Svět obrů

 

Přetočím se v posteli a sladce zavrním. Díky bohu za víkend, to nás máma nechává spát o něco déle než je půl sedmé. Vzhledem k tomu že už je sedm a nemůžu spát, natáhnu se pro další rozečtenou knihu se jménem Svět obrů. Doslova příhodné jméno. Když se Daren, tak se jmenuje ten človíček, co prochází bludištěm, dostane do toho světa je ve smrtelném ohrožení, protože jenom centimetrová housenka tam měří asi metr a vysoká je skoro jako člověk. No tam bych se asi moc nepromenádoval.

Než nás mamka přijde vzbudit, jsem skoro na konci. Nebyla moc silná asi jen nějakých sto padesát stran, ostatní knihy mají bez mála šest set.

Je to vážně skvěle napsané, skoro jako bych se tam pohyboval ve skutečnosti. Pak uslyším, jak brácha schází ze schodů, to už obracím posledních dvacet stran a rozhodnu se, že si je dočtu a taky tak udělám, teprve pak se vykolébám z postele a jdu se obléct, vyjdu z pokoje a jdu se podívat, co nám nachystala máma.

"Ahoj Ryuu, kde jsou naši?" zmateně se rozhlídnu.

"Na trhu, přece nám to včera říkali," uchichtne se brácha.

"Kdy to bylo?" podivím se a vrhnu se k lednici.

"Ve spíži jsou koblihy. Myslím, když jsi byl uprostřed knihy," vzpomene si Ryuu. Jo to by vysvětlovalo, proč si to nepamatuji. Změním směr a místo do lednice jdu do spíže, kde vytáhnu poslední dva oukropečky.

"To jsi mi tu toho moc nenechal. Proč mě nevzbudily? Chtěl jsem jet s nimi," zamračím se a udělám si kakao.

"Do kolika hodin jsi četl?" zeptá se Ryuu, zakousnutý do další koblihy.

"Nevím nějak do čtyř nepamatuji se," zamračím se lehce.

"Pak tě má vzbudit zemětřesení čtvrté síly Richterovy stupnice a niagarské vodopády," obrátí Ryuu oči v sloup.

"Cože?" nechápavě se na něho podívám.

"No naši zkusili naprosto všechno, dynamit, zemětřesení, pád na podlahu a dva kýble ledové vody, jediné reakce, které se dočkaly, byla ta, že ses schoval pod peřinu a spal jsi dál. Mimochodem díky, já se na trh taky chtěl podívat," ušklíbne se Ryuu.

"V kolik mě budili?" zeptám se.

"O půl sedmé ráno," dostane se mi odpovědi.

"A kolik je?" sednu si za stůl a kousnu do koblihy, poslední mimochodem, tu jednu mi brácha snědl.

"Budou dvě, za chvíli přijedou," oznámí mi. Zděšením mi zaskočí jak kobliha, tak kakao. Brácha mě s klidem obejde a praští do zad, rozhodně ne nijak šetrně. Ovšem výsledek to vynese, z plic mi vyskočí drobek, který štrachal v plicích.

"Ještě se utop, pako. To by byl článek pro noviny ‚utopil se v hrnku kakaa‘," utrousí suše Ryuu. Bezmocně se rozesměji, on má tak debilní nápady, až jsou debilně geniální!

"Ještě by tam mělo být z důvodu nemalého přispění dospělého bratra," vypláznu na něj jazyk.

"A čím jsem ti pomohl, jestli chceš, klidně ti nasekám," nabídne mi dobrovolně.

"Díky ne, mám dost, jak mi máma pořád otlouká o hlavu knihy," ušklíbnu se.

"A tolik k debilitě pozůstalých. Hele brácho, můžeš ještě víc zblbnout nebo je to konečná?" zeptá se zvědavě Ryuu.

"Ty jeden demente, tebe bych mohl jedině učit!" zavrčím a opřu se dlaněmi o stůl, nikdo mi nebude říkat, že jsem blbec.

"Jistě, musím uznat, že tvoje konkurence je pořádná," uculí se spokojeně.

"Ty jedna špageto pozvracená, já ti dám takovou konkurenci, že tě zkonkuruji sám!" popadnu první věc, co mě trčí po ruce a rozběhnu se za Ryuem, aniž bych zaznamenal, že za sebou trousím pomeranče a další ovocné vitamíny.

"Hele neházej mě do jednoho pytle z těma hnusema, jutové závody kvůli tobě zbankrotují a pak, takové sousedství je nechutné!" vyběhne ven se smíchem. Řítím se jak řízená střela za ním a hodím na něj mísu, bohužel jí uhne, ale tím ztratí cenou dvě vteřiny, během kterých mu skočím na záda a povalím do trávy. Bohužel ho to bolí o dost míň než pád na beton. Začneme se mydlit hlava nehlava, udeří mě tak, že mě tvář začne skoro hned brnět, budu tam mít modřinu, sakra.

Rozhodně se pomstím! Nějak mu kopnu kolenem do brady a začnu mu stahovat kalhoty, abych se dostal k trenkám.

"Na to ty krtku ani nepomysli!" zaječí Ryuu, když pochopí, co mám v úmyslu. Jen se zasměji a dál pokračuji, tedy pokračoval bych. Moji veleúspěšnou misi, která se mi začínala dařit, zmaří proud ledové vody, která nás od sebe rozežene.

"Který idiot?" zavrčím a proud se soustředí jen na mě.

"A jéje, táta," knikne Ryuu. Skočím, v sebeobraně, za nejbližší strom a po chvíli opatrně vykouknu.

"Kdo z vás dvou si tu rvačku začal?" zeptá se naštvaně táta.

"ON!" namíříme na sebe prst.

"No tak to bude jednoduché. Lene, tvá máma, potřebuje oloupat deset kilo třešní na marmeládu, prosím pusť se do toho a ty, aby tě smích přešel," obrátí se táta k Ryuovi, který se zlomyslně pochichtává," vyčistíš třicet kilo okurek na zavaření, vezmi si kartáček, okurky máš v té plechové vaně a chci to mít hotové do čtyř hodin, ty to samé, rozchod!" oznámí nám táta. Tak to je hnus, víte, co je to vypeckovat titěrné třešničky? Už teď toho mám plné zuby. Ryuu se tváří stejně otráveně jako já.

"A proč já? Copak jsem něco provedl?" ohradí se Ryuu.

"Proč deset kilo, to chce zavařit celý svět?" ohradím se já.

"Bez poznámek, nebo budete přebírat shnilá jablka!" sekne po nás táta pohledem. Hned sklapneme. Přebírat jablka, se kterými hýbou červy... za tátovými zády si ukážeme pěst a rozejdeme se po své práci, já mám dovoleno se jít převléct z mokrých věcí. Dolů sejdu jen v džínech a pustím se do hnusné práce. Oknem do zahrady uvidím, že brácha se u okurek lopotí v suchém oblečení, ale v triku. Blázen.

V horku jaké panuje teď, je to obdivuhodně debilní. Oba jsme jako mravenečci, mě těch třešní neubívá o nic víc než bráchovy okurky. Ryuu se ve stavení ukáže jen na lehký oběd, který tvoří více méně zeleninový salát a i to je dost na konec května je až příliš velké horko, je to horší než v létě, a pak, když mu dojde pití.

Po hodině a půl šíleného vypeckovávaní, na třešně se dlouho ani nepodívám nebo hodím šavli, jdu pomoct bráchovi s okurkami. Už mu toho moc nezbívá jen takových pět kilo. Vezme to jako bezhlesnou omluvu a usměje se koutkem úst.

"Kluci, udělala jsem i třešňovou bublaninu, dáte si?" vykoukne z okna máma. Ve vteřině mám stejnou barvu jako okurky.

"Len asi ne, ale já si dám rád," uculí se brácha a vstane. Nechám ho, aby se za mě obětoval, a jdu si lehnout pod strom, kde je příjemný chládek, o chvíli později přiběhne Půlnoc a lehne si mě na břicho. Začnu ji drbat za ouškem a u toho usnu.

Probudí mě Ryuu, který do mě nevybíravě kopne.

"Ty jsi sedmi spáč, pojď na večeři. Nechceš si pak u mě zahrát nějakou počítačovou hru?" zeptá se mě. Tak tohle beru zase já jako pokus o smír.

"Jasně, moc rád," usměji se a vstanu s kočkou v náručí. Sednu si k plněným kapsám a pustím se do jídla.

"Ten zeleninový salát měl být teď, bude se nám těžko spát," zabrblá brácha. Musím mu dát za pravdu.

"Jako byste vy dva šli spát dřív jak ve dvě ráno," pronese máma ironicky. No jo, na hrách blbneme klidně i do půlnoci druhého dne, bez zastávky. Máma nám to kolikrát vypínala v sedm ráno, ať se jdeme prospat.

Radši už mlčíme a dojíme večeři, abychom se vytratili, co nejrychleji než si máma vzpomene na nádobí. Pak už ji totiž neslyšíme.

Ryuu vsune do počítače nějakou novou hru a už valíme o sto šest. Když dojdeme nakonec je skoro půl třetí ráno a tehdy si všimnu podivných světel.

"Ryuu, co tím směrem leží?" zeptám se a vyjdu na terasu.

"Nějaké zříceniny, podle povídaček jsou v podzemí chodby, které vedou do jiných světů. Ty světla jsou údajně světla lamp strážců, kteří dohlížejí, aby se do chodeb nikdo nedostal," vysvětlí mi Ryuu.

"Věříš, že něco takového existuje?" zeptám se a opřu se o zábradlí.

"Proč by to nemělo existovat? Na světě je spousta nevysvětleného, tak proč ne tohle?" pousměje se Ryuu. To je vlastně také pravda.

"Kdybys měl takovou možnost, šel bys tam?" zeptám se.

"Ano, neváhal bych, cizí světy jsou fascinující a mám tam spoustu přátel," přisvědčí Ryuu. Zarazím se, něco mi na tom nesedí, ale nakonec to nechám být a dívám se k rozvalinám. Kolik světů asi tak skrývá? Uvidím je někdy?

"Byl tam někdy někdo?" zeptám se zase zvědavě.

"Jo byl, pokud vím, hledalo tam hodně lidí a nikdo z nich se nevrátil. Tak se začali šířit flámy, že v tom bludišti našli svoji smrt. Ironií bylo, že se tam snažilo dostat ještě víc lidí a nikdo se nevrátil, pak to tam uzavřeli," pokrčí brácha rameny.

"Ty toho víš nějak moc," zamračím se na Ryuua.

"Taky čtu o dějinách svého města," vyplázne na mě jazyk.

"Taková nuda!" zaskučím zděšeně.

"A to si říkáš čtenář? Když čtu tak všechno, co mi přijde pod ruku ne?" utahuje si ze mě Ryuu.

"Tak zoufalý ještě nejsem. Nebylo ti v tom triku horko?" změním téma.

"Jo bylo, až moc velký," kývne bratr.

"Proč sis ho nesundal?"podivím se.

"Protože, jdi spát nebo zítra zase nevstaneš," pošle mě dolů. Zvědavě se na něho podívám a opustím terasu i jeho pokoj, dole se osprchuji a lehnu si na postel, ani se nenamáhám zakrýt horko je i v noci, jen co se ke mně přitulí Půlnoc, usnu blaženým spánkem.

 

"Vážně si myslíš, že ta myš je odsud, Aione?" rozhlídne se Rise po noční krajině.

"Určitě, šel jsem s čmuchalem po stopách od Grimmy. Naše stopy zná a nereaguje na ně, přesto šel sem, musí tu být," zvedne Aion lucernu a znovu se rozhlídne kolem. Trosky bývalé strážné věže se ve světle objeví, ale jinak nejde vidět nic.

"To chci vidět, jak během pár minut propátráš celou planetu, já to zkoušel, je tu tolik živočichů, že to mohlo být cokoliv,"uchichtne se Rise.

"Fajn a jak vypadalo to, co jsi honil?" zeptá se Aion.

"Podobně jako my, měli dvě ruce, dvě nohy, chodí to vzpřímeně," pokrčí Rise rameny.

"Velice obecné, to jsi tomu byl tak blízko, že jsi to označil?" zeptá se posměšně Aion.

"Bylo to sakra rychlé, tma taky nepřidá moc identifikaci," procedí skrz zuby Rise. Aion se poprvé za celou věčnost pousměje, jako že ho to pobavilo.

"Cože? Ty to umíš? Já to u tebe neviděl za posledních e... no nikdy!" vyjekne překvapeně Rise. Aion jen obrátí oči v sloup a vrátí se do tunelu.

"A co ta myš?" obrátí se na přítele Rise

"Počkám si na ni vevnitř, neuteče mi," prohodí Aion hlavou. Rise pokrčí rameny a uchichtnutím jde za ním, má pravdu, počkají si, až se pokusí projít. Přesto se u vchodu otočí a znovu se rozhlédne, cítí drobné pnutí své pečeti. Jeho myš bude blízko, ale co on má času dost a za chvíli bude svítat...

 

Probudí mě sluneční paprsek, slastně se protáhnu a vyskočím z postele.

"Dobré ráno," běhnu do kuchyně a přistanu na židli.

"Dobré, dáš si třešňový koláč nebo chleba se sýrem?" otočí se ke mně máma.

"Chleba," vysoukám ze sebe. Kdyby byly třešně, asi bych se tu nezdržel. Místo chleba mi na stole přistanou tři loupáky a kakao. Nadšeně se do toho pustím.

"Nejsi vzhůru nějak brzo?" vejde do kuchyně bratr.

"Dobré ráno, na stole máš koláč," usměje se máma a dá na stůl kakao.

"Díky, kde je táta?" zeptá se Ryuu s plnou pusou.

"Volali mu z práce, naléhavá objednávka s dalšími třemi jel do Německa," vysvětlí máma. Takže jsme tu zase jen my tři.

"Můžu jít ven?" zeptám se jen co dojím. Oba dva se na mě podívají jako bych řekl, že jsem spadl z nebe.

"Co je?" zeptám se nechápavě.

"Ty chceš jít ven?" zeptá se máma, brácha nemůže, má plnou pusu a má co dělat, aby mu koláč nevletěl do plic.

"Samozřejmě, že chci jít ven, vezmu si knížku a budu si číst na rozvalinách," ujasním s povzdechem. Oběma se pořádně uleví. Jen co dostanu svolení a s knihou pod paží vyletím z domu směrem k rozvalinám. Hrnu se rovnou k úkrytu, kde knížku pečlivě schovám do obalu a dám pod kámen, odkud vytáhnu provaz, mapu a baterku. Přivážu provaz a vrhnu se do temnoty. Najdu si svůj cíl na mapě a přesně reaguji, když chci zahnout, ještě si tam pro jistotu na rohu udělám drobnou barevnou značku. Bez nehody dojdu až k místu svého cíle. Pečlivě přivážu provaz, zamaskuji ho a opatrně vyjdu z podzemí. V cestě mě stojí široká zelená stěna, která se po nárazu ohne, stejně ji radši obejdu a zvědavě vykouknu ven. Jediné, co vidím je černá, chlupatá noha, několikrát ohnutá, připadá mi nějak povědomá, i když je ta noha silná jak kmen stromu, stejně očima putuji po celé noze, dokud nedoputuji k ohromným kusadlům. Polknu a podívám se, o něco víš a strnu tak, že kdybyste ve mně právě teď řezali krev, nedořezali byste se.

Ano, skeleti byli strašlivý, ale nic se nevyrovná pohledu zespodu přímo na kusadla obrovského sklípkana, který je připravený lovit...

A co čert nechce, z tunelu zaslechnu supění a několik nohou. Strážci.