Ertánie

 

Vzbudím se brzo ráno a hned se se mnou spojí Arvel, že mám dorazit, souhlasně zabručím a opatrně se vymámím z Aionova náručí, obléknu se, a co nejtišeji vyrazím ven. Byt mě hodně překvapil, místo dvoupokojového bytečku s kuchyní a koupelnou, který jsem s Aionem obýval před tím, jsme vešli do nádherného bytu, který byl rozhodně větší, měl knihovnu, malířský koutek, jak jsem říkal prosvětlené místnosti, obrovský obývák s krbem, větší ložnice s manželskou postelí, větší ‚kuchyň‘ jídelní kout s větším stolem a sedmi židlemi, podle potřeby se tam vlezlo i víc lidí. Byt byl vymalován pastelovými barvami, které se krásně doplňovaly. Byl dobře uzpůsoben pro dvě osoby. Aionovi se viditelně taky zamlouval. I terasa nám zůstala, od své první návštěvy terasy jsem tam nebyl. Mám strach, že by se z něj stalo opět to ledové monstrum.

S koláčem v ruce se zastavím na ošetřovně, už chci mít tu sádru, či co to je, z krku. Vyslechnou si mě a s trochu nesouhlasným pohledem mi nohu zrentgenují a pak sundají sádru, konečně. Upozorní mě, abych ji nenamáhal, a můžu jít.

Včera jsem si všiml, že se chodby poněkud změnili, nejsem takový pako, abych si je rychle nezapamatoval, ovšem dnes spěchám a budu potřebovat mapu. V síni uvidím Erika, jak se vybavuje s jiným strážcem. Zamířím k němu.

"Eriku," vyruším ho z hovoru. Druhý strážce se na mě zamračí a tak se mu omluvím.

"Co potřebuješ Lene?" zeptá se klidně Erik.

"Mapu. Mám jít cvičit s Arvenem a vzhledem k tomu, že se změnili chodby, bych nerad bloudil," pokrčím rameny.

"Co na ty Savlene?" otočí se na strážce, se kterým mluvil.

"Pokud to povolí velitel, nemám problém, jen bude muset projít školením, jak mapu ukrývat," kývne po chvíli Savlen. Povzdechnu si, tolik času nemám!

"Dobře, pokus se zjistit stanovisko velitele. Pro teď ho tam zavedu, má dobrou orientaci, tak zpátky trefí bez problému. A o Drivem nemáte zprávy, že," pousměje se smutně. Salven zavrtí hlavou. Erik se se strážcem rozloučí a odběhne k hodně mladému brunetovi, dojde mi, že ho nejspíš zaučuje. Vyřídí formality a kývne na mě. Dokulhám v nich a zároveň s nimi se ztratím v chodbách. Trvá nám o něco déle tam dorazit, výjimečně mi to nevadí a spíš dávám pozor, kudy jdeme, párkrát se otočím a zapamatuji si nějaký záchytný bod, hlavně na rozcestí. To se k chodbě otočím a zapamatuji si její tvar a první věc, která mi padne do oka.

Slyším, jak mladý strážce něco zavrčí, když to udělám potřetí, Erik ho stejně tiše setře. Slovům nerozumím, jen zaslechnu špitání, když se pak otočím, mladému tvář hoří plamenem studu. Erik na mě vesele mrkne a jdeme dál. Chodbu, která vede do Arvenova světa už poznám a tak se s Erikem mávnutím rozloučím. Jen co dorazím na druhou stranu tunelu, do mě se zabodnou zlobné oči dračice, určitě tu čekala dlouho.

"Omlouvám se, včera se měnili chodby a v těchto se ještě tak moc nevyznám," vyhrknu.

‚Dobře, tak nasedej, už jsme ztratili spoustu času,‘ kývne dračice a nastaví mi hřbet. Zkusím se na ni dostat podobně jako Aion a docela mě udiví, že se tam dostanu rychle. Dračice je taky překvapena a rozletí se. Nevím, kam letíme, ale rozhodně to není za Arvelem.

"Můžeš mi říct, kam letíme, že se vzdalujeme od Arva?" skloním se k velké dračí hlavě. Dračice se na mě podívá a obrátí to zpátky. Vůbec nechápu, co se děje, jestli to byla nějaká zkouška? Přistane na velké plošině, která je pokryta křovím a vysokou trávou opodál ve stěně je několik otvorů, hádám, že každý skrývá nějakou sluj.

‚V jedné z těch slojí je Arven, najdi ho,‘ podívá se na mě dračice. A jsem v pěkné polízanici, ne že by pro mě bylo těžké najít Arvena, no vlastně je, protože z každé z té sloje jde dračí aura, jen je různá aura. Byl jsem s Arvenem moc málo, abych tou jeho mohl nasáknout. Tak tohle bude druhá zkouška, tuším. S povzdechem dojdu ke slojím a zastavím se, nezbývá než hádat a doufat, že se trefím. Už se chci dát k té napravo, když ucítím ještě jednu, která je mimo sluje. Normálně bych se nezastavil, ale tahle je hrozně známá, vsadil bych krk, že...

Rozběhnu se cestičkou u skal, ani moc nepřemýšlím, jak se tam objevila, když jsem skoro dole, ujede mi noha a já na někom přistanu.

"Au," syknu, trochu jsem si narazil nohu.

‚Neměl bych to spíš říct já? Ahoj Leny, dlouho jsme se neviděli," otočí se na mě hlava Arvela.

"Arvele, nevyrostl jsi trochu moc na to, že máš pět měsíců?"vyvalím na něho oči a svezu se po jeho boku na zem, na bocích ještě nemá plně vyvinuty trny, tak je to bez problémů. Otočím se a podívám se na dráčka, který mi v leže, dosahuje k ramenům. Už je vyšší než já.

‚Ne, krásně dohnal, co zameškal,‘ nakoukne přes převis jeho matka.

"Za tři dny?" vytáhnu pochybovačně obočí.

‚Dračí magie a pořádné porce jídla,‘ usměje se samolibě. Fajn nebudu se s ní hádat, stejně tomu nerozumím.

"Dobře s čím začneme?" zeptám se s úsměvem.

‚Létání, je ještě drobný, tak ještě chvíli potrvá, než se na něm svezeš, ale on ho musí cvičit, takže si tu sedneš a budeš nás pozorovat,‘ oznámí mi jeho máma. Jen se zasměji, tak nějak jsem s tím počítal, ale fakt jen minimálně. Jinak k tomu létání, nemyslím si, že to bude trvat tak dlouho. Sleduji je a pokaždé Arvena varuji, když ho chce nějak srazit. Vůbec se mi to nelíbí, i když chápu smysl.

Těžko by se udržel ve vzduchu, kdyby mu někdo poranil křídlo, jeho matka se ho na to snaží připravit. V oblacích je doslova akrobatka. Po dvou hodinách mučení Arvena v letu se snesou na zem.

 Rychle ho prohlédnu a pohladím ho po boku. Potom si vezme na paškál mě. Jinak řečeno, trénuje mě na sobě, a to bez sedla, otáčky, v klidu proletí vodou nebo chrastím, nebo se střemhlav snese dolů, aby něco ulovila. Řeknu vám, občas nemám daleko od pádu z několika set metrů, zvlášť, když mezi hřbetem dračice a země je jen vzduch.

Několik mých, podle mě trefných, postřehů rozesměje Arvena. V jeden moment, kdy se nestihnu chytit včas, skutečně sletím jako zralá hruška, jen proto, abych přistál na dalším hřbetě.

‚Ještě žiješ?‘ obrátí ke mně hlavu Arven pobaveně.

"Co? Ty mě uneseš?" zamrkám překvapeně.

‚Jo, máma chtěla vědět, jestli jí skočíš na špek,‘ baví se živě.

"No super a jak jsem měl vědět, že už mě uneseš? Já draka ještě neměl!" bráním se.

‚No ještě aby jo, bychom se nejspíš porvali. Kdy ses koupal naposledy?" podívá se na mě Arvel.

"No tak před půl hodinou proč?" zeptám se a vzápětí se ocitnu jako naschvál pod vodopádem. Sakra, jak to že jsem ho neslyšel? Odpověď dostanu vzápětí, protože mi začne nesnesitelně zvonit v uších. Zaúpím, chytnu se za ně a čekám, kdy to přestane. Naštěstí to přejde do pár minut a pak slyším normálně. Arven už se nade mnou smiluje a dopraví mě k průchodu.

"Fajn, prosím někam na sluníčko, ať proschnu, těžko bych někomu vysvětloval, že jsem se odnikud nesnažil vzít jezero," zabručím, Arven z té představy chytne chechtavou nemoc. Poslechne mě a vysadí mě u slunné paty hory. Kde se suším a povídám si s ním, tedy sděluji mu veškeré novinky co se děje v chodbách. Když uschnu, vydám se po rozloučení domů. Divné, vždycky jsem myslel, že domov mám na zemi, ale najednou mi to tak nepřipadá. Jdu podle bodů, které jsem si zapamatoval a dojdu do síně, kde je pozdvižení. Nechápavě se rozhlédnu.

"Děje se něco Aione?" zeptám se manžela, který se ke mně obrátí, ve vteřině vypadá, že se mu ulevilo a vzápětí mu naskočí na tváři výraz, že by mě nejradši zaškrtil.

"Kde jsi ke všem taiwanským čertům byl?" zaječí na mě až se otřesou stěny. Mimoděk se přikrčím.

"Za Arvelem, dobře víš, že se tam mám jednou za tři dny zastavit," našpulím pusu.

"A nemůžeš mi to aspoň napsat? Já se vzbudím, ty jsi pryč, potvory jsou pryč, nikde ani řádka! Málem mě trefilo, a co se máš co pohybovat po chodbách?! Můžeš se ztratit!" zaječí na mě Aion. Probleskne mě v očích.

"A co si jako myslíš? To mám být jako hadrová panenka a zůstat tam, kde mě posadíš? Nebo si snad myslíš, že jsem takový krypl, že bych se v chodbách ztratil? Mám stejně dobrou orientaci jako ty, ne li o něco lepší!" zaječím na Aiona, který na mě vyvalí oči.

"A dost! Lene, je fakt, že jsi měl dát vědět aspoň písemně, kde jsi, zbytečně jsme svolávali pátračku. Neříkám, že nemáš dobrou orientaci, ale pořád tě někdo může hňápnout po hlavě, takže když někam půjdeš, bude to někdo vědět, jasný? I přibližný čas, kdy se vrátíš," zamračí se na mě táta. Sklapnu už proto, že táta je jiná autorita.

"Věděl to Erik, tam mě zavedl on," pokrčím rameny.

"Erik tu není, a pokud vím, Aion ti aspoň napíše kde je ne?" zamračí se táta.

"Jo máš pravdu. Aii promiň," povzdechnu si. Aoin se na mě odívá zpod zavřených víček.

"Dobře, když už se to vyjasnilo, tak můžeme jít. Aion se mezitím uklidní, kde máš tu novou mršku?" podívá se na mě táta. Pokrčím rameny.

"Asi se šla nažrat," poznamenám ve chvíli, kdy suryko vběhne do sálu, z tlamy jí ještě visí nějaké prsty nebo co, které spokojeně chroupe.

"No fajn, ještě že si to potravu hledá samo," oddechne si Aion. Momentálně s ním souhlasím.

"Tati, kam můžeme jít?" zeptá se Ryuu a otočí se na otce, stejně jako já.

"Je na čase, abyste poznali druhou babičku s dědou," pousměje se táta. Nová země, projede mi hlavou a dychtivě kývnu.

"K tomu ti řeknu jen jedno, přitáhni další potvoru a spíš s ní na chodbě," odtuší suše Aion.

"Dobře víš, že já za to nemůžu," fňuknu. Je to pravda, copak můžu za to, že mě ty potvory pronásledují?!

"Pokud vím suryko došel sám," zacukají tátovi koutka. Aion jen obrátí oči v sloup a vystřelí k veliteli pro úkoly. Ryuu má štěstí, že Rise má tolik slušnosti, aby m popřál pěkný výlet. No jo, on toho svého nenasral, že.

"No tak jdeme," povzdechnu si a podívám se na tátu, který se mračí jak tisíc čertů. Po chvíli kývne a my znovu vyjdeme do chodeb. Tentokrát nás vede úplně mimo nějakou oblast, kde by se mohli nacházet světy a pak zatočí do chodby, která se brzy začne větvit, po chvíli poznám znak země obrů. U ní zatočíme úplně do leva, takže se kousek vracíme a jdeme do prostřední chodby. Všimnu si podivné značky vyryté ve skále, upozorním na ni tátu, ale tomu jen po rtech přejede úsměv a kývne. Jdeme dál a za chvíli se vynoříme v lehce zabarveném světle. Rozhlídnu se. Vypadá to jinak než u nás jen co vykročíme, stoupneme na hrubou trávu barvy šišek.

"Dejte si tu pozor, tu je tráva ostrá, snadno pořeže," varuje nás táta a začne hbitě slézat. Mě to dělá mírné problémy, kvůli noze, která se začíná ozývat. Táta si toho všimne a pomůže mi.

"Proč je tu ostrá tráva?" zeptá se Ryuu.

"První domobrana. Moc rádi cizince nevidíme, s jedním takovým přišla nemoc, která vyhladila skoro celou planetu. Většina zemí má takový systém, tedy kromě těch, co o tom ani netuší nebo kradou a se strážci si nerozumí, dost nám to ulehčuje práci," vysvětlí táta.

"Dobrý, ale pořád nevíme, jak to funguje," utrousí Ryuu.

"Vědět nemusíte, kdo jste a co tu chcete?" ozve se ostrý hlas. Táta se otočí a pousměje se.

"Łuthai, ještě žiješ? Byl jsi starý už tehdy, když jsem se narodil," vykročí k podivně shrbenému staříkovi, který v ruce dřímá, nějakou hůl napřaženou směrem k nám. Hůl se v jeho rukách začne chvět a on neví, co by řekl, jen zírá na tátu jak na zjevení.

"Đierne, jsi to skutečně ty?" vyjede ze staříka.

"Myslím, že jo, pořád máte v sadě ty máslová jablka? Moc rád jsem na ně chodil, vždycky jste na mě poslal rasty, kteří se spíš tulili, jak pronásledovali," zasměje se táta. No vida tak on chodil na paitl a nám to zakázal!! To je opovážlivost!

"Ty kluku jeden! Potřeboval bys přehnout přes koleno!! Měl ses ukázat před měsícem, tvá máma už pro tebe prolila slz!" zamračí se stařík.

"Hodně se toho stalo, ale to řeknu až mámě, teda jestli to přežiji," usměje se táta. Jen zavrtím hlavou a začnu si prohlížet strom, který tam před chvílí nebyl.

"Lene, od něho!" zaječí táta a odtáhne mě v momentě, kdy ze stromu vyletí nějaké bodliny. Jen na strom, který minul a pokračuje nerušeně v cestě, vyvalím oči.

"Co to bylo?" vyhrknu zděšeně.

"Napichovač, živí se krví a masem," odvětí táta.

"Něco jako Drákula, jo?" zabručím a vstanu.

"Jo něco takového," kývne táta. Rozhlídnu se.

"Kde je ten stařec?" podivím se.

"Šel zpátky na hlídku. My jdeme do vesnice a nepřibližujte se k ničemu, co samo chodí," varuje nás. Myslím, že tentokrát ho poslechnu.

"Platí to i o rostlinách?" zeptá se Ryuu.

"Ne o nich ne, když si myslím, že se budete držet zpátky sami," uculí se táta a vydá se po dlážděné cestě, která nejspíš vede nikam nebo někam. Jdeme za ním. Kus od jeskyně s vchodem, je tráva jinačí sametově hebká a fuchsiově růžová, odporná barva. Kmeny stromů se kroutí po zemi a jen větve ční k nebi jako pařáty, zraje na nich prapodivné ovoce. Táta nás překvapí, když utrhne tři černé plody.

"Slupku sloupněte, nehtem odlomte vrch a slupku potáhněte dolů," poradí nám, když nám podá plod vzdáleně podobné, karambole jen masitější. Poslechnu ho a pod slupkou se objeví tmavě zelená dužnina.  Dodám si odvahy a kousek zkusím a v zápětí se olíznu, chutná trochu jako sladký pomeranč s mangem. Ovoce je sice výborné, ale jsem ulepený od jeho šťávy, Ryuu a táta na tom není líp. Táta nás vede bokem a sestoupíme k potůčku, který má sytě zelenou barvu.

"To se asi nedá pít, že," prohodím. Mám po ovoci žízeň.

"Proč by nedalo? Je to voda, i když jiné barvy než jak jsi zvyklý," pousměje se táta. Dám na něho a napiji se. Vážně chutná jako voda. Jen co vyjdeme od potoka, pokračujeme v cestě, táta nese další ovoce sebou. Jdeme kolem bahnitého pole, kde hojně rostou rostliny s kadeřavými listy a dlouhými lusky, které visí ve svazcích. Chci se jednoho dotknout, ale táta mi to nedovolí.

"Dokud hazole nedozrají, jsou nebezpečné," varuje mě. Kývnu a na další dotyk si nechám zajít chuť. Projdeme kolem posledního pole, kde pracují lidé, a vstoupíme do vesničky. Nízké domky jsou daleko od sebe a každý má kolem sebe ohrádku, kde jsou rostliny a podivná zvířata připomínající ještěry. Jestli jsou něco podobného naším slepicím, asi si tu vajíčka nedám.

 Táta vejde do jednoho většího stavení, kde se kolem kotle uprostřed ohniště ochomýtá stará žena se smutným obličejem, na sobě má dlouhou plstěnou suknici a halenu. Když vrznou dveře, otočí se k nám a slova uvítání jí zmrznou na rtech. Kdysi to musela být nádherná žena, i teď je krásná i přes vrásky.

"Ahoj mami, co bude dnes k obědu?" zeptá se táta. Tohle je babička?!

"Nejspíš ty s hrachovcem! Đierone Aschavoniči, kde ses flákal?!" zahřmí babička úplně stejně jako táta, když je naštvaný.

"Asi jsem prošvihnul návštěvní dobu že? Myslel jsem, že mi to projde," zasměje se táta. Babička ho jen sežehne pohledem.

"Na něco jsem se tě ptala a kdo je tohle?" střelí pohledem po nás. Pohled zrovna příjemný není.

"Na to by sis nejspíš měla sednout mami" poznamená táta. Babička se na něho podívá a vyndá kotlík z ohně, pak si sedne.

"No?" pozvedne obočí, v čistě tátově gestu.

"Jsou to moji synové a tvoji vnuci, tmavovlasý je starší jmenuje se Ryuu, ten světlovlasý je Len," představí nás táta. Chudák babička má skoro mrtvici ze šoku, jaký zažije. Táta ji to musí říct znovu, aby se přesvědčila, že slyšela správně.

"Jak k tomu došlo a kdy jsi to stihnul?" vyjede z babičky, když se trochu vzpamatuje.

"Rovnou to řeknu i tátovi, nechce se mi to opakovat dvakrát," zasměje se táta a stěží uhne před nějakým předmětem.

"Za chvíli se vrátí z pole, tak se najíme," zabručí babička a dá znovu kotel nad oheň. Vezme ovoce a začne ho loupat, pak ho dá také do kotle. Co chvíli se na nás podívá, zavrtí hlavou a vrátí se k práci. Tátovi dá na přebrání nějakou divnou luštěninu, pomůžeme mu. Když se vrátí děda, nestačíme žasnout, je to celý táta ve starší verzi. To že má vnuky, vezme podstatně klidněji, jen se usměje a po jídle chce vědět podrobnosti.

Táta se pustí do vyprávění, jak se seznámil s mamkou a to všechno, nezatají ani to, co ho donutilo ji opustit. Babička je nepříčetná vztekem. Tátovi rovnou řekne, že muže být ráda, že ji nikdy nepoznala, načež tátovi omlátí o hlavu jeho vkus.

"Měli byste mu někoho najít, s tím vkusem má babička pravdu, otáčel se jen za, sice hezkými holkami, ale ty měli v hlavě vyleptáno," obrátí se na nás děda.

"Už se stalo, líbí se jednomu strážci a je to sympaťák, tátu dokáže zkrotit," uculím se.

"Jo, pevnou ruku náš syn potřebuje. Tak koukej příště přijít i s ním, ať ho poznáme," obrátí se děda na tátu, který jen našpulí pusu nesouhlasem. Tohle mám po něm.

"Nekoukej na mě, jak bubák na strašidlo, je to pravda. Za chvíli tu bude Kii, aspoň se seznámí se synovci," poznamená děda a vstane. Za chvíli děda, se vrátí s keramickými malými hrnečky a s nádobou, která vzdáleně připomíná džbán.

"Tati jen to ne! Vždyť jim není ani rok!" zděsí se táta.

"Huš, mám jim snad říct, jak ses ztřískal ve dvou letech? Tenkrát jsme tě za trest zavřeli do sklepa, za co to bylo, jo už vím, z pole jsi vybral veškeré richi, prodal je a za ně sis koupil sworně, abys měl na čem jezdit. Koho by napadlo, že se pustíš do sudů, které tam byli na uložení a byli plné vína z maracu! Panečku, ty jsi vypadal, měsíc ti bylo zle," zasměje se děda. Musím se s bráchou smát, tady se dozvíme věcí, jen by mě zajímalo, co jsou sworně.

"Sworň je podobný na koně, jen má dlouhou srst až na zem a je neskonale rychlejší, bohužel táta ho směnil zpátky za richi," otočí se k nám táta.

"Aspoň jsme měli co tu zimu jíst, rád tě zase vidím, bráško," vejde do domu kluk, který je viditelně starší než brácha.

"Já tebe taky, Kii," obejme ho táta. Je menší než příchozí. Představí nás a pak nám děda nalije. Moc neriskuji a piju jen pomalu a po maličkých hltech, stejně tak Ryuu, který si ještě pamatuje opici z Atlantisu. Vyplatí se to, nevíme sice, co to je, ale je to pořádně silné. K večeru se táta zvedne, že už musí jít.

"měl by ses tu i s klukama objevit na slavnosti a s tím svým taky," varuje ho babička, když se s námi rozloučí.

"Neboj, mami, určitě se tu ukážeme," usměje se táta a vede nás zpátky. Trochu se mi motá hlava, tak jsem rád, když mě někdo vezme do náruče. Podle vůně poznám Aiona, přitulím se k němu a usnu.