16. 05 2011 | 12.20
II
Jdu po ulici a kopu do kamínků. Přemýšlím jak dát Lukášovi najevo, že se mi líbí. Hlavně mi v tom brání strach, že není na kluky.
Už z dálky ho vidím, jak zahýbá do jedné slepé uličky, se šokem se dívám, jak se Lukáš mění na kočku, která se často potuluje v naší ulici.
Často jí nalívám mléko nebo jí nechám něco k snědku. Sedím strnule ještě dlouho poté co černá kočka, vlastně kocour odběhne.
Když se vzpamatuji, vydám se domů. Na sloupku u plotu na mě čeká kočka, vlastně Lukáš, a vyčítavě na mě mňouká. Poznám ho jen díky bílé skvrnce na čele.
"Dnes jdu pozdě, že. Promiň, musel jsem něco zařídit," usměji se na ni.
"Jestli chceš, pojď dovnitř, hned ti připravím mlíčko," pohladím ji a odemknu dveře. Potěší mě, když mi Lukáš proběhne pod nohama a začne se rozhlížet po předsíni.
Vyzuji se a přejdu do kuchyně, kde nachystám mléko a kousky kuřete. Potom vejdu do svého pokoje a začnu se převlékat. Mám, na sobě jen džíny, když se ohlédnu a spatřím černou kočku, jak sedí na stole a zvědavě pozoruje moje rybičky. V jednom momentě se vztyčí a hrábne packou ve vodě. Rybky se zděšeně rozprchnou.
"Tak to ne číčo, to bychom kamarádi nebyly. Ty rybičky necháš na pokoji nebo uvidíš," vezmu kočku do náruče a odnesu ji pryč od akvária. V jednu chvíli mě něco napadne a obrátím kočku v ruce, aby se podíval na pohlaví.
"Ty jsi spíš kocourek než číča co?" podívám se na ni a setkám se s vyděšeným zlatým pohledem. V dalším okamžiku mě Lukáš ozdobí čtyřma škrábanci na obličeji, vytrhne se mi a uteče oknem.
Pobaveně se uchichtnu a jdu si je ošetřit.
Další den jdu do školy, ani se nesnažím škrábance schovat.
"Která kočka tě poškrábala?" utahují si ze mě jen, co spatří moji ozdobu.
"On to byl spíš kocourek, ale než jsem stačil něco říct tak utekl," řeknu posmutněle a mrknu na Lukáše. Jeho bledost by záviděl i papír.
"Je ti něco Lukáši? Jsi nějaký bledý," starám se o něj.
"Dej mi pokoj nikdo se tě o nic neprosí," odvrátí Lukáš pohled.
"Nech ho být Tomáši, nešel bys se mnou večer do kina?" přitočí se ke mně plavovláska a vzápětí se handrkuje celá skupina holek, s kým půjdu.
Pobaveně to poslouchám a nakonec je přeruším.
"Dámy je mi líto, ale nemůžu ani s jednou. Jistě pochopíte, že jako zadaný to nemůžu své lásce udělat. A aby nedošlo k nedorozumění. Je z téhle třídy, ale ani jedna z vás," řeknu rozhodným hlasem, jdu do své lavice a nechám tam holky stát jako opařené.
Ty se následně shluknou a dohadují se, která s chybějících to je.
Nechám je v tom tápat a radši pozoruji Lukáše, který se zdá být unavený.
Zděšeně se rozhlédnu, jestli někde neuvidím svého kocourka. Byl jsem tak zamyšlený, že přestal dávat pozor. Zaslechnu drobné mňouknutí a dojdu k nedaleké díře. Pro člověka není vysoká, a neměla by být ani pro kočku. Nahlédnu do ní a uvidím tam svého kocourka. Barel, který byl dřív postavený, se mu převrátil na packu a přišpendlil ji k zemi.
Jakmile mě spatří, naříkavě zamňouká. Skočím dolů.
"To víš, že ti pomůžu. Proč jsi sem lezl? Měl bys nosit rolničku, abych věděl, kde jsi," utahuji si z něj.
"Víš, že jsi už dlouho nebyl u mě na mlíčko? Docela mě tam chybíš, jen musíš nechat na pokoji moje rybičky," opřu se o barel a vytáhnu mu packu.
Potom ho vezmu do náruče. Kousek od ulice, kde se přeměňuje, mi z náruče vyskočí a zaběhne do jiné. Ohlédnu se za ním a pokračuji v cestě. Nahlédnu do uličky, jestli se tam někdo nepřestěhoval a zmizím za rohem. Po chvilce vykouknu a vidím, že vychází Lukáš. Zraněnou ruku si tiskne k tělu a spěchá domů. Rychle zaběhnu pro bundu a v bezpečné vzdálenosti ho sleduji až domů. Pak uklidněn se vrátím do pokoje. Zaběhnu si do kuchyně pro něco k snědku a vrátím se k učení.
Je sice jen pár dní do vánoc, ale učitelé zkouší jak vzteklí.
Konečně zavřu poslední sešit a kouknu se z okna. Uvidím, že Lukáš má ve svém pokoji už zhasnuto a tak se s povzdechem taky uložím ke spánku.
Stojím u setmělého okna a pozoruji okno Tomáše ještě dlouho po té, co zhasne.
,Je možné, že by věděl, v co se proměňuji? ´ zeptám se sám sebe. Jak je možné, že poslední dobou, pokaždé když se objevím v nesnázích, vždycky je poblíž? Podívám se na zraněnou ruku a jdu do koupelny si vyčistit ránu, nemohu hnout zápěstím, ale snad to ráno bude dobré. Neměl jsem tu packu namáhat. Lékárnička mi spadne na zem. Jen doufám, že jsem nikoho nevzbudil.
"Co tu v noci strašíš?" ozve se ospalý Dominik a zamžourá na mě.
"Nic jdi spát," odpovím tiše.
"Počkej, podívám se ti na tu ruku," skloní se a chytne mě za zápěstí. Zařvu.
"Promiň," omluví se mi a začne ji prohlížet.
"Tohle se musí zrentgenovat, zdá se, že to máš nalomené. To taky nemůžeš dát pozor, když lozíš po střechách?" povzdechne si.
Vyvalím na něho oči, snad neví…
"Jo víme to. Máma má o tebe pokaždé strach," odpoví mi na můj vytřeštěný pohled. Zvedne se a jde se obléct, aby mě odvezl na pohotovost. Jeho podezření se naštěstí nepotvrdí, je to naražené a já dostanu obvaz a omluvenku do tělocviku.