji se na něho, i když to nemůže vidět. Na něho je nemožné se neusmát.

Nádherně zrůžoví a pousměje se.

"Moc rád s tebou půjdu," odpoví s jiskřícími oči.

"To jsem rád," usměji se víc.

"Dominiku, neviděl jsi Lukyho? Nemůžu ho najít," přiletí ke mně se strachem Tomáš.

"Je člověk nebo kočka?" zeptám se.

"Kočka," odpoví se sevřeným hrdlem. Zatrne ve mně. V téhle podobě je zranitelný.

"Můžu nějak pomoct?" ozve se Adrián a v hlase mu zní zmatek.

"Jasně, že jo, pojď s námi. Máš jemnější sluch, když se ozve kočičí mňoukání tak nám řekneš ano?" vezmu ho za ruku a vedu s sebou.

Vedu ho různými místy, kudy se Lukáš toulá. V jedné zakňučí Dante, Adrián se zastaví a naslouchá.

"Slyším mňoukání, ale je slabé jako by nějaká kočka někam spadla," ozve se po chvíli.

"Odkud," vyhrkne Tom.

Adrian nás zavede na místo, mňoukání zní hlasitěji, ale pořád tlumeně jakoby z nějaké roury nebo tak něco. Zrak mi padne na úzkou díru. Přiběhnu k ní a podívám se dolů. No jasně, je tam a má něco se zadní packou.

"Tome," zavolám Lukášova přítele a ukážu dolů.

Tomáš přiběhne a hned si lehne na zem a sáhne dolů, chybí mu asi pět centimetrů. Zakleje a zkusí to z jiného úhlu, málem si vykloubí ruku, než ho s obtížemi vytáhne za srst na krku.

"Ty jeden pitomče, kolikrát ti mám říkat, že máš počkat na mě? Počkej, jak ti vypráším kožich, ty jeden inteligente. Tu by mě hledat nenapadlo," nadává mu Tomáš a pomalu mu prohmatává klouby, když se dotkne zadní nohy, Lukáš zanaříká.

"Je zraněný? Táta je veterinář, prohlédne ho," nabídne nám Adrián.

"To by byl hodný, vypadá to, že si něco vykloubil," povzdechne si Tomáš.

"Tak pojďte," usměje se Adrián a vede nás domů. Projdeme brankou a zavede nás někam do zadu. Jak se ukáže, je tam perfektně zařízená veterinární ordinace.

"Tati, máš tu pacienta," zavolá a ze dveří vyjde rozložitý muž, který by naháněl hrůzu, kdyby mu na rameni neseděla myška.

"Dante je v pořádku, kterého pacienta máš na mysli?" zabodne oči na mou ruku, která stále svírá tu Adriánovu a pak je zabodne do mě. Výhružně ke mně vykročí. Mám tisíc chutí utéct, ale nakonec se vzchopím a postavím se mu čelem, Adriána jen tak pro jistotu schovám za záda.

"Jsi očkovaný proti vzteklině?" zeptá se mě hrozivě. Ztuhnu, ale hned se vzpamatuji.

"Jistě i proti otravě, ale o vás mám strach," vyvalím na něho oči.

Adrián za mými zády vyprskne smíchy a jeho táta jakby smet.

"Líbíš se mi, jak se jmenuješ?" plácne mě po zádech, až se málem bradou zaryji do sněhu.

"Dominik Grey," představím se a podám mu ruku.

"Tak to o tobě Adrián básní v jednom kuse? Neslyšíme nic jiného, než Dominik řekl tohle, Dominik řekl tamto," začne se uchichtávat.

Ucítím, jak Adrián cuká rukou ve snaze ji vytrhnout. Otočím se na Adriána, který by v ten moment mohl soupeřit s červenou pálivou paprikou a usměji se. V duchu děkuji bohu, že teď brácha nemůže mluvit, protože by zaručeně vyslepičil to samé.

"Jsem rád, že na mě myslí aspoň někdo," usměji se.

"Halo, mohly byste se konečně věnovat Lukášovi? Dost ho to bolí," ozve se podrážděně Tom.

"Hned to bude, co mu stalo?" zeptá se Adriánův táta a vede nás do ordinace.

"To pako spadlo do nějaké jámy a asi vykloubil zadní packu," zavrčí Tom.

"Polož ho," pokyne doktor na stůl. Tomáš tak udělá a doktor mu začne prohmatávat nohu. Lukáš vřeští bolestí a nakonec se zakousne Tomášovy do ruky.

Ten ani nemrkne a drží. Doktor trochu pohne jeho nohou a pak nečekaně ji zmáčkne a zatlačí, ozve se lupnutí, jak kloub zapadne na místo.

"Měl vypadlí kloub, teď by tu nohu měl šetřit aspoň týden, kdyby se to nezlepšilo, přijďte znovu," oznámí nám a Tom si vezme Lukyho do náruče.

"To není obyčejná kočka, že," ozve se doktor.

"Ne není, je to můj kluk," odpoví Tomáš.

"Myslel jsem si to," kývne doktor.

"Co máte v plánu, Adriáne?"zeptá se doktor syna.

"Jdeme na rande, přivedu ho večer," řeknu přímo.

"Nevadí ti, že je slepý? Nikdy neuvidí," upře na mě doktor své oči.

"Kdyby mi to vadilo, tak tady nejsem," ujistím doktora.

"Co kdybych mu to zakázal? On není pro každého," založí si ruce na prsou.

"V kterém ringu se setkáme?" zeptám se ho ledově. Jít proti němu je hotová sebevražda, ale Adriána se vzdát nehodlám. Příliš mě to k němu táhne. Cítím, že Adrián se začíná třást a přitisknu ho blíž k sobě, aniž bych se na něho podíval.

"V devět hodin ať je doma a chci tvé telefonní číslo," opáčí jeho otec.

Bez mrknutí oka ho vychrlím a on si ho zapíše. Pak vezmu Adriána za ruku a odvedu si ho. Stavíme se na kafe a celé odpoledne si povídáme.

Před jeho domem chvíli před devátou konečně dostanu odvahu a zeptám se ho, jestli by se mnou nechtěl chodit.

"To ti to trvalo, než ses vyjádřil Dominiku, hrozně rád," usměje se na mě Adrián.

Skloním se a políbím ho. Miluji ho, ale je na něm co ke mně cítí. Dám mu čas.