Thearbiská poušť

 

Vzhlédnu o kresby, kterou dokončuji a usměji se na Aiona, který se unaveně složí naproti mně.

"Těžká šichta?" zeptám se ho.

"Ani ne, jen jsme honili dva procházeče po skalách, jeden se nakonec zabil, když spadl a druhý se pro jistotu vzdal. Teď mám dva dny volno, co kdybychom vyrazili zítra no nového světa?" pousměje se Aion. Blýskne se mi v očích.

"Budu hrozně rád," kývnu a skloním hlavu k obrázku. Aion se zvědavě nakloní ke mně.

"Kreslíš strašně pěkně," pochválí mě.

"Díky," pousměji se. Chválu od něj slyším zřídka. V drtivé většině vět neslyším nic jiného, než že jsem nemehlo, když o něco zakopnu nebo když na mě se zděšením křičí, abych se k nějakému zvířátku nepřibližoval, hlavně k těm roztomilým. No, většinou se ukáže, že se jedná o pořádnou potvoru. Posledně mi donesl kuřátko obdoby našeho páva jen s černozlatým peřím. Právě teď zdobí zvěřinec chodeb, o který jsem se zapříčinil hlavně já sám. Čas byl tak milostivý, že zařídil pro ně dost velké a rozmanité místo.

"Kam mě vezmeš?" zeptám se ho a začnu skovávat uhly.

"Do Thearbie, je to nádherná planeta, jen se tam nesmíme dostat do pouště, ta je vraždící," pousměje se Aion.

"O ní jsem nikdy neslyšel," podivím se. No prosím a to jsem někdy v mapách od rána do večera spolu s Drivem a studujeme je. Občas se podivíme nad názvy míst a přestavujeme si, jak to tam asi vypadá.

"Ani jsi nemohl, otevřela se před pár dny, tak tam jdeme na průzkum. Říkám průzkum, Leny, ne na výpravu za zvířátky, i když kdybychom potkali smaragdovou lišku, asi bych taky neodolal," povzdechne si. Pozvednu obočí, odkdy Aion neodolá zvířátku? Sin se mi na rameni protáhne a jedním plavým skokem přistane Aionovi na klíně a nechá se hladit. Je to jediný člověk, kterému to dovolí, s ostatními je na nože... ehm, na zuby!

"Co je na té lišce tak zajímavého? To ji z kožichu padají smaragdy?" zeptám se zvědavě. Aion na mě vytřeští oči a začne se smát.

"To ne," vydere ze sebe mezi jednotlivými záchvaty. Povzdechnu si a počkám, až se vzpamatuje.

"Co ho tak porazilo?" přijde ke mně Erik a dá si ruce v bok.

"Ale zajímal jsem se, čím je tak strašně zajímavá smaragdová liška a jeho to porazilo," pokrčím rameny.

"Aha. Smaragdová liška je vlastně azurově modrá..." začne Erik.

"Tak proč se ji říká smaragdová?" skočím mu zvědavě do řeči.

"Nech mě domluvit. Říká se jí smaragdová proto, že v případě ohrožení dokáže vychrlit zelený oheň. Je to vlastně takové varování," domluví Erik.

"Liška, která plive oheň?" vyvalím oči.

"Jasně, jako bys za ty roky nevěděl, že každá planeta má jinou raritu a třeba i méně obvyklou, jako třeba Avinolci, co sbírají ještěrčí vajíčka a dělají si z nich amoletu, protože ptačí jsou vzácná," cuknou Erikovi koutka.

"Tak to promiň, u nás jsou lišky, co plivají oheň stejně vzácné jako jabloně, co nesou zlatá jablka," odtuším kousavě.

"No vidíš, a to jsme je chodili trhat k vám po nůších, to bylo před tím, než je obyvatelé úplně zničili, že přestali nést," odtuší Erik.

"Já to myslel jako metaforu. U nás nikdy žádné zlaté jabloně nebyli!" bráním se.

"Jasně, že byli, jak jinak by se dostali do pověstí a do pohádek? Lidé udělali legendy jen z toho, co viděli," zasměje se Erik. Tak a jsem zase na větvi, zajímá mě, kdy mě přestane všelicos překvapovat. Aion má z mého výrazu jen další záchvat.

"Za chvíli budu věřit snad i na křečky, co mají zlaté rouno," zahučím si pro sebe.

"To bys měl, ale pochybuji, že by Gharďané jednoho darovali jen tak, u nich jsou to posvátná zvířátka," baví se Erik.

"Zatraceně, je tu něco, co by neexistovalo?" povzdechnu si. Čím víc se o chodbách a nových světech dozvídám, tím jsem ve větším úžasu. Erik se hluboce zamyslí, přemýšlí snad půl hodiny, než se zamračí.

"O ničem takovým fakt nevím," odpoví mi. No tak toho jsem se zase dozvěděl.

"Kdy vyrazíme?" podívám se na Aiona, který se konečně přestal smát.

"Zítra ráno," ujistí mě. Super, pousměji se a začnu se těšit.

"Lenny, pozítří ti začíná noční služba s Grethem, tak si pořádně odpočiň, do té doby máš volno," ozve se velitel.

"Hele, on má mít služby se mnou!" ozve se Aion.

"To by dopadlo," obrátí velitel oči v sloup. Urazím se.

"Jak to myslíte?" zavrčí Aion.

"Posledně, když jste měli vy dva hlídku, nám po chodbách běhali pro procházeči, protože vy jste měli hodně práce s prozkoumáváním své anatomie," odsekne velitel. Cítím, jak se mi do tváří hrne krev.

"To byla taktika, pokud si vzpomínám, tak jsme je pochytali do pěti minut, a to jste je vy naháněli už pět hodin," odtuší Aion.

"O tom nebudeme polemizovat. Vás dva už na hlídky dohromady nedám!" zahromuje velitel.

"Já to tak nenechám!" opře se Aion o stůl tak prudce, že se jeho dlouhé vlasy svezou z ramen. Při tom shodí Sina, který se na něho vyčítavě podívá.

"Necháš nebo Lenyho pošlu do miniaturního světa, nebo ještě líp do pravěkého! V tom jeho zvěřinci už beztak chybí jen dinosauři!" zahartusí velitel. Tak po tomhle výroku je hodně zajímavé sledovat Aiona! Nejdřív zamrká, pak polkne a následně zbledne.

"To byste neudělal, že ne," zeptá se zkrotle Aion.

"To víš, že udělal, tobě by se nelíbilo mládě tyranosaura nebo šavlozubého tygra? A co tahle velké stádo miniaturních opiček?" zazubí se spokojeně velitel. Mám toho dost! Z manžela si můžu utahovat jen já!

"Ono není nic jednoduššího, než vám toho tyranosaura nastrčit do bytu a pěkně hladového, nebo vás svázat a pověsit jako novou hračku pro opice. Určitě by si s vámi vyhráli," zavrním s pohledem hladového pardála. Vážně by to byl zajímavý zážitek, aspoň z pohledu diváka. Velitel zamžiká.

"Dobře, tak nechám vás dva, ale stačí jedna jediná chyba a nechám vás sušit na thearbiské poušti! Měsíc! Jen vás občas dojdeme zalít jako kytičky," zavrčí velitel a co nejrychleji hledá, kde nechá tesař díru.

"A je to!" pousměji se a sál se otřese pod náhlím výbuchem smíchu. Dokonce i Aion se baví.

"Lene, tak přemýšlím už pěknou dobu, jestli si na tebe a ty tvoje mazlíčky nemáme udělat zbrojní pas, aby nás nenařkli z nedovoleného ozbrojování. A jak tak koukám, budeme muset přidat i jazyk,"ozve se za mnou táta a sál se otřese novým výbuchem.

"Proč zrovna zbrojní pas? Rovnou vyhlas, že tu máme biologickou časovanou bombu a nemusíš dělat zbrojní pas, beztak takový stupeň klasifikace, aby do toho spadal Leny a ty jeho potvory, neexistuje," usoudí Ryuu. Smrtelně se urazím, tak nebezpečné mazlíčky nemám.

"Taky pravda," kývne táta.

"Vy jste blbí!" pozvu se načuřeně.

"Stačí, že ty jsi inteligent," ozve se Ryuu ironicky.

"A ty závistivec," zastane se mě Aion.

"Těm jeho potvorám bych se vyhnul, ale jdete do nového světa," fňukne.

"Taky můžeš jít," pousměji se.

"Mám službu u elfíků. Zdá se mi to nebo má Len dvakrát tolik volna, co já," zamračí se Ryuu.

"Nezdá, ale to je tím, že nevíme jak zablokovat jeho ‚dar‘, aby si neustále nevodil nové potvory," odůvodní to táta. Hmm, tak proto se pořád nudím.

"A kdybych slíbil, že ty potvory tahat sem nebudu..." začnu smlouvat

"... tak dolezou samy a ještě s nadšením," doplní mě táta. Nafouknu se, já jim přece neříkám, aby sem lezli!

"Len je přitahuje jako magnet," kývne Aion. Ten aby s tátou nesouhlasil. Sin mi vyskočí na klín a pozoruje okolí.

"Co dnes? Už máš volno?" zeptám se bráchy.

"Zatím," kývne a vezme do náruče svého kocoura.

"Jo Leny, Půlnoc sebou už netahej," otočí si ke mně Aion.

"Proč ne?" zbystřím a podívám se na něho.

"Bude mít koťata," opoví mi. Vyvalím na něho oči. No jasně, všiml jsem si, že Půlnoc přibrala, ale že by tohle?

"Stejně bych nemohl, včera zmizela," povzdechnu si.

"Tak to šla do světa obrů, od tama pochází. Až je vychová, vrátí se," kývne Aion. Dobře, ale co já bez ní, už jsem si na ni zvykl. Sin se na mém klínu zavrtí a zívne. Upoutá tak moji pozornost. Podrbu ho mezi ušima a lehce se usměji.

 

"Všichni?" rozhlídne se velitel po všech shromážděných v sále. Tahle ‚malá‘ výprava sčítá dvacet strážců v pracovním, plus deset v civilu. Těm v civilu se říká případní naháněči. Moje zvířátka, zvláště ta nebezpečná jsou tu taky. Dokonce i Sin mi sedí u nohou, místo toho, aby se jako obvykle nesl. Když mu to někdo odsouhlasí a já zívnu, tahat nás z postele ve tři ráno je fakt surovost, zvlášť když jdete spát až ve dvě, protože vás nějaký nenechavec svede, začne velitel s obvyklou bezpečnostní přednáškou, při čemž tam dá zvláštní dodatek pro mě. Už jsem si zvykl. Očkem se podívám na Aiona, který jen jiskří energii a mám chuť ho někam nakopnout. Snad po hodině, kdy kolem mě jeho slova jen projdou, vyrazíme do terénu. Jsem na to fakt zvědavý. Jdeme hodně složitě, dokonce i já se pomalu začnu ztrácet, když se ostaneme do mírného světla.

"Skvěle vypočítané, zrovna svítá," pochválí si strážce. Když mi dojde, kde jsme, zvědavě se rozhlédnu. Nevypadá to nijak divně až na to, že tráva je azurově modrá, stejně tak stromy, které mají zahnuté koruny místo rovných.

"To je tu všechno modré?" zeptám se.

"Ne, jen něco, teď je mlha," odpoví mi další strážce.  Zamžourám do jasného dne, mlha?!

"Všichni víte, co máte dělat?" otočí se na nás strážce. Všichni odpoví ano, až na mě, ještě stále nejsem probraný. Zrovna zívnu tak všichni myslí, že vím. Naštěstí jdu s Aionem a dalšími třemi do terénu. Ai mi cestou poví, po čem máme pátrat. Moje zvířátka si rozebrali jednotlivé skupinky. Ai zůstal se mnou. Stejně jako Sin.

"Co to dělá?" zamračí se jeden strážce, který pozoruje Aie. Ten se zrovna snaží něco vyhrabat a rozhodně to není zvíře. Jdu k němu a pomůžu mu, je to nějaká čutora či co a podle toho že je poměrně čistá tam nemůže být dlouho. Aion mi ji vezme a odšroubuje uzávěr, když ji trochu nakloní, vypadne jeden drahokam.

"Zardiniové, zase," zavrčí a ihned to hlásí ostatním skupinám.

"To poznáš, komu to patří z jednoho drahokamu?" zatvářím se skepticky.

"Až budeš ve službě tak dlouho jako já, taky to poznáš. Oči a uši na štopkách!" rozkáže. A začne se rozhlížet, leč znovu boduje Ai, když vletí do nějakého křoví a vyžene odtama skupinku. Hned se rozběhneme za nimi, zatímco ostatní strážci se stáhnou.

"Naším úkolem je nahnat je k východu," oznámí mi Ai tiše,

"Aha, takže to je podobné, jako když psi nahánějí ovce," kývnu, že jsem úkol pochopil. Ai se na mě nechápavě podívá, ale zatím to nerozvádí. Za chvíli proti vetřelcům jde docela početná ozbrojená skupina. Díky nim nemáme tak moc práce.

"Co byli zač?" podívám se za mizející skupinou.

"Původní obyvatele, jsou docela plaší nebo spíš se s nikým moc nekamarádičkují. Tolerují, ale nesmíme za vymezenou čáru. Dáš si?" zeptá se mě Aion. Podívám se, co mi podává, je to větší ovoce s kožnatou slupkou.

"Loupe se to?" zeptám se.

"Ne, je to jako vaše jablko klidně to sněz tak," odpoví mi Aion. Zkusím to a mlasknu, krvavě rudá dužina chutná jako ananas s mangem a je fakt dobrý. Sin žádostivě se na mě podívá, tak mu zbývající půlku dám. Slupne to rychleji než malinu a olízne se.

Když se nikdo nedívá, do tašky nacpu co nejvíc toho ovoce a pomalu se vydáme zpátky. Koutkem oka zahlédnu pohyb a rozběhnu se tam.

"Leny zastav," zaslechnu Aiona, ale dejme tomu, že ho ignoruji. Když doběhnu k místu, kde jsem to něco viděl, nic tam nevidím jen obrovskou černou kaluž.

"Krvácí to, měli bychom jít za tím," míní jeden ze strážců.

"Tak jdeme a hlídejte směr!" poručí nám momentální velitel. Ozve se souhlasný hvizd a o mě se otře Viki. Ai se vrátí k jeskyni, nechce se mu dál. Nemám strach, že by se ztratil. My ostatní pokračujeme po krvi, čím dál do písčitého terénu. Dojdeme k tomu po třech hodinách. Čert ví, jestli je to tak. Na písku leží podivné modré zvíře, dlouhé chlupy to má na hrudi zmáčené krví.

"Smaragdová liška," povzdechne si jeden strážce a skloní se k ní, " mrtvá," dodá. Najednou se ozve zapištění, a zpod srsti vykouknou čtyři hlavičky lišek.

"Proboha," zhrozí se Ai a odtáhne mrtvé zvíře. Lištičky jsou ještě mokré, musela je vrhnout a zemřít. Je mi jich hrozně líto.

"Tady je nechat nemůžeme," povzdechne si Aion a opatrně je vytáhne. Dá je do své tašky a vstane. Vydáme se zpátky, co chvíli musíme zastavit, abychom dali lištičkám napít, ale i tak dvě zemřou a musíme je zahrabat.

"Víte co lidi? Zabloudili jsme. Budeme za pořádné pitomce," zavrčí další strážce.

"Pokud to přežijeme, vodu máme maximálně na den, když budeme hodně šetřit. Má někdo něco k jídlu?" otočí se na nás muž s bronzovou pletí. Každý zavrtí hlavou.

"Já jo. Natrhal jsem nějaké to ovoce," hlásím. Všichni se na mě podívají a udělají revizi mých zásob. "S tímhle vydržíme čtyři dny, naštěstí má v sobě dost vody, tak vodu ušetříme," oddechne si strážce s bronzovou pletí a jedno ovoce rozporcuje na díly. Pak vyrazíme dál. Najednou Viki zavětří a žene se jiným směrem. Když neposlechne, rozběhnu se za ním a ostatní taky. Najdeme ho u jednoho kamene, jak zuřivě hrabe.

"Viki, co děláš?" povzdechne si. Viki na chvilku přestane, podívá se na mě jako by s úsměvem a dál hrabe. Skloním se k němu, a když uvidím mokrý písek, mu začnu pomáhat.

"Super, díky jeho potvoře jsme teď úplně v háji," procedí skrz zuby jeden ze strážců.

"Díky mojí potvoře, máme vodu," odtuším klidně a začnu vybírat špinavou vodu, za chvíli se pročistí.

"Super, tak jestli nás z téhle pouště vyvede, omluvím se mu za tu potvoru," oddechne si onen strážce.

"Jen aby se ti to nesplnilo, Aarone," zasměje se Aion a podá mi svoji láhev, abych ji naplnil po své. Sin se mi netrpělivě podere pod rukou a žíznivě pije. Nakonec naplním všechny a napije se i Viki, pak začne vodu zase zahrabávat. Nechápu jeho počínání, ale pomůžu mu. Viki děkovně vypískne a drobným klusem se rozběhne jedním směrem, po chvíli se zastaví a počká, až ho dojdeme. Za dvě hodiny, uvidíme na písku menší skupinku.

"No ne, tak ještě jedna skupinka nakonec," zavrčí Aion. Tihle vypadají vážně divně, trošku jako mezi člověkem a opicí, víc podobni člověku. Skupina sebou trhne a zůstanou na nás civět. Jednomu se chtivě zaleskne v očích, když se mi dívá na krk. Sin vztekle zasyčí.

"Moc se tam nekoukejte a hněte sebou!" zavrčí Aaron. Z jeho hlasu syčí autorita.

"Máme žízeň," začne jeden ze skupiny.

"V těch vacích máte dost vody i jídla tak se nevymlouvejte," odsekne Aion. Když ho skupinka zmerčí povážná většina zbledne a začne se pomalu sbírat. Ai u nich musí mít fakt šílenou pověst. Dají se na pochod a my za nimi, najednou ke mně někdo z té skupinky vyskočí a hmátne mi po krku, než stačím zareagovat, udělá to za mě Aion. Usekne mu ruku a podřeže ho jako podsvinče. Je mi z toho zle.

"Ještě někdo?" otočí se chladně ke skupince, která se jen skrčí k sobě a zavrtí hlavou. Obejdu mrtvolu a vydám se na další cestu.

"V pořádku?" zeptá se mně Aion.

"Jestli budeš tak laskavý, už přede mnou nikoho nezabíjej jo?" podívám se na něho.

"Tohle patří k naší práci, jakmile procházeč vytuší, že jsi měkký tak se s tebou srát nebude. Tobě autoritu vyjednávají bestie, ale ani oni nemůžou být všude, " vysvětlí mi Aion. Kývnu, vím, že má pravdu, ale tohle pro mě bude těžké. Vezmu ho za ruku.

"Vypadá to, že budeme už doma," kývnu k chuchvalci strážců. Velitel kdesi uprostřed mluví, jak vypadáme a jak je budou navádět, aby nezabloudili.

"Vy tam něco hledáte?" zavolá na něho Aion.

"Jo jednu skupinu pitomců, co se vydali do pouště. Co vás to sakra napadlo Aione!" prodere se k nám velitel a zamžiká, když uvidí skupinu procházečů.

"Co je tohle?" ukáže na zajatce.

"Procházeči, narazili jsme na ně v poušti nedaleko odtud," odtuší Aaron.

"Takže jste se neztratili?" zamračí se velitel.

"Proč bychom se měli ztrácet?" podiví se strážce s bronzovou pletí.

"Já jen tak Grave. Proč jste někomu nedali vědět, víte co je thearbiská poušť?! Když se rozhodne, může vás zabít během minuty. Jste zatracení pošetilci! Chce to odvahu tam vkročit, hrdinové, nejspíš vás navrhnu na největší úlet tisíciletí, v tomhle nemáte konkurenci!" vzteká se Velitel. Pak vezme zajatce a žene je do chodeb.

"Za minutu jsme z pitomců, pošetilci, hrdinové a máme v kapse neexistující ocenění, tomu se říká pokrok," usoudí Aion pobaveně. Když to tak říká, vybuchneme smíchy všichni.

"Jo Aarone, neslíbil jsi něco?" pootočí Aion hlavu k Aaronovi, který se za našeho pochichtávání Vikimu omluví. Ten pobaveně zahvízdá a plácne Aarona. Což je u něho projev náklonnosti a zamíří do chodby. Já jdu poslední a ještě se otočím na poušť. Nevypadá nijak nebezpečně, ovšem jen do doby, než se z písku vynoří něco obrovského a znovu to do něj zapluje, jako by to ani neexistovalo. Poušť je opět klidná jako ráno, když jsme do ní šli.

"Sirvedové, píseční požírači. Většinu času spí, ale běda tomu, kdo je na poušti, když se probudí a vylezou na okamžik na povrch. Nepřežije nic. Měli jsme štěstí. Pojď, musíme se postarat o liščata," obejme mě Aion kolem ramen. Nechám se odvést do chodeb. Jsem zvědavý, jak bude velitel prskat, když se dozví, že jsme si každý donesli zvířátko!