"Ty víš, co chci. Říct ti navždy sbohem," namířím na něj pistolí.

Dívám se do očí své lásky, která pro mě byla vším. Bylo mi jedno, že je nájemní vrah. Bylo mi jedno, že po něm jde podsvětí i policie. Já jsem k ní vlastně také patřil. Nikdy mi však nebylo jedno, že bych ho jednou mohl ztratit. Ne rukou někoho, kdo za to byl placený jako on.

"Proč to děláš? To jsem se ti už omrzel? Nebo sis našel jiného a já ti stojím v cestě?" zeptá se Kaoru.

"Ty víš, že to tak není. Už se nemůžu dívat, jak tě každý hledá a snaží se tě zabít. Radši to udělám já a jediná cesta je tahle." Pevně zavřu oči a stisknu spoušť. Z pevně zavřených očí mi ztékají slzy a za nimi se mi promítá naše první setkání.

"Done, ten tajemný vrah znovu udeřil," běží ke mně policista.

"Žádné stopy, žádné náboje. Střílel z dálky, není mi jasné, jak ho mohl vyčmuchat. Zahladily jsme všechny stopy, které by vedly k odtajnění jeho úkrytu. Korunní svědek je mrtví a nám zbyly oči jen pro pláč. Už slyším kapitána, jak si na nás smlsne. Ochranka si ani nevšimla, že je mrtvý. Prostě si myslely, že usnul," informuje mě s očima navrch hlavy.

Zvednu hlavu a podívám se do okna a na protější panelák. Skoro hned je mi jasné odkud střílel.

Rozběhnu se k protějšímu paneláku. Ve dveřích dám přednost vysokému, svalnatému muži s pískovými, krátkými vlasy. Do očí mu nevidím, protože má na očích sluneční brýle. Nepovažuji to za nic výjimečného. Já sám mám brýle kvůli ostrému slunci.

Poté vběhnu do paneláku a po schodech se dostanu na střechu. Odtud mám výhled přímo do pokoje zavražděného.

Porozhlédnu se kolem, jestli něco neuvidím. Nic jako by se do země propadl. Vztekle kopnu do vyvýšeného okraje střechy a vrátím se zpátky na místo činu.

"Vypadá to na práci Wolfa." Nadhodí Roul.

"Jo to máš pravdu. Nikdo jiný by se toho asi neodvážil. Nechápu, že nám vždy unikne," dodám naštvaně.

"Jo to máš pravdu. Je to opravdu vlk. Kdybych ho chytil. Napřed bych ho vykuchal a pak odevzdal policii," zamumlá Raul.

Se smíšenými pocity se vrátím na stanici a nechám na sebe šéfa řvát asi deset minut, než mě to přestane bavit. Pak se zvednu a bez dovolení odejdu. Nad jeho vykřikováním mávnu rukou a zabouchnu dveře.

Mám hlad a nemíním se bavit s idiotem, který na normální policejní práci zřejmě nesáhnul.

Vyjdu před stanici a sednu si na své obvyklé místo. Během chvilky mi číšník donese kafe a snídani bez objednávky.

"Ale já jsem si neobjednal," namítnu.

"Jeden pán to udělal za vás, pane. Vše je i zaplaceno tu máte lístek, co vám posílá ten pán." Odpoví číšník. Vše položí na stůl a diskrétně se vzdálí. S rozkoší se napiji kávy. Pak sáhnu po dopise a rázem vše vyprsknu. Na lístku stálo.

Tak tomu se říká drzost největšího kalibru. Se vztekem vyskočím a vrazím přímo do světlovlasého muže z rána.

"Promiňte, nechtěl jsem" omluvím se.

"Nic se nestalo. Nechtěl byste jít na oběd?" zeptá se muž.

"Je mi líto, ale mám moc práce. Nemám čas," odseknu a vydám se do práce. Čeká mě hromada papírovaní.

Jsem zabraný do práce, když dovnitř vpadne poslíček.

"Promiňte, vy jste pan Don Hakari?" zeptá se přátelsky.

Zmateně kývnu.

"Tak tady máte oběd a lístek. Děkuji, vše je zaplacené a dostal jsem i dýško. Nechte si chutnat," popřeje mi a stejnou rychlostí, s jakou vpadl do mé kanceláře, i vypadne.

Ze zkušeností nejdřív otevřu lístek a brutálním vzteky.

,Tak to už hraničí se sebevraždou´ pomyslím si. Popadnu sako a vystřelím ven. Přímo ignoruji volání šéfa, že se mám dostavit do kanceláře.

Temné uličce se dostanu do křížové palby, která skončí zraněním a bezvědomím.

"Tak už ses vzbudil?" zeptá se mě sametový hlas a nějaká ruka mě pohladí po tváři. Nemá cenu předstírat tak otevřu oči a podívám se přímo stříbrného pohledu.

"To byla pěkná blbost se dostat do křížové palby. Máš štěstí, že jsem tě našel tak rychle," podotkne a dá mi napít.

Nedokážu vydržet ten pohled, tak radši zavřu oči. Cítím jeho jemné ruce, jak mi vyměňuji obvaz na rameni a polibek, který mi vtiskne na tvář.

Tím začne naše tajná láska. Po několika dnech přijdu na to, že jsem se zamiloval do nájemného vraha tím nejotřesnějším způsobem. Objevím trezor za obrazem. To bych nemohl být policajt, abych ho neotevřel. Vevnitř najdu několik zbraní. Papíry a stříbrný přívěšek vlka. Takový jaký se nachází na místech činu, když někoho zabije Wolf.

Kaoru mě nachytá právě ve chvíli, když se prohrabuji důkazním materiálem.

"Takže už víš, kdo jsem, že?" zeptá se zbytečně.

"Vím a víš co? Je mi to jedno." Prohlásím a podívám se mu pevně do očí.

Usměje se a přejde ke mně.

"Tušil jsem to. Ty jsi muž, který když miluje, miluje srdcem," zašeptá a začne mě líbat.

Náš vztah držím v tajnosti. Vím, že se to dlouho neutají, ale snažím se získat čas dokut nebudu vědět jak z té lapálie ven. Zrovna si myslím, že jsem na něco přišel, když se po oddělení roznese zprava.

"Víme, na koho chce Wolf zaútočit, příště konečně ho dostaneme." Vřítí se do náčelníkovy kanceláře Raul. Všechno slyším, protože jsem zrovna na koberečku. Není čas na plán je čas jednat.

Rychle pokleknu u něj a nahmatám mu tep. Oddechnu si. Střelil jsem dobře, bude vypadat jako mrtví, ale nezemře, zachrání ho. Tohle bylo nutné, těžko bych ho přesvědčil, aby toho teď nechal a vypadl, jak ho znám, tak by řekl, že je to riziko povolání. Taková blbost! Na střeše přistane vrtulník rychlé záchranné služby a zvedne ho na palubu. Dovezou ho do soukromé nemocnice, kde se o něj dobře postarají. V tomhle momentě jsem vděčný za zděděné peníze po rodičích, kteří tragicky zahynuli na výletní lodi.

Moje práce ještě neskončila. Popadnu připravený kanystr s benzínem, vše poliji a zapálím.

Do plamenů hodím i stříbrný přívěšek ve tvaru vlka. Z připraveného těla, které jsem ukradl v márnici, nezbude nic než popel. Jakmile je vše hotovo přiřítí se policie.

,Jako vždy včas´pomyslím si ironicky.

"Je po všem šéfe, než jsem stihnul orazit tak ho chytla mafie a upálila ho," hodím mu do dlaně ohořelí a napůl roztavený kov. Stále je patrný tvar vlka.

,,Done to vás přijde draho už vás mám plný zuby já vás vyhodím," rozčiluje se šéf , kvůli ušlé slávě.

"Nemůžete mě vyhodit, když jsem podal okamžitou výpověď," odseknu a do ruky mu hodím pistol i odznak a bez ohlédnutí odejdu.

Jedu přímo na lékařskou kliniku. Kde už je po operaci a Kaoru odpočívá v pokoji.

Vejdu dovnitř a sednu si k posteli. Má zavřené oči a vypadá to, že spí. Začnu na něj mluvit.

"Promiň, lásko, ale byl to jediný způsob jak tě z toho dostat. Málem tě chytly a to jsem nechtěl dopustit." Zpytuji svědomí.

"Po tomhle jsem s tím chtěl praštit. Tys to udělal za mě, děkuji ti," promluví sametový hlas.

Ohromeně zvednu hlavu a podívá se na něho. Jeho pohled je plný bolesti, ale žije.

"Mám nádherný domek v horách. Určitě se ti tam bude líbit," usměji se.

"Co tvoje práce?" zeptá se.

"Žádná není, praštil jsem s ní" odpovím.

"To je dobře nesnesl bych, kdybys denně nasazoval život. Nechci tě ztratit," pronese s úsměvem a zavře oči.

Usměji se, za pár dní vyrazíme do našeho nového domova.