Katakomby

 

Seběhnu dolů na snídani, dal bych si něco doma s Aionem, ale psal mi, že je na kontrole s nohou a že se sejdeme dole.

"Dobré ráno," složím se do volného křesla.

"Dobré. Leny, co kdybychom šli do Atlantisu? Aionův brácha nás pozval na výlov perlorodek," nadhodí Ryuu. Zamyslím se.

"To není špatný nápad, odedneška jsem uschopněný," zabručí Aion a sedne si vedle mě.

"Takže krůtíbrčko se už uzdravilo?" pozvednu obočí.

"Ano noha se mi už uzdravila, trvalo to dost dlouho. A neodvažuj se říct, že to byla moje chyba," ukáže na mě, když postřehne, že se nadechuji. Zmlknu.

"Mám lepší nápad, mám dovolenou, co se mrknout na Jugat?" ozve se táta.

"To je ten ovocný svět?" zeptá se nadšeně Ryuu.

"Ne, ale můžeme se tam zastavit," svolí táta. Tak na ovocný svět jsem fakt zvědavý.

"Proč ne," pousměji se.

"Leny, prosím žádný zvířátka, buď té lásky," požádá mě Aion a dá se do jídla. Napodobím ho. Myslím, že nějaký drobeček mu vadit nebude. Sním snídani a počkám na ostatní, svoji porci už mám snězenou.

Otec dojí, pak si vyslechneme instrukce, které mi už lezou krkem, a vyrazíme. Jdeme do široké chodby a pak jen zatáčíme vlevo, dokud nedojdeme ke dvojici chodeb, u každé chodby vidíme konec a každá má jiný znak na stěně.

" Achaves jedna z planet, kde byste se nechtěli ocitnout o samotě a původní rodiště suryko a dalších životu nebezpečných příšerek," mávne táta rukou vpravo.

"Hele Leny, co takhle si rozšířit zvěřinec?"otočí se na mě Ryuu se šibalskými ohníčky v očích.

"Ty chceš provokovat Aiona," zkusím hádat.

"Přesně tak, občas má sice světlé chvilky, ale jinak se chová jako dement," odvětí klidně Ryuu.

"Podívat se tam můžeme," odkašle si táta s rukou před pusou a lehce přejede po rtech, jakoby schovával úsměv. A proč ne? Já si žádné zvíře brát nebudu, ovšem když za mnou přijde je to něco jiného ne?

"Souhlasím," kývnu nadšeně a vyrazím vpravo. Už se těším na nádhernou krajinu. U východu, ovšem zůstanu zklamaně stát. Místo zelených plání, kde se prohánějí zvířata a příšery je prohánějí, vidím jen šedou krajinu, pokrytou lávovými kameny, občas se objeví rudá žilka naznačující, že je tam magma. Nic co by naznačovalo, že tu kdysi byl život.

"Tu nedávno vybuchla sopka?" zeptám se sám sebe.

"Ne, taková byla tahle planeta odjakživa, zde se pouze odchovají příšery, a když jsou dost velké, hledají napadené planety, k tomu účelu byly zrozeny," ozve se táta. Nechtěl bych tu žít, ani se tu narodit z téhle planety mám klaustrofobii. Na prstech ucítím mokrý jazyk, sklopím oči a uvidím Krakena. Pohladím ho.

"Pojďme pryč," zašeptám a spěchám z toho nehostinného místa.

"Vpravo Lenny," ozve se táta, poslechnu ho a zabočím vpravo. Trochu opatrně vykouknu v obavě, ale zamžikám úžasem, jsem přímo u nějakého pole, na kterém rostou podivné rostliny, vypadají jako hole, z každé jde stranou pět až sedm výhonků, které jsou nalité a temně fialové. Jakýsi tvor je sbírá. Nemůžu z něho spustit oči, je o něco vyšší než my, stojí na silných sukovitých nohou, oblečen do něčeho podobného kamaším a hrubě pleteného hnědého svetru. Z ramen mu vybíhají čtyři ruce, ve dvou drží koš a dvěma, rychle češe. Je to tak rychlé, že jednotlivé kmity ani nezaznamenám. Tvor nejspíš vycítí můj pohled, protože se otočí. Má jako my dvě oči, ale každé oko vypadá jako oko psa jen bez zorniček. Velice pomalu položí koš na zem a než se naději už visím za límec nad zemí.

"Hej pusť mě!" zamračím se na něho.

"Ani mě nenapadne, o nelegální procházeče tu nestojíme," zavrčí ta bytost.

"Toho můžeš pustit Gachare, Len není nelegální procházeč," ozve se za mnou táta.

"Deirone? Jsi to vážně ty? Neobjevil ses tu už pěkně dlouho, už jsem myslel, že tě pohřbili chodby. A jak víš, že tohle není nelegální procházeč?" ukáže prstem na mě.  Málem mi jím propíchne oko. Mám toho dost a silně ho kousnu.

"Auuu," zaječí Gachar a třemi z rukou si chytne postižený prst. Výhodu to má tu, že mě už nedrží jako kus masa.

"Lendore!" okřikne mě táta. A sakra, takhle mě nikdy neoslovuje, jen když ho fakt vyloženě naseru. Zamumlám omluvu.

"Gachare, jsi v pořádku?" přejde k němu táta.

"Jo nedělej si starosti. Co je vůbec zač to kousavé štěně?" zamračí se na mě Gachar.

"Dovol, abych ti představil své syny Lenyho a Ryua," povzdechne si táta. Gachar na něho vytřeští svoje očka a otevře pusu, aniž by něco řekl. Setrvá tak dobrou půlhodinu.

"No tak to bude na hodně dlouhou dobu, pomůžete mi to sesbírat, jen ty zelené výhonky," zabručí Gachar.

"Ale..." začnu.

"Lene, ty fialové, zdejší obyvatelé mají převrácené spektrum, fialovou považují za zelenou," přeruší mě táta. Kývnu a s Ryuem se vrhneme do práce, brzy zjistím, že musím chytnout víc naráz, nejlépe všechny, neboť zbytek hned upadne, ale i tak se nám podaří brzy vše sesbírat, aniž bychom ztratili všechno, protože fialové výhonky zmizí v hlíně. Gachar od nás vezme nasbíranou úrodu a vyrazí k vesnici, my jdeme za ním. Zavede nás do nějakého přístřešku, kde střecha ční na čtyřech kůlech. Posedáme si a hostitel před nás za chvíli dá šálky čaje či nějaké podobné tekutiny a ony povařené hlízy, které mají jasně zelenou barvu.

"Gachare, moc se omlouvám," kousne táta do hlízy.

"Nech to být, pamatuješ si, jak jsme se seznámili my dva?" pousměje se Gachar. Táta zamumlá něco, co mu nerozumím, ale zní to nějak jako ‚ani mi to nepřipomínej‘. Mrkneme s bráchou na sebe, oba máme stejnou otázku v očích.

"No váš táta tenkrát byl ještě procházeč, myslím, že sháněl jídlo pro svoji vesnici, nachytal jsem ho, jak krade moji úrodu, tenkrát byl fakt kostra. Chytnul jsem ho jako tebe, jenže on se nedal, vytáhnul nůž a pořezal mě, pak chytnul pytel a táhnul ho pryč, když jsem se ho pokusil zastavit, ještě po mě hodil vidlemi, upozorňuji, že mými vlastními," informuje nás Gachar. No prosím, co je proti tomu moje kousnutí?! Mrknu na tátu, který hoří barvou rajských jablek.

"Rozhodně tě neměl kousat," zavrčí táta.

"A ty jsi po něm mohl házet vidlemi?" optám se klidně. Gachar se rozesměje.

"Deirone, už ti věřím, že ty mláďata jsou z tvého vrhu. Ten starší se ti hodně podobá vzhledově, ten mladší má tvoji náturu," chechtá se Gachar. Tátovi jen cuká obočí. Za námi se ozve zakňourání a ke mně se vecpe Kraken. Gachara v ten moment přejde s mích a zírá na mě jak, s prominutím, šnek na porcovací nůž. Začnu Krakena drbat za uchem a snažím se ignorovat houstnoucí napětí.

"Myslím, že na tebe asi čeká," promluví najednou Gachar a napětí spadne.

"Aion ho zabije," poznamená táta.

"Když bude mít problém, tak ať dojde sem," smete námitku Gachar a zmizí z příbytku.

"Draka máš, hádám," vrátí se Gachar zpátky, v ruce drží nějaké chlupaté zvířátko.

"Ano trnoocasého," kývnu. Gachar jen kývne a do dlaní mi dá stočené zvířátko. To se za chvíli zavrtí a na mě vykouknou rudá očka.

"To je Sumi, je hodně vzácné a divoké, k málokomu přilne. Tohle mládě jsme našli už hodně dávno, když vyroste, je velký jako suryko, ale o něco víc, nebezpečnější. Když k někomu přilne, je jako kotě. Opatruj ho a on bude opatrovat tebe. Živí se masem a sem tam ovocem, ale musí mít na něj chuť. Hodně si rozumí s draky, je jejich vzdálený příbuzný," poznamená.

"Půjč mi ho," natáhne se brácha a vezme ho do dlaně, za chvíli začne ječet a shodí ho na zem. Sumi na bratra syčí, rychle ho vezmu, než se rozhodne na bratra zaútočit. V mé náruči se rychle zklidní.

"Jsi moc zraněný?" otočí se táta na Ryua. Podívám se na něho a uvidím, že k tátovi natahuje zkrvavenou ruku, kůže je na části dlaně stáhnutá.

"Opravdu pěkné," zabručí Gachar a odběhne, za chvíli se vrátí s dalším obyvatelem, který mi podá misku masa a začne se věnovat bratrově zranění, které bleskurychle vyčistí a zašije. Nakrmím Sumi a ta se mi obtočí kolem krku jako kožešina. Už teď mám obavy z reakce Aiona.

"Gachare už půjdeme, kluci se chtějí ještě podívat do ovocného světa," ozve se po chvíli táta.

"To jim schvaluji, tam jsme se hodně vyblbli," uchichtne se Gachar. Táta se jen zasměje a vstane. Gachar nás doprovodí až k průchodu. Rozloučíme se a vydáme se zpátky. Ne tak docela, táta v jedné chodbě odbočí a objevíme se v úplně jiné části.

"Tati, odkud znáš Gachara?" zeptá se Ryuu. Pootočím hlavu.

"Gachar je bývalý strážce, zaučoval mě. Všechno co znám o strážcích a světech znám od něj. Dost jsme ztratili, když se rozhodl odejít," vysvětlí táta. Aha, to by vysvětlovalo dost.

"Tak a jsme tady," zazubí se táta.

"Co? Jak to? Nám to trvalo dost dlouho, než jsme sem došli," rozhlídne se Ryuu.

"Každý nezná zkratky," pokrčí táta rameny, "Lene, drž se v mých stopách ze začátku je ochranná bažina," mrkne na mě a vyrazí. Zvědavě mu jdu v patách. Jen co vyjdeme z jeskyně, která slouží, coby vchod střelí mi do oka zelená. Všude kolem mě zelená, dokonce i vzduch se zeleně tetelí. Mám zelenou rád, ale tady ji z duše začínám nenávidět!

"Hlavu vzhůru už jen kousek," uchichtne se táta a vyrazí první, pak jde brácha a nakonec já. Kraken mě nenechá sejít z cesty a dokonce se tu objeví i Půlnoc a Rik. Jen co projdeme zelenou stěnou, překvapeně se zastavím a údivem otevřu pusu.

Ovocní lidičkové!

Mezi nimi způsobíme menší paniku, když se tam tak náhle objevíme. Tedy, hlavně Půlnoc s Rikem, kteří je ve formě kotěte začnou nahánět. Zasměji se a snažím se najít všechno ovoce, nejvíc mě dostane třešinka, která veze v miniaturním kolečku nějaké bobule a ananas, který se snaží nahnat hrášek do ohrádky. Jednu jahodu zvednu na dlaň. Chudák se snaží někde najít únikovou cestu, a když se jí to podaří tak zdrhá. Nechtěně se popíchám o ananas, lepe řečeno o jeho hrubé listy.

"Mňam, dostal jsem chuť na ananasový džus," mlaskne táta. Ananas se upřímně zděsí a začne zdrhat.

"Barbare," otituluji tátu se smíchem. Ovoce ještě z toho dostane šok a zkysne. Půlnoc ještě ke všemu začne ananas nahánět, no není to chudák?

"No co no, chuť je chuť," pokrčí táta rameny.

"Počítá se ovoce za zvíře?" napadne mě.

"Asi ne. Mohl bych Risemu donést sladkou broskvičku," napadne Ryua a začne jednu broskev nahánět. Při tom, naštěstí pro broskev, zakopne o kořen a sesype se na něho všechno ovoce s malými klacíky a začnou bráchu mydlit hlava nehlava. Vím, že bych mu jak správný bratr měl pomoct, ale řekněte to mým křečím v břiše, díky kterým se nezmůžu na nic jiného než na smích. Po chvilce mi dokonce i nohy vypoví službu a Kraken, který na sluníčku odpočíval se zavřenýma očima, se na mě nechápavě podívá. Táta je na tom dost podobně.

Bráchu nakonec osvobodí Rik, ale nic bych za to nedal, že se baví stejně jako my.

"A vy si říkáte příbuzní," sežehne nás pohrdavým pohledem brácha. Chci mu odpovědět, fakt chci, ale z hrdla mi nejde nic víc než smích, nebo spíš přesněji nehorázný řehot. Trvá hrozně moc dlouho, než se s tátou jakž takž uklidníme, protože při pohledu na Ryua, který si demonstrativně sedl naproti nám v obličeji pohled alá uražená ješitnost, vyvolává nové nezřízené výbuchy smíchu.

"Teda brácho, tohle poslat do ‚Neváhej a toč‘, první místo je nediskutovatelně moje a s prémií!" začnu si utírat slzy smíchu.

"Pfff," otituluje mě brácha. Ten má štěstí, že se už nemůžu smát, jinak bych byl fakt mrtvý!

"Kluci tak pojďme, než se na nás sesype rybíz a utluče nás kuličkami," ozve se táta vážně. Podíváme se s bráchou na sebe a složíme se smíchy. A pak že to nejde.

"Kluci beze srandy, jestli tu budeme ještě půl minuty tak nás bude hledat celá síň a já dostanu za uši," snaží se nám domluvit táta. Při představě jak dostává za uši, přijde naše snaha vstát v niveč, protože se znovu sesypeme smíchy.

"To by už stačilo, nemyslíte?" snaží nesmát, nejspíš vypadáme hodně směšně. Konečně se nám podaří jakž takž vstát. Přes bažinu nás musí převést po jednom, protože nejsme prakticky schopni chůze. Pak se v dobré náladě vydáme do hlavní síně. Moji náladu kazí jen reakce Aiona, který nejspíš bude hodně vyvádět, až uvidí můj přírůstek, i když za to tentokrát fakt nemůžu.

Jdu jako poslední a z ničeho nic šlápnu do prázdna, nestačím nijak zareagovat natož vykřiknout, když tvrdě dopadnu na zem. Po chvíli se začnu vzpamatovávat a zvedat. Udělám jen pár pohybů, když nad sebou postřehnu pohyb, zvednu hlavu a jediné co vidím, je rozevřená čelist plná ostrých zubů, ze kterých kapou sliny, které vypalují do kamenité podlahy díry...

Měnič!