Nikdo neznal mé tajemství. Nikdo, ani Ayumi, moje sestra.

"No tak pojď. Tam v té vesnici si odpočineme," nadhodím si vak, který se s posledními kilometry zařezává, čím dál tím víc, do ramene.

"Vždyť jo jsem ti v patách," zabručí moje o rok mladší sestra Ayumi.

"To mám paty tak daleko?" zeptám se pobaveně a ohlédnu se po šestnáctileté dívce, která se loudá asi dva metry za mnou.

Je fakt, že tolik by ji nikdo nehádal. Vypadala na třináct. Dlouhé havraní vlasy, svázané do ohonu, jiskrné modré oči a drobná ústa ten dojem umocňovali. Kdyby nebyla oblečená do černých, kožených kalhot a koženého korzetu, přes který měla na suk zavázanou košili, vypadala by jak dítě. To, že není, nasvědčovali i zbraně. Meč s dýkou a kuš, kterou měla přehozenou přes rameno spolu s toulcem. Kolem pasu se jí ovíjel bič.

"Kecale, jsem utahaná. Ty se tváříš jako bychom šli chvilku a to jdeme celý den." Zavrčí zničeně.

"Ta vesnice je kousek. Nemůžeš se cárat dva metry za mnou, co kdyby se tu potulovali banditi a rozhodli se, že jsi kousek k unesení?" zeptám se pobaveně.

"To by si mohli zkusit. Neví, na koho narazily," pohodí hlavou.

"To máš pravdu," povzdychnu si.

"Měla bys být jemnější, jinak si nenajdeš ženicha." Popíchnu ji.

"Ženicha si najdu, až zabiji toho černého vlka, co nám zavraždil rodiče." Odsekne.

"Dobře víš, že to naši rodiče nebyli," namítnu.

"Nebyli, ale vychovali nás," propálí mě pohledem.

, Jo a ten večer se nás pokusily prodat do otroctví za mizerných pět tisíc zlatých´ odseknu v duchu. Kdybych ji tohle řekl, nařkla by mě, že si vymýšlím.

Už tak ji nemůžu říct, že já jsem ten vlk, co je zabil. Byla by nemilosrdná. Na to ji znám až moc dobře, za těch šestnáct let.

"Hej, koho to tu máme," ozve se znenadání hrubí hlas a další se dají do smíchu.

Povzdechnu si.

"Já jsem ti to říkal, že máme spěchat," obrátím se vyčítavě na sestru.

"Ta holčina není špatná a ten kluk…. Z toho by se dalo něco vytřískat," pokračuje hlas a z křoví vstoupí banda hrdlořezů a obstoupí nás. Je jich dvacet. Úzkostlivě se mrknu k lesu, kdybych se tam dostal.

"Žádný takový milánku za tebe dostaneme na trhu dost. Ta holčina nám bude dělat společnost po večerech," ozve se znovu.

Podívám se za hlasem. Patří vysokému, tělnatému chlápkovi, s rozježenými vlasy i vousy. Z černých pichlavých očí jde strach. Všimnu si, že černý plášť přidržuje železná spona se znakem vesnice, kam jsme měli namířeno. Byl jsem v ní jednou, s otcem. Nebo spíš s tím, koho jsem za otce považoval. Jak vidno zmýlil jsem se i v té vesnici.

"Tak to jste narazily na špatnou dvojici," zavrčím a rychle, z těžkého vaku, vylovím meč a tasím ho. Vak vyhodím vysoko do koruny, kde se zachytí o silnou větev. Ayumi vytasí svůj meč a stoupne si ke mně zády.

"Podívejme se na to, kuřátka se chtějí bránit," rozchechtá se velitel.

"Hned jim ty meče vezmu," zachechtá se jeden, co stojí po jeho boku a vyrazí k nám. Když je dost blízko, useknu mu hlavu.

"Chlapy na ně. Zabijte je, za vraždu je oběšení," zaječí velitel.

Musím se uchichtnout. Zřejmě jim nedošlo, že oni vlastně taky porušují zákon. Bůh ví, kolik jich zabily, než narazili na nás.

Pár na nás zaútočí. Ty snadno zvládneme a pak začíná řež.

Uskakuji a oháním se mečem, co to dá. Snažím se i dávat pozor na sestřičku. V posledním momentě zablokuji meč, který šel přímo na hlavu. Ayumi se prudce obrátí a, bůh ví, kdy ji stačila vytáhnout, probodne útočníka dýkou. Banditů je čím dál víc. Asi v tom jela celá vesnice.

Začínám ztrácet sílu, nepomáhá mi ani vlčí obratnost. Má naděje, že se z toho dostaneme, je čím dál menší.

"Není to trochu nefér?" utrousí za mnou nějaký hlas a čísi záda se opřou o mé.

Ohlédnu se po sestře.

"O ni se nemusíš bát. Je v tom zběhlejší než ty," řekne hlas pobaveně.

Zavrčím a s novou silou se pustím do bitvy. Díky cizincově pomoci řady útočníků docela prořídnou. Pak mně kdosi podrazí nohy a já spadnu. Nade mnou se prožene šíp, který se zabodne vůdci do krku. Ten zachroptí a spadne. Zbytek, vidíc, že vůdce padl, odhodí zbraně a v panice se rozběhnou do lesa.

Ležím na zemi a silně oddychuji. Pak se ztěžka, za pomocí meče vytáhnu na nohy.

"Neříkal´s náhodou, že ve vesnici budeme v bezpečí?" zeptá se zadýchaně sestra.

"Netušil jsem, že je to loupežnická vesnice. A navíc byl jsem tu před dvěmi lety." Vydechnu ublíženě.

"Děkujeme za pomoc, zvládli bychom to, ale přišel jste včas. Teď, když nás omluvíte, máme naspěch," obrátím se na cizince.

"Myslím, že ne," otočí se ke mně hlava v kápi a pod okrajem blýsknou zelené oči. Chvíli na mě zírají a pak se odvrátí.

"Tak kam půjdeme a jak se jmenujete?" zeptá se.

"Já jsem Ayumi a to je můj bratr Kaito. A jak se jmenuješ ty?" zeptá se sestra.

"Ty nejsi ta, která by se měla ptát," odpoví ji suše cizinec.

"Ty se mě nezeptáš?" obrátí se na mě.

"Nevím, proč bych měl. Za chvíli se stejně rozejdeme." Odseknu a pohodím svou černou hřívou. Mám je kratší než sestra, které sahají takřka k pasu.

Cizincovy oči se zablýsknou smíchem. Nevšímám si ho. Poodejdu a zvrátím hlavu, abych zjistil, kam jsem vyhodil vak. Nikde ho nevidím.

"Nehledáš tohle?" ozve se cizinec.

Otočím se na něj a vidím, že se mu v ruce houpe moje zavazadlo. Chňapnu po něm, ale on pohne rukou a já minu.

"To je můj vak, koukej ho vrátit," rozzlobím se.

"Jsi unavený a do vesnice je to daleko, chvíli ho ponesu." Přehodí si vak přes rameno a vykročí.

"Ty jsi neslyšel? Nikam s námi nejdeš," zařvu.

"A proč ne? Jestli chceš, můžeš jít vlastní cestou, ale já jdu s ním" podrazí mi nohy sestra.

"A co ten černý vlk, co ho chceš zabít?" zeptám se sarkasticky.

"Ten počká. Sám si říkal, že si mám najít manžela" odpoví.

"Já nehledám manželku. Toho, koho jsem hledal, jsem už našel," vloží se do naší hádky cizinec.

Z jeho slov mi přejede mráz po zádech. Špatný pocit z něho zesílí. Jestli se kolem nás bude ochomýtat, může zjistit mé tajemství. A já musím být se sestrou, aby mě jednou nezabila.

Mé jantarové oči zledovatí.

"Už jsem řekl, že s námi nejdeš," upřu je na cizince.

"A já jsem řekla, že jde. Nebudu tě poslouchat jen proto, že je ti sedmnáct. Vyber si, jdeš s námi, nebo jdeš sám." Postaví se mi sestra.

"Jak chceš. Půjde s námi, ale on bude naše zkáza," procedím skrz zuby.

"Hodný bratříček," poplácá mě po tváři.

"Tak se vydáme hledat toho černého vlka." Vykročí zvesela.

Loudám se pomalu za nimi, abych byl co nejdál od cizince, ponořen do vlastních myšlenek.

"Jestli se budeš tak loudat za chvíli ti utečeme." Ozve se přede mnou pobavený, hluboký hlas.

Polekaně vzhlédnu a dívám se přímo, na zahalenou hruď. Pokusím se mu uhnout.

Chytne mě za paži a přitáhne k sobě.

"Vím, kdo jsi. Tvé tajemství uchovám, dokud tvá sestra nepřijde k rozumu. A věř, že tě budu chránit," zašeptá mi do obličeje.

"Nepotřebuji tvou ochranu, dokážu se o sebe postarat."vytrhnu se mu a přidám do kroku, abych dostihnul sestru.

"Stejně tě nepustím z dohledu," zaslechnu ještě.

Otočím se a uvidím ho kousek ode mě. Znovu mi přejede mráz po zádech.

"Nech mě na pokoji," vyhrknu.

"Nemáš naději, ale půjdu na tebe pomalu" zašeptá.

"No tak, kde se touláte?" uslyšíme Ayumi.

"Tvůj bratr byl zraněný, tak jsem ho ošetřil. Bude to v pořádku." Odpoví cizinec.

"Aha. Je ta vesnice daleko?" zeptá se.

"Ještě asi hodinu chůze," odpoví cizinec.

"Tak pohněte, jsem unavená," mávne rukou.

Přidáme do kroku a za hodinu přijdeme do vesnice. Rozhlédnu se a strnu. U jedné chalupy uvidím asi deset klecí. V pěti jsou vlci.

"Nebojte, oni vám neublíží, jsou zranění, tak je tu necháváme uzdravit." Ozve se jeden stařec, který si všimne mého pohledu.

"Místo toho jste je měli zabít," utrousí sestra nepřátelsky.

"Tu jsou vlci ctěni. A zabití vlka, je horší než zabití člověka, aspoň podle našich zákonů. Tak se podle nich řiďte." Řekne nepřátelsky na její adresu.

Já přistoupím k jedné z klecí a až teď si všimnu skoro zahojené rány na boku. Skloním se, abych se na ni lépe podíval. V okamžiku mám mokrou tvář.

"Ale no tak to se dělá?" pokárám ho. Jestli jsem někdy viděl vlčí úsměv, tak to bylo teď.

"Myslím, že se mu líbíš," podotkne pobavený hlas.

Vlk se na něj podívá a pak zpátky ke mně. Z ničeho nic se opře do klece, která se zakymácí. Vycení zuby a zavrčí. Cizinec přistoupí ke mně, položí mi ruku na rameno a pevně se vlkovy podívá do očí. Ten se uklidní a jde do rohu, kde se stočí a zavře oči.

"Měli bychom najít hostinec," podotkne tiše cizinec a sundá mi ruku z ramene. V ten moment začne vlk zrovna vrčet. Cizinec přistoupí ke kleci ze strany, kde leží vlk a něco mu pošeptá. Vlk se uklidní.

"Jak se vůbec jmenuješ?" nevydržím to. Na sobě cítím pobavený pohled vlků.

"Hikaro," odpoví mi.

"Jestli hledáte hostinec, můžu vám jeden doporučit. Je velký a má pěkné pokoje. Simo, doběhni tam, ať nechá dva volné pro návštěvu." Křikne na devítiletého kluka, který se hned rozběhne vyřídit vzkaz.

"Pojďte," pokyne nám.

Jdeme za ním a zavede nás k prostornému hostinci. Hned se mi zalíbí. Jdeme za hostinským. Ten nám předá dva klíče.

"Jsou to jednolůžkové pokoje. Simo, mi říkal, že je chcete," přejede zmateně naši skupinku.

"To je v pořádku," ujistím ho. Budu spát na zemi a sestra na posteli.

"To vážně nevadí," popadne sestra dva klíče a jeden mi podá.

"Hikaro muže spát u mě. Dobrou noc," vyběhne schody, aniž by mi dala čas na odpověď.

Povzdechnu si a popadnu vak, který Hikaro položil.

"Děkujeme za pokoje. Půjdeme si odpočinout. Máme za sebou dlouhou cestu. Dobrou noc." Rozloučím se s hostinským a jdu také do pokoje. Vůbec si nevšimnu, že mě Hikaru následuje. Až když za námi zavře dveře.

"Co tu děláš to je můj pokoj," obořím se na něj.

"Musím tě opravit. To je náš pokoj. Běž si lehnout. Já tě ohlídám." Řekne klidně.

"Já dnes nejdu spát," snažím se ho odradit.

"Aha. Budu tě provázet a měl by sis před tím odpočinout," doporučí mi.

Zvedne ruce a sundá si kápi. A následně plášť.

"Líbím se ti?" postaví se přede mě. Začnu si ho prohlížet.

Vysoká, štíhlá postava, kterou halí černé kožené kalhoty a volná halena stejné barvy. Oválný obličej. Černé vlasy, spadající pod ramena, házely zelenkavé odlesky. V oválné tváři svítily nefritové oči mandlového tvaru. Pod rovným nosem se usmívala plná ústa, která byla stvořena k líbání.

V panice odvrátím hlavu. Nechápu, jak jsem mohl myslet na jeho ústa a na to jak mě líbají.

"Mám se svléknout, abys mě viděl celého?" obejmou mě jeho ruce. Přes tmavou látku cítím jeho pevné svaly.

"Nech mě být! Nic jsem ti neudělal, tak proč mě pronásleduješ?" snažím se vykroutit.

"Protože jsi můj osud," zašeptá a pustí mě.

"Běž si lehnout, na večer si musíš odpočinout." Postrčí mě do postele.

"Nech mě být a běž jinam," zavrčím unaveně.

"Dobře. Dobrou noc," pohladí mě po tváří a odejde.

Poprvé od setkání si odechnu. Opláchnu se v lavoru a jen v kalhotách si lehnu do postele. Za okamžik usnu.

Probudím se až o půlnoci, sevřen v pevném objetí. Pootočím hlavu a uvidím Hikarovu tvář blízko sebe. Opatrně se pokusím vyprostit.

"Už je čas?" zeptá se mě spánkem zastřený hlas.

"Pusť mě," zavrčím. Cítím, jak se pomalu začínám měnit a snažím se to potlačit.

Hikaru rychle vstane a hodí po mě košili. Obléknu ji a vyběhnu ze dveří. Vřítím se do lesa.

Sedím u stolu a snídám. Objednal jsem jídlo i pro sestru a Hikara.

"Dobré ráno. Za nic na světě nepochopím, jak můžeš být tak brzy vzhůru." Zívne sestra.

"To bude tím, že někdo ti musí obstarat snídaní, nebo je všechny povraždíš pohledem," usadím ji.

Věnuje mi vražedný pohled a dá se do jídla. Za sebou uslyším uchichtnutí a vedle mě se usadí Hikaru v černém plášti s kápí na hlavě. Z mého talíře si podá kus chleba a maso.

"Hej…" začnu, než mi v puse přistane kus od každého a já musím kousat, abych se nezadusil.

"Nemel a jez za chvíli musíme vyrazit," doporučí mi.

"To bylo moje," namítnu.

"Aha proto mi to tak chutná," ukousne další kus. Sestra to vše s nevolí sleduje. Po snídani se zvedneme. Já jdu zaplatit nocleh a nabrat zásoby na další cestu. Když vyjdu před hostinec, vidím sestru blízko Hikara. Už z dálky je vidět jeho nezájem, a když přijdu blíž, slyším i jeho slova.

"… nemám o tebe zájem. Už někoho mám, tak si jdi otravovat někoho jiného" odbije ji.

"Řeknu bratříčkovi, ať objedná tři pokoje a v noci za tebou přijdu," zavrní Ayumi.

Zřetelně vidím, jak pod kápí obrátí oči v sloup a lítostivě se na mě podívá.

Vyrazíme. Doufám, že po cestě nenarazíme na loupeživou bandu. Po očku sleduji Ayumi, jak se neustále snaží dostat do blízkosti, stejně jak se Hikaru snaží dostat z její. Dobře se bavím a tak zapomenu na opatrnost, výsledkem se stane další přepadení.

"A heleme se. Máme tu kořist a jak je vidět tak tučnou, soudě podle toho rance, který vlečeš." Zahromuje rudovlasý chlápek velikosti menšího obra.

"To se ti zdá a teď nás pusť. Máme naspěch." Odseknu vztekle. Jsem naštvaný sám na sebe, že jsem nedával pozor.

"Ne tak hr. My tu máme kořist a nemíníme se ji vzdát, že chlapy," zahlaholí na celé okolí.

Je si sám sebou dost jistý.

"Jasně Rudovousi, tyhle ptáčky jen tak nepustíme," zachechtá se hrubě hlas a z lesa vykročí tlupa asi patnácti hromotluků. Postaví se tak, že mám volný přístup k lesu. Okamžitě toho využiji a skočím tam. Co nejrychleji zmizím v podrostu. Za sebou slyším řev.

"Rychle chlapy ať neuteče, tři budou stačit" zaječí vůdce.

,To nejspíš neví s kým má tu čest´pomyslím si a začnu se proměňovat.

"Krucinál, je to vlk zabijte ho, než se promění" zavřeští zděšeně jeden, ale to už jsem proměněný a vrhám se na nejbližšího z nich. Netrvá ani minutu a jsem hotov, pak dlouhými skoky běžím na pomoc těm dvěma.