Oceánie

 

Za krk mi skočí kotě, něco zabručím a zavrtím se. Nejspíš to bude kotě, protože brácha je dost surový, pokud jde o buzení. Právě se nacházím mezi polospánkem a příjemným sněním, kam se chci dostat zpátky.

"Mňau," ozve se mi u ucha. Oženu se, jako bych odháněl včelu a něco nejspíš praštím do nosu. To něco bude nejspíš kotě, protože uslyším prsknutí a v zápětí mě něco hryzne do ucha.

"Auu," zaječím a posadím se, kotě, aby se udrželo na zádech, zatne drápky do mých ramen. Znovu zařvu a podívám se přes rameno. Odtamtud na mě spokojeně pokukuje Půlnoc a usmívá se svým způsobem. Podívám se ke dveřím, kde brácha klečí na zemi a mlátí se smíchy.

"Co?" ospale zamrkám a rozhlídnu se.

"Tedy Lene, mít video a nahrát tě, mám zajištěnou první cenu. Říká ti něco pondělí?" zeptá se mi mě brácha, když se vysměje.

"Jo, to začíná škola," vyjede ze mě inteligentně. Ten pakůň se znovu zlomí smíchy.

"Co je tu k smíchu?" zeptám se. Mozek mi právě teď moc neslouží.

"Oznamuji ti, že dnes je pondělí a je půl osmé," vysvětlí mi ten dement. Vytřeštím na něho oči, podívám se na budík, který mi potvrdí jak čas, tak datum.

"Do řiti," vystřelím z postele a vrhnu se do koupelny. Nejspíš zlomím rekord v oblékání, čištění zubů a účesu, i když vlasy jen prohrábnu, aby mi netrčeli do všech stran, a s taškou se řítím do předsíně.

"Mňau," otře se o mě Půlnoc.

"Kotě, teď musím do školy, tam půjdu až po škole," vysvětlím kotěti v rychlosti.

"Mňau," usměje se kotě a odběhne.

"To mi ta kočka rozumí?" zarazím se a pak se vzápětí hrnu do dveří, kde se s jistou samozřejmostí srazím s bratrem, který se pitomě ve dveřích zastavil, aby mi odpověděl.

"Kočky jsou inteligentní, ty coby zástupce dementů, tomu nemůžeš rozumět," povzdechne si Ryuu a postaví mě na nohy a pak se na svoje vydrápe sám. Na to jaký je to potřeštěnec, je obdivuhodně trpělivý.

"Já nemůžu za to, že ses zastavil zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěl vyjít!" rozhořčím se spravedlivě.

"Nemáte už být u školy, kluci?" ozve se z příjezdové cesty táta, který, jak si myslím, se scénkou skvěle baví.

"Byly bychom, kdyby nějaké jelito nestálo ve dveřích! Ani jsem nesnídal," zafňukám.

"Sedněte, zavezu vás tam," pobídne nás.

"Nejsi teď po dlouhé cestě? Neměl bys řídit, když jsi celou noc nespal," zamračím se. Měl přijet až večer, tak jsem si snadno spočítal, že jel přes noc.

"Lene, za celých devatenáct let jsem neměl jedinou nehodu a to jsme jezdili nonstop a bez spánku, když to bylo nutné. Nic se nestane," začne mi táta domlouvat. Podezřívavě se na něho podívám.

"A když stane tak všechny zhypnotizuješ svým sametovým hlasem, co?" zabrblám a sednu si vedle bráchy. Ten se smíchy kousne do rtů, aby nevyprskl.

"Nejsi nějak přemoudřelý?" pozvedne táta obočí a dozadu mi podá krabici s koblihami a kakao v uzavřeném pohárku. Hned se do těch koblih pustím. Táta se plynule rozjede a za chvíli zastaví u školy.

"Tak jsme tu kluci. Nikde se netoulat a hned domů, hlavně ty Lene, jasné?" otočí se na nás.

"Já se nikde netoulám," podívám se nevinně do tátových sametově hnědých očí. Hned mě napadne, o kolik jsou jiné než Aion.

"Povídali, že mu hráli. Mám pravdu srdíčko?" zasměje se táta. Ušklíbnu se a vystoupím, stejně jako bratr.

"Uvidíme se doma, tati," mávnu mu, a rozběhnu se do školy. To oslovení si nijak neberte, říká nám tak od dětství, je to prostě přezdívka.

Ani mě nenapadne se otočit, tak mi ujde, že jeho oči, které se usmívali, zatáhne mrak starostí. Ve zlomku vteřiny vypadá přísně a nepřístupně. Pak si povzdechne a rozjede se domů.

 

O přestávce se protáhnu a zakloním se v židli. Začnu přemýšlet o zemi, o které jsem četl. Jejich povrch pokrývají z 95% oceány. Páni, nedokážu, si to představit, naši Zemi je 70% vody, ale nedokážu si představit 95%, to musí žít... já nevím kde!

"Au," zaskučím, když mi na hlavě přistane kniha.

"Jak se dívám, vám nepřijde hrozící písemná práce tak důležitá jako holuby na střeše,"začne postarší učitel přísně.

"Ne přijde mi to ohromně zajímavé! Kdy že se má psát?"vyhrknu zděšeně. Třída se složí smíchy.

"Takže vy jste si seděl na uších?" zeptá se nasraně učitel.

"Ne mě létali ve vzduchu," upřesním jeho výtku. Ve třídě v momentě vybuchne granát smíchu. Učitel mi vezme žákovskou knihu a jde ke katedře, kde do ní začne něco zuřivě psát. Pak mi ji vrátí a pokračuje ve výuce. O přestávce se podívám do žákajdy a složím se smíchy. Je tam:

‚Obviněn, že si sedí na uších, mi tvrdí, že mu létají! Prosím o přišití, přilepení uší a důrazném poučení, že ve škole se ušima poslouchá a nelétá!‘

Lidi já snesu dost, ale tohle je vrchol! Stěží se uklidním a vstanu, že si dojdu něco koupit už je skoro poledne a já nemám zaplacené obědy, ne, že bych se je někdy obtěžoval koupit. Dojdu ke kantýně a zděšeně se dívám na ceduli, že je pro nemoc zavřeno. A jsem v háji!

"Jestli si chceš něco koupit, musíš do vedlejší budovy, stačí, když řekneš, že je zavřeno," podívá se na mě jeden z dalších obyvatelů tohohle ústavu. No má úcta.

"Tak díky, co je lepší, zemřít od hladu nebo strčit hlavu do oprátky," povzdechnu si nahlas. Pak si vzpomenu, že jdu ještě do jiného světa a s otráveným výrazem se vydám do vedlejší budovy, jen co vejdu, někdo mi zatarasí cestu.

"Ahoj kuřátko, potřebuješ něco?" usměje se svalovec s modrýma očima a cukajícím obočím. Je tak rozložitý, že mi úplně odřízl cestu dovnitř a já mám vážně hlad.

"Bude stačit, když uhneš tím svým mamutím tělem a necháš mě projít," zavrčím zamračeně. Odněkud se ozve smích. Svalovci ztuhne úsměv na tváři a konečně uhne. S úlevou projdu dovnitř a narazím na bratra.

"Co se děje Lene?" zeptá se Ryuu a pozvedne obočí.

"Co by, kantýnu máme zavřenou a já mám hlad," přiznám. Ryuu obrátí oči v sloup a chytne mě za ruku.

"Ukážu ti, kde máme kantýnu. Ty sis ještě nezaplatil obědy?" podívá se na mě.

"Školním jídelnám nedůvěřuji už ze zkušenosti," odseknu mu a pokusím se mu vykroutit ruku. Nejde to, takže žádné překvapení.

"To mě musíš vodit za ruku?" zamračím se na něho.

"Nemusím, ale nechci riskovat, že tě unesou," uchichtne se brácha. Zrovna v další minutě mě někdo chytne kolem pasu a strhne k sobě.

"Ryuu, přece si tuhle tvářičku nemůžeš nechat pro sebe!" zahučí někdo a mužská ruka se mi vloudí pod košili, odporem vyrostu skoro o metr.

"Ty jeden hnusáku," zavřeštím, vší silou dupnu tomu opovážlivcovi na nohu, až zaskučí a vrazím mu loket do břicha. Okamžitě mě pustí a chytne se za břicho, ale já jsem ještě neskončil, otočím se k němu a pěstí mu vrazím do nosu, takže mu z něj začne téct krev, setrvačnosti nárazu se otočí kolem své osy a přistane na zemi u zábradlí. Je to celkem pohledný světlý brunet a teď na mě nevěřícně třeští oči.

"No já hledím, ty se umíš i prát?" uchichtne se pobaveně Ryuu. Probodnu ho pohledem. Znovu se uchichtne a konečně mě dovede do kantýny, kde si nakoupím dost, abych vydržel do večera a nemusel sem znovu chodit. Ještě se nechám doprovodit ke dveřím školy.

"Slyšel jsi tátu, že máme jít hned domů, že," podívá se na mě.

"Jasně, pane starosto," zavrčím, rozbalím si twist a hladově se do něj zakousnu, pak zamířím k sobě do školy.

Poslední tři hodiny proběhnou nudou nabitých hodin. Po škole si hodím tašku na záda a zamířím bočním východem ven, tuším, že u hlavní brány na mě bude čekat bratr. Sice si trochu zajdu, ale konečně se objevím u rozvalin. Donesl jsem i novou baterii do baterky, kterou hned vyměním. Vyzkouším a spokojen s jejím světlem si ji dám za pás, pak vezmu mapku s provazem, který upevním.

"Mňauuuuuuu," ozve se vedle mně. S úsměvem se podívám na Půlnoc, která sedí nedaleko mě.

"Tobě, aby taky nic neuteklo," uculím se, schovám batoh a kotě vezmu do náruče. Pak se ponořím do tmavého světa ruin a podle mapy a s pomocí křídy se dostaneme do světa vod.

 

"Pořád tu hlídkuješ Aione?" zeptá se mě Rise, který ke mně dojde. Podívám se na něho a přimhouřím oči, nějak podezřele mu cukají koutka.

"Jo někdy přece musí od tama vypadnout," zavrčím vztekle. Riseho koutka cuknou o poznání víc.

"Co se děje?" zeptám se

"No ta tvoje myška už utekla, tohle nechala u jednoho rozcestí," podá mi kus papíru a otočí se s rukou před pusou. Ramena se mu otřásají přímo záchvatem.

Podívám se na papír:

Byl jsem tu! Fantomas!

 

Vztekem dostanu ošklivý tik do pravého oka. To si určitě dělá srandu! Já tu myš rozcupuji ještě před červy!

"To si ze mě dělá srandu nebo co?!" zaječím až se otřesou stěny.

"Já nevím, ale před chvíli jsme dostali pohotovost, že je tu zase," pokusí se uklidnit Rise. O kolik mu závidím tu jeho myš, ta sem ani nepáchne!

"To snad... ta ale pokouší osud! Já jí zakroutím krkem, jen co ji uvidím!" zavrčím a vyrazím k panelu, kde se zachycuje nelegální pohyb. Jak se tak k němu ženu skoro se natáhnu na zem, jak o něco zakopnu. Zastavím se a prohmatám zem, v zápětí mám v ruce provaz. Tak takhle se dostává rychle domů!

Podívám se na Riseho a vítězně se usměji.  Přeručkuji provaz až tam, odkud vychází, a podívám se do jasného dne místa, které jsme před necelým měsícem prohledávali.

"Takže tady žije, měl jsem pravdu," ušklíbnu se na Riseho, který pochvalně pokývá hlavou.

"Fajn, takže teď hlídat oba dva konce a hlavně tenhle," vydechnu.

"Jo to vyjde, pokud nemá průvodce. Ten ho může zavést kamkoliv a zpátky, aniž bychom si toho všimli," ušklíbne se Rise.

"Už jsem ti říkal, jak nesnáším, ty chlupaté potvory, co si říkají kočky?" zavrčím a začnu odvazovat provaz.

"Jo tvrdil jsi to hned po tom, co ti myš na jedné utekla," vyprskne Rise smíchy. Podívám se na něho vražedným pohledem a trhnutím uvolním provaz. Jen co to udělám, začnu ho namotávat a jdu podél něho až k jeho konci. Objevíme se u východu do země Oceánů a vln.

"Oceánie? Jo to souhlasí," zamručí Rise.

"Ta myš má odvahu, umí vlastně plavat?" usměji se ošklivě. Rise se na mě podívá.

"Ty jim nedáváš moc na výběr, že? Nemyslíš, že by tahle prohnaná myška byl dobrý partner?" zeptá se mě Rise.

"Ani náhodou! V životě si nevezmu někoho, kdo si ze mě dělá legraci!" odseknu naštvaně.

"Ty nechceš, ty, co ti podlézají, dělají ti naschvály, jsou prohnaní, krásní... víš ty, jakého chceš?" obrátí se na mě Rise.

"Jo, nechci žádného! Nikdy!" zavrčím a škubnu za provaz, který mi zůstane v ruce. Pak na stěnu připevním senzor a obrátím se k odchodu.

"Nemyslíš si, že nikdy je příliš dlouhá doba i na nás?" zeptá se Rise. Obrátím se na něho se zuřivým úsměvem.

"Rise, udělej mi tu laskavost a nemysli!" zavrčím na něho.

"Aione, nechci ti nic říkat, ale mám pocit, že tahle myška ti bude osudná," ušklíbne se na mě Rise. Obrátím se na něj s děsem v očích. Rise je jediný strážce, na jehož pocity se musí dát!

 

 Vyjdu z jeskyně a zřítím se o dobrých deset metrů po příkrém svahu. Dopr..., to se taky může stát jenom mě!

"To jsem zvědavý, jak se dostanu nahoru," povzdechnu si a opatrně zvednu hlavu.

"To půjde, neboj, já jsem jen nadšený, že jsi mi nesletěl na hlavu," ozve se pode mnou jakýsi hlas. Překvapeně se tam podívám a v dalším okamžiku letím v úleku do vody...