Zima 1999

Opatrně scházím po kamenném schodišti a snažím se, aby louč nezhasla. Stejně tak, aby nebylo vidět světlo. Sem dolů je zakázáno chodit.

Prý tu má král vzácného vězně. A určitě ho trápí hladem a žízní. Moc se o vězně nestarají, a když tak jen tak aby nezemřeli.

Už od schodů slyším řinčení řetězů. Jdu za zvukem a v temných uličkách se vyhýbám strážím. Vězni si na mě už zvykli, stále jim něco nosím i dnešek není výjimkou.

Jdu dál, vím, že mě budou varovat, kdy šly stráže. Jeden z vězňů mi do kapsy strčí klíč a ukáže na pevné dubové dveře, odkud jde řinčení. Přeběhnu volný prostor a opatrně se rozhlédnu. Nikde nikdo.

Odemknu dveře a rychle za sebou zavřu.

"Zase? Co po mě pořád chcete, vždyť už jsem říkal, že nic nevím," zasténá mladý hlas a já se otočím. Ke zdi je přikovaný mladík asi tak sedmnáctiletý. Za ruce visí asi deset centimetrů nad zemí. Jeho stejně zlaté oči jsou prázdné a plné bolesti. Na hrudi a rukách má viditelné šrámy po biči a je pohublí.

"Nepřišel jsem tě mučit," bráním se a dál si ho prohlížím. Zvláštním způsobem mě přitahuje.

"Ne? Tak to jsi nejspíš výjimka," zvedne hlavu a konečně se na mě podívá.

"Máš žízeň?" zeptám se a usměji se.

"Takže jsi mě přece jen přišel mučit," povzdechne si a skloní hlavu.

"Děláš ukvapené závěry," napomenu ho káravě a z ranečku vytáhnu džbán s vodou. Přistoupím k němu a dám mu napít.

"Děkuji. Jídlo by tam asi nebylo že," pousměje se smutně.

"Proč myslíš?" zasměji se a vytáhnu misku, která je překrytá bílím plátnem, odhrnu ho a objeví se řídká kaše.

"Není to nic moc, ale je to výživné," řeknu omluvně a pomůžu mu kaši vypít.

"Díky můj žaludek ti děkuje a já též," usměje se na mě.

"Jak se jmenuješ?" zeptám se ho zvědavě. Viditelně zaváhá a pak se usměje.

"Kirian. A ty?" odpoví mi.

Než si stačím vymyslet jméno, venku se ozve úder o mříže. Rychle sbalím nádobí a louč, kterou zhasnu a vyběhnu z kobky. Rychle zamknu a schovám se, aby mě neviděla stráž.

Jdou rovnu k dubovým dveřím a vejdou dovnitř, za okamžik vyjdou i s vězněm. Jsou si natolik jisti jeho slabostí, že ho ani nespoutali. Najednou se rozletí dveře mříží a vězni zaútočí na stráže, které jsou tak vykolejeni, že se nezmohou na odpor. Přitisknu se ke zdi, jak jen to jde.

"Vaše jasnost jste v pořádku?" poklekne před ním jedním z vězňů.

"Jistě Izore," pousměje se mladík a přejde ke mně. Zvedne mi hlavu.

"Tak zatím neznámý a děkuji," políbí mě na rty a zmizí jako duch.

Trvá dlouho, než se vzpamatuji ze šoku, který vyvolal jeho polibek a rozběhnu se do své komnaty, než otec zjistí, že tam nejsem.

´Kruci, co mě jen napadlo ho líbat? Už tak mám jeho hnědých očí plnou hlavu´nadávám si v duchu a běžím se svou družinou skrz vězení. Míříme do stájí, máme tam koně, kteří jsou příliš drahocenné než, abychom je tu nechali.

Vyskočíme na ně a řítíme se skrz tržnici na svobodu. Teď už se neobáváme, že by nás mohly zasáhnout. I když nesou známky týrání, jsou na jejich až příliš rychlý.

Netrvá dlouho a dostaneme se na své území a do paláce. Seskočím z koně a podám ho podkonímu.

"Postarejte se o ně, vytrpěli si své," pohladím koně po nose a rozběhnu se do paláce. Přemýšlím, kde by mohl být otec, když narazím na bývalou chůvu.

"Díky bohu princi. Jste v pořádku. Běžte do pracovny, váš otec je tam,"usměje se.

Úsměvem ji poděkuji a rozběhnu se do otcovy pracovny. Za chvíli rozrážím dveře.

Zrovna probírají plán, jak tam vtrhnout aniž byli nějak ublížili. Jeden ze strážných dráčků ke mně obrátí a hlavu a překvapeně vypískne. Všichni se obrátí ke dveřím a ke mně a údivem otevřou pusu.

"Je pěkné, že se mě plánujete dostat z toho vězení, ale není na to nějak pozdě?" zeptám se přátelsky a poroučím se v bezvědomí k zemi. To se mi vážně povedlo.

Zvednu se z podlahy a nenávistně se podívám ke dveřím. Dnes to vážně přehnal, ale výjimečně mi nic nezlomil. Jen si prostě musel vybýt zlost, že jeho vzácný vězeň pláchnul, tak proč si to nevybít na mě?

Jako bych mohl za své zelené vlasy a oříškové oči a za to, že vypadám jako holka.

Přejdu ke dveřím skříně a vytáhnu ošumělé oblečení, ve kterém jsem chodil do vězení a obléknu si je, pak se vykloním z okna a ujistím se, že tam nikdo není.

Moje okno se sice nachází ve třetím patře, ale za ty roky už jsem ve slézaní a vylézání do okna machr.

Seskočím dolů kouzek nad zemí a rychle se schovám v nedalekém parčíku. Proběhnu jím a přelezu zámeckou bránu. Vydám se do hlubin městských uliček, kde jsem pro ostatní jen jeden tulák z mnoha. Nepozorován vyběhnu z brány a vydám se na dalekou cestu do vedlejšího království, do království draků.

Obdivuji tahle zvířata stejně, ne li víc, než otec, který je nenávidí. Už se chystám vyběhnout z města, když mě zastaví zanaříkání ohlédnu se po něm a překvapeně zamrkám na malé dráče, který na mě kouká z dřevěné klece. Je celé černé a dívá se přímo na mě! Nikdo v okolí není tak se během vteřiny rozhodnu a klec z dřevěných tyček otevřu. Vytáhnu dráče a běžím, co mi síly stačí pryč.

Zatím se chová klidně, ale jen co se dostaneme do hustého, skoro strašidelného lesa, dráček začne naříkat hlady.

Povzdechnu si a najdu mu lesní plody a to docela pěknou kupku.

Drak se na mě vyčítavě podívá a znovu zanaříká.

"Já vím, že chceš maso, ale pokud tu někde vidíš zvěř a dokážeš ji ulovit holýma rukama tak jsi v tom zběhlejší než já, protože to nedokážu Zargone," vyjedu na dráčka.

Drak se na mě podívá provinile a začne jíst ovoce.

"Promiň, ale mám taky hlad a nic jiného jsem nenašel,"povzdechnu si smutně. Dráček ke mně příjde a drcne do mě.

"Tak jo půjdeme, pokusím se ti ulovit aspoň rybu," usměji se na něho a vydám se na cestu. Zargon mě následuje.

Za nějakou dobu dojdeme k řece a já začnu lovit. Podaří se mi ulovit docela velkou rybu, když se naproti mně objeví vojáci.

"Chlapče, je zakázáno lovit ryby v této řece," udeří na mě zřejmě hlavní voják.

Ztuhnu a nejsem schopný se pohnout. Vím, jak zacházeli naši vojáci s těmi, kteří se provinili proti zákonu, i když nepatrně. V tom vykoukne z křoví dráček a naříkavě se rozhlédne. Pak mě spatří a vydá se ke mně.

"Nechoď sem proud je prudký," otočím se na dračka, který se zastaví na kraji a hladově se podívá na rybu.

"Měl jsi říct hned, že chceš nakrmit draka, pak je všechno v pořádku, ulov jich, kolik potřebuješ," usměje se velitel vojska a odjede.

Nechápavě zavrtím hlavou a vydám se k drakovi. Ještě ani nevyjdu z vody a drak po ní chňapne a zmocní se ryby. Já se leknu a skočím v ledové vodě. Znovu se postavím a ulovím ještě dvě, které drak spořádá neméně hladově. Zatváří se ospale, tak ho vezmu do náruče a zatím co on usne, vydám se na cestu. Musím někde najít práci, abych nás oba uživil. V žaludku mě hlady zpívá, ale úspěšně se to snažím maskovat.

Nade mnou proletí zlatý drak a já na něj zůstanu hledět v úžasu.

"Líbí se ti víc zlatá barva?" ozve se mi v hlavě. Polekaně se rozhlédnu. Pak stočím zrak dolů na dráčka, který se na mě dívá.

"Ta barva mi někoho připomněla," vysvětlím mu a znovu se vydám na cestu. Nějak mě tohle přestává udivovat.

"Aha a koho?" zeptá se zvědavě. Na tohle už mu neodpovím.

Na večer mu ulovím, nějaké ryby a sám si hladový lehnu pod strom. Ucítím, jak se dračí tělo dračí tělo přitisklo ke mně a usnu.

Znovu a znovu létám nad naším územím a hledám bratra. Můžu jen doufat, že se nevydal do sousední říše. Nad jedním přeletem uvidím drobnou postavičku, která mi přijde povědomá a která nese mého bratra.

´To snad není pravda. Zdá se, že jeho máme v osudu, ´potřesu nevěřícně hlavou a z bezpečné vzdálenosti je sleduji. Když zastaví u vody, vyloví pár ryb, které podá bratrovi a sám se bez jídla stočí pod stromem. Můj bratr se stočí k němu a za chvíli, stejně jako náš zachránce, spí.

Chvíli počkám a pak se potichu přiblížím a drcnu do Zargona.

Ten se na mě podívá a skrčí se strachy. Vytáhnu ho za ucho a poručím mu, ať se promění. Poslechne mě a já se do něho pustím. Stojí přede mnou se skloněnou hlavou a popotahuje. Nakonec se nad ním smiluji a nechám ho být, však on si to s ním otec vyřídí.

Přejdu k našemu zachránci a sednu si k němu, vypadá špatně. Prsty mu přejedu po vpadlých tvářích a povzdechnu si.

"Zane, jedl v tvé přítomnosti?" zeptám se bratra.

"Ne staral se jen o mě, ale myslím, že mu bylo často špatně," zavrtí bratr hlavou.

Zamračím se. Tohle se mi nelíbí. V myšlenkách zavolám dva naše koně, s ním nemůžeme letět. Když přiběhnou, zvednu neznámého zachránce a posadím ho na hřbet koně.

"Nenech ho spadnout Disi," napomenu koně a vyšvihnu se mu na hřbet. Sice se tváří mrzoutsky, ale jen do té doby než se na mě ohlédne, jestli sedím. Rozjedeme se k paláci.

Táta nás čeká na nádvoří.

"Tak jsi ho našel… kdo… co? Jak se ho odvažuješ dovézt do mého paláce! Stráže!!" zahřmí. Než se vzpamatuji, strhnou mého neznámého z koně a odnesou ho do vězení.

"Otče, to nemůžeš!" křiknu a ses požděním seskočím z koně.

"Nemůžu? Víš kdo to je? Syn krále, který tě nechal uvěznit! Myslím, že se jmenuje Elian nebo tak nějak," zaječí na mě.

Zůstanu stát jako opařený. Tohle ne! Vykřikne mé vědomí. Ještě zaslechnu, jak posílá mého bratra do pokoje a jeho námitky, ani nevím jaké.

"Ale proč by nám tedy pomáhal?" zeptám se bezkrevnými rty.

"Otče, to snad nemyslíš vážně, jak můžeš rozkázat, že nebude nic dostávat! Vždyť umře hlady!" ječím na tátu. Tohle už přepískl.

"Jak vidíš, můžu, tohle je jeho problém," usadí mě táta.

"Jeho problém?!" zaječím až se otřesou okna a stráže, zvyklí na občasné hádky se přikrčí v hrůze.

"Jo jeho problém! Dobře vím, že jeho otec vás také nechával vyhladovět," zaječí na mě.

"Pak jistě také víš, že to byl právě on, kdo nám dolů nosil jídlo, abychom nezemřeli. Kdyby to neudělal, těžko by se nám podařilo utéct, jak bychom byly zesláblí. Nehledě na to, že to byl právě on, kdo bratra vytáhnul z klece a staral se o něj celou dobu, než sem je našel. A to musím ještě podotknout, že za celou dobu nevzal nic do úst!" mlátím mu všechno o hlavu.

"Já… tohle jsem nevěděl," řekne v mírném šoku.

"Jak by si mohl, vždyť jsi nechtěl nikdy vědět, kdo nám pomohl, jen proto, abys k nim mohl cítit co největší nenávist. Nikdy ses nestaral o důvody, proč se tak děje," obviním ho trpce.

Než stačí něco říct, přiběhne sluha, že před bránou je posel a žádá zpět prince sousední země.

Podívám se na otce a ten kývne. Rozběhnu se do vězení a z pout vyprostím svého zachránce, vezmu ho do náruče a nesu ho nahoru. Nahoře mě čeká otec a jde těsně za mnou k poslovi.

Jen co se objevíme, seskočí z koně a rozběhne se ke mně.

Jeho podoba s Elianem mě zarazí stejně jako zděšený výraz, když přejede po hubené postavičce. Doslova mi ho vytrhne z náručí a spěchá s ním ke koni, kde se bezradně podívá na bratra.

"Podržím ho," nabídnu mu tiše. Jen po mě sekne pohledem a po několika marných pokusech se mu podaří dostat do sedla.

"Prosím vyřiť králi, že bych se s ním rád setkal za úplňku u měsíčních hranic. Může si přivézt vojáků, kolik chce," ozve se táta.

Elianuv bratr se podívá na tělíčko ve svém náručí a nakonec kývne.

Ve smluvený čas se jen já a táta řítíme k hranici. Sousední král tam už stojí a kupodivu jen se svým synem. Dojde mi, že hlídky jsou schované a zasáhnou jen v krizové situaci. Něco takového jsem nečekal. Zastavíme se kousek od nich.

"Proč jste zajali mého syna a jeho družinu?" zeptá se táta.

"Ze stejného důvodu jako vy jste vypálili dvě vesnice a vybili tam obyvatele," odsekne sousední král.

Vytřeštíme oči a otevřeme pusu, dobře půl hodiny nejsme schopni ze sebe vypravit slovo.

"Bylo to kousek od vašich hranic, z těch vesnic zbyly jen trosky!" pokračuje král, když nic neříkáme. Trochu se vzpamatuji.

"Když jsme to udělali my, proč jsme to udělali blízko našich hranic? Nebylo by jednoduší to svést na jiného krále?" zeptám se.

Sousední král se zarazí a podívá se na nás.

"Kdo by to dělal?" zeptá se.

Ve stejnou chvíli nás napadne jen jedno jméno Transon. Už dlouho usiluje o naše území. Během sekundy uzavřeme tiché spojenectví a během další chvilky se dohodneme na taktice.

Tedy na vyčkávající taktice, pak jakoby vztekle trhneme opratěmi a vrátíme se domů. Celou cestu si vyčítám, že jsem se nezeptal na Eliana.

Pár dnů bylo klid a pak nás hlídky u hranic upozornili na další útok. Vzlétli jsme. Dorazili jsme tam zároveň se sousedním králem. Útočníci, kteří s tím nepočítali se dali takřka hned na útěk. Bylo to, jak jsme předpokládali.

Transon chtěl naše království a tak útočil na jedno území a doufal, že se začneme vzájemně napadat. Bohužel mu to skoro vyšlo, kdyby nebylo Elaina…

"Jak se daří Elainovi?" zeptám se jeho bratra.

"Už se z toho dostal, tedy z toho nejhoršího. Svým způsobem jsme mu ubližovali i my. Teď za to platíme, na nic nereaguje, jen sedí na židli a zírá do prázdna," odpoví smutně Dwan.

Do očí mi vhrknou slzy, měl jsem se o něj postarat.

Další šok mě čeká na hostině. Naší tatíčkové se rozhodli, že aby se předešlo podobným problémům tak své království spojí pomocí sňatku. Problém byl, že ani jeden král neměl dceru.

"Tak co? Kirian si vezme jednoho z tvých synů," vyřeší to otec. Sousednímu králi se to líbí.

"Tak dobře, ale kterého?" zauvažuje sousední král.

"Eliana, v tvém vězení mu pomohl a jeho bratru také, tak ať se postará Kirian zase o něj," odpoví táta. Tentokrát s ním souhlasím.

"Tak to byl Elian. Paličák jeden," řekne si pro sebe sousední král.

Pak mezi sebou dojednají podrobnosti a o měsíc později jedu za svým ženichem.

Svatba proběhne bez přítomnosti Eliana, protože vzhledem k jeho stavu by nás kněz odmítl provdat i tak měl řeči, že jdeme proti bohu. Přesvědčil ho měšec zlaťáků.

Po ní se odeberu za svým manželem. Ani mě nezaregistruje, jen civí do zdi.

Přejdu k němu a vezmu ho za ruku. Trochu sebou škubne, ale jinak se nepohne. Po šíleně dlouhé době ke mně obrátí oči a zůstane hledět.

"Musíš utéct," promluví tiše.

"Nic se mi nestane, Eliane," odpovím mu.

"Jak to můžeš říct? Vždyť tu visíš v okovech, chceš ještě kaši?" zeptá se mě.

Strnu, protože mi dojde, že žije v minulosti. Lépe řečeno v době, kdy jsem tu byl jako zajatec.

"Donesu klíče a pustím tě, pak budeš volný," usměje se na mě.

"Nechci být volný," odpovím mu.

"Musíš být volný, trhá mi srdce, že jsi tu svázaný. Miluji tě," vrhne se mi kolem krku.

"Také tě miluji Eliane a proto tu s tebou zůstanu," odpovím mu a v srdci cítím, že mluvím pravdu. Miluji ho.

Elian vzlykne a podívá se na mě. Jeho oči už nejsou prázdné, ale jsou nádherně teple a plné života.

"Tvrdohlavče," zašeptá.

"Máš pravdu můj manželi," uculím se a pak se rozesměji nad jeho vytřeštěným pohledem.

Přesvědčit ho o tom mi nedá práci, zvlášť když mu ukážu svatební smlouvu a dopodrobna mu vylíčím, co se od jeho uvěznění stalo.

Mnohem větší práci mi dá ho udržet na místě, aby svého otce nezabil i tak na něj vychrlí tunu výčitek, pod kterými by se zhroutil ne jeden drak.

Nutno podotknout, že v manželství jsme se nenudili. Zaplnilo ho nekonečné množství neústupných hádek, smíchu a lásky.