Katakomby II

 

Strnu strachem, teď nejspíš nadešla moje poslední hodinka. Dívám se, jak příšera otevírá čelisti, když najednou odletí stranou.

"Pohni, bohužel, tihle se vzpamatovávají rychle," popadne mě někdo za ruku. Rozhodně se nerozpakuji a vydrápu se na nohy, skoro se mi zatmí před očima, když mi kotníkem projde šílená bolest. Začnu ji ignorovat a vrhnu se za svým zachráncem. Po pár krocích mě nečekaně strhne bokem a přitiskne mi ruku na pusu. Sám zklidní dech tak, že se mi zdá, že přestal dýchat, vedle nás se ozve funění a objeví se odporná hlava. Jestli jste viděli vetřelce a predátora tak ty dvě podoby zkombinujte. Snažím se ho prohlídnout a při té příležitosti si všimnu Sumiho, který se krčí u zdi. Když je bestie dál, zachránce mě zatahá za ruku, vytrhnu se mu a vrhnu se do chodby, kde popadnu Sumiho a skočím zpět k mému zachránci. Bohužel skočím na bolavou nohu, která se mi podlomí. Bolestí se kousnu do rtu, že si ho prokousnu. Postavím se a kulhám za zachráncem. Po cestě najdu znak, který je mi hodně povědomí. Zapřemýšlím a zastavím se. Čím déle se na něho dívám, tím líp se mi vybavuje.

"Pohni, už jsou nám v patách!" vrátí se ke mně zachránce.

"Tudy," chytnu ho za ruku a belhám se k otvoru. Protáhneme se tam včas, abychom se vyhnuli tesákům jedné zrůdy.

"Víš, že jsme tu v pasti?" zamračí se na mě zachránce.

"Možná, ale sem se nedostanou. Tohle je něco jako nedotknutelný koutek, nedostane se sem nikdo, kdo by nám chtěl ublížit," odpovím mu a složím se na nejbližší židli. Sumi se mi pohne v ruce. Uvolním sevření a prohlídnu ho, jestli jsem mu neublížil.

"Jak to víš?"zeptá se mě zachránce. Podívám se na něho a prohlídnu si ho. Jedná se o kluka zhruba stejně starého, jako jsem já. Jediný znak, že není ze Země, jsou duhové oči a jasně fialové vlasy, které mu spadají po ramena. Taky postavu má trochu jinou, vyzařuje z ní nějaká zvláštní energie.

"Už jednou jsem se dostal do podobného místa, na podobném místě jsem měl klid, několikrát se sice nějaké bestie pokusili dostat dovnitř, ale neuspěli," pokrčím rameny.

"Dobře," zhroutí se na další židli, pak vyskočí a začne prohledávat místnost, nakonec najde vodu a nějaké jídlo. O to se rozdělí se mnou a sám se do toho hladově pustí.

"Třeba nás brzo najdou," zadoufá.

"Nemyslím si, že o tomhle ví," namítnu a krmím Sumi.

"Proč myslíš?" podívá se na mě kluk.

"Protože Aion nebo táta by mě varoval, kdyby o tomhle místě věděli. Musíme být pod chodbami," pokrčím rameny.

"Táta?" podívá se na mě nechápavě.

"Dlouhá historie," zavrtím hlavou.

"Myslím, že teď máme docela dost času," nadhodí kluk. Zasměji se.

"To máš pravdu. Ale nejdřív, kdo jsi?" zeptám se kluka.

"Jmenuji se, Sado a jsem z Gramby. Utekl jsem odtamtud, protože mě naši chtěli prodat jako otroka. Momentálně jsem uprchlý vězeň chodeb," pokrčí rameny.

"Těší mě, jsem Lenny, manžel Aiona," podám mu ruku.

"To je, který strážce?" zapřemýšlí.

"Ten nejhezčí. Má bronzové dlouhé vlasy a jizvu na tváři," snažím se přijít na nějaký lehký popis.

"Postrach chodeb?" vyvalí na mě, Sado oči.

"Postrach tedy je," kývnu pobaveně.

"Jak ses k němu dostal?" vyvalí na mě oči ještě víc.

"Dlouhá historie," uculím se a začnu mu vyprávět, jak jsem se dostal do chodeb a co všechno se mezitím odehrálo. Sado je ve většině času mrtvý smíchy. Pohnu nohou a bolestně syknu.

"Ukaž mi tu končetinu," skloní se ke mně se smíchem a vyhrne mi nohavici. Smích ho okamžitě přejde. Podívám se na nohu.

"Tak asi máme problém," povzdechnu si, když si prohlédnu šíleně oteklou nohu, která hraje modře.

"To rozhodně s tímhle nemůžeš utíkat a ven nejspíš budeme muset jít," povzdechne si Sado. Sundá si košili a začne ji trhat tak, aby měl co největší pás. Potom mi rozváže botu a pokusí se ji sundat, podaří se mu to, ale za cenu znovu prokousnutého rtu, mých slzí v očích a šíleného řevu...

 

Netrpělivě s Risem čekáme na naše polovičky s otcem a plánujeme, jak je překvapíme dalším světem, když se do síně vřítí Deiron s Ryuu a Lennyho bestií. Jeho nikde nevidím.

"Kde je Lenny?" zaječím na Deirona.

"Tady není?" vydechne a do očí se mu nahrne strach.

"Jak tady není?!" vyjeknu.

"Zmizel nám, šli jsme z Aldevie, Lenny šel za námi, když jsem se po něm ohlídl, nebyl tam. Myslel jsem, že použil jinou chodbu a šel sem," prudce oddechuje Deiron. Bez ohledu na to ho chytnu pod krkem.

"Ty idiote! Znáš Lena o dost déle, abys věděl, že ho musíš mít pořád na očích! Vždyť se mohl ztratit v chodbách!" zatřesu s ním jak s hadrovou panenkou.

"Okamžitě ho pust Aione!" zařve Dryse a skoro mi přesekne ruku, ztratím v ruce cit a Deiron se zhroutí na zem, kde lapá po dechu. Nejradši bych ho zabil!

"Okamžitě se uklidni Aione. Lennyho dost podceňuješ, v chodbách se vyzná stejně dokonale jako jeho otec. Deirone řekni nám, co se stalo, když jste šli z Advenie," obrátí se velitel na Deirona.

"Přesně to, co říkal teď táta. Len měl strach z Aiona," ozve se Ryuu.

"Proč by ze mě měl strach?" vytřeštím na něho nechápavě oči.

"Před tím jsme byli ještě někde, nevím, jak se to jmenuje. Byl tam bývalí strážce Gachar, dal Lennymu zvířátko a vzhledem k tomu, jak na každé reaguješ, se nedivím," odsekne Ryuu. Bohužel musím hořkou pilulku skousnout, v tom má pravdu, že pokaždé vyvádím.

"Tak ty říkáš, že byl za vámi a najednou zmizel?" zeptá se Deirona velitel, který je bledý jak stěna. To není moc dobré přirovnání, když si vezmu, že stěny jsou teď zelené. Přikývnou oba.

"Ve starých spisech se občas objevuje nenadálé zmizení strážců, pokaždé když se tak stalo, jsme je našli po roku nebo víc, dokonale ohlodané. Nikdo neví, za jakých okolností zmizeli a kdy. Pokaždé, když jsme je hledali, neuspěli jsme," promluví znovu velitel. Přejede mi mráz po zádech, takhle to nesmí skončit. Nesmím o Lennyho přijít.

"Musíme ho najít!" zařvu na velitele. Ten jen nepřítomně kývne a svolá všechny, kdo jsou tu a třeba i na dovolené. Za chvíli se sál naplní skoro všemi strážci, dostanou vybavení, sůl pro všechny případy a velitel nás rozdělí do skupinek. Snaží se, aby v každé byl procházeč. Deiron a Ryuu jsou z hledání vyjmutí, chtěl vyjmout i mě, ale jeden vzteklý pohled mu v tom zabránil. V mé skupině je navíc Erik, Arch a čtyři další moje skupina vyráží jako první s průvodkyní Půlnocí a Suryko, který se ke mně automaticky připojil. Vezmeme si vzdálenější chodby poblíž místa, kde Lenny zmizel. Jsme v půlce, když se chodbami prožene nelidský řev, že strneme. Zdá se, že zvířata ho poznají, protože se zastaví, otočí se jako na obrtlíku a ženou se chodbami zpátky. Rozběhneme se za nimi. Zahnou do chodby, která se svažuje ve spirálách dolů. A rozhodně nejsou nejistí. Půlnoc se promění do svých monstrózních rozměrů a Suryko taky, vypadá vážně děsuplně. To je poprvé co jsem kdy viděl, že by se Suryko proměnilo. Dole se na nás vrhnou měniči, ani se k nám nedostanou, Půlnoc s Krakenem si s nimi hravě poradí. Pak se zastaví a začnou pečlivě naslouchat.

 

"Už to bude dobré, jen to stáhnu," chlácholí mně, Sado a začne mi stahovat nohu, že s ní nemůžu hnout. Když se trochu vzpamatuji z bolesti, vezmu botu a přivážu si ji k poutku riflí.

"Jeho bys měl dát pod košili nebo se zase ztratí. Už jsi mu dal jméno?" zeptá se Sado.

"Jeho? Ty víš co to je?" podivím se.

"To víš, že jo. Můj děda je chránil před pytláky, co chvíli u sebe měl mláďata na odchov. Bohužel už umřel. Nikdy jsem neviděl čistě bílou variantu, netušil jsem, že ještě nějací v jiných světech přežili," povzdechne si Sado, ale moje zvířátko si nepohladí.

"Sin," poznamenám po chvíli.

"To je pěkné jméno, u nás to znamená bílý," usměje se, Sado.

"U nás to znamená hřích," uculím se. Překvapeně se na mě podívá a pak vystrčí hlavu, podívá se i na strop.

"Vypadá to, že je něco vyděsilo a zmizeli. Měli bychom jít, dokud můžeme," poznamená, Sado, když se stáhne. Přikývnu, strčím si Sina za košili a vstanu.

"Nestoupej na tu nohu," varuje mě a podepře mě, pak si moji ruku přehodí přes rameno. Pomalu vyjdeme a zamíříme z bůhzdarma nějakou chodbou.

"Sado, podle mého názoru, bychom si měli vybírat chodby, které vedou nahoru," podívám se na něho. Po chvilce kývne a zatočí do jedné takové chodby.

"Moc by mi pomohlo, kdybych věděl, kde přesně jsme," zavrčí Sado. Rozumím mu v chodbách je dost šero, vidíme jen na půl metru před sebe. V marné naději se plácnu přes zadní kapsu, jestli tam náhodou nemám baterku. A světe div se, mám.

"Tohle nám pomůže," vytáhnu malou baterku.

"Jo? A jak?" zeptá se, Sado. Zmáčknu rozsvěcování a modlím, aby fungovala, skoro vděčně si oddechnu, když chodbu před námi zalije kužel světla. Posvítím si na stěny a pak na strop, je tam znak nějaké chodby.

"Ten znám, nedaleko jsem odbočil do jedné chodby a tak se dostal sem, bohužel jsem se už nestačil vrátit, protože mě začali nahánět ty potvory," vydechne, Sado.

"Pamatuješ si, kde to bylo?" zeptám se.

"Zhruba, tohle nám pomůže hodně," ukáže na baterku a dá se znovu do pohybu. Občas mi řekne, abych někam posvítil. Docela dobře se orientuje. Chodbou se ozve řev, o kterém bych přísahal, že patří Půlnoci! Ale kde by se tu vzala, i když.

"Sado, jdi po směru toho řevu, znám ho," podívám se na něho.

"A nejsou to ty příšery?" zapochybuje.

"Nemyslím si, podoby dokážou dokonale, ale pochybuji, že i řev kočky," poznamenám. Chvíli se na mě dívá a pak mě poslechne. Pořád stoupáme a objevíme se na rovném prostranství. Najdeme tu rozkládající se zbytky měničů.

"Co proboha bylo tak silné, že je to zabilo?" zašeptá, Sado se skoro posvátnou úctou.

"Znám jenom jednoho tvora, který to dokáže, vlastně asi dva," uculím se a než mi v tom dokáže zabránit, silně hvízdnu. Téměř hned se mi ozve v odpověď řev. Je to Půlnoc! Za námi se něco pohne, ale než nám to stačí ublížit, kolem mě se mihne blesk a rozsápá to. Hned potom se o mě otře Kraken.

"Ani nevíš, jak moc rád tě vidím," podrbu ho za uchem. Z další chodby se vynoří Půlnoc a za sebou vede Aiona, Erika a další strážce.

"Lenny," vydechne Aion a přitiskne se ke mně. Sin zaprotestuje a začne sebou vrtět. Aion se mi překvapeně podívá na břicho a já provinile skloním oči k zemi.

"Napřed se musíme dostat odsud a pak mi všechno řekneš," usoudí.

"Hele a chytil uprchlíka," ozve se nějaký strážce.

"Tak to není! Sado, mi zachránil život!" ozvu se.

"Promluvíme si s velitelem," promluví po chvíli Erik. Všichni kývnutím souhlasí.

"Má zraněnou nohu," ozve se Sado. Aion to nijak nekomentuje a vezme mě do náruče.

"Jdeme," rozkáže a vyrazí za Půlnocí, která vyrazí jedním směrem. Průvod uzavírá Kraken.

"Můžeš mi říct, jak ses tady ocitl?" zeptá se Aion, když stoupáme po nějaké spirále.

"Propadl jsem se," odpovím popravdě. Podívám se na Aiona, ale nevidím tam známky pochybností. Vynoříme se v chodbách. Nejspíš i dost daleko od síně. Vedle mé hlavy to zaprská.

‚Aione, ozvi se, Aione!‘

"Rise, jsem v pořádku, máme Lennyho, míříme do síně," promluví klidně Aion.

‚Díky bohu, už jsme si mysleli, že jsme ztratili i tebe. Kde jste ho našli?‘ ozve se velitelův hlas.

"V katakombách," ozve se Aion. Ve vysílačce je chvíli ticho.

‚V životě by mě to nenapadlo. Dobře čekáme vás, jak je na to Lenny?‘ ozve se po nekonečné době velitel.

"Má zraněnou nohu, něco si s ní nejspíš udělal, když se propadl," nahlásí.

‚Dobře,‘ ozve se velitel.

"Veliteli, ještě něco, našli jsme vězně, podle Lennyho mu zachránil život. Věřím tomu, klidně ho tam mohl nechat místo toho sám riskoval, když mu pomáhal," nahlásí Aion. Další odmlka.

‚Svolám poradu, vy jděte napřed k lékaři,‘ ozve se velitel.

"Rozumím," ozve se Aion a trochu změní směr.

"Lenny tebe jsme tu dlouho neměli," zazubí se na mě ošetřovatel a ukáže na lehátko kam mě Ai posadí. Do kůže se mi zabodnou drápky Sina, tak ho vytáhnu.

"Vezmu ho na chvíli," ozve se Aion a Sin mi zmizí z ruky. Kupodivu se nechá. Trochu se strachem se na Aiona podívám, s obdivem si zvířátko prohlíží.

"Myslel jsem, že neexistují," vydechne Aion a pohladí ho. Vyvalím na něho oči. Já čekal nadávky a on se s ním mazlí?!

"Asi ti dlužím omluvu, jak se rozčiluji, když k tobě nějaké zvíře přijde," podívá se Aion na mě. Bezhlesně na něho vytřeštím oči a spadne mi brada. Vážně nejsem schopný mluvit.

"To je v pořádku, moc se ti nedivím, taky mě překvapí," usměji se. Aion s pousmáním kývne a přitiskne mě k sobě, skoro s úlevou se o něho opřu.

"Už mě nikdy tak neděs," zabručí.

"Pokusím se," ujistím ho.

"Nemělo by to být zlomené, ale pro jistotu to zrentgenujeme," zabručí ošetřovatel. S povzdechem kývnu a nechám se tam odvést. Nakonec dojde k názoru, že to mám nalomené a dostanu pevnou dlahu a hole... zase. Pak se vydáme do síně. Sado, tam už stojí a ohromeně se po síni rozhlíží.

"Tak pojďte," ozve se velitel. Kupodivu jsem pozvaný i já. napřed vyzpovídají mě a pak se zaměří na Sada.

"Dělejte si se mnou, co chcete, ale zpátky mě neposílejte," ozve se trošku zoufale, Sado.

"Popravdě, lidi jako jsi ty, potřebujeme, co kdyby sis prošel dvouletou školou a pak se stal jedním ze strážců, tedy pokud projdeš testy," ozve se táta.

"Naprosto souhlasím, co ty na to, Sado?" otočí se na kamaráda velitel.

"To chcete jen proto, že jsem mu zachránil život?" hodí po mě pohledem, není moc přátelský.

"Ani ne. Nadhodil jsem to veliteli, už když si se po mě tak krásně oháněl nožem, proto jsi šel do cely mimo ostatní. Navíc jsi odtamtud zdrhl, aniž by to někdo postřehl. To se nepodařilo, ani Lennymu a dokázal jsi zdrhat déle než legendární Fantomas," nadhodí se zachechtáním Aion. Občas se ozve uchichtnutí. Nechápu toho Fantomase, ovšem jen do té doby, než postřehnu, že skoro každý kouká na mě. Praštím Aiona do boku. Zaúpí a přestane se smát. Sado, dost znejistí a začne přemýšlet.

"Nebudu se muset vracet na svoji planetu, když se stanu strážcem?" zeptá se po chvíli.

"Ne, do školy půjdeš na ubytovnu pro rekruty, a když uspěješ, budeš mít tady ubytování jako každý. Kdybys s testy neuspěl, můžeš z hlavního střediska mapovat chodby," vysvětlí mu velitel. Usměji se.

"Tak to beru," usměje se, Sado. Na očích mu vidím, že je z budoucnosti nadšený.

"Budu mít taky takové zvířátka?" zalétne k mému zvěřinci.

"Myslím, že Lenny je jediný, ale průvodce možná budeš mít, pokud si tě vyvolí," kývne velitel. Pak ho dá na starost jednomu z porady. Ten ho někam odvede.

"Jsem rád, že nejde k housenkám," oddechnu si.

"Škoda talentu. Lene, co ty? Nechceš se k nám přidat? Ryuu a ty?" otočí se na nás velitel. Zaskočí mě to.

"Já ještě nevím," zavrtím hlavou nerozhodně.

"Dej nám vědět co nejdřív. Ryuu?" podívá se velitel na bratra.

"Hrozně rád," kývne nadšeně Ryuu.

"Dobře tak zbývají tři místa, jedno rezervujeme Lennymu, tak ještě dvě. Všichni víte, co máte dělat," rozhlídne se po strážcích, kteří pokývají hlavou.

"Jak často se nabírají nový strážci?" podívám se na Aiona.

"Jednou za tisíc let," odpoví mi s klidem. Trochu mám strach, jestli mě nebude nutit to přijmout.

"Lenny upřímně, byl bych radši, kdyby ses strážcem nestal, už tak máš dost zranění za dobu, co jsi tu. Pokud se jim rozhodneš stát, bránit ti nebudu, tohle rozhodnutí je pouze na tobě," usměje se na mě Aion. Zaskočí mě.

"Děkuji," usměji se. Pak vyjdeme ven. V síni se ke mně nahrne dost strážců, hlavně těch velkých, abych jim přesně popsal, co se stalo. A tak jim to znovu vypovím.