¤ Kano moc děkuji za komentáře, které tu necháváš :-)

Naštvaně třísknu šuplíkem od stolu, následně dveřmi od skříně. Jsem tak naštvaný, že nedokážu rozumně uvažovat.

,Čím jsem si tohle zasloužil? ´ptám se v duchu.

Ve dveřích stojí máma, s rukama složenými na prsou a pozoruje mě.

"Nevím, proč ubližuješ nábytku, když za nic nemůže," poznamená klidně.

"A já nechápu, proč musíte adoptovat nějakého ňoumu. Já vám snad nestačím?" křiknu na ni.

"Nejde o to, že nám nestačíš! Shin potřebuje pomoc a my se rozhodly ho adoptovat a tím, že si zničíš nábytek, nic nezměníš," řekne rozhodně máma.

Řekla přesně to, co jsem nechtěl slyšet. Sednu na postel a dám si hlavu do dlaní.

,Proč to musí bít kluk? ´ povzdechnu si v duchu. Nedávno jsem zjistil, že mě přitahují jak holky, tak kluci a moc příjemné to tedy není.

"Bude chodit do tvé školy a s ředitelem jsme se rozhodly, že bude nejlepší, když bude sedět vedle tebe. Je o rok mladší než ty, takže máš za něj zodpovědnost," pokračuje máma.

"Nemám mu snad dělat chůvu?" zeptám se jízlivě.

"To klidně můžeš a ještě něco, zřejmě je na kluky, takže na něj moc nevyjížděj a za hodinu ať jsi dole, slušně oblečený, k večeři." Zavře máma dveře.

Nechápavě se podívám na děravé džíny a vytahané triko. Co je na tom tak špatného? Je to pohodlné. Rozhodnu se zabít hodinu užitečnějším způsobem než je štrachání ve skříni s oblečením a za hodinu zvládnu udělat většinu úkolů do školy.

"Osami večeře," zavolá máma.

Protočím oči. Posledních šedesát minut jsem poslouchal šoupání nábytku po parketách. Neochotně vstanu a loudavým krokem se vydám dolů. Zastavím se v půlce schodiště a pozoruji to hemžení.

"Neříkala si, že pozveš na večeři armádu," poznamenám ironicky.

"Nebuď kecka, jen Shina přivedli," obrátí oči v sloup a koukne na mě. Okamžitě zpřísní.

"Neříkala jsem ti, že se k večeři máš převléct?" probodne mě pohledem.

"Huh? Tys pozvala na večeři i krále?! Tak to se půjdu převléct!" začnu si utahovat.

"S tebou není rozumná řeč!" zacukají ji koutky úst.

"To je pokrok před hodinou se mnou nebyla žádná řeč," připomenu ji.

Ozve se tichý smích a já pohlédnu tím směrem. V momentě se cítím jako bych dostal ránu do žaludku.

Koukám se na drobného zelenovlasého kluka. Dlouhé rovné vlasy jen umocňují dojem jemnosti. Modrozelené oči svítí bystrostí a zájmem. Štíhlá postava je skovaná pod pytlovými plátěnými kalhotami a trochu velkým trikem.

Zhluboka se nadechnu a projdu kolem nich do kuchyně. Potřebuji čas na vzpamatování. V tom zazvoní telefon. Jelikož jsem kousek od něj, zvednu ho.

Spolužák. Zve mě na tah. Odmítnu ještě dřív, než stačí domluvit a zavěsím. Otočím se a všimnu si, že mě sledují dvě modrozelené oči. Rychle zapadnu do kuchyně.

Ve večeři se doslova rýpu.

"Mami, můžeš mi vysvětlit, proč musí chodit ke mně do třídy, když je o rok mladší?" zeptám se nechápavě, když mě dojde nesrovnalost, co řekla v pokoji.

"No on hravě zvládne učivo vyššího ročníku, tak jsme se rozhodli, že je zbytečné ho trápit učivem, které stejně umí" vysvětlí matka.

Boj s večeří po tomhle vzdám úplně a vstanu.

"Omluvte mě, musím si udělat úkoly," zavrčím, vyhodím zbytek a talíř dám do dřezu. Sice mi v břiše kručí, ale čert to vem. Z kuchyně mě opět provází modrozelené oči. Začíná mi z toho být úzko.

Už ležím v posteli s knihou, když se ozve zaklepání a dveře se otevřou. Vzhlédnu a v nich uvidím stát Shina.

"Co chceš?" zeptám se.

Jen se usměje a na stůl mi položí talíř se dvěmi sendviči. Pak bez jediného slova zmizí. Opět zabodnu oči do knihy a snažím se ignorovat hlad.

Dveře se znovu otevřou a zavřou. Ani se nenamáhám odtrhnout oči od stránek. Na knize mi přistane talíř.

"Nemám hlad," vzhlednu naštvaně, zrovna tu dobu si žaludek vybere a hlasitě zakručí. Shino zvedne ironicky obočí a podívá se na mě.

"Odnes to nebo to sněz, nechci jíst," odstrčím talíř.

To ho nejspíš dost naštve, protože vezme talíř, obrátí mi ho na hlavu a se vtyčenou hlavou odejde, přičemž ukázkově třískne dveřmi.

Nemůžu si pomoct, ale rozesměji se. Tohle si nedovolí ke mně nikdo. Ty sendviče nakonec sním a odeberu se do spánku, abych si o něm mohl dát zdát.

O pár hodin později mě probudí vyděšený výkřik a cloumání ramenem. Namáhavě otevřu oči a před sebou uvidím vyděšeného Shina a zápětí pokoj osvětlí blesk.

"Ty se bojíš bouřky?" zeptám se ospale. Kývne.

"Tak pojď," nazvednu peřinu a Shino tam rychle vklouzne. Přitiskne se ke mně a třese se. Chvíli mi trvá, než ho uklidním natolik, že usne.

"Osami co to má znamenat," zaječí máma tak, že mě vzbudí. Otevřu rozespalé očí. První, co uvidím, je zelená hlava a hned si všechno vybavím.

"V noci byla bouřka a on se bál, tak přiběhl ke mně," vysvětlím jí Shinovu přítomnost.

"Aha tak se oblečte a přijďte na snídani" uklidní se máma a odejde. Jakmile se ozvou kroky na schodech, Shino jako blesk vyskočí z postele a přeběhne do svého pokoje. Ještě stačím zahlédnout slzy, které nechápu. Vyhrabu se ztěžka z postele.

"Dobré ráno," vstoupím do kuchyně s brašnou, kterou pověsím na opěradlo. Sotva se pustím do jídla, Shino vyskočí a odběhne. Rychle do sebe naházím snídani a s taškou vyběhnu za ním. Čeká mě v hale, ale mám pocit, že kdyby věděl jak do školy, už by tam byl.

Jdeme mlčky vedle sebe. Na moje pokusy zavést hovor nereaguje a pomalu začínám pochybovat o tom, že mluvit umí.

"Umíš vůbec mluvit?" nevydržím se ho nezeptat.

"Líp než ty, kreténe," odtuší a já se překvapením zastavím.

"A můžeš mi říct, proč mlčíš?" zeptám se znovu.

"Abych nemusel mluvit. To by napadlo i malé dítě," zavrčí.

"No doufám, že tě to přejde. Můžeš mi říct, proč mě pořád sleduješ?" zeptám se znovu.

"Myslím, že jsi dost inteligentní, abys na to přišel sám. A rád bych se ještě dnes dostal do školy. Jo a ještě něco byl bych rád, kdybys, ses před svými rodiči nezmiňoval, že s tebou mluvím. Chci je chvíli pozorovat," otočí se na mě.

"Jak chceš, je to tvoje věc," pokrčím rameny a přidám do kroku.

Do školy dorazíme mezi posledními. Přezujeme se.

"Mimochodem víš, že máš pěkný zadek?" zeptá se mě a jde do ředitelny.

Ohromeně se za ním podívám. Čekal jsem všechno možné, ale tohle ne.

Znuděně koukám z okna, když se otevřou dveře a dovnitř vstoupí Shino. Jde za učitelem a podá mu papír. Pak bez řečí dojde ke mně a sedne si vedle mě. Lhostejně se na něho podívám a obrátím pohled zpět k oknu.

O přestávce naši lavici obsadí hlavně dívky. Ty pohledy, co na něho vrhají, mě docela pobaví.

Shino na mě vrhne vzteklí pohled, který mě ještě víc rozesměje.

"Nestyď se, jsi populární a hned první den," drcnu ho do ramene. Jeho pohled je pohledem pro bohy. Celkem zvládá otázky typu:

"Jak se máš?" "Jak se jmenuješ?" ,,Kde bydlíš?". Jak se zdá otázka typu ,,Chceš se mnou chodit?" ho dorazí.

"Ne díky mému příteli by se to nelíbilo," odpoví s klidem a koukne na mě.

Holky překvapeně zamrkají a opustí naši lavici.

"Tak tohle je vrchol. Mladší a ještě teplej," ušklíbne se jedna holka. To ho dorazí.

"Nic proti, ale než s tebou chodit, tak to by byl asi teplý každý. Protože podobná ledová slepice se jen tak nevidí," utře ji s přehledem Shino a připraví se na další hodinu.

Mám co dělat, abych hlasitě nevybuchnul v smích. Lépe se uvést ani nemohl. Potvrdí mi to pobavené pohledy kluků.

"Ahoj já jsem Rik Hotara. Nechtěl bys chodit se mnou? Jsem docela přítulný," zamrká hnědovlasý kluk na Shino.

"To věřím, ale nezlob se mám jiného. Shino Raizuke," představí se Shino a podá mu ruku.

"Škoda, ale co se dá dělat tak, kdy tě nechtěl, stav se u mě," mrkne na něj.

"Stavím," ujistí ho Shino.

Tělem mi projede ostrý šíp a já se okamžitě odvrátím. Nechápu, proč mi to vadí, ale vadí mi to dost. Nejradši bych ho odtáhnul domů a vzal si ho. Mlčky přetrpím zbytek vyučování a cestu domů. Čekají mě nejdelší měsíce, jaké kdy byly.

Celou dobu se mu snažím vyhýbat. Zůstávám v pokoji, nebo naopak venku. Jídlo si nosím do pokoje.

V neděli prší jak z konve. S odporem zůstanu doma a dám se do úkolů.

"Shino jedeme s tátou do města. Pokusíme se vrátit co nejdřív, ale netuším, jestli to dnes zvládneme. Navařeno máte na dva dny," vletí mi do pokoje máma a hned zavírá dveře.

"Jo a ještě něco," otevře je znovu dokořán " volaly ze školy. Vyskytly se tam nějaké technické problémy, takže až do odvolání je zavřená. Vidí to tak na týden," vyhrkne, a aniž by zavřela dveře, odejde.

"To se může stát jedině mě," vjedu si rukama do havraních vlasů a zavřu oči. S povzdechem zavřu sešity a s pohledem na hodiny zakleji.

Vběhnu do kuchyně a vidím Shina jak se ostrým nožem pokouší rozkrojit rohlík.

"Chceš se pořezat nebo co?" vyjedu na něj a vytrhnu mu nůž z ruky

"Jau," vykřikne a chytne se za ruku. Z prstu mu vytéká krev. Odhodím nůž a ruku mu strčím pod vodovod.

"Podívej se, co děláš, málem jsi vykrvácel," vykřiknu zděšeně. Rychle doběhnu pro lékárničku a ránu mu vyčistím.

"Kdyby ses tu nemotal tak nejsem pořezaný," ujistí mě a nechá se ošetřit.

"Nemotal?! Tak za to nakonec můžu já?!!" zeptám se vytočeně.

"Jistě, dřív se mi něco takového nestalo," odsekne.

"Asi jsi poslední dobou nemehlo," rýpnu si a jdu skovat lékárničku.

Kolem mě prolétne Shino a zabouchne dveře od svého pokoje. Povzdechnu si a vrátím se do kuchyně přichystat večeři. Nechám mu ji na stole a sám se vrátím do pokoje. Stoupnu si k oknu a dívám se ven. Snažím se přemýšlet, proč se mi zrovna on dostal pod kůži. Moc to nejde, před očima mám jen jeho tvář.