Sraz vlků

 

"Au, no tak, už jsem s tebou, už jsi v bezpečí," snaží se mě někdo chlácholit.

Zavrčím, a pak se začnu vzpamatovávat. Opatrně povolím stisk zubů a pustím něčí rameno. Zavřu oči a znovu je otevřu. Rozhlédnu se kolem a přestanu se vzpírat těm pažím.

"Dobrý Darene, už se zklidnil. Můžeš k Dirkovi," uslyším známý hlas a z hrdla se mi ozve zavrčení.

"No tak miláčku, už mu nikdo neublíží," napomene mě hlas.

"Kiro," zavrčím.

"Jo jsem to já," pustí mě, aby mi mohl zvednout hlavu a mohl mě políbit. Po polibku se konečně jakž takž vzpamatuji.

Rozhlédnu se kolem. Poslední co si pamatuji je, že jsem sem přivedl Dirka. A pak až Kirův hlas.

"Co se tu stalo?" spíž zavrčím, než se zeptám a rozhlédnu se. Vzápětí se chytnu za pusu, jak se mi udělá zle.

Kira mě vytáhne ven a rovnou k nejbližšímu křoví, kde mě přidržuje, když zvracím.

"Na, dej mu to potom. Zbaví ho to pachuti," ozve se hlas jeho strýce.

"Díky, co tu děláš?" zeptá se ho Kira

"Mám tu práci, bude sraz ne? A ten krk vypadá zle," odpoví a odběhne.

Trvá dobře pět minut, než se mi žaludek uklidní. Kira mi podá lahvičku, jejím obsahem si vypláchnu pusu a opřu se o něj. Kira mě zavede na místo, kde jeho strejda ošetřuje Dirkuv krk. Daren je vzteky bez sebe.

"Jak to vypadá?" zeptá se Kira Darena.

"Není to tak strašné, jak jsem se obával. Je to jen povrchové zranění, ale neměl by se proměňovat, dokud se zcela nezahojí," odpoví mu strejda.

"Jste všichni v pořádku?" řítí se k nám Leon s Marcusem.

Daren se vymrští a chytne Leona pod krkem.

"Jasně jsem vám řekl, že máte na Dirka dávat pozor," zatřese s ním jak s hadrovou panenkou.

"A co jsme asi dělali? Flákali se? Pro tvoji informaci, snažili jsme se Dirkuv byt vyčistit od deseti lovců, co se tam nahrnuli a pak jsme museli uklidit stopy a zavolat policii. Nahlásili jsme to jako vloupání. Trvalo nám to do teď, kdyby nebyl Dirk tvrdohlavý a šel k nim, nic z toho by se nestalo, tak ho laskavě pusť," zastane se Leona Marcus.

Daren Leona pustí, ale jen proto, že nemůže vyvrátit jeho slova. Leon se sípavě nadechne a promne si krk.

"Je na tom hodně zle?" přeměří si obvaz na Dirkově krku.

Daren zavrtí hlavou a obejme Dirka kolem pasu.

"Dnes už půjdeš se mnou ke mně a nechci slyšet námitky. Tvým rodičům zavoláme, co se stalo. Jasné?" zašeptá Dirkovi do ucha. Ten kývne a přitiskne se k němu.

"Čekal jsem to," hodí mu Marcus pod nohy tašku s Dirkovými věcmi a podá mu jeho telefon.

Leon se vydá k nám. Zastavím ho divokým zavrčením.

"Radši se k nám moc nepřibližuj," usměje se na něho Kira a pevněji mě obejme.

"Co se mu stalo?" zeptá se Leon.

"Nic jen převládla vlčí krev a vzhledem k tomu, že ještě neprošel proměnou tak tělo reagovalo tak, že změnilo jen oči a způsob jednání. Jednoduše útočil na vše, co se hýbalo. Teď je to spíš vlk než člověk. Podle mě to vyprchá zítra, až se z toho vyspí," pokrčí Kira nezraněným ramenem.

"Bude spát u nás?" zeptá se ho Leon.

"Ne u mě. Nebudu riskovat, že by sobě nebo někomu ublížil. Navíc, ty bys ho nezvládl," odstřelí ho tvrdě Kira.

"Donesu mu k tobě jeho věci na tři dny a jeho noťas, bez něj neudělá krok," povzdechne si Leon.

Jeho slova nevnímám. Stačí mě jen ujištění člověka, co mě drží, že budu u něj. Nakloním se k němu a začnu mu olizovat krk. Nakloní hlavu, abych se k němu líp dostal, jinak nereaguje.

"Adresu znáš, že?" zeptá se Kira.

Leon přikývne a smutně mě sleduje. Vycením na něj zuby a přitisknu se blíž ke Kirovi.

"Moc se mu nelíbí, jak ho okukuješ, tak hoď blinkry jinam a my půjdeme domů vlčku," usměje se na mě a pohladí mě.

Leon kývne a vydá se zpátky pro moje věci.

Chci už taky jít, ale zarazí mě Kirova ruka kolem pasu. Tázavě se na něj podívám.

"Někdo nám chybí," rozhlíží se a nakonec sebere velkého pavouka, který se mu sková do kapsy. Myslím si, že je to jeho mazlíček a tak to nechám být.

"Tak jdeme," vezme mě za tlapu a vede mě parkem.

 

Zastavíme u velkého patrového domu s terasou kolem horního patra. Kira vytáhne klíče a odemkne.

Vezme mě dovnitř a začne svlékat, když se tam přiřítí kluk s katanou. Postavím se před Kiru a chci se na něj vrhnout, když mě Kira obejme v pase a strhne zpět.

"Naoe, to jsem já, mám sebou Agatona," ozve se Kira.

"Dobře už jsem si myslel, že to jsou lovci. Jdete nahoru?" zeptá se Naoe.

"Kam jinam? Jo, má přijít ještě Leon ze strážců, donese Agatonovi věci, tak ho rovnou pusť, jo?" odpoví mu Kira a dá mu pokyny.

"Jasně budu ho čekat," prohlásí Naoki a sedne si před dveře.

 

Kira mě dovede do prostorného pokojíčku a posadí na postel. Převlékne mě a položí do postele, přikryje mě a někam odejde. Za chvíli uslyším hluk vody a bolestné sykání.

Vstanu a jdu za zvukem. Dostanu se do koupelny. Kira sedí na vaně a snaží se ošetřit poranění na rameni. Zakňučím a přijdu k němu.

"Miláčku, co tu děláš? Máš hajat," obejme mě kolem pasu a přitáhne k sobě. Nakloním se k jeho ramenu a začnu olizovat zranění, nad příšernou chutí dezinfekce se začnu šklebit.

"Nech toho, ošetřím si to," odtáhne mě a znovu si to začne čistit. Pak na jakýsi bílý polštářek dá nějakou mastičku, kterou se pokusím ochutnat.

"To ať tě ani nenapadne, zlobidlo," odsune mě z dosahu a přiloží si to na zranění, pak to ováže nějakým pruhem textilu, který uchytí nějakými spínátky. Moc mě zajímají.

"Nech je být, nenechavče," varuje mě Kira a schová lékárničku. Pak mě dostrká znovu do postele a lehne si ke mně.

Přitulím se k němu a začnu ho jemně kousat do ramene. Kira se překulí na mě.

"Ty mě nenecháš vyspat?" usměje se a začne mě líbat. Rukama bloudí po mém těle. Spokojeně bručím, líbí se mi to.

"To se mi snad zdá. Jsi normální, Kiro? Vždyť o sobě neví," odtrhne ho někdo s klením ode mě.

Nevšímám si toho, skulím se do klubíčka a usnu.

 

Pootočím hlavu, abych se podíval, kdo nás vyrušil a hned schytám pěstí.

"To snad není pravda, a to jsem myslel, že s tebou bude v bezpečí," pomalu ječí Leon.

"Však je. Jen by se měl naučit držet zpátky, někdo by to jeho hraní nemusel pochopit. Nikdy bych nezašel tak daleko, abych si ho vzal, když o sobě neví. Tak se laskavě uklidni. Donesl´s jeho věci?" zeptám se ho a třu si bradu. Nemám mu to za zlé, sám bych jednal stejně.

"Jo tu," ukáže na cestovní tašku a tašku s notebookem.

"Díky, měli bychom přijet v neděli večer. Máš nějakou výmluvu pro rodiče?" zeptám se ho a zvednu se, abych jeho věci dal ke svým.

"Jo, jedeme na víkend k mému přítelovi, vrátíme se v neděli v noci. Asi kolem desáté," odpoví Leon.

"Máš službu?" zeptám se.

"To má službu každý, kdo není mimo pracovně nebo tak," odpoví mi Leon a chystá se k odchodu. Očima slétne ještě k Agatonovi.

"On patří ke mně," varuji ho tiše.

"Bohužel, kdyby tě tenkrát nepotkal, mohl být můj," řekne smutně Leon.

Přirazím ho ke stěně.

"Je to tvůj bratr," snažím se mu domluvit.

"Mýlíš se, Agaton není můj bratr. Naši ho adoptovali, když měl pár měsíců," dokonale mě usadí Leon.

Zůstanu na něho hledět. Vzpamatuji se až po několika minutách.

"Je mi jedno, jestli je nebo není tvůj bratr. Agatona miluji a nenechám ho ani tobě ani nikomu jinému, je ti to jasné?" podívám se mu do očí.

"Dokonale," zachrčí Leon, jak ho dusím.

"To jsem sám rád," pustím ho a koukám, jak mizí. Pohledem na postel, kde spí Agaton, se vyhne na míli.

Podívám se na postel a usměji se, když ho uvidím spát.

S těžkým srdcem ho probudím.

"Miláčku vstávej, musíme si vyzkoušet pár obojků," zašeptám. Hlasitější zvuk by ho bolel.

Otevře oči a já vidím, že vlčí oči jsou smíchány s jeho lidskými. Nejlepší kombinace na zkoušku.

Vytáhnu pár z obrovské tašky. Nic, všem se brání a v tašce zbývá posledních pár. Už si myslím, že budu muset použit násilí a jeden mu vnutit, když mu jeden z posledních padne a on se mu nebrání. Ty co se mu nelíbili, naházím zpět do tašky, kterou postavím za dveře. Naoe se o ně postará.

 Vrátím se k posteli a vidím, že znovu spí.

Sundám mu obojek a dám k jeho zbývající výbavě. Potom si k němu lehnu a přitáhnu si ho do náruče. To se mu nelíbí a vrtí sebou tak dlouho, dokud se spokojeně neuvelebí na mě.

Pousměji se a přikryji nás.

"Vybral si?" nakoukne Naoe do pokoje a při pohledu na nás mu začnou cukat koutka.

"Jo vybral, ale na poslední chvíli," usměji se a pohledem mu naznačím, aby se klidil.

Poslechne a za chvíli slyším, jak opouští dům, aby vrátil obojky. Spokojeně zavřu oči a usnu.

 

Otevřu oči do krásného rána a protáhnu se. V témže okamžiku málem sletím z postele. Zachytí mě pevné paže a přitáhnou mě zpět.

"To po ránu vždycky tak divočíš?" ozve se Kiruv rozespalý hlas.

"Co...? Kde to jsem?" rozhlédnu se po neznámém pokoji.

"U mě. V noci Dirka napadli lovci a ty jsi prošel částečnou proměnou. Nemohl jsem tě tam nechat, mohl bys na někoho zaútočit," podá mi Kira vyčerpávající vysvětlení.

"Bolí mě hlava," chytnu se za ni. Mám pocit, že se mi rozskočí.

Kira mě položí na postel a zaběhne do koupelny, odkud mi přinese divný prášek. Zdráhám se ho vzít, ale po krátké domluvě to udělám. Chvilku na to mě hlava přestane bolet. Zmateně se na něho podívám.

"To byl prášek speciálně vyroben pro vás, normální by ti jen ublížil," pohladí mě po tváři.

Zrak mi padne na jeho obvázané rameno a mnou projede pocit jeho bolesti.

"To jsem ti udělal já?" zeptám se smutně.

"Už je to v pořádku. Nebolí to zase tak moc," usměje se a utře mi zbloudilou slzu.

"Bolí, měl by sis to nechat prohlédnout," povzdechnu si a vstanu. Odkráčím do koupelny a pustím na sebe horkou sprchu. Když vylezu, uvidím u Kiry jeho strejdu, jak mu ošetřuje rameno. Vypadá to hodně ošklivě.

"...on za to nemůže, vyděsil jsem ho," slyším, jak mě obhajuje Kira.

Přijdu k němu a ze zadu ho obejmu. Kira se uměje a stáhne mě do náruče.

"Tak teď potřebuji tebe," prohlásí jeho strejda a vytáhne injekční stříkačku.

Zakňučím.

"Potřebuji tvou krev, aby byl Kira proti tvému kousnutí imunní, bude to hned," přiblíží se a rychle mi odebere trochu krve, kterou píchne Kirovy.

"Ale já nejsem nakažený," vyděsím se.

"Tu nejde o vzteklinu, tu ani chytit nemůžete. Jde o to, že vy máte nepatrné množství jedu, které dokáže zabít. No a v krvi máte protijed. Lovci vás chtějí zničit i proto. Nikdo jiný, než ochránci a strejda o tom nemají ani tušení, tak se o tom nešiř," políbí mě Kira.

O tom jsem neměl ani tušení. Vždyť jsem ho mohl zabít! Přitisknu se k němu a on mě obejme.

"Jak to, že o tom neví ostatní vlci?" zeptám se Kirova ramene.

"Jednoduše proto, že jsme ochránce stačili naočkovat dřív, než je kousli," odpoví strejda s úsměvem.

"To se očkují naší krví?" vypálím další otázku.

"Přesně tak. Jed se objeví už při první, třebaže částečné, proměně. A protijed taky. Večer jsem si před ošetřením vzal něco s podobným účinkem, tak mi tvůj moc neublížil," pohladí mě Kira.

S úlevou kývnu a paže mu obtočím kolem pasu. Poslouchám Kirovo občasné sykání, jak mu jeho strejda šije rameno.

"Tak a hotovo doufám, že mě vezmete sebou. Své vozítko tu nemám," zazubí se doktůrek a převáže mu rameno.

"Jasně že jo. Ramaru vezme to své obří. I s tebou se tam vejde pár strážců," zasměje se Kira.

Zdola se ozve zatroubení. Přejdu k hromádce a vezmu si tašku s notebookem, kterou přehodím přes rameno a na ni svou cestovní. Nechci zatěžovat Kiru víc, ne je nutné. Chci vzít i jeho, ale to už mě lepne po ruce a vezme si ji. Hodí ji na své nezraněné rameno a prsty proplete s mými. Sejdeme dolů a tam stojí auto. Všichni mají ustaraný výraz, který se rozjasní, když nás uvidí. Lucien má znovu ruku od krve.

Kira se na ni zachmuřeně podívá a pak sjede Sona vyčítavým pohledem.

"Jestli to nebude dnes, tak zítra projde donucovacím obřadem," upozorní Luciena.

"Nenechám je to udělat," procedí skrz zuby Lucien.

Podívám se kolem a uvidím, že zatímco vlci mají uvolněný výraz, ochránci jsou napnutí. Kira mě odtáhne do rohu a posadí si mě na klin. Stulím se k němu. Ochráncům přejede po rtech drobný úsměv, který hned zmizí. Za chvíli nastoupí všichni, kdo měli jet, a drobná blondýna nastartuje a vyjede. Nejde mi do hlavy, jak někdo tak drobný dokáže řídit takový kolos.

"Co chce Lucien udělat?" zeptám se Kiry tiše.

"Chce Sona donutit, aby s ním spal," vysvětlí mi Kira tiše.

 Po zádech mi přejede mráz.

"Ale, to přece...," zděsím se.

"Když to neudělá Lucien, rada to udělá brutálnějším způsobem," přeruší mě Kira tiše. Ucítím, jak atmosféra na voze zhoustla. Lucien po Kirovi hodí vyčítavým pohledem a přitiskne si vyděšeného Sona blíž k sobě.

"To nejde nějak obejít?" zeptám se zoufale.

"Bohužel ne. V momentě, kdy se proměníš, spolu taky budeme spát. Je to to nejužší spojení, které potřebujeme pro spolupráci. Bez toho nepoznáme ty nejdůležitější věci," vysvětlí mi Kira.

Položím si hlavu na jeho rameno a zavřu oči. Nechá mě, jen si mě v náručí poupraví, aby se mi leželo lépe.

 

"Tak vstávat, už jsme tu," Zašeptá mi Kira do ucha. Otevřu oči a protáhnu se. Rozhlédnu se a rychle vyskočím z auta.

"Já jsem fakt usnul," podivím se.

"Taky jsme se divili, jak v takovém hluku můžete spát. Napadli nás lovci a ty a Dirk si spíte jak polena," dobírá si mě Filip.

"Není se čemu divit, když měli bojovku uprostřed noci," usměje se Kira a táhne mě do chaty. Daren ho napodobí a naprosto ignoruje zvědavé pohledy ostatních.

Dovede mě do pokoje, kde jsem byl posledně. Vybalím si a hned přejdu ke knihovničce, odkud si vyberu další knížku. Praštím sebou na zem, naprosto ignorujíc, že mě Kira pobaveně pozoruje.

"Jdeme se najíst, dnes jsi ještě nejedl," zvedne mě od knihy a vede mě do kuchyně, kde jsou už všichni.

"Už jsme si začínali myslet, že jste se na to vrhli," podívá se na nás rozesmátě Dirk.

"Dirku, ještě jednou podobná poznámka a vypláchnu ti pusu mýdlem. A tentokrát to myslím vážně," varuje ho Daren.

 "Ale vždyť je jasné,... Ne Dare, ne já už budu hodný," brání se zuby nehty Dirk, když ho Daren táhne pryč.

Posadíme se a chvilku po nás přijdou Daren s Dirkem. Daren jen překypuje spokojeností a Dirkovi občas z pusy unikne bublina. Mám co dělat, abych se nerozesmál a jak si všimnu, nejsem sám.

 V tichosti dojíme, Dirk se v jídle spíš povrtá, a vyrazíme ven.

Ochránci nás zaúkolují donesením dřeva a tak běháme po lese a sbíráme dříví, které házíme po nich. Vždyť nám neřekli kam to složit nebo jo. Je u toho fůra nadávek, ze směru ochránců a smíchu od nás. Nakonec sbírají s námi.

 Většinu schováme do dřevníku a ze dřeva, které se tam nevleze, uděláme roztomilý táboráček. Jediný, kdo se toho nezúčastní je Sono, kterého drží Lucien u sebe. Po večeři, která se skládá z toho, co jde udělat nad ohněm, nebo v horkém popelu, odtáhne Lucien Sona dovnitř.

Po víc jak hodině se odtamtud ozve bolestný výkřik a pak už jen vzlykot. Když chceme vrazit dovnitř, ochránci nás se zachmuřenými tvářemi zadrží. Dirk pokouše Darena, než mu v tom stačí zabránit a vyrazí k chatě. Daren ho chytne kousek od ní a dotáhne zpátky. Nepotrestá ho. Jen ho k sobě přitiskne a chlácholí.

Dovnitř jdeme až kolem jedné, když vše utichne a kromě tenkého pláče není slyšet nic.

 

 Ráno jsme všichni nevyspalí a na Sonovi je vidět, že plakal. Nikoho z nás k němu nepustí. Luciena ošetřuje strejda od kousanců a drápanců jak po rukách, tak i po těle. Když skončí, Lucien vezme Sona do pokoje, kde se převlékne.

"Myslím, že bychom měli vyrazit, pokud tam chceme být včas," promluví tiše Lucien od dveří.

Sono má na krku obojek s krátkým vodítkem.

 Zavrčím. Tohle se mi nelíbí. A nejsem jediný. Po mě zavrčí jak Filip, tak Dirk s Hydekim a Saitem. Sono zavrtí hlavou a smutně se na nás usměje.

Vyrazíme. Ochránci nás drží blízko u sebe a ještě dávají pozor na Sona, kterému se párkrát podaří odepnout vodítko a skoro utéct. Nakonec mu Lucien sevře zápěstí a bez ohledu na jeho bolestné kňučení, ho táhne za sebou.

Na sraz dorazíme mezi posledními. Spolu s námi dorazí i známý vlk z posledního letního pobytu na chatě, když jsem se ztratil.

Lucas se na mě přátelsky usměje a s Damienem se postaví kousek od nás.

"Tak jsme tu všichni?" ozve se od Vlčího zubu, na kterém posedávají čtyři starší muži, jasný hlas. Určitě patří do rady, na kožených halenách mají vyšitý znak vlčí sešlosti. Kolem postává asi padesát párů.

"Ještě chybí Juno a Shou, ale nevím, jestli je už chytli," ozve se jeden z většího hloučku.

"Ty o nás s nad pochybuješ, Ramiere? Omlouváme se za zpoždění, nemohli jsme je vzbudit," ozve se ze svahu nad Vlčím zubem a doslova k nám sjedou dva kluci, které jsme poznali na návštěvě u Marcuse se dvěma černými vlky. V přímém světle se jejich srst zaleskne modře.

Vlci dotáhnou ochránce k nám a lehnou si u mě.

Kira se na ně zpytavě dívá.

"Máte víc štěstí, jak rozumu. Kdyby jste nepřišli dnes, museli bychom nařídit jejich likvidaci i když jsou z královského rodu," usměje se mluvčí rady.

"Jejich rodiče by to nepotěšilo," zamumlá Juno.

"Věř mi, že nás taky ne," ujistí ho další z rady.

"Kiro, jak vidím tak jsi ho už našel. Tak vítej mezi námi Argore," usměje se na mě mluvčí.

Všichni k nám otočí hlavu a já se hned cítím jak pod rentgenem.

"Došlo už k přeměně?" zeptá se třetí z rady.

"Jen k částečné předevčírem. Dirka napadli lovci a on ho bránil," zavrtí Kira hlavou s vysvětlením.

"Ano slyšeli jsme o tom, ale nikdy by nás nenapadlo, že vlci dokáží ovládnout bojové techniky. Tohle nebylo poprvé, kdy se ubránil nebo ochránil jiného vlka," zauvažuje mluvčí.

"No, vzhledem k tomu, že se teprve před necelým půl rokem dozvěděl, že je vlk, bych na tom neviděl nic zlého," odsekne Kira.

"To máš pravdu. Necháme to tak. Jinak žádné novinky o tom, že bychom našli stopy po nejstarším vlčím princi bohužel nejsou. Prosím dávejte pořád dobrý pozor, je možné, že se vyskytne ve vašem okolí. A teď k tem méně příjemným povinnostem. Reidore, jak jste daleko?" obrátí se mluvčí na černovlasého kluka nedaleko nás, který svírá drobného blonďáčka.

"Dejte nám ještě rok, je ještě malý," zkouší zažádat o odklad s vrtěním hlavy.

"To nám tvrdíš poslední tři roky. Další rok prostě čekat nemůžeme," dá pokyn mluvčí a k nim přistoupí tři muži, vytrhnou blonďáčka z Raidenova náručí a táhnou ho do jeskyně. Reidor jde se svěšenou hlavou za nimi. Muži hned vyjdou a čekají u vchodu do jeskyně. Po hodině vyjde Reidor i s klukem v náručí a sedne si dál pod strom. I když nebylo nic slyšet, všichni si domysleli, co se tam odehrálo.

"Lucasi?" obrátí se na známého mluvčí.

"Před týdnem," zamumlá Lucas. Mluvčí s úlevou kývne.

"Luciasi?" otočí se na dalšího.

"Včera," zamumlá Lucias.

"Asi to nebylo dobrovolné, že?" zamračí se mluvčí.

"Ne, ale lepší než tohle," šlehne pohledem k jeskyni.

"To nepochybně," kývne hlavou mluvčí a vyvolává další. Do jeskyně jsou odtáhnuti ještě dva. Zbytek buď dostane odklad, nebo se už tak stalo.

"Kiro, jak to vypadá s Argorem?" otočí se mluvčí na nás.

"Ještě neprošel poslední přeměnou a nebrání se," sevře mě Kira pevněji v pase.

"Ale stejně je moc silný a taky jsme se dozvěděli, že tě pokousal už při té částečné proměně," zamračí se další z rady.

"To byla moje chyba, vylekal jsem ho. Nepromluvil jsem na něj, než jsem ho objal. Téměř hned potom se vzpamatoval," obhajuje mě Kira.

Černí vlci u mých nohou varovně zavrčí.

"Dobře počkáme, co se z toho vyvine. Jak jsi ho našel?" usměje se mluvčí.

"No abych řek' pravdu našel ho Falko, těsně po našem jarním srazu před prázdninami. Honili ho lovci. Nevím, jestli stříleli namátkou nebo jen tipovali, ale naštěstí se mu nic nestalo," odpoví Kira.

"To je závažné, učiníme potřebné kroky a prošetříme to. Dávejte větší pozor všichni. Jinak jestli nemáte nějaké dotazy nebo připomínky..." přeruší řeč a rozhlédne se. Nikdo se nepřihlásí.

"...ukončujeme sraz. Vlkům zdar." Dokončí a rada se zvedne a odejde.

Ochránci se svými svěřenci se začnou rozcházet. Nakonec zbudeme jen my. Teprve teď mám odvahu se podívat na Sona.

Je bledý, jako stěna třese se po celém těle. Lucien ho chlácholivě objímá. Není ani schopen jít a tak ho Lucien vezme do náruče a nese do chaty. Jdeme mlčky za nimi.

"Zpátky vyrážíme v pět odpoledne, tak ať jste nachystáni," oznámí Kira. Počká, až všichni kývnou a odvede mě do pokoje.

"Co by jim udělalo, kdyby ještě počkali?" obrátím se na Kiru za zavřenými dveřmi.

"Kdybychom to neudělali včas, ztratili bychom nad vámi kontrolu a museli bychom vás zabít," odpoví tiše Kira.

Přejde ke mně a obejme mně.

"Nikdy nedovolím, aby se ti cokoliv stalo, vlčku," přitiskne mě k sobě a chlácholí.

Domů se vracíme v pochmurné atmosféře. Sono, kterému nejspíš došlo, co se mohlo stát, se tiskne Lucienovy rameni a nechá se utěšovat. Všichni ostatní jsou zamlklí.

"Půjdeme ke mně, s Leonem se máme sejít o půl jedenácté," zašeptá mi do ucha Kira.

Spokojeně zamručím. Jakoby ten zvuk prorazil nějakou stěnu, všichni se usmějí a začnou si z nás utahovat. Dokonce i Sono se usměje a přidá se ke špičkování.

Kira to chvíli snáší a nakonec jim to začne oplácet takovými průpovídkami, že se všichni rozesmějí, neschopni dál si nás dobírat.