"Ty to myslíš vážně!" uslyším jekot, až v pokoji kde si právě dobaluji věci.

"To si myslíš, že jsem mluvil do větru?" odstřelím odpověď zpátky.

"Skutečně si myslíš, že po tom cos mi provedl nad tím jen tak mávnu rukou a budu dělat, že se nic nestalo? Já myslel, že mě znáš až moc dobře, abys věděl, že to nemám v povaze," dodám s drzým úsměškem, když sejdu dolů.

"Jo to jsem si myslel," zabručí potichu pod vousy, abych to neslyšel, má smůlu, sluch mám dokonalý, když tvrdě nespím.

"Co když ti to nedovolím?" zkouší to po dobrém.

"Ty mě máš za takového idiota nebo zkoušíš, co vydržím?" zeptám se udiveně.

Z vrchu dolehne hlasité sténání a táta jen zbrunátní. To, že ti dva spolu spí, se dozvěděl hned, jak jsme se vrátily. Jak?

Jednou přišel domů o něco dřív a našel je přesně jako já před pěti měsíci. Přímo v tom nejlepším. Nebo spíš našel Patrika, jak leží na Alexovy a snaží se s něho sundat košili. Ten výraz byl k popukání, jestli jsem takhle vypadal já tak se nedivím, že ze mě měli srandu. Sice se snažil o to je rozdělit, ale po tom co ho Patrik, ne příliš šetrně, vypakoval ze dveří s dodatkem

, Ty nám do toho mluvit nebudeš´si to rozmyslel a snažil se to ignorovat. Bráchové mi nevědomky dali další zbraň.

"Jsem tvůj otec a ty mě musíš poslouchat!" snaží se jít na mě s autoritou.

"A od které doby? Co jsi mě snažil prodat nebo co jsi zjistil, že mám víc peněz než ty," zjišťuji ironicky.

"Já na tebe pošlu sociálku" snaží se mě vydírat.

"Jistě jen nevím, jak se budou tvářit na to, že jsi mě chtěl prodat za barák. Nebo spíš na to, že bráchové spolu spí," zlomyslně mu vrátím stejnou mincí.

Na to nemá odpověď, tak se vytočí na patě a třískne vchodovými dveřmi. Pokrčím rameny. Jde do hospody jak má poslední dobou ve zvyku.

Vyběhnu nahoru a kopnu do jejích dveří. Křiknu na ně, že šel do hospody a já jedu k sobě i s kufry. Zahučí něco neidentifikovatelného, co radši ani neluštím, a s posledním kufrem v ruce sejdu dolů. Před vchodem už na mě čeká taxík a společně naložíme kufry. Poté nasednu a nechám se odvézt na svou novou adresu.

Doma rychle vybalím kufry, které schovám.

, Ještě nakoupit a je hotovo´pomyslím si spokojeně. Za týden začíná škola, kam se fakt těším. Nastupuji na Pedagogickou školu obor Informatika a Tělocvik možná si přidám i matiku docela mě baví. Třetí si můžeme přidat i na začátku roku.

Jak jsem se těšil, že z domu vypadnu tak teď se proklínám. Mám teď dost času přemýšlet. Pořád se mi hlavou honí začátek léta a jeho události. Je to k zešílení. Pořád mám před očima jeho tvář i jeho smutný pohled, když jsem odjížděl.

Za další tři dny, kdy ho nemůžu dostat z hlavy a konečně si uvědomím, proč mi chybí, se rozhodnu. Musím ho znovu vidět. Určitě na něho přestanu myslet, když ho znovu uvidím.

Nasednu na autobus, který míří na jih Moravského krasu. K letohrádku se dostanu kolem druhé odpoledne a tam mě čeká šok. Nejenže pan Kasado tam není, ale dozvím se, že letohrádek prodal a vrátil se do Japonska.

Domů se vrátím ve špatné náladě, která se mi ještě zhorší, když uvidím Alexe, jak se opírá o zeď nedaleko dveří.

"Co tu děláš?" vyštěknu na něj nepřátelsky.

"Hledal tě," pokyne bradou na druhou stranu chodby a odejde.

Podívám se tím směrem a spadne mi brada. Stojí tam Saito a ve tváři má ustaraný výraz. Pozvu ho dál.

"Proč jste přišel?" zeptám se ho, když sedíme v obýváku u čaje.

"Jde o Eyese." Jde přímo k věci.

"Věř mi, kdyby to nebylo vážné tak mě v životě nevidíš, ale z tohohle ho můžeš dostat jen ty. Jde o to, že od té doby co jsi odjel, tak nepromluvil, jí jen z donucení a to ho musíme citově vydírat. Chodí od ničeho k ničemu nebo naopak sedí a nic ho z letargie nedostane. Nevšímá si Kira, nemá zájem o koně, sport, zkrátka o nic." Povzdechne si.

" Nevíme co dělat. Ze začátku jsme si mysleli, že to přejde, ale spíš se to zhoršovalo. Teď to došlo do takového stádia, že pokud se to do týdne nezlepší, budeme ho muset hospitalizovat v psychiatrické léčebně. My sním nic nesvedeme."

Sedím úplně zkoprněle. Tohle jsem nečekal. Myslel jsem, že ho poslal Eyes, ale tohle…?

"Víš, kde jsem dnes byl Saito?"promluvím po chvíli tiše.

Tázavě se na mě podívá a zavrtí hlavou.

"Jel jsem na letohrádek Azdecky. Chtěl jsem ho vidět a ujistit se, že k němu nic necítím. Ale nebyl tam a letohrádek byl prodán. Tak jsem odjel. Nevím, co k němu cítím a nikdy se to nechci dozvědět. Je mi líto"domluvím tiše. Je mi líto, že tu naději, kterou jsem viděl v očích, musím uhasit.

"Rozumím, škoda, že to vidíte takhle. Mohli jste být šťastní, ale vaše rozhodnutí vám vymlouvat nebudu. Kdybyste si to rozmyslel, tak odjíždím zítra v šestnáct hodin z Ruzyně. Budu vás čekat. Jestli tam přijdete, budu vědět, že ho máte aspoň trochu rád. Pro případ, že byste nepřišel, nevyčítejte si to a sbohem," s tím položí letenku na stolek a zvedne se k odchodu.

"Počkejte, jak jste mě našel?" zarazím ho ještě.

"Znal jsem adresu vašeho otce. Když jsem tam přišel, bylo mi řečeno, že už tam nebydlíte a vaši adresu neznal. Věděli to jen vaši bratři. Váš bratr…?"

"Alex" pomůžu mu.

"Alex mi nabídl, že mě sem dovede. Říkal něco v tom smyslu, že jste se změnil. Když jsem vás viděl, dal jsem mu za pravdu a začal jsem doufat. Bohužel… No nebudu vás tím zatěžovat. Víte kde mě najít, kdybyste si to rozmyslel." Za chvíli se za ním zavřou dveře.

Já sedím na gauči ještě pár hodin, než se definitivně rozhodnu.

Stojím na letišti v Praze a rozhlížím se kolem, jestli neuvidím Saita.

"Takže jste přišel" ozve se za mnou známý hlas.

Otočím se. Stojí za mnou s lehkým úsměvem na tváři. Je vidět, že se mu ulevilo.

Za chvíli hlásí náš odlet.

"Proč jste přišel?" zeptá se, když už sedíme na sedadlech.

"Vždycky jsem chtěl vidět Japonsko a nakonec jsem se rozhodl, že se tam přestěhuji a studovat budu tam. A když jsem dostal letenku, bylo by škoda ji nechat propadnout, nemyslíte?" řeknu nenuceně.

"Aha."odtuší.

Mám nepříjemný pocit, že mi vidí i do žaludku. A podle jeho úsměvu to tak bude. Nikomu nechci přiznat, že jsem se do něj zamiloval, ani sám sobě.

V Japonsku na nás čeká auto, které nás zaveze před jeho dům.

"To sem si mohl myslet," pronesu, když se dívám na patrový dům v tradičním japonském stylu.

Za sebou uslyším tichý smích a Saito mě odvede dovnitř. Jen vejdu, ocitnu se v objetí pana Kasado.

"Díky, že jsi přišel. My si s ním vážně nevíme rady," oddychne si.

"Ani se nedivím, že jste to věděl," s povzdechem se ozve Saito.

"Tak to se asi nebudeš divit, že vím, že posloucháte především Eyese a moje přání splníte, až když to odsouhlasí," zabručí pro sebe.

Sklidí udivený pohled Saita, ale moudře se k tomu nevyjadřuje.

"Kde je?" zeptám se. Musím ho vidět.

"Ve svém pokoji. Zavedu vás tam," ozve se Saito.

Jde přede mnou po schodech a pak chodbou, kde se zastaví před jedním pokojem. Připadám si jako posledně. Ale teď je to jiné, jdu za ním o svoji vůli.

Saito otevře dveře, strčí mě dovnitř, zavře a já uslyším klapnutí zámku. On nás tu zamkl!

"Jděte pryč. Chci být sám," ozve se neslyšné zašeptání.

"To bych moc rád, ale zamkli nás," odpovím mu.

Zakryje si uši a po tváři mu začnou stékat slzy.

"Proč jsem se do tebe musel zamilovat Marku? Proč pořád slyším tvůj hlas? Proč jsi odjel?" vzlyká.

"Protože jsem byl natvrdlý pitomec," odpovím sebekriticky.

Nevěřícně zvednu hlavu.

,To přece není pravda, vždyť tam zůstal´projde mi hlavou. Pohlédnu ke dveřím.

Stojí tam opřený o dveře, na tváři typický úšklebek, který se mi vždycky líbil, a z očí mu tečou slzy.

Dívám se, jak zvedá hlavu a otáčí ji ke mně. Při pohledu na něj mě vyhrknou z očí slzy. Tolik se změnil.

Rozcuchané vlasy mu spadají na ramena, vyhaslí pohled a tak vyhublí, že bych si ho spletl s kostrou.

Pomalu vstane a přejde ke mně. Dotkne se mé tváře, nejspíš vůbec nevěří, že tu jsem. Pak mě prudce obejme

"Už mě neopouštěj. Nikdy už mě neopouštěj," mumlá potichu pořád dokola.

"Neopustím tě. Byl jsem blbec, když jsem odjel,"odpovím a trošku ho odstrčím, abych si ho prohlídl.

"Nejdřív tě, ale musím vykrmit. Nechci objímat kostru, měl bych modřiny"zabručím.

Uslyším tichý smích. Přitáhnu si ho zpátky, abych ho políbil, když v tom někdo rozrazí dveře.

Saito. V ruce drží klíč a za ním vykukuje pan Kasado. Podívám se na Eyese a na chvíli ho pustím. S roztomilým úsměvem, před kterým by utekla kobra, vytrhnu klíč ze Saitových rukou, vystrčím je za dveře, kterými následně třísknu a zamknu zevnitř. Následné bouchání ignoruji.

Přitáhnu si Eyese do náruče a konečně mu dám první polibek z mnoha.