Sedím ve stříbrné oktávii, která si to míří směrem k letohrádku Azdecky. Neříkám je to nádherné místo. Sám letohrádek pochází patnáctého století, je to vážně architektonický skvost. Zasazen je snad do ráje. Velký, travnatý park, jehož cestičky jsou lemovány záhony růží, aster, jiřin, nevěstiných závojů a jiných pro mě neznámých květin. Celý park i letohrádek je obehnán hustým lesem.

Táta si to místo hned zamiloval. Chtěl se domluvit s majitelem, ale ten nechtěl prodat a teď se ode mě očekává, že budu nevěsta, no vlastně ženich.

Na zadním sedadle, kde sedím, je trochu těsno. Z jedné strany je můj mladší bratr Alex, pak sedím já a z druhé strany starší Patrik.

Já se jmenuji Marek Koutný a právě jedu vstříc přímo hororovému osudu.

"Tati, to snad nemyslíš vážně," snažím se ho snad po sté přivést k rozumu. "Je pravda, že ten letohrádek je nádherný, ale přece to nemůžeš udělat. Je to jen budova."

"Prosím tě mlč už. Stejně tím nic nezměníš a navíc je to tvá povinnost!" rozčílí se táta.

Co táta, ten by něco takového nikdy neudělal.

"Jaká povinnost?" vyjeknu.

"Je mi šestnáct a otroctví bylo zrušeno někdy v devátém století!"

"Víš, jak to bylo v té pohádce, no té… To je jedno. S korunou jenž byla vložena na tvou hlavu, byla vložena i povinnost na tvá bedra. Nebo tak nějak," spokojeně zanotuje ze známé pohádky.

Obrátím oči v sloup, praštím sebou do sedačky a zakryji si tvář rukama.

"Jo tak nějak to tam bylo, jenže to byl princ, navíc to byl jediný syn a jel si brát princeznu, tedy holku. A víš, za kým mě to vezeš?" zeptám se zničeně.

"Jo vím,"zabručí.

"Tak opakuji ti to po tisící, že ten princ si bral holku, ale on je kluk!" zakřičím hystericky.

Vedle mě se ozve smích.

,Páni se baví´pomyslím si jedovatě.

"A co ti to vadí? Já mu ukázal fotku vás tří a on si vybral tebe," nechápe.

"Ani nevíš, jak ti závidím. Kdyby o mě zavadil pohledem, ležím mu u nohou," zasní se Patrik.

"Ale ty jsi gay. Já jsem na holky!" ohradím se.

"A víš to určitě? Doteď jsi s žádnou nechodil," ozve se Alex a střelí vražedným pohledem po Patrikovy.

No jo ti dva se hledali, až se našli. Vlastně se nemuseli až tak dlouho hledat. Jsou to bráchové a milenci.

Když jsem to zjistil, byl to vážně šok.

Jen si to představte! Jdete si pro něco, co nutně potřebujete, k bráchovi do pokoje a tam přistihnete oba dva v tom nejlepším.

Já z toho byl tak šokovaný, že jsem se celý měsíc budil s noční můrou a pokrytý studeným potem o půlnoci. Od té doby raději klepu. A ti dva z toho mají srandu do teď.

Ale co se stalo.

Pan Kasado, tak se vlastník zámečku jmenuje, se jednou před mým otcem zmínil, že jeho syn by si rád našel sémého a docela rád by se letohrádku zbavil.

A milý tatínek, koumák nad koumáky, se toho hned chytil a nabídl syna za letohrádek. Ne že by otec peníze neměl, ale pan Kasado je odmítl. Hned se kasal fotkami a pan Kasado dal zavolat svého patnáctiletého syna. Prý jsem mu hned padl do oka a nechtěl se mě vzdát. Dokonce si zabavil jednu mou fotografii. Taková drzost.

No jo se svými černohnědými, delšími, hustými vlasy, modrošedými oči, rovným nosem a s plnými ústy v symetricky oválném obličeji. Vysokou 175cm vysokou, vypracovanou postavou z posilovny a s různých spotů, bych se nedivil, kdybych se líbil holce, ale klukovi?!

Na sobě mám černou, přiléhavou košili, černé kalhoty a na nohou sportovní boty. Já bych si vybral něco jiného, ale všechno ostatní záhadně zmizelo.

"Tati, potřebuji na záchod," zkusím to jinak. Snad se mi podaří utéct.

Hodí do zrcátka pohled, To ti tak uvěřím. Pustím tě z dohledu a ty utečeš´. Jo přesně to jsem měl v úmyslu.

"Za chvíli jsme tam. To už vydržíš," odpoví.

"Za chvíli? Za jakou chvílí?!" zpanikařím.

"Už jen pět minut. Za chvíli se setkáš se svým uke," dodá spokojeně.

,Tak to je v háji, propásl jsem to´chytím se za hlavu. Ale to už zastavujeme před vchodem do budovy.

Na schodech čeká celý uvítací výbor. A pod schody bodyguardi se cvičenými psy. Převažují němečtí ovčáci, ale zahlédnu i dobrmany a rotvajlery. Těch psů je třináct, nemám naději.

Otec a bráchové už vystoupili a čeká se jen na mě.

K autu přistoupí bodyguard se psem, který si mě hned očuchá.

Nedá se nic dělat a tak vystoupím. Rovnou se rozhlédnu po nejbližší únikové cestě. Všimne si toho a s úsměškem řekne, tak abych to slyšel jen já.

"To bych nedoporučoval. Tenhle pes vycítí tvůj pach na pět set metrů a navíc je vůdce smečky. Jo a zmínil jsem se, že patří Eyesovi?" zeptá se nevinně.

Podívám se po něm, tu poslední větu jsem nepochopil, ale i tak ve mně zatrne. Zvlášť, když mě kolem zápěstí, nenápadně zacvakne náramek s detektorem pohybu.

"Pánové vás očekávají v salonku," dodá ke zbytku rodiny.

Zavede nás dovnitř. Hned ve vstupní hale strnu ohromením, ale rozhlédnout se nemůžu, protože hned míří k jedněm ze šesti dveří a jakmile se zastavím, tak psisko hned obrátí hlavu, jestli nechci utéct. Je to beznadějné. Náramku bych se dokázal zbavit, ale toho hlídače asi ne. Mám nejasný pocit, že na mě dá hodně velký pozor.

Bodyguard se zastaví před jedněmi dveřmi a pátravě se na mě podívá. Podle toho jak hodí očima po mích příbuzných, pochopím, že jak odejdou, bude se mnou mluvit. Z nějakého důvodu to nechce probírat před nimi.

Otevře dveře a pokyne nám, abychom vešli. Sám vejde až po mě jelikož jdu poslední.

Ohromeně se rozhlédnu. Ocitneme se asi v pracovně, ale v jaké. Tři stěny zabírají těžké, mahagonové police, vysoké až ke stropu, jsou plné knih. Jen narychlo přeběhnu pár polic. Už z toho, co vidím, usoudím, že se jedná o různé žánry. Perský, světlý koberec zabírá střed místnosti. Na něm stojí těžký stůl z téhož materiálu jako police. Vzhledem k tomu, že na něm nestojí počítač, usoudím, že se jedná o knihovnu a ne o pracovnu jak jsem se zprvu domníval. Víc nábytku zde není.

Za stolem sedí muž kolem čtyřicítky. Černé, krátké vlasy jsou sčesané dozadu a potrhují přísnost úzkého obličeje, který naznačují pichlavé, přivřené oči, ostrý nos a úzká sevřená ústa.

Vše naznačuje, že je zvyklí rozkazovat. Oblečen je do tmavě šedého obleku s úzkým proužkem a černou košilí.

Uslyším zalapání po dechu a svůj pohled přenesu k oknu, o které se opírá jen o trochu menší kluk, než jsem já. Sahá mi tak po bradu. Podle postavy soudím, že buď tráví čas v posilovně, nebo hodně času venku. Hnědé vlasy má delší než já a jsou rozpuštěné. Velké světle zelené oči, plná ústa teď pootevřená v úžasu, rovný nos. Oblečený je do světlých kalhot a světle zelené košile u krku rozepnuté a s vyhrnutými rukávy. Na nohou sportovní boty.

"Takže ty jsi Marek," přeruší ticho pan Kasado.

"Na fotce vypadáš jinak. Jak vidím, tvůj táta ti řekl o dohodě. Souhlasíš s ní?" zeptá se mě.

Nebudu lhát, překvapil mě, ale tou ohleduplností mě naštval ještě víc.

"Jo o té tak zvané dohodě vím. A co se týče souhlasu, tak na můj názor se nikdo neptal. A když už se ptáte tak s ní nesouhlasím. Vůbec nemáte právo požadovat člověka jako platbu za budovu. Tady nejsme ve středověku a otroctví taky zrušily. Co vůbec jste za člověka, že s něčím takovým souhlasíte? Má tady v místnosti někdo rozum?" zuřím.

V jeho očích se objeví uznání. Je vidět, že jsem ho překvapil.

"Tak je mi líto pane Kopecký," otočí se otce.

"S naší dohody nebude nic. Když jste to navrhl tak jsem myslel, že váš syn je s tím srozuměn. Ale jak vidno tak ne. Na celou záležitost zapomeneme a budeme přáteli. Můžete být hrdý, že máte takového syna, který se nebojí říct svůj názor. Pozvání na těch čtrnáct dní platí a jste vítáni. Vaše pokoje jsou připraveny. Saito přeneste věci pana Marka do jiného pokoje. A sundejte mu ten náramek," tím považuje věc za vyřízenou.

Ještě se podívám k oknu na toho kluka. Dívá se na mě nečitelným pohledem, který se mi vůbec nelíbí.

Saito, jak se pan strážce jmenuje, nás zavede do pokojů. Bráchy do jednoho pokoje, otce do druhého a mě zavede do pokoje v jiné chodbě. Ve dveřích se ještě otočí.

"Vaše zavazadla tu budou hned. A měl byste vědět, že všichni tady akceptujeme přání pana Eyese. Rozkazy pana Kasado jsou na druhém místě," dodá a odejde.

Tak teď chápu, proč mi ten náramek nesundali. Dostal jsem se do pěkné bryndy.

Po chvíli uslyším zaklepání a dovnitř vejde sluha, který nese moje zavazadla. Těch kufrů je tolik, že je mi hned jasné, kam se poděly mé věci. Jakmile se dveře zavřou tak se vrhnu ke kufrům a prozkoumám obsah. Do skříní dám jen pár věcí a zbytek nechám v kufrech, které zastrčím pod postel.

Na ní si nechám jen rifle, které jsou skoro vybledlé a na několika místech prodřené a světle modrou sportovní košili s krátkými rukávy.

Mám oblečené jen džíny, když se znovu otevřou dveře. V nich stojí ten kluk z knihovny a se zaujetím si mě prohlíží. Rychle si obleču košili.

"Škoda" uteče mu.

"Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys ses nechtěl podívat po okolí."

"A kdo se ptá?" otážu se ostře.

"Já se nepředstavil?" diví se, "jmenuji se Eyes Kasado" usměje se.

"Tak to jsem měl být tvoje hračka?" zeptám se jedovatě.

Úsměv mu zmizí ze rtů.

"Nevěděl jsem, že tě k tomu tvůj otec donutí. Ale i kdyby, miloval bych tě stejně. My dva patříme k sobě. Tak půjdeme na tu procházku?" zeptá se znovu s úsměvem.

Pokrčím rameny. Nic jiného se tu stejně nedá dělat a já se rád porozhlédnu, kdybych stejně musel utéct.

Vyjdu za ním na chodbu a nechám nevyvést francouzskými dveřmi do parku.

,Vida další východ, pomyslím si.

Od pravého rohu vyběhne německý ovčák. Je to ten, kterého držel Saito. Ten vykoukne zpoza rohu, aby se podíval, za kým zmizel, když uvidí Eyese vrátí se na své místo.

"Kiro no tak přestaň," snaží se uklidnit psa, který se ho pokouší srazit na zem.

"Pojď, něco ti ukážu," chytne mě za ruku a táhne někam do zadu.

Když uvidím ohradu s koňmi, přestanu se bránit a rozběhnu se k ní. Koně zbožňuji. Jezdím snad odjakživa. Opřu se o horní břevno a pozoruji je, vedle mě se opře Eyes. Mezi koňmi vznikne rozruch, jak z jejich středu vyběhne černý hřebec a se šťastným řehtáním přiběhne k Eyesovi.

"No jo Blacku, taky jsi mi chyběl," tulí se k velké černé hlavě.

Obrátím hlavu zpět. Nechci ho vidět jinak než jako rozmazleného spratka. Po chvíli si všimnu druhého vraníka. Stojí kousek od ostatních a pozoruje mě. Jako ve snách přelezu ohradu a pomalu jdu za ním. Za mnou uslyším vyděšené zalapání po vzduchu.

"Nepřibližuj se k němu! Je to zabiják! Nikdo na něj nestačí! Opatrně se vrať," v jeho hlase rozpoznám paniku.

Asi metr od něj se zastavím a natáhnu ruku. Zbytek nechám na něm.

"Tak co," opravdu mě chceš ublížit? Jestli jo tak, tam tak nestůj," promluvím na něho potichu,

Za sebou slyším hysterický hlas, který křičí, ať mu podají pušku.

,Idiot jako bych mu mohl dovolit tě zabít´pomyslím si.

Kůň se na mě chvíli a pak se rozejde, zastaví se pár kroků ode mě. Pomalu skloní hlavu a přátelsky mě drcne do nastavené dlaně, pak udělá dva kroky a svou hlavu mi položí na rameno. Obejmu ho a po tváři mi steče slza. Je můj.

Otočím se a vybuchnu v smích, to co se mi naskytne za pohled, je pohled pro bohy.

Eyes stojí jednou nohou na spodním hrazení, levou rukou na vrchním, jak se ho chystal přeskočit, v pravé natažené ruce drží pušku a s otevřenou pusou a s překvapeným výrazem v obličeji, stojí celý strnulý jako by zkameněl.

Jeden z podkoních stojí za ním taktéž otevřenou pusou, nechápavým výrazem a prstem na pravé ruce ukazujíc na nás.

Po chvíli Eyes zavrtí hlavou.

"Tak to je poprvé, kdy na sebe nechal dobrovolně sáhnout. Jmenuje se Satan a je tvůj," dodá a podá ještě zkoprnělému podkonímu zbraň.

"To je špatné jméno. On se jmenuje Fulmen," řeknu a víc to nerozvádím.

U koní jsme do večera, než je čas na večeři.

"Tak jak jste se bavili u koní kluci?" zeptá se pan Kasado.

Na můj nechápavý pohled reaguje pokrčením ramen.

"Viděl jsem vás z okna. A domyslel jsem si, že se bude chtít pochlubit Blackem. Je to jeho miláček," vysvětlí.

"Překvapuje mě, že se stará i o něco jiného než hledání otroků," řeknu jedovatě a hodím očkem vedle sebe.

Na začátku seděl u otce a vedle něho bylo místo, které jsem ignoroval a sedl si na druhou stranu stolu. Nevím, jestli normálně pořádají nějaké společenské večeře, ale stůl pro patnáct lidí je, pro šest osob, přece jen velký.

To se mu samozřejmě nelíbilo a než jsem se nadál tak seděl vedle mě a pohledem mě varoval ať se ani nehnu. Přesvědčivý byl hlavně Saito a jeho významný pohled. Nechtěl bych se mu dostat do rukou, když je naštvaný.

"Ty jsi s ním byl venku?" Procedí skrz zuby naštvaně otec.

Poté co jsem mu zkazil, obchod´je na mě dobře nabroušený. Ještě, že mám byt, o kterém neví, a nemusím u něho bydlet. Odkázala mi ho mamka, když zemřela, spolu s docela vysokým kontem. O tom neměl táta naštěstí ani potuchy, jinak bych byl bez něj.

"Ty mi nemáš co říkat, kdy budu venku a s kým. Na to jsi ztratil právo po tom, cos udělal." Odrazím ho stejně vztekle.

"Ty spratku, ještě pořád nejsi plnoletý, a dokud budeš bydlet pod mojí střechou tak mě budeš poslouchat," vypění.

"Hm tak to mám štěstí, že to tak dlouho nebude. Jinak bys byl schopný mě prodat na trhu s bílým masem, kdyby prodávaly vhodný barák," procedím skrz zuby a vstanu.

"Nějak mě v téhle společnosti přešel hlad doufám, že mě omluvíte" dořeknu a se vtyčenou hlavou vyjdu z jídelny.

Ještě stačím zahlédnout pana Kasado jak se pokouší skrýt smích zakašláním a ohromený výraz ostatních, než za sebou třísknu dveřmi. Vztekle vydupu schody a zatočím do své ložnice. První co udělám je, že se vrhnu k oknu. Moc vysoko není, to bych skočil, ale zarazí mě něco jiného. Pod oknem s vyplazeným jazykem sedí Kira a dívá se přímo na mě. Vztekle zabouchnu okno a sednu si na postel. Kdybych nevěděl, že je to pes, řek bych, že mi čte myšlenky a ještě má ze mě srandu.

Jsem po tom dlouhém dni unavený. Tak se jdu osprchovat a hned jak zalehnu, usnu.

Ani neslyším dveře, které se asi po hodině otevřou, a necítím, jak si ke mně někdo lehne a přitulí se.

Další dny mají stejný scénář. Jakmile se potkáme s otcem tak na sebe buď vrčíme, nebo se spolu nebavíme. Když se stane, že se setkáme ve stejném pokoji tak s vysoko vztyčenou hlavou odkráčím. Jemu už nemám co říct.

Snažím se být co nejvíc venku. A to se mi daří. Jsem buď u Fulmena nebo pěšky prozkoumávám okolí. Většinou mě dělá doprovod Eyes s Kirou. A ve dnech, kdy se mnou není, tak ke své hrůze cítím, že mi ty věčné narážky nebo nekonečné průpovídky, chybí.

Tak uběhne celých čtrnáct dní a nastane den odjezdu.

"Opravdu odjíždíš? Vážně se mnou nechceš zůstat?" zeptá se naposledy Eyes.

"Ne, já mám svůj život a ty do něj nepatříš!" odbudu ho a nastoupím bez ohlédnutí do auta. Opřu si hlavu o sedadlo a s úlevou zavřu oči.

,Konečně ten horor končí´pomyslím si.

Nebo ne?