Město vlků

 

Lítám po parku jak ztřeštěný, jediné co mi vadí je, že tu nejsou mí kámoši. Ale ne zas moc, vím, že časem přijdou. Kousek od Kiry zaslechnu nějaké zavrnění. Sednu si na bobek a přemýšlím, co to je. Ozve se to znovu a z Kirova směru. Pootočím hlavu a podívám se na něj. Sedí skrčený na lavičce, a jestli správně vidím a slyším, jde to od něj.

Přiběhnu k němu.

"Kiro, ty máš hlad?" zeptám se ho jemně. Potěší mě, že se nesnaží zapírat.

"Jo mám," zabručí.

"Ty jsi ještě větší magor než já. Mě do jídla ženeš, ale že by ses postaral o sebe to ne. Nevím, kdo potřebuje větší dozor," vyplísním ho. Dívá se na mě jako malý kluk, který má chuť na sladké a netroufá si vzít.

"Máš peněženku?" zeptám se ho. Kývne.

"Tak pojď za mnou," drcnu do něj. Vstane a následuje mě. Vedu ho do lidnatější části parku, kde je stánek s grilovanými kuřaty. Kira mě pohladí a koupí dvě kuřata s chlebem. Nabídku na čaj nebo na polévku odmítne a místo toho si vezme láhev minerálky.

Vrátíme se zpátky a Kira teprve o půl druhé začne obědvat. Co říct? Je to pako.

Dá i mě, takže se po dvou kuřatech jen zapráší. Jen co dojíme, objeví se zbytek.

"Kde jste tak dlouho?" otočím se na ně.

"Hádej," zavrčí Falko a lehne si ke mně. Překvapeně se na něho podívám a sjedu pohledem ostatní. Tváří se stejně, a Krak se dokonce ožene po Ichigovi.

Tak tohle tu ještě nebylo. Radši se neptám, co se stalo a spolu s nimi odběhnu. Sice za námi něco volají, ale ignorujeme je.

"To je strašný, oni si nás snad pletou se psy. Musíme skoro všude chodit na vodítku," stěžuje si Dirk. Strnu, Kirovi jsem taky musel utéct, aby mě nepřipnul.

"Je tohle normální?" zeptám se.

"Ne," odpoví mi všichni. Když se vyběháme a přijdeme na místo, nikdo tam není. Hned nám dojde, že nás šli hledat. Podíváme se na sebe a posedáme si. Nezbývá nám nic jiného než čekat. Nečekáme dlouho a přiřítí se k nám.

"Vy snad nejste normální, Argore kde jste byly? Víte, že nesmíte běhat sami," pustí se do mě Kira.

"A že ti to nevadilo, když jsme tu byly sami. Neměníš nějak rychle názory?" zavrčím vztekle.

"To bylo něco jiného," odporuje mi Kira.

"A v čem?" štěknu.

"Nebyli tu lovci," odsekne Kira. Naštvu se a skočím na něj, nečeká to a zavrávorá. Rovnováhu neudrží a sletí do kašny za sebou.

"Zchlaď si hlavu, Kiro, lovci tu byly odjakživa a nikdy jste nás neomezovali, to jste zpohodlněli?" zeptám se ho ledově.

Všichni na mě zůstanou civět. Otočím se, a aniž bych na ně čekal, vydám se domů. Kira mě za chvíli doběhne a jde mlčky vedle mě. Nevšímám si ho. Jakmile odemkne, dveře vyběhnu do pokoje pod stůl, kde se stočím do klubíčka.

Postřehnu, že Kira kýchnul. Vylezu a vydám se za ním.

"Měl by ses jít osprchovat," napomenu ho.

"Musím se o tebe postarat," odsekne. Ironicky se podívám na vrchovatou misku granulí a plnou misku vody.

"Řek bych, že ses o mě už postaral," odpovím mu jedovatě. " ty si máš jen udělat večeři a horký čaj a vlézt pod peřinu, jsi jak malý kluk," odseknu nasraně.

"Promiň, že se o tebe pokouším postarat!" zaječí na mě Kira a naštvaně odkráčí. Nahoře třísknou dveře od koupelny.

´Blbec, ´ zavrtím hlavou. Vyběhnu nahoru a otevřu si dveře od koupelny, zpozoruji, že tam nemá pyžamo a vrátím se pro něj, ve skříni mu opatrně vytáhnu teplé a dám vedle ručníku. Pak si znovu lehnu pod stůl, když trucuje, ať si trucuje. Potom vyběhnu a sním půlku granulí. Když se vrátím, leží Kira v posteli a s pí. Přikryji ho a lehnu si k němu.

 

Ráno se probudím s nepříjemným pocitem. Podívám se na Kiru. Třese se zimnicí a ani nepotřebuji teploměr, abych věděl, že má horečku. To jsem to včera vymňouk'.

Vyskočím z postele a povzdechnu si. Chvilku přemýšlím a nakonec vezmu jeho peněženku a vyběhnu z domu. Jen doufám, že stánkař má už otevřeno, je docela časně.

Má. Radostně k němu přiběhnu a položím mu peněženku na pult.

"Kdepak máš ochránce? Je nemocný?" zeptá se mě. Kývnu. Bez řečí mi udělá čaj do pěti malých kelímků, dá na ně víčko a obalí je alobalem. Stejným způsobem mi zabalí polévku. Všechno dá do tašky s pevným dnem. Z peněženky si vezme patřičný obnos a dá peněženku k jídlu. Vyjde ze stánku a dá mi tašku.

"Odpoledne přijď, bude tu mít připravený další čaj a polévku. Nezapomeň mu dát dva paraleny," připomene mi.

Olíznu ho a už upaluji za Kirou.

Do pokoje vběhnu přesně v době, kdy se probudí a začne mě volat. Vytáhnu čaj a podám mu ho. Jeho lékárnička je přece jen vysoko a tak prohledám svou tašku a najdu v ní příruční lékárničku. Poprvé děkuji bohu, že jsem takové nemehlo. Vytáhnu paralen a strčím ho Kirovi do ruky.

Vytáhne si dva a spolkne je, zapije je a já mu přistrčím misku s polévkou, ještě mu skočím pro lžíci. Chvilku mu to trvá, než to sní, ale sní. Přetáhnu přes něj ještě jednu deku a jdu se najíst. Sním poslední granule a mrknu se do skříně. Je tam poslední zbytek, který si vysypu do misky. Zbytky rozcupovaného pytle nastrkám do koše. Náhodou narazím na kohoutek, který je s pitnou vodou a funguje na páčku. Není nijak vysoko. Mám vystaráno i pro vodu.

Vyběhnu do pokoje a zkontroluji Kiru. Pot se z něj jen řine. Vytáhnu si laptop a zapnu ho. První věc, kterou jsem se naučil, byla ovládat ho i v podobě vlka, není to sice dokonalé, naučil jsem se jen posílat mail, ve zjednodušeném programu, ale stačí to. S pomocí Shiu najdeme emailový kontakt na Darwena. Stejně tak mi pomůže vyhláskovat zprávu. Odpověď přijde v zápětí. Usměji se.

Probudí se Kira. Donesu mu ručník, aby se trochu utřel a další čaj. V jedenáct mu dám poslední, a když za chvíli usne. Vyběhnu ke stánku se svoji peněženkou.

Už na mě čeká s připraveným obědem.

"Dal jsem tam oběd i pro tebe a další várku čajů," usměje se na mě a vezme si peníze. Poděkuji mu a rozběhnu se zpátky.

Ke vší smůle narazím na lovce. Stáhnu se tak akorát včas, aby si mě nevšimly. Rozhlédnu se a spatřím povědomého kluka, hned si vzpomenu na svůj útěk a rozběhnu se k němu.

"Čau Argore, co se děje?" zeptá se mě překvapeně. Otočím se směrem k lovcům. Podívá se tím směrem a vezme mi tašku s nákupem.

"Kde máš Kiru?" zeptá se.

"Je nemocný," odpovím.

"Dobře, tak tě k němu doprovodíme a podíváme se na něho, jo?" zeptá se mě.

Kývnu a rychle vyrazím k domu. Strážci mě následují. Doma si otevřu a vběhnu do pokoje, zrovna vychází z koupelny.

"Kde jsi byl rarachu?" zeptá se mě unaveně.

"Byl vám pro oběd," usměje se strážce a podá mu tašku. Kira překvapeně pozvedne obočí a natáhne se pro ni. Vezmu ji a položím na stolek.

"Máš ležet," napomenu ho.

"Počkáme tu, než někdo přijde," usměje se strážce a sejde dolů. Kira si sedne na postel a pustí se do jídla. Naštěstí pán ve stánku počítal i s tím a dal tam porci navíc, tak se najíme oba. Kira hned po tom usne. Ve dvě přijde Ramaru s Falkem a strážci odejdou.

Ramaru se pustí do Kiry, že nemám žrádlo, když v tom zase někdo zazvoní a já dovnitř dovedu celou skupinku. Za pár minut přijde i Darwen a přinese mi jídlo.

Chvilku poslouchá hádku a pak se do ní vloží.

"Pánové nezapomínáte náhodou, že to jsou lidé s vlčí krví a ne psy, co se o sebe nedokaží postarat? Jak tak jsem pozoroval tak Argor to zvládl na jedničku s hvězdičkou. Dokonce si objednal granule a to sám. Myslím, že byste se nad sebou měli zamyslet," prohlásí Darwen a prohlíží si náhle rozpačité výrazy ochránců.

"Asi jsme to fakt trochu přeháněli," připustí rozpačitě Ichigo.

"Trochu?" drbne si Krak.

"Dobře, tak hodně," připustí Daren.

"To už zní líp," kývne Goro a zazubí se na mě. Spokojeně se uculím a mrknu se přes rameno na Kiru, který se na mě kouká.

"Promiň Argore," omluví se tiše. Copak bych se na něj mohl zlobit? Přijdu k němu a strčím ho do postele, pak mu olíznu obličej a lehnu si spokojeně k němu.

 

O dva dny později vyrazíme společně na výlet, do starého města. Kira mě ještě před tím potřel jakýmsi krémem. Moc se mi to nelíbilo, ale podle něj to bylo nezbytné. Do města to trvalo pár hodin a mezitím jsme se dozvěděli o něm dozvěděli pár novinek. Prý je to původní město vlků, kde žil král. Před sedmnácti lety prý hrad vyhořel. Zpátky se už nevrátili, koupili si prý normální domek, ve kterém žijí.

Docela rád bych ho poznal.

Před polednem vyskočíme z vozu a zamíříme k bráně, kterou projdeme do města.

"Kluci, držte se blízko nás, když se někdo ztratí, vyhledá nejbližší ochránce, zavolají nám jasné?" uděluje Lucien pokyny.

Odkýváme to. Mám skoro chuť se zeptat co, když se ztratí oni, ale Kiruv pohled mě dostatečně varuje. Když jsou ostatní dál, skloní se ke mně.

"Postup je stejný Ari," zašeptá mi a mrkne. Usměji se a vydáme se na prohlídku. Narazíme na ně u stánku s jídlem. Podíváme se na sebe a obrátíme oči v sloup.

"To zase jíte? Poledne bude jen za dvě hodiny," ozve se Kira.

"Tohle je oběd," ozve se Ramaru.

"Aha, takže to jídlo ve dvanáct bude přesnídávka?" zeptá se zvědavě Kira, mám co dělat, abych se nerozesmál.

Všichni se na nás vztekle podívají, ale mlčí. Pak si povzdechnou.

"Jo dobře, Kiro, chápeme," vyhodí jídlo do koše a jdeme na obhlídku.

Jako první dorazíme k chrámu. Nedokážu z něj spustit oči, nevím, jak dlouho se na něj dívám nebo tam stojím, prostě z něj nemůžu spustit oči. Ten chrám jsem už viděl, někdy hodně dávno. Jen si vzpomenout kdy.

Když se trochu vzpamatuji, rozhlédnu se a zjistím, že se mi ztratili. Povzdechnu si a hledám nejbližší strážce. Přitom si všimnu, skupinky co na mě doslova zírá a nedokáže ze mě spustit oči. Zatrne ve mně.

Konečně si všimnu skupinky, která má ve znaku vlka a nad ním korunku. Oddechnu si a rozběhnu se k nim.

"A hele první, co se ztratil," všimne si mě jeden, ostatní se po mě otočí.

"Já se neztratil, oni se ztratili mně," odseknu.

"Aha a kterým směrem se ztratili?" zeptá se mě pobaveně další.

"Kdybych to věděl, tak by se mi asi neztratili, ne? Inteligente," odfrknu si.

Skupina se dá do smíchu.

"Ten ti to natřel, Sajo," plácne dotyčného další. Strnu, to jméno jsem někde slyšel, kde?

 

"To jsou mí synové, Sajo, tvým úkolem je je chránit i za cenu života. Nikdy nesmíš zklamat, když zemře jeden, zemřou všichni. Nezklam mě!"

"Spolehněte se, Pane,"

 

"Je to ten hlas?" zeptám se sám sebe.

"Hej, slyšíš? Jak se jmenuješ a ke komu patříš," drcne do mě jeden. Vzpamatuji se.

"Ke Kirovi," odpovím. Jméno úmyslně neřeknu, Kira mě nabádal, abych ho nikomu neřekl.

"Kira, Kira, mám tu deset Kirů," zamračí se na mě.

"Pomůže ti telefonní číslo?" podívám se na něj.

"Jo pomůže," chytne se za hlavu. Chtěl moje jméno. Zbytek skupinky se pochichtává.

Číslo vysypu z rukávu. Dá se do hledání čísla.

Nevím, kde ho najde, ale zkoumavě se na mě podívá a rukou mě zajede do srsti. To si nenechám líbit, oženu se po ní a pak po něm.

"No tak přestaň," postaví se mi do cesty další.

"Co si opovažuje na mě šahat?" vrčím vztekle.

"Promiň, jen jsem se potřeboval ujistit," odpoví mi a tón hlasu se mi zdá o dost zdvořilejší. Pak zvedne telefon a zavolá.

Netrvá dlouho a přiběhne Kira.

"Ari, jsi tulák," obviní mě.

"Podle sebe soudím tebe? Nevím kdo se komu zatoulal, seděl jsem před katedrálou a než jsem se rozkoukal, byly jste pryč," bručím.

"Promiň zlatíčko, příště si dám pozor," drcne mě do nosu. Ten prst mu málem ukousnu. Chytnu ho mezi zuby a držím.

"Hej, to je můj prst," zatahá za něj.

"Jsi si jistý?" kouknu na Kiru. Ten mě zatahá za ucho a vytáhne prst.

"Škoda, už jsem myslel... no nic, půjdete se podívat na hrad?" změní téma Saja.

"Ano, měli jsme to v plánu," odpoví Kira.

"To je dobře, pouze dnes se můžete podívat dovnitř," odpoví Saja a se svoji skupinkou se vzdálí. Co chvíli se ohlédne.

"Tak půjdeme," pobídne mě, když se skupina vzdálí. Jdu zamyšleně za ním a nevědomky se zastavím u jednoho výkladu. Koukám na zlatý medailonek s vyrytými slovy. Nedokážu z něj spustit oči.

"Líbí se ti?" skloní se ke mně Kira. Kývnu. Usměje se a otevře dveře do obchodu. Zaváhám.

"Pojď, tohle je město vlků. Můžeš kamkoliv si zamaneš," podívá se na mě.

Váhavě vejdu. Uvidím tam několik vlků se svými ochránci. Prodavačka vytáhne medailonek a zabalí ho, když ho podá Kirovi, jen vyvalím oči.

"Nekoukej tak, je pro tebe," pohladí mě. Skočím po něm.

"No tak, co to děláš," začne se smát Kira. Olíznu ho a pustím.

"Díky měl jsem dojem, že jsem se myl," zabručí přátelsky. Pomstychtivě ho kousnu do nosu a Kira na mě vyplázne jazyk. Vezme balíček a dá ho do kapsy, pak vyjdeme a pustíme se k hradu.

U hradu, anebo spíš co z něj zbylo, vykouknu přes hradby a zarazím se.

"Kiro, já měl za to, že hrady jsou uprostřed měst, ale tu je les," otočím se na něho.

"Máš pravdu Argore, ale tady bydlel vlčí král. Nechal ho tak postavit, ten les není obyčejný, nenechá projít vetřelce," odpoví mi Kira.

Sice to moc nechápu, ale nechám to být a následuji Kiru k hradu, kde jsou ostatní.

"No, kde jste? To jste vzali přes Aljašku?" zakřičí na nás Ramamru.

Podíváme se s Kirou na sebe.

"Ne, jen přes její jižní část," odsekne Kira.

"To nebyla severní?" podivím se.

"Že by to byla západní?" zapřemýšlí Kira.

"Co takhle východní?" podrbu se za uchem.

"Byla to vůbec Aljaška?" zeptáme se naráz. Pak se podíváme na Ramara, který na nás civí a visí plnou váhou na zábradlí. Ostatní nemají daleko k smíchu.

"Vy si ze mě snad děláte srandu," vydoluje ze sebe Ramaru.

"To je chytrý chlapec," pronese uznale Kira. Zachichotám se.

"Vy jste se hledali, až jste se našli," urazí se Ramaru.

"On klepl hřebíček na hlavičku podruhé. A za pouhou minutu, tak tomu se říká zázrak," podiví se Kira. Pro smích nevidím další schod a klopýtnu. Než stačím dopadnout na schod, ocitnu se ve vzduchu a vzápětí v Kirově náručí.

Před branou mě postaví na zem.

"Dovnitř musí každý sám," usměje se na mě. Pousměji se a než stačím vykročit vedle mě se postaví Kyr a Tyr. Po jejich boku projdu branou.

Napřed projdeme zachovalou částí a pak zamíříme k ohořelému místu. Moc se mi tam nechce, ale přemůžu se a vkročím tam.

To jsem neměl dělat, všechno na mě dolehne plnou váhou. Všude vidím oheň, jak se na mě valí. Začnu se třást a pak s kňučením vyběhnu z hradu. Zastavím se až za branami města, jako třesoucí uzlíček.

Vzápětí se ocitnu v hřejivé náruči Kiry a nechám se hýčkat.

"Promiň zlatíčko, neměl jsem tě nutit tam jít," omlouvá se mi šeptem.

"Je to on, že," ozve se nade mnou tichý hlas. Zvednu hlavu a podívám se na Saju.

"Je, ale je ve smrtelném nebezpečí, nikdo o něm nesmí vědět," pronese stejně tiše Kira.

"Přísahám na svou čest. Jen mi dovol informovat jeho otce," promluví po chvíli Saja, z jeho oka steče osamělá slza.

"Jistěže můžeš," usměje se Kira

"Díky, dej na něj pozor. Budu ti volat," otočí se Saja a odejde. Nechápu, o co šlo, ale absolutně mě to nezajímá, chci jen domů.

 

"Tak přece žije," zamumlá si pro sebe skrytá postava ve křoví a nikým neviděna se vytratí.