Část první

---

 

 ,,Daisuke, vstávej, musíš do školy." zatřese mi někdo ramenem.

,,Vždyť ještě nezvonil budík!" zavrčím a otočím se na druhý bok.

,,Je půl osmé!" ozve se znovu hlas mámy.

,,Co?!!" vyšvihnu se do sedu a střelím pohledem po budíku.

První, co si uvědomím: opravdu je půl osmé.

Druhé, co si uvědomím: nějaký inteligent mi vypnul zvonění minutu předtím, než stihnul zazvonit. Sono. Nikdo jiný nemá tak ,perfektní´ nápady než můj bratříček. Vyletím z postele a nehledě napravo ani nalevo vletím do koupelny. Ranní hygienu zvládnu v rekordním čase a obléct se také. Vyletím z pokoje a... padám na schody. No jasně, můj kocour.

,,Sněhuláku, to tě nenapadne nic chytřejšího, než se mi cpát pod nohy?" zaječím na něho, když se tak tak stihnu zachytit zábradlí.

Sněhulák  je vlastně Snížek. Je to šestiletý kocour. Moc nevyrostl, ale mně to nevadí. I tak mi ho v okolí hodně lidí závidí. Je totiž celý bílý až na šedavé pruhy po celém těle. Vypadá spíš jako zmenšený tygr.

Našel jsem ho v naší ulici zraněného, tak jsem ho vzal domů a vyléčil ho. No a nějak zůstal. Spíš se na mě nalepil a bylo mi dovoleno si ho nechat. 

,,Nemůžeš na něj svádět, že neumíš chodit." zavrčí z vedlejšího pokoje Sono.

,,Příště se raději koukej pod nohy."

,,Ty jsi mi po ránu nějak chytrej. Počkej, až přijdu ze školy. Ten budík si s tebou vyřídím." zaječím už z předsíně, kde si nazouvám boty a oblékám bundu. Třísknutím dveří oznámím svůj odchod.

Do školy to musím vzít parčíkem a kolem řeky, jinak to nestihnu.

 Vodu nijak nemusím. A od posledně, kdy mě tam Sono hodil, aby mě naučil plavat, ji přímo nenávidím. Málem jsem se tenkrát utopil. Bylo mi deset. Brácha z toho měl tři měsíce srandu. Vůbec mi nechodil na oči, protože jak mě viděl, tak se hned začal smát, až mu tekly slzy a tátovi i mámě jakbysmet. Jen se trochu víc drželi.

Do naší třídy vletím uřícený a bez dechu se svalím do lavice.

,,Copak? Honí tě celé peklo, nebo sis dal dobrovolný trénink?" zeptá se spolužák a můj nejlepší kámoš, Vane Saruno.

Vysoký blonďák s věčně rozcuchanými vlasy, jiskřičkami smíchu v modrých očích a s rozšklebenou pusou od ucha k uchu. Na štíhlé, skoro vychrtlé postavě, má nedbale narvanou školní uniformu, která se skládá z tmavých kalhot, bílé košile, úzké kravaty a vínového saka.

,,Brácha, budík." vyslovím.

Ta dvě slova stačí na soucitný úšklebek.

,,Jak se těšíš na matiku?" zeptá se.

Jediná reakce je ta, že třísknu hlavou o lavici a zasténám. Bylo by lepší, kdybych zaspal.

,,Já myslel, že máš matiku rád?" diví se.

,,Matiku jo, matikáře ne. Ještě že máme tělocvik" povzdechnu si.

,,Ty to nevíš? Tuto trojhodinovku máme plavání. Bylo to týden na nástěnce." podiví se.

,,Není náhodou pátek třináctého? Nebo není to blbý vtip? Že ještě spím?" zadoufám marně.

,,Je ze mě mrtvola." dodám a zvonění mi to odsouhlasí. 

Do třídy vstoupí učitel. Ještě pořád ležím na lavici a snažím se popadnout dech. Zřejmě to bude považovat za provokaci, ale je mi to celkem jedno. Hlavu zvednu, až  když do mě drcne Vane. Tázavě se na něho podívám a on pokyne bradou směrem k tabuli. Podívám se a strnu.  Je tam nový učitel.

‚To jsem se uvedl´ povzdechnu si.

Učitel přejíždí očima po třídě. Zřejmě se snaží zapamatovat obličeje, než k nim přiřadí jména. Když dojde ke mně, očividně se zarazí, podívá se mi pořádně do očí a překvapeně zamrká. Pak sjede očima na krk, kde se mi houpe stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru modré kapky. Snažil jsem se ho sundat, ale bez úspěchu.

Když mi připadá, že si mě dlouho prohlíží, začnu s tím taky.

Přejedu ho pohledem.

Je vyšší než já, asi 190cm vysoká, štíhlá postava je oblečená do černých riflí a zelené košile, z levé náprsní kapsy mu čouhá pero, kolem kterého je ovinut had. Zakloním hlavu a setkám se přímo se smaragdovým, uhrančivým pohledem, který mě přemítavě zkoumá.

,Kde já ty oči už viděl?´ projede mi myslí.

Křivý, zřejmě zlomený nos a plná ústa doplňují oválný obličej. Dlouhé, černé vlasy má stažené do culíku.

,,Prošel jsem?" zeptá se s úsměvem.

,,Docela jo. Ale znám hezčí." ušklíbnu se.

,,Jsem rád, že jsme si to vyjasnili a teď bych se měl asi představit. Jmenuji se Archemon Aizawa  a budu vás učit matiku a tělocvik. Teď si vás přezkouším, abych věděl, jak na tom jste. Takže první je Ayasumi Daisuke."

, Do háje, proč musím být první v abecedě?´ pomyslím si naštvaně a vstanu.

,,Počkej, já jsem volal Ayasumiho." zarazí mě.

,,Já jsem Ayasumi." odpovím

Vypadá zaskočeně, ale rychle se vzpamatuje a nadiktuje mi příklad, který hravě zvládnu. Tuším, že to tak půjde do konce hodiny, tak položím hlavu na ruce a přemýšlím, odkud ho znám.

---

 

,Konečně zvoní´ pomyslím si a popadnu věci ze stolu. Rychle vyjdu ze třídy a zavřu se do kabinetu, kde mě čeká neohlášená návštěva. Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že jako učitel je najdu snáz.

,,Jak dlouho tu jsi, Aisene?" zeptám se prince, který sedí na stole a láduje se čokoládou.

,,Chvilku. Jaká byla první hodina?" zašklebí se na mě.

,,Horor" odpovím jedním slovem.,,Máš pro mě něco?"

,,Jo, konečně jsem zjistil, kdo má jakou barvu přívěsku. Takže..."

,,Takže nic. Barva je mi na nic. Dokážou tu barvu změnit. Potřebuji znát znak" chytnu se za hlavu.

,,Znak se neobjeví, dokud nebudou používat své schopnosti na sto procent. To bys měl vědět, čaroději." ušklíbne se.

Praštím se rukou do hlavy, jak mě to mohlo vypadnout z mysli?

,,Tak fajn, řekni mi ty barvy" povzdechnu si. Aspoň něco.

,,Takže, Vorden má modrý, Aaron má stříbrný, Theran má zelený a nakonec Iren, ten má červený. A ještě nejdou sundat." dodá, zas už s plnou pusou čokolády, Aisen.

Cítím, jak špatná nálada ustupuje. Radostí chytím Aisena do náruče a zatočím se s ním.

,,Nejspíš jsem jednoho našel." křením se na celé kolo.

Aisenovi se rozzáří oči.

,,To myslíš vážně? A kterého? Můžu ho vidět aspoň z dálky?" žadoní a visí mi kolem krku.

,,Myslím, že to půjde. Ve dvě máme tři hodiny tělocviku, vlastně plavání. A když tě nikdo neuvidí, bude to v pořádku." řeknu a pustím ho. Nechce se mi, ale dovolil jsem si až příliš.

Kiran by mě nejspíš upranýřoval, kdyby to viděl. A nechci vědět, co by udělal, kdyby zjistil, že Aisena miluji.

,,Díky, jsi báječný kamarád. Myslíš, že mě pozná?" strachuje se.

,, Ne, možná mu přijdeš povědomý, ale nebude vědět odkud. Přece jen máte stejnou krev a rodinné pouto jen tak nezmizí. Na mě nejspíš zapomněl, ale nejsem si jistý. Když jsem je teleportoval, tak Vorden na okamžik otevřel oči, ale byl to jen mžik. Je možné, že mu budu připadat známý, ale nic víc." Doplním, když vidím jeho zmatený výraz.

,,Dobře, ale jak je poznáš?" zeptá se ještě.

,,Ty řetízky, sám jsem je vyrobil. A jak jsem to věděl, ti řeknu někdy jindy."dodám s úsměvem.

,,Jsi strašný tajnůstkář." povzdechne si.,,tak před druhou budu tady"dořekne a zmizí.

,Kdybys věděl Aisene, jak moc tě miluji. Jenže ty jsi budoucí dědic království a já tě nesmím milovat. Je to proti pravidlům. Nejstarší si vždy musí vzít toho, koho určí osud. A tvým osudem je dědička třetího království. Kéž bys byl druhorozený, pak bych se možná nebál svých citů...´ praštím zoufale pěstí do zdi.

---

 

Připravuji se na poslední hodiny. Jsem oblečen do tepláků a volného trika.

Nemám v úmyslu se k vodě nebo bazénu ani přiblížit. Všichni vědí, že mám z vody panickou hrůzu. Ze začátku se mi smáli, ale když zjistili proč, přestali. Jako několikadenní mimino mě našli skoro utopeného v řece.

Když dojdu k bazénu, snažím se nenápadně sednout na lavičku co nejdál od vody.

 

,,Máme plavání. Můžeš mi vysvětlit, jak to, že  nemáš plavky?" ozve se za mnou.

,,No, já neplavu." řeknu. Reaguje jen pozvednutím obočí. Povzdechnu si.

,,Mám z vody panickou hrůzu." vysvětlím a čekám na typickou reakci.

Dočkám se jí odjinud. Směrem od laviček uslyším tiché vyprsknutí smíchu. Ohlídnu se.

Na lavičkách sedí kluk asi ve stejném věku jako já. Světlé vlasy má svázané na šíji a v šedých očích jiskří smích, pusa je rozesmátá od ucha k uchu. Oblečen do světlých, plátěných kalhot a bílého trička, přes které má oblečenou tmavě modrou mikinu.

Obrátím se zpět na učitele. Jeho výraz je k nepopsání, něco mezi pobavením a nedůvěrou.

,,To si ze mě děláš srandu?" říká nedůvěřivě.

Rozpačitě zavrtím hlavou.

Když mu dojde, že si srandu nedělám, v jeho očích přeběhne celá škála pocitů. Od nedůvěry přes nechápavost, překvapení až k panice.

 Otočím se na kluka, který se teď snaží udržet výbuch smíchu. Nevím, proč mám pocit, že ho odněkud znám, stejně jako učitele.

Celé tři hodiny prosedím na lavičce vedle toho kluka a sleduji třídu, jak se v bazénu baví.

Když vyjdu před školu, narazím na Sona, který na mě čeká. V náručí chová Snížka, který mi okamžitě skočí do náruče a začne příst.

,,Máme jít nakoupit, tak si pohni." zavrčí místo pozdravu.

Rozloučím se s Vanem a se svěšenými rameny se vydám za bratrem, který ještě hodí rychlý pohled k bráně, načež se otočí a rychle odchází.

 

,,Viděl´s to?" vzteká se Aisen .,,Jedná s ním jako...

,,Je to ochránce, něco se mu nelíbilo, jinak by se neukazoval." Přeruší netrpělivě Aisena.

Jeho oči těkají z místa na místo. Jeho bystré oči zahlédnou několik stínů, které se snaží nenápadně zmizet.

,,Už jsou tady" pronese temně.

,,Musíš okamžitě zpátky. Nikdo neví, kam jsem je poslal. Musel nás někdo poslouchat. Ty sis nikoho nevšiml, že? Pak to musel být špeh. Okamžitě musíš varovat Kirana. Musí po něm hned začít pátrat. Řekni mu, ať určí pět nejspolehlivějších mezi sluhy, ti se dozví nejvíc a navíc nenápadně. A než začne mluvit, ať použije pečeť, kterou jsem ho naučil. Teď není vhodná doba na otázky. Musíš jít, každá minuta je drahá. Pak se sem vrať, budu tě potřebovat." Vychrlí ze sebe a zmizí.

Stejně jako Aisen.

Archemon se teleportuje přímo před dům, kde Daisuke bydlí. Když viděl Sona, došlo mu, že jako jediný se dostal tam, kam měl. Zaklepe a za chvíli se otevřou dveře, ve kterých stojí starší žena.

,,Quano je Driu doma? Musím s ním mluvit. Objevily se stíny." poslední věta patří muži, který se objeví za svou ženou.

,,Každým okamžikem se musí vrátit. Sono si bral patrona, tak by měli být v pořádku" odpoví muž a na čele mu vyrazí starostlivé vrásky. 

---

Začíná hra Osudu.

---

Z obchodu zamíří rovnou domů přes park.

,,Nechci jít přes park." protestuji zbytečně.

 Vůbec nereaguje, jen mě rukou, ve které nedrží nákup, popadne za loket a pustí mě až doma.

,,Co si dovoluješ se mnou takhle jednat? Nejsem kus hadru. Ten park nesnáším. Stačí, že jsem tam musel ráno." vřeštím na bratra, když se za námi zavřou dveře od domu.

,,Ty jsi šel ráno přes park?" řekne a konečně se na mě podívá.

,,Jo, jak myslíš, že jsem to stihnul, když mi nějaký chytrák vypnul budík." překypuji ironií.

,,Všechno zlé je něčemu dobré." zafilozofuje si.

,,Už mám všeho po krk. Jak se ke mně chováš, jak mě ignoruješ. Jdu ven, nehledej mě, vrátím se, až budu chtít." Zabouchnu dveře a zmizím v ulici, která vede od parku.

---

,,Sono, kde je Daisuke?" Vletí do předsíně táta.

,,Právě..."

,,Kde je?" zařve za mnou vzteklý hlas. Archemon. Cítím, jak mi po těle vyskakují kapky potu.

,,...utekl." dopovím.

Všichni se podívají z okna ven, kde se právě stmívá.

, Vy idioti, to musím všechno dělat za vás? Zůstaňte tady, kdyby se vrátil. Archemone ty odejdi, nebylo by dobré, kdyby tě tu viděl...´ zavřeští nám v hlavě hlas patrona a všichni se podívají na sloupek u schodiště, kde sedí Snížek. Čaroděj konečně uvěřil.

,Vrtáku´ podívá se ještě vyčítavě na Sona a zmizí.

---

, Proboha, kde to jsem´ rozčíleně se rozhlížím kolem. Jistý jsem si jen tím, že nedaleko je park, který nenávidím. Ale vůbec netuším jakým směrem. Začíná se stmívat, musím domů, ale kudy?

Náhle se kolem mě zableskne a někdo mě popadne za ruku.

,,Pospěš, musíme rychle pryč. To kouzlo je dlouho neudrží" slyším lapání po dechu.

Poslechnu a vyběhnu z kruhu. Podívám se, kdo mě vlastně zachránil. Je to ten kluk z plavání. Po chvíli úprku se zastaví.

,,Co to bylo?" zeptám se udýchaně.

,,Zmatení. Oni nejsou moc rychlí, tak své oběti chytají do takového kruhu, ve kterém ztratíš směr a jsi úplně dezorientován. Málokdo se z toho kruhu má šanci dostat, to platí i o čarodějích, jednorožcích nebo dracích. Musíme si pospíšit. Dokáží kruh vyvolat i na půl míle. Kde je nejbližší voda? To je jediný způsob, jak je setřást." Zahrne mě informacemi, když se rozhlíží.

Rozhlédnu se také a poznám, že jsme na začátku parku.

,,Tudy." ukážu směr, který nenávidím.

Přikývne a něco vypustí z ruky. Na tázavý pohled jen zavrtí hlavou, popadne mě za ruku a táhne určeným směrem. Zastavíme se u mostu, zvedne ruku, abych byl zticha a zaposlouchá se. Z dálky uslyším, i přes zrychlený dech, hlasy. Ani se nemusím podívat na druhého kluka, i tak vím, že je bledý jak stěna.

 ,,Je mi líto, nirti*, ale musíme do vody. Tak se prosím tě snaž do ní skočit ano?" promluví.

Jen to dořekne, přeskočí zábradlí mostu a padá do řeky. Mě přitom táhne za sebou. Jsem tak překvapený, že než se nadám, jsem ve vodě. Snažím se, ale začínám panikařit.

, To je v pohodě, nic se neděje, neublíží ti´ slyším v hlavě. Překvapí mě to tak, že se jako zázrakem uklidním. Vlastně to není žádná hrůza, uvědomím si.

, Je to jako bych se ocitl v náručí matky´ pomyslím si. Podívám se na něj a usměji se. Okamžitě se mu uleví a zaměří se na postavy na mostě. Udělám to samé a zanedlouho uslyším hlasy.

 Ucítím zatahání za rukáv. Otočím se a vidím, že mu dochází dech. Okamžitě si přeju, aby měl kolem hlavy nějakou bublinu plnou vzduchu, mně to kupodivu nevadí. Za chvíli překvapeně zamrká a usměje se. Hned se mi uleví, že je v pořádku. Zaměřím se zpět.

,,...určitě nejsou dole. Má panický strach z vody, takže on to být nemůže." uslyším Vana.

,,Hlavně nezapomínej, že jsi lovec." domlouvá mu hlubší hlas.

,,Říkám vám, že není, ten se nepřiblíží k vodě ani na sto metrů. A jestli je to přece jen on, tak ho zabiji sám" dodá toužebně.

,,Vždycky jsem ho nesnášel. Ale ten řetízek mi připomínal ten na obrázku. Proto jsem se s ním bavil. Ty zatracený náramky co jim dal ten čaroděj, celou věc jen zkomplikovaly. Jakmile jen nepatrně použije svou moc, jsou naše plány v troskách." Dodá na vysvětlenou k ostatním lovcům.

,Ne on to být nemůže. Proč on? Vždyť byl můj přítel. Věřil jsem mu.´ výří mi hlavou. Ucítím drobné žduchnutí.

,Nic mi není´ pomyslím si. Navzdory tomuto tvrzení cítím svíravý pocit.

Náhle nad hladinou projede pár barevných blesků a klukem projede úlevný pocit. Pak těsně kolem mě proběhne něco obrovského a vrhne se na ty divné bytosti, které s bolestným řevem mizejí. Znovu mě zatahá za ruku a s úsměvem ukáže nahoru. Za okamžik prorážíme hladinu.

,,Dík, Archy, to bylo na poslední chvíli" ozve se udýchaně.

Ohromeně se otočím. A opravdu je to náš nový učitel. Něco se mi otře o nohy. Snížek. Zvednu ho a přitisknu k sobě, pak se zhroutím.

,,Nehýbej se. Po tom, cos zažil, je to normální. Vezmu tě do náruče" řekne a opravdu mě popadne do náruče.

,,Kudy?" zeptá se a já ukáži směr, navíc se nezmůžu.

 

Za chvíli uslyším zabouchání na dveře, které se ihned rozlétnou a hned poté zděšený výkřik. Ucítím, jak mě někdo bere z učitelovy náruče a zoufale mě tiskne k sobě.

,,Nic mu není." uslyším udýchaný hlas učitele.

,,Jen se trochu vyčerpal, když zachraňoval sebe a svého nirtia* před Lovci a werety."

Ucítím, jak mě někdo pokládá na lůžko a horečně svléká mokré věci.

,,To podle tebe nic není? Vždyť má panickou hrůzu z vody a nemá se svou mocí žádnou zkušenost. Mohl být mrtvý." řve na někoho.

,,No tak bych řek, že tu hrůzu už překonal. Co se týče té únavy, z toho se vyspí, já byl na tom o hodně hůř. A co se týče toho, že mohl být mrtvý. Za to můžeš hlavně ty a tvoje chování. Měl ti důvěřovat, ne se tě bát." Dodá vztekle hlas.

,,Kdybych se k němu choval jinak, musel bych mu říct aspoň kousek pravdy a to jsi nám zakázal, pamatuješ?" ohradí se dotčeně.

,,Sono Stíci** dočasně tě zbavuji síly ochránce a budeš postaven před radu Stínů. O tvém dalším osudu rozhodne ona. A jeho bude chránit někdo jiný. Někdo, kdo to zvládne." Řekne cizí hlas.

Pak se propadám do tmy.