Ty mi tak něco říkej!!

 

 Sedím v hale a upíjím čaj. Zatracený táta, kdyby dědu donutil, aby nám to pití nedával tak by mě ještě teď netřeštila hlava, včerejší trénink s Arvelem, byla moje smrt a beze srandy. Jeho matka na mě nenechala suchou nit.

"Bré ráno," sedne si vedle mě Ryuu, já ho nenávidím. Zvlášť tu jeho super schopnost rychle se s chlastem vypořádat. Proto po něm jen seknu pohledem.

"Nekoukej na mě, já tě pít nenutil," brání se Ryuu. Nenutil, to je bohužel pravda.

"Měl jsem míň než ty," zasténám.

"Nejsi na tvrdý zvyklý, proto to s tebou tak zamávalo," usoudí Ryuu.

"Mluvíš jako ten největší ochlasta," zahučím.

"Na, po tom by tě hlava měla přestat bolet," podá mi Aion světle modrý prášek, neptám se, co to je a rovnou to spolknu a skutečně po necelé minutě prášek začne zabírat. Vděčně se na Aie podívám.

"Proč jsme měli přijít sem?" pootevřu jedno oko a podívám se na Aie.

"Půjdeš na malinkou exkurzi do nebezpečného světa," pousměje se Aion. Pozvednu obočí, tohle mě fakt zaujme.

"Tam kde jsem byl já?" ožije Ryuu.

"Ani nápad, jak vás znám, tak jsi mu všechno do nejmenších podrobností vykecal. Nic nového by tam nebylo," zavrtí hlavou Aion.

"No dovol, to si myslíš, že jsem taková drbna?" ohradí se Ryuu.

"Jsi stejný jako tvůj otec, takže jsi," degraduje ho Aion. Chudák brácha, vím, že bych se měl cítit taky dotčený, ale prostě to nejde, protože se smíchy držím za břicho. Aion je jediný, kdo ho tak dobře uzemnil, že přestal komunikovat. No díky tomu nemluví ani se mnou.

"To tě už hlava nebolí?" podívá se na mě Ry jako na vraha.

"Ne po tom prášku mě bolet přestala," uculím se.

"Škoda, byl jsi příjemnější, když tě bolela," odtuší brácha.

"Ty jsi na bratra příjemný. Zlatíčko, chceš se někam podívat? Dovedu tě tam a pak se pro tebe stavím," podá se Rise na Ryua.

"Já s vámi nepůjdu?" zeptá se smutně Ryuu.  Zmlknu, je mi ho líto.

"Ne, budeme mít co dělat s Lenem," zavrtí hlavou Rise.

"Ale já bez bratra nepůjdu," postavím si hlavu. V počtu, kdy jeden neviděl svět, který viděl ten druhý, jsme vyrovnaní a já nevidím důvod, proč bych měl skóre zvyšovat. Zvlášť když ho tam nebudu moct vzít kvůli nebezpečí, to bych si na triko fakt nevzal. Ryuu se na mě podívá vděčným pohledem. Už odjakživa mám pocit, že má radši nebezpečné světy. Právě jsem přečetl ostrov kanibalů a můžu vám říct, ježili se mi chlupy na těle.

"Lene měj rozum," zamračí se na mě Aion.

"Mám. Jak znám bráchu, tak by se tam vydal na vlastní pěst, při nejlepším by se ztratil v nových chodbách a při nejhorším v tom světě. Navíc by to ještě neohlásil a bylo by to v době, kdy jsem šel za Arvelem a jak jste pochopili, tak tam bývám celý dny. Takže byste ho včas nenašli," předložím protiargument, na který se nezmůžou. Jen se podívají na Ryua, který předvede ten nejnevinnější pohled, pod kterým vystrkují růžky čertíci. Znám ho až moc dobře.

"To bys neudělal, že ne," ujišťuje se jeden bělovlasý strážce.

"Kdo ví, možná ano, možná ne," uculí se brácha. Podle tónu jednoznačně uhodnu, že udělal.

"Co vy jste za dvojku," nevěřícně vydechne Aion.

"Nenavážej se do mých synů, buď tak laskavý," zavrčí táta, který sejde dolů s Drysem v patách. Ten naopak vypadá až moc spokojeně. Copak se mezi nimi stalo? Zvlášť když táta vypadá trochu pocuchaný. Zvědavě na sebe s bratrem jukneme.

"Jo tak tu máme problémek Deirone," zavrčí Aion.

"Jaký?" zeptá se táta, co nejklidněji a snaží se co nejdál dostat od Dryseho. Ten se jen tak nedá a stáhne si ho k sobě.

"Že by se muckovali?" nakloní se ke mně brácha.

"Vypadá to tak, zvláště táta vypadá poněkud pomačkaně," zavrním k Ryuovi, který vyprskne smíchy.

"Tak všichni?" objeví se u skupinky velitel a všichni se k němu obrátí.

"Menší problém, ti dva od sebe nechtějí, Len má podezření, že by tam Ryuu šel na vlastní pěst," hlásí bělovlasý.

"Hmm, tak to vyřešíme jinak. Dryse, vem si Ryua a jděte k páté skupině, dám vám úkol v Aldevii a teď váš úkol," otočí se na nás. Otráveně se na něho podívám, právě nám znemožnil koukat na páreček táta Dryse poněkud zblízka.

"Děje se něco?" všimne si mého pohledu. Okamžitě se tvářím jako neviňátko.

"Nic, coby?" nechápavě se na něho podívám. Velitel si mě chviličku zpytavě prohlíží a pak jukne na tátu, teprve pak mu to dojde a dost podezřele mu zacukají koutka. Zhluboka se nadechne, vysvětlí nám misi a můžeme jít. Ke své smůle jsem ho moc neposlouchal.

"Máme dovést zajatce?" podívám se na černovlasého strážce vedle mě.

"Ne máme jen zkontrolovat, jestli tam někdo nechytá nebezpečná zvířata. Když ty pytláky chytíme, máme je dovést," vysvětlí mi.

"Aha," pokývnu hlavou a mrknu na Aiona, přistiženě uhne očima. Je nenápadný jako vlk v rouše beránčím. Jen doufám, že nezačne s přednáškou. Vedle mě docela klidně běží suryko.

"Musíš tu bestii tahat všude sebou?" zavrčí Aion nepřátelsky.

"Já ho netahám, to on se rozhodl, že půjde se mnou,"pokrčím rameny. Těžko za to můžu že.

"Ještě mi řekni, že jsi to pojmenoval," šlehne po mě pohledem.

"Jmenuje se Kraken," odtuším. Nějak si začínám na ty jeho nálady zvykat a už mě tak moc nevytáčejí, proto i teď v klidu přejdu vzteklé cuknutí oka. Aion to dál nerozebírá a vede mě k jedné z chodeb, čím víc jsme blíž, tím více si všímám napětí, které začíná panovat ve skupince. Dokonce i táta viditelně znervózní.

"Lene, drž se u mě nebo u některého ze strážců, nevzdaluj se od nás na krok jasné?" sekne po mě pohledem. Tváří se tak vážně, že jen polknu a kývnu. Jen co se dostaneme k východu, zarazí mě vybělené předměty před vchodem, na některých je i něco, co z nich visí. Dodám si odvahy a dotknu se toho. Hned zhnuseně odskočím, dotknul jsem se spáleného masa.

"Co to je?" zeptám se zděšeně.

"Kdysi to byl nejspíš jeden z obyvatelů a hledal úkryt před kyselinovou bouří," odtuší bělovlasý strážce a pevně si stáhne hlasy k hlavě. Ostatní udělají totéž.

"Já tam nejdu," kniknu a udělám krok zpátky. Tohle mně stačí víc než dost.

"Tu tě nechat nemůžeme, pokud se nás budeš držet a našich pokynů, nic ti nehrozí. Jen si dávej sakra pozor, před vším co se hýbe, většina ústních slin tvoří koncentrovaná kyselina chlorovodíková, tak si dávej pozor před jakýmkoliv plivancem," podívá se na mě Aion.

"Proč mám pocit, že vyžeru všechno nejhorší," zaskuhrám a zatoužím po Ryuově nebezpečném světě.

"To nejsi sám, navlékni si tohle," podá mě jiný strážce silné rukavice a ještě jedny boty z divné kůže. Jaká je to kůže?" zeptám se a nevleču si boty.

"Dračí. Zjistili jsme, že chrání nejlíp," odpoví táta. Zarazím se.

"Nejsou z mláďat," ujistím se.

"Ne ti mají kůži strašně jemnou. Kůži bereme jen drakům, co mají sedm tisíc let a víc, je jako brnění. Samozřejmě těm, co umřeli v souboji," uklidní mě táta. Fakt hezky se to poslouchá! Podívám se na kostry a pak si s povzdechem natáhnu boty, jejíž vrch mě sahá vysoko na stehna a rukavice. Jejich konce mám skoro u ramene a připadám si fakt divně. Trochu mě uklidní, že ostatní vypadají stejně nemožně. Ai přeze mě ještě přehodí plášť strážců. Je těžký a strukturou připomíná spíš nějaký silný štít než látku.

"Sluší ti," poznamená táta. Ai se na mě jen pousměje a dá pokyn k odchodu. Jen co vystrčíme nos, musíme se stáhnout, protože kolem východu se objeví několik zvířat a od pohledu nejsou přátelsky naladěni.

"Asi jsme přišli pozdě," okomentuji to.

"Kdybychom přišli pozdě, byli by v chodbách," odtuší Aion a znovu se vydá ven. Držím se u něj a před nás se postaví suryko. Chvíli vydává nějakou škálu zvuků a zvířata uklidní.

"Tak jdeme, rozhodně by nám ušetřili práci, kdyby nám řekli, kde ty pytláci jsou," zabručí za mnou jeden strážce a vyrazí ven.

"Lene, drž se u mě nebo u Aiona. Zatraceně, kdybych jen tušil, že tu narazíme na pytláky, tak tě nechám jít s Ryuem," zavrčí za mnou táta. Aion proslov nekomentuje a o chvíli později se vnoříme do divného lesa. Co je ten les zač, poznám v momentě, kdy se mi kolem krku něco ovine. Jen s pomocí Aiona, který jde jen krok ode mě, se z podivné haluze vymotám. Hned mi prohlídne krk a vytrhne mi podivný trn.

"Krvesajka, moc přátelský strom, který tě pustí hned, jak tě zbaví krve. Dej si pozor na takové štětiny, co vykukují z podrostu, fungují na stejné bázi jako pavoučí síť," upozorní mě.

"Díky, že jsi mě informoval tak pozdě," poděkuji mu ironicky. Rychle dohoním skupinu a dávám pozor na nohy, co chvíli se otočím po Aionovi a nakonec ho vezmu za ruku. Nechci ho ztratit. Kupodivu se tomu nebrání. Jeden strážce vztyčí ruku a ostatní ztuhnou. Po chvíli uslyšíme kroky.

"Za stromy a ticho. Lene, bezpečné jsou ty, které nemají takovou lesklou kůru," sykne táta. Do ostatních jako když střelí, rozhlédnu se a za jeden strom skočím. Má zvrásněnou téměř černou kůru a je popraskaný. Ozve se cvrček. Táta, nejspíš neví, kde jsem. Napodobím ho také a mrknu se směrem, odkud se ozval. Vykouknou na mě tátovi oči, které se vzápětí vytřeští. Nejspíš bych se neměl otáčet, ale zvědavost mi rozhodně nedá, vzápětí lituji, že jsem to udělal. Na mě hledí ten nejhnusnější a největší pavouk, jaký může existovat v některém světě. Dobře je menší než tarantule obrovská, která může měřit i dvacet centimetrů, ale patnáct ten obr rozhodně má. Nehrozivější jsou na něm dva páry kusadel, které jsou vystrčeny ven a jestli se nemýlím, z jednoho páru kape buď jed, nebo kyselina. Dál jsou to oči, ne ty malé jednoduché, které má na přední straně pět párů, jako každý normální pavouk, ale ty co má na kulatém zadečku. Jsou to oči složité jako u člověka poskládané do čtyřcípé hvězdy a každé to oko má jinou barvu. Mám co dělat, abych nezařval a nezačal ustupovat, což by asi byla největší chyba. Ze všech sil se pokusím zachovat chladnou hlavu a rozhlédnu se kolem. Přímo za mnou si všimnu dvou silných vláken, kdybych couval, tak do nich přímo narazím a nejspíš spustím alarm. Podívám se po zemi a pomalu se z pasti začnu sunout, pěkně milimetr po milimetru.

Kousek od sebe zahlédnu Aiona, není daleko jako táta a nejsou tam vlákna, tedy aspoň je nevidí. Zděšeně na mě kouká přes rameno, pak se pootočí a naviguje mě, dokud se z dosahu vláken nedostanu. Pak se hned k němu vrhnu. Obejme mě a posadí tak, aby mohl kdykoliv bez nebezpečí, že se přerazí vyběhnout.

"To snad ani není možné Lene, když se nespřáhneš s bestiemi, tak jim vlezeš přímo do pelechu. Máš víc štěstí než rozumu, že tohle bylo sotva vylíhlé mládě a nevědělo, co dělat. Už takhle malí mají v sobě tolik jedu, že by ta potvora vymýtila stádo mamutů," zavrčí mi do ucha.

"Neříkej mi, že tohle je sotva vylíhlé mládě," otřesu se.

"Jestli chceš, jak půjdeme domů, tak ti ukážu jeho matku. Bude dobře viditelná, tyhle mrchy dorůstají kolem jednoho nebo jednoho a půl metru," ušklíbne se Aion.

"Díky, myslím, že si tu zkušenost odpustím," polknu. Ne že bych trpěl arachnofóbií, tyhle potvory klidně vezmu do ruky, ale exemplář, který by klidně skolil člověka, si radši budu držet dál od těla!

"Je to tu jako v zemi obrů," zabručím.

"To není, v zemi obrů se zmenšujeme my, protože jsme cizinci, tady do takové velikosti dorůstají normálně. Jen doufám, že nepotkáme kališníky," zabručí. Než se stačím zeptat, co jsou zač, objeví se něco mezi člověkem a skřetem, pečlivě se rozhlídne a zmizí. Soudím z rychlého pohledu, že měří maximálně metr deset, i když jsou malí, jsou svalnatí a dlouhé lopuchovité uši jim zaručují dobrou slyšitelnost. Nejspíš byla rychlá obhlídka úspěšná, protože se objeví celá skupina těchto skřetů. Je jich asi šest a každá dvojice mezi sebou nesou pytel, který sebou mrská. Vedle mě se objeví Kraken a je připravený zaútočit, jakmile k tomu bude dán pokyn. Ai do mě drcne a do ruky mi dá dýku.

"Odvedeme pozornost, ty se snaž co nejrychleji rozpárat pytle. Dej si pozor, někde můžou být zálohy," špitne mi do ucha. Kývnu, že rozumím a vezmu si zbraň. Čekání je strašně neúnosné, jdou hodně pomalu. V momentě, kdy je poslední dvojice u nás, zazní hvizd a Aion se vymrští. Na nic nečekám a následuji ho. Zatím co se Kraken postará o překvapenou dvojici, já rozříznu pytel tak, aby mohlo to, co je vevnitř bezpečně vylézt. Z pytle se bleskově vynoří dráp a sekne po mě, bohužel, nejsem dost rychlý, tak mě zraní. Nevšímám si toho a skočím k dalšímu pytli, u kterého jsem trochu obratnější.

Poslední dvojice pustí pytel a jeden z těch skřetů ho začne táhnout pryč, nemám čas na to upozorňovat strážce a pustím se za ním, vůbec nekoukám, kam šlapu. Párkrát mě bokem strhne na poslední chvíli Kraken, takže trnité větvě, které chytají vetřelce, přeletí nade mnou nebo mimo mě.

Zatraceně, jak to, že jsem toho tajtrlíčka ještě nechytil?! Neříkejte mi, že je tak rychlý?! Za chvíli vyletím z lesa a odhalím záhadu. Bylo jich tu víc, a když jsem jim rozpáral ty dva pytle, snažili se zachránit aspoň ten jeden, který táhli tři. Proto to měli lehčí. Právě se ten pytel snaží vytáhnout na jakousi káru. Jeden si mě všimne a vrhne se na mě, vpadne přímo do štětin a trnité větve hned zareagují a omotají skřeta, který zmizí v korunách. Rychle oběhnu strniště a vrhnu se na dalšího, kterého se mi nedaří zneškodnit, musí mi pomoct Kraken. Poslední se dá na útěk, nohou se propadne do písčiny, kolem které jsem proběhnul, je jich tu několik. V dalším momentě se propadne a je slyšet jen jeho zděšený řev. Rozpárám pytel a uhnu chumlu divných zvířat, která se vyhnou písčitým polím a zmizí v lese. Zvednu se a začnu se vracet, skřet využil příležitosti a zmizel. Nejspíš mdloby jen předstíral.

Já se spolehnu na instinkt Krakena, který mě dovede na mýtinu.

"Kde jsi byl?" otočí se na mě strážce. Mají čtyři zajatce. Řeknu jim události a oni kývnou.

"Ukážeš mi tu díru, kterou zmizeli, je možné, že je to další průchod," otočí se na mě bělovlasý strážce. Odvedu ho tam spolu s tátou a dvěma dalšíma., který to prozkoumají a pak zavalí.

"Vede to do chodeb," poznamená táta. Jiný, už to hlásí.

"Dobře, vrátíme se, tady jsme už skončili," ozve se bělovlasý.

"Aione, k těm dírám nechoď, jsou v nich vrubouni," varuje mého manžela táta. Otočím se právě v momentě, kdy se Aion ušklíbne a naschvál stoupne do písčitého kruhu, který se pod ním proboří. Táta s ostatními strážci zaklejí a vrhnou se mu na pomoc. Bojují dost dlouho, než Aiona dostanou ven s krvavou nohou, jak se do něj něco zakouslo. Radši to nekomentuji a jdu za nimi do chodeb a pak dál na ošetřovnu. Skřety táhnou za námi a rovnou je odvlečou dozadu.

Táta s bělovlasým Aiona odtáhnou na ošetřovnu. Všimnu si, že tam jsou už dva strážci z naší skupiny.

"Rukavice a boty dolů, svléknout do půl těla," obrátí se na mě jeden zdravotní. Poslechnu ho, ale mám menší problémy s pravou rukou. S ní mi pomůžou, a pod košilí se objeví dlouhý krvavý škrábanec, rukavice mě ochránila od většího zranění.

"Není to tak zlé," oddechne si ošetřovatel a během chvíle se mi o škrábanec postará, ještě mi okoukne starší zranění od arycha. Nevím, co na to sestehování použili, ale rána je téměř pryč a stehy prakticky nejsou vidět. Ošetřovatel se pousměje a zbytek stehů povytahuje.

"Tak a hotovo," pustí mi ruku. Seskočím z lůžka a jdu se podívat na Aiona, kterému sešívají nohu.

"Jak na tom jsi?" zeptám si ho. Podívá se na mě jako na vraha.

"Lene, co jsem ti říkal?! Že se nevzdálíš od ostatních strážců? Ty si myslíš, že jsem to říkal jen tak!" vyjede na mě. Ve vteřině se ve mně vzedme vztek. Já tu nejsem ten idiot, kdo i přes varování stoupne do nějaké nory a skoro se nechá sežrat! I když upřímně, líbí se mi, že má o mě takový strach.

"Ty mi tak něco říkej, ty idiote! Já jsem docela v pohodě a rozhodně nejsem takový blbec, abych si ověřoval pravdivost, že v těch písčitých oázách jsou nějaké stvůry, které by mě v klidu mohli posnídat! Napřed začni používat mozek a teprve pak se starej o ostatní!" zaječím na něho a vyrazím z ošetřovny. Za mnou se nese tichý smích.

"Blbec, pakůň idiotský, dement, ignorant..." snažím se za zběsilého pochodu, do síně přijít na co nejhorší nadávku která by mu sedla.

"Co Ai, je v pořádku?" obrátí se na mě bělovlasý strážce. Vrátím mu plášť, rukavice i boty a podívám se na něho.

"Jediné, co mu chybí je mozek, nemáte svět, kde by se dal sehnat náhradní? A prosím takový, který by nemohl ignorovat," podívám se na bělovlasého strážce, který na mě vytřeští oči a začne se smát.

"Já myslel, že Aion mozek má," ozve se udiveně velitel.

"Jo, jednu buňku v celé mozkovně, která tam zdechá hlady a strachem, ta mu moc dlouho nevydrží," ujistím ho jízlivě. Velitelovi nezadržitelně začnou cukat koutka, zatímco táta se rozesměje naplno.

"Byl jsi odhalen Aione," podívá se táta za moje rameno. Zděšeně se otočím na Aiona, kterému kupodivu cukají koutka jako veliteli.

"Jo to pozoruji a to jsem si myslel, že to před ním utajím!" zaúpí Aion. Tentokrát je na mě, abych vytřeštil oči. Aion má smysl pro humor?!