II

"Tu máš snídani, mám dohlédnout, abys všechno snědl," položí mi hospodyně, o chvíli později, vrchovatě naložený tác na kolena.

Podívám se na tu hromadu.

,Z toho bychom žily asi týden, ´pomyslím si a statečně se pustím do jídla. Nesním ani čtvrtinu a už nemůžu.

Odstrčím tác.

"Pán poručil, že to máš sníst cele!" rozčílí se hospodyně.

"Klidně, ale jak mu vysvětlíte, že jsem praskl?" zeptám se drze.

Hospodyně se na mě podívá a bez dalších řečí odnese tác.

Skutálím se do postele a začnu přemýšlet, jak se asi daří bráškovy.

Po chvilce se začnu nudit, tak se zase vykutálím a odkolébám se ke knihovně. Náramky mě hospodyně sice sundala, ale s varováním, že venku jsou stráže.

S knihou sebou praštím na zem a začtu se. Nikdo neví, že umím číst. Docházel jsem tajně za farářem. Ten mě ošetřoval a učil číst. Loni zemřel.

Kromě knihy nevnímám svět.

"Nevěděl jsem, že dokážeš číst," ozve se nade mnou sametový hlas.

Prudce vyskočím a zkouším zalézt do postele a předstírat spánek. Duchapřítomně mě něčí ruce chytnou za pás.

"Ty někam utíkáš?" zeptá se mě pobaveně sametový hlas Aldora.

Přikývnu a snažím se dostat z ocelového sevření.

"Aha tak to bude problém," hodí mě na postel a začne se svlékat. Zkouším utéct druhou stranou, ale hravě mě chytne a povalí mě pod sebe. Začne mě hladově líbat a stahovat ze mě oblečení.

"Jsi nádherný," zavzdychá mezi polibky a hladí mě po nahém těle.

Ucítím, jak se do mě dobývá jedním prstem a co nejvíc se stáhnu.

"Naardene, snaž se uvolnit, nebo tě neúmyslně zraním a bude tě to bolet," zašeptá a snaží se odvést pozornost.

Kývnu, ale mám moc velký strach, abych poslechl. Nakonec se rozhodne úplně mě otupit a začne mi laskat bradavky. Tím mě tak vyvede z konceptu, že se uvolním a nechám ho vklouznout dovnitř. Jsem úplně mimo realitu. Probere mě až bolest, která prostupuje celím mým tělem.

"Ne já už nechci," začnu protestovat a ucítím náraz o své tělo a ostrou bolest, z které mě vyhrknou slzy.

"Pšt Naardene, už to bude v pořádku," snaží se mě uklidnit Aldor.

Na jeho uklidňující slova nereaguji a stále se snažím dostat z pod něho. Nakonec mě začne líbat, aby trochu odvedl pozornost. Musím říct, že se mu to daří a já se uvolním.

Trochu se pohne a znovu přestane. Ten jediný pohyb mně přinesl takovou slast, že se pohnu sám vyzívajíc ho tak k pokračování.

Poslechne a já se začnu vznášet mimo realitu. Svou slast potvrzuji slastnými vzdechy, které se mísí s jeho. Pak přijde poslední výbuch, poslední výkřik a já začnu padat do náruče svého milence.

Jediné co si teď uvědomuji, je únava která mě prostupuje tělem. Opatrně se mu vkradu do náruče a hlavu opřu o rameno. Chvíli napjatě čekám na jeho reakci. Pohne se a já se přikrčím v očekávání rány. Místo toho ucítím hedvábnou přikrývku, kterou nás přikryje, a já spokojeně zavřu oči.

Druhý den se probudím, když je slunce vysoko na obloze. Se smutkem zjistím, že jsem v posteli sám. Postavím se na rozechvělé nohy a dojdu k oblečení, které si natáhnu.

Po vydatném obědě začnu zkoumat knihovnu Aldora a pár knih si vytáhnu. Začtu se do nich a zapomenu na svět.

"Naardene, vstávej, spát se má v posteli a ne na zemi," zatřese mnou sametový hlas.

Otevřu oči a podívám se přímo do fialových očí Aldora. Jsou nezvykle ustarané.

"Copak se stalo?" zeptám se a začnu si protírat ospalé oči.

"Byl jsem ve vesnici pro tvého bratra, ale všichni říkají, že utekl. Hledali jsme ho, ale bez úspěchu," řekne smutně Aldor.

To mě okamžitě probere a já vyskočím a zamířím ke dveřím.

"Nikam nepůjdeš. Je tma mohl, bys zabloudit nebo by tě mohlo něco napadnout," pronese rozhodně a drží v ocelovém stisku.

"Ne já tam musím, zítra může být pozdě, to ona všem namluvila, stejně jako všem namluvila o mých modřinách," snažím se mu marně vymanit z náručí.

"O čem to mluvíš?" zeptá se mě a přitáhne ke mně.

"To matka mě mlátila. Sousedům namluvila, že se mi dělají snadno modřiny. Říkala, že nás nemůže živit. Musel jsem buď pracovat, nebo pytlačit, abychom se uživili. Ona vyhrožovala, že ho prodá," zalykám se slzami.

"Neboj, miláčku najdeme ho, i kdybych musel obrátit ve vesnici každičký kámen," přitiskne mě k sobě.

"Já tam hned musím," snažím se ho přesvědčit.

"Nepustím tě, promiň," zašeptá a já se mu v bezvědomí zhroutím do náruče.

Probudím se za svítání. Chytnu se za bolavou hlavu a během chvilky si na všechno vzpomenu. Vyskočím z postele a obléknu se. Z jeho skříně vezmu jednu košili a oknem uteču.

Je to docela vysoko, ale nedaleko roste strom, na který se mi podaří skočit. S trochu odřenýma rukama slezu na zem a rozběhnu se k bráně, kterou hbitě, aniž by mě někdo viděl, přelezu.

Rozběhnu se směrem k vesnici. Vím, kde ho mám hledat a tak to pro mě bude hračka. Párkrát, zahlédnu jezdce draka nebo samotného draka, jak křižují přes vesnici a přilehlé okolí.

Na rozdíl od nich zamířím přímo do chalupy. Už z dálky uvidím podivné lidi, jak někoho hledají. Rychle si domyslím koho a rozběhnu se k naší tajné skrýši.

Už nedaleko zaslechnu přerušovaný vzlykot a vklouznu do ní. Rychle přiložím bráškovy ruku na pusu. Právě včas. Nedaleko, skrýše se ozvou kroky, které se zastaví přímo přede ní.

Bratr se nekontrolovatelně roztřese.

"Kde ten zmetek může být?" ozve se rozčílený, opilý hlas.

"Počkej, až ho najdeme. Pěkně si užijeme," zachechtá se druhý a kroky se začnou vzdalovat.

Opatrně vykouknu a s bráškou, kterého táhnu za ruku, se rozběhneme na druhou stranu.

Utíkáme asi půl hodiny. Cítím jak bratrovy i mě docházejí síly.

Zastavíme, abychom nabraly dech, a já se rozhlédnu, abych se trochu zorientoval.

"Jsi v pořádku Naro?" zeptám se mladšího brášky.

Ten se na mě podívá a s radostným úsměvem přikývne. Nemluví od svých šesti let.

Odechnu si a volnějším krokem se vydám k zámku.

"A hele, nejenže jsme našli zajíčka. Máme k němu i bonus," zachechtá se čísi hlas a o chvíli později nás obklíčí šest opilich mužů.

Naro, se zajíkne strachem a přitiskne se ke mně. Přitisknu ho k sobě a rozhlížím se po únikově cestě.

Jak jsem si myslel, stojí tak, že i kdybych porazil jednoho a dal tak Narovy šanci k úniku další by ho bez problému chytil.

Poprvé si vyčítám, že jsem neřekl Aldorovy kde ho má hledat.

Už se začínám louči se životem, když se lesem ozve příšerný řev zlatého draka, který vychrlí oheň.

Několik dnů nepršelo a tak suché stromy rychle chytnou. Využiji zmatku, který v chlapech vyvolá nečekaný řev a oheň a vezmeme s Narem nohy na ramena.

Mířím přímo k největšímu ohni, který na poslední chvíli proběhneme. V příštím okamžiku se na to místo zhroutí hořící stromy a pohřbí šestici mužů, kteří se za námi neprozřetelně rozběhli.

Vyběhnu na lesní cestu, po které se běží lépe, a rozběhneme se k vesnici. V jeden okamžik nás překryje obrovský stín draka a hned zmizí.

Bez dechu doběhneme na náves a varují obyvatelé před ohněm. Jen mávnou rukou a dělají svou práci.

O kousek dál přistane zlatý drak a skloní ke mně hlavu. Vyčítavě se na mě podívá fialovým okem. Dívám se do něj a zkouším si vzpomenout, u koho jsem ten laskavý pohled viděl.

"To je on, to je netvor ze zámku! Zabijte ho!" ozve se po vesnici řev.

Zmateně se rozhlédnu a uvidím, jak se kovář žene k návsi a v ruce drží železný oštěp, který vrhne po drakovi.

Skočím mezi oštěp a draka. Nepřemýšlím, řídím se tím, co mi radí srdce. V momentě smrti se dívám drakovy do fialových očí. Jako by se zvedl závoj zapomnění, vzpomenu si, kde jsem ty oči už viděl.

"Aldore, miluji tě," řeknu v momentě, kdy padnu drakovy k nohám. Neslyším ani bratra, jak volá mé jméno.

Probírám se do ostrého světla. Chci pohnout rukou, ale nejde to. Trochu pootočím hlavu, abych se podíval co jí bráni v pohybu. Vidím, jen zlatou hřívu jak leží na mé ruce. V dalším momentě se pohne a na mě zamžourají fialové, unavené a ustarané oči.

"Naardene, miláčku ty ses probudil?" zašeptá nevěřícně Aldor a opatrně se dotkne mých očí, jako by se chtěl přesvědčit, že jsou opravdu otevřené.

"Díky bohu lásko. Doktoři ti nedávali moc naděje," přitiskne mě Aldor na hruď.

"Pít," dostanu ze sebe vyprahlými ústy.

"Hned. Jsem to, ale trouba," usměje se Aldor a pustí mě, aby mohl do sklenice nalít trochu vody. Už v ten moment mi chybí. Sklenici s vodou mi přiloží k ústům a já se neohrabaně napiji.

"Chceš ještě?" zeptá se Aldor, když sklenici vypiji.

Zavrtím hlavou.

"Kde to jsem? V ráji a ty jsi tu se mnou nebo v pekle a je to jejich způsob mučení?" zeptám se ho unaveně.

Ozve se tichý úlevný smích, Aldor si ke mně lehne a vezme si mě do náruče.

"Jsi tam, kam patříš a odkud tě už nikdy nepustím," zašeptá tiše do mých vlasů.

"To je dobře. Odtud mě nikdo nedokáže ukrást," zašeptám a usnu ozdravným spánkem v náručí svého zlatého draka.