Prozrazení

 

Rozběhnu se co nejrychleji směrem, kde tuším tu krajinu, kterou mi ukázali vlci, ani se neohlížím po dalších, prostě stíhat musejí, i kdyby nechtěli. Kvůli nim to beru, co nejschůdnějším terénem. Asi dvacet kilometrů od vesnice se zastavím, abych ostatním zanechal trochu času na odpočinek. Zatímco se vydýchávají, přiběhne k nám Ace, jméno jsem mu dal podle stříbromodrého kožichu připomínající led.

‚Trochu se posunuli, aby mohli chránit své zraněné druhy, zavedu vás tam, jsou od tama kousek,‘ podívá se na mě Ace vážně. Kývnu a zavolám Ra, který hned přiběhne. S pomocí Aceho a mapy vyznačím ostatním, kde je Dace a ostatní a kde jsou protivníci.

"Tohle je dobrá špehovací sít," zasměje se jeden ze skupiny, ostatní s ním souhlasí. Když vidím, že jsou částečně odpočinutí, vyrazíme, chtěli dřív, ale těžko bychom Dacemu a ostatním pomohli, kdybychom byli unaveni. O pár kilometrů dál narazíme na nepřátele a začne peklo. Znám je, jsou z vesnice kousek od Vlčí a využívají jejich ochranu, zato odvádějí tu nejšpinavější práci. Jsou úplně bezcitní, když jsem s nimi jednou bojoval, byl jsem zděšený, klidně rozpárali novorozence před očima matky, víckrát jsem s nimi odmítl pracovat.

 Rychle ještě varuji spolupracovníky a pak zaskočím jednoho, měl někoho na mušce a ani nemusím říkat koho. Zabiji ho zezadu, je to sice zbabělství, ale ochránit Daceho a ostatní je prvotní úkol. Když mě uvidí, na chvíli strnou, ale pak se vzpamatují a dají se do boje proti nám. Na Daceho úplně zapomenou.  Nemám čas sledovat ostatní, na mě se vrhnou hned čtyři, každý s jinou schopností, mám sám, co dělat, abych se jim ubránil. Díky bohu za vlčí schopnosti bez nich bych se stěží ubránil. Do rvačky se vrhnou i vlci, ale útočících ninjů přibývá stále. Museli to nastražit a my jsme jako blbci padli do pasti! Je to moje vina, já znám tuhle četu líp než oni.

 Zavrčím a začnu bojovat s větším odhodláním, když se do bitvy vrhne Dace, je jen lehce zraněný na ruce. Co si vůbec myslí, že dělá? Je vůbec normální. Prudce se vrhnu k němu a srazím ho z dráhy deště otrávených jehel.

"Co si sakra myslíš, že děláš?" zaječím na Daceho, který na mě jen mlčky vytřeští oči.

Nevnímám, že vypadám úplně jinak, než normálně všechny smysly mám napnuté na maximu a ještě posílenou chakrou. Začíná mi být jasné, že ani s pomocí vlků, to nemůžeme vyhrát, za tu dobu, co bojujeme, nám už zabili jednoho bojovníka a další dva zranili, jen já jsem zabil asi pět protivníků, ale nestačí, to, zvlášť když se objeví další z Vlčí a přidají se na stranu protivníků. Už ztrácím naději, když se kolem mě prožene větrná šavle a zničí pár protivníků. Otočím se, protože vím, že tohle nikdo z vlčí neovládal a uvidím Daceho, který se na mě usměje. Překvapeně na Daceho zamrkám, on ovládá vítr?

Něco mě napadne, já mám zemní a vodní jutsu, co by se stalo, kdybych vytáhnul vodu, není moc hluboko, ale potřebuji na to čas. Kdybych dokázal vodou odvrátit pozornost, tak by měl Dace šanci využít několik takových proudů.

Překvapí mě, že se s nimi ani nemusím domlouvat, jako by mi četli myšlenky. Jen, co se začnu zabývat znaky na přivolání vody. Ostatní mě začnou bránit, podaří se, nikdy mi moc nešlo, přivolání vody ze zemně, ale to bude nejspíš tím, že daleko radši bojuji jako vlk. Pro lidi z vlčí je to nepříjemné překvapení. Nikdy jsem před nimi vodu nepoužíval.

Dace využije chvíli překvapení a pošle dalších pět větrných kos se stoprocentní účinností. O pár nepřátel máme míň, ale i tak nám začínají přerůstat přes hlavu. Začínám ztrácet sebeovládání, cítím, jak se čím dál tím víc začínám propadat do vlka. Pak to vzdám, jestli to tak bude pokračovat tak nás všechny zabijí. Zaviji a během jedné vteřiny se proměním v černého vlka.

"Bratříčku,‘ zavije zděšeně Ra, nevšímám si ho a začnu bojovat, ostatní jsou ztuhlí, jako sochy a jen na mě třeští pohledy. Nevím, co si o tom má myslet. Pak se vzpamatují a začnou znovu bojovat, jde to rychleji, asi kvůli tomu, že nám přijdou na pomoc další z vesnice, zřejmě se vraceli z mise, neznám je.

Po deseti minutách se bojovníci z Vlčí stáhnou i se svými zraněnými, nepronásledujeme je, měli jsme za úkol, zachránit Daceho skupinu a to jsme taky udělali. Mám z vítězství radost.

"Myslím, že tohle vysvětluje hodně věcí," vydechne kapitán naší jednotky, je zraněný, Dace ke mně přijde a pohladí mě mezi ušima. Ztuhnu, mezi ušima? Já jsem vlk?

Pak mě dojde to zděšené zavití Ra, myslel jsem, že měl strach, ale bylo to jinak, proměnil jsem se a před nimi! Prudce od Daceho uskočím na cestu a rozhlídnu se, kdo tam všechno je, kdyby jich bylo jen pár, možná se mě podaří je přemluvit, aby mlčeli před Kágem. Mám smůlu Káge je mezi nimi, byl v té skupince, která nám přišla pomoct a kouká se přímo na mě. Stejně jako ostatní se na mě dívá rozhozeně, ale ne tak jako ostatní. S tím už nemám, co dělat. Proměním se do své lidské podoby a podívám se do země. Jsem připravený na všechno.

Vlci, kteří vycítili napětí, se postaví kolem mě a začnou vlčet. K mému údivu začnou bojovníci schovávat zbraně a někteří se i pochichtávat. Vlci zmateně přestanou vrčet a posadí se vedle mě, chování dvounožců je pro ně zmatečné.

‚Ziae, co má tohle znamenat?‘ otočí se na mě zmateně Ace.

Mlčky pokrčím rameny, to bych rád věděl také. Mezi bojovníky objevím i pár kunoichi. Dvě se rozběhnou ke zraněným a začnou je svou chakrou ošetřovat. Jen, co skončí s těžce zraněnými, podívají se na ty lehce.

"Ziae, jsi zraněný?" otočí se na mě jedna.

Zmateně zavrtím hlavou, vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Tázavě se podívám na Kágeho.

"Nejlepší bude, když si o tom promluvíme ve vesnici v klidu. Zranění potřebují ošetřit pořádně, a co chvíli by se mohli vrátit nepřátelé, když s námi půjdeš, zaručuji ti bezpečí," promluví Káge. Zaváhám a podívám se na Ra.

"Tvoji vlci můžou jít s námi, vím, že nikomu neublíží," pousměje se Káge.

‚Věřím mu Ziae, nevím, proč, ale věřím mu," pousměje se Ra. Kývnu a otočím se k prvnímu zraněnému, druhý ho už podpírá.

"Můžeš mi zaručit, že nekoušeš?" přimhouří oči ten, co podpírá zraněného.

"Ne schovávám si to pro ty, co mě štvou," odseknu vytočeně.

"Dobře, to skousnu," zasměje se ninja. Zraněný se ani moc nebrání, jen se na mě přátelsky ušklíbne, poznám v něm toho, který mi šel pomoct s ANBU z Vlčí. Podepřu ho a vydáme se pomalu k vesnici. Všichni spolu živě diskutují, není pochyb o kom, zvlášť když párkrát zaslechnu spojení Ziae a vlk. Dace se po mě stále otáčí a prohlíží si mě. Je už černočerná tma, když dorazíme do vesnice. Zraněné odvedeme do nemocnice a vyjdeme z ní.

"Ziae, jdi si lehnout, ráno si promluvíme, ano?" obrátí se ke mně Káge. Kývnu a vydám se s vlky do svého pokoje, kde si sednu na postel a tvář si schovám v dlaních. Takhle blbě se prozradit!

‚To byl pěkně blbý nápad,‘ pustí se do mě Ace.

"Nemusíš mi to říkat, vím to sám nejlíp," zavrčím na něho a jdu ke dveřím, na které někdo zaklepal. Prudce otevřu a stojím naproti Dacemu.

"Ahoj nešel bys na rámen?" usměje se Dace. Zaskočeně se na něho podívám.

"Nebude už zavřeno?" zeptám se trochu mimo.

"Hm, asi jo, promiň, byl to hloupý nápad," povzdechne si Dace.

"Nebyl, dáš si čaj?" zeptám se ho.

"Jo dám, děkuji," usměje se Dace a vejde dovnitř. Udělám dva čaje a sednu si naproti němu u stolu. Dlouho mlčíme a já jen stěží odolávám jeho pohledům, jsou absolutně nečitelné. Není v nich nic k přečtení, žádný vztek, strach, pohrdání, úzkost ani nic jiného, jsou bezbarvé. Dace je snad jediný člověk, kterému nepoznám na očích, co si myslí. Skloním hlavu na desku a pohled zabodnu do dřeva.

"Máš mě hlídat?" zeptám se ho tiše.

"Ne, jen jsem myslel, že se budeš cítit sám, tak jsem se přišel podívat. Asi to byl špatný nápad," povzdechne si Dace.

"Ne, nebyl, díky, že jsi přišel, vážně jsem se cítil sám," zvednu rychle zrak.

"I s nimi?" stočí zrak na pět vlků, kteří nás zvědavě pozorují a jak vidno baví se hlavně pohledem na mě. Zrudnu po kořínky vlasů, když si uvědomím, jaké nehorázné myšlenky mi šli hlavou. Většinou skončili v posteli, víc je v podmínce.

"Jo i s nimi, já jsem z větší půlky člověk, i když to tak nevypadá," zabořím znovu oči do stolu.

"Věřím ti. Můžu se zeptat, jak se to dozvěděli ti z Vlčí? Podle toho jak byli v šoku, když ses před nimi proměnil, bych hádal, že to netušili," zeptá se Dace. Vůbec se mi o tom nechce mluvit.

"Oni byli v šoku?" pozvednu obočí, ani jsem si toho nevšimnul.

"No dobře, byli otřesení, v šoku jsme byli my, vůbec nás nenapadlo, že je něco takového možné," pousměje se Dace.

"To už je upřímnější," kývnu. Dace se uchichtne a upře na mě pohled. Po chvíli se začnu ošívat.

"Nevěděli, to. Snažil jsem se to před nimi tajit, jak se dalo, většinou se mi to podařilo. Bylo to po té poslední výpravě, nešťastnou náhodou mě zranili otrávenou dýkou, byl to ten jed, který mě otrávil při tom útoku na Kágeho. Tehdy jsem se neproměnil víc jak týden a s tím jedem jsem proti proměně nedokázal bojovat tak efektivně. Vrazili ke mně, když jsem byl proměněný jen na půl, byl jsem víc vlk než člověk. Dlouho se nerozpakovali, místo, aby mi dali protijed, tak mě vyhnali, co nejdál od vesnice. Málem jsem to nepřežil, jeden starý vlk se dlouho toulal kolem mediků jako zatoulaný pes, tak věděl, kterou rostlinu používají na výrobu protijedu, zachránil mi život. Když jsem se jakž takž vzpamatoval, vkradl jsem se do vesnice a vzal jsem si jen věci, které jsem nutně potřeboval k přežití. Pak jsem odešel, věděl jsem, že můj bráška bude v bezpečí. On byl pořád člověk ve věku, kdy já jsem se tři roky proměňoval, bylo mu deset. Pak už to víš, cestoval jsem od vesnice k vesnici a hledal domov nebo aspoň příležitostnou práci, abych pořád jen nemusel lovit," dopovím potichu.

"Je hnusné, jak se zachovali ke členu své vesnice," pousměje se smutně Dace.

"Jsem vlkodlak. Pochybuji, že by nějaká vesnice chtěla přijmout stvůru," povzdechnu si.

"No myslím, že se zbytečně podceňuješ, navíc, ty jsi moc pěkný vlkodlak," uchichtne se Dace. Jen něco zavrčím a rychle se přemístím ke dveřím, které prudce otevřu. Do mého pokoje vpadne Káge, který měl ještě před chvílí ucho nalepené na dveřích.

"No tedy, odkdy Káge špehuje za dveřmi?" pozvednu obočí.

"Já nešpehuji za dveřmi, já sbírám informace," ohradí se Káge. Nevím, jestli se mám začít smát nebo nad tímhle chováním brečet.

"A nasbíral jste?" zeptám se zvědavě.

"Jen útržky, zbytek si poskládám, ale proč jsem přišel. Ráno ke mně přijde rada vesnice, bude probíhat jednání o tobě. V jedenáct se dostav ke mně do kanceláře, oznámím ti tam výsledek. Stále platí to, co jsem řekl, ji pod mojí ochranou a nikdo tě nesleduje. Jestli budeš chtít, můžeš odejít, ale byl bych rád, kdyby sis poslechl, na čem se rada shodla. Ninjové, co tě viděli, mají zákaz o tom mluvit, mluvit o tom můžou, jen pokud jim to osobně dovolíš. Jen tě poprosím, stáhni vlky z vesnice, lidé jsou nervózní," promluví vážně Káge.

Je tohle možné? Hledím na Kágeho s otevřenou pusou, když si to uvědomím, pomalu ji zavřu a kývnu. Spojím se s vlky venku a za chvíli mi ukážou, že se stáhli a kde jsou.

"Už jsou v lese, do vesnice nevkročí..." odpovím mu s klidem.

"...dokud jsi v bezpečí, že ano," pousměje se Káge. Už jsem vám řekl, že nesnáším příliš bystré lidi?

"Tak nějak," zabručím a podívám se na Daceho, který drží u úst hrnek. Na to, aby pil, se mu příliš třesou ramena.

"Aha, takže asi ruším, no já mizím a hezky se vyspěte," zaslechnu Kágeho a je ten tam, zavřu dveře.

"Můžeš mi říct, čemu se směješ?" zeptám se ho s rukama bok.

"Ten tvůj výraz byl k nezaplacení," vysvětlí mi Dace se smíchem.

"Hahaha, tak ses už vysmál a můžeš jít," rozrazím naštvaně dveře. Dace se v klidu dosměje, dopije čaj a vydá se ke dveřím.

"Dobrou noc, vlčku," políbí mě a odejde. Stojím mezi dveřmi jako dřevo, ani si nevšimnu, že ke mně došel Ra a packou dveře přibouchnul, dokud mě nekousne.

"Au, co děláš Ra?" zamračím se na vlka.

"Měl bys jít spát a ráno se proběhnout ať nejsi nerudný," podívá se na mě pobaveně.

"Ano, tati, jen se osprchuji," zavrčím na půl úst a jdu se osprchovat. Pak se zahrabu do peřin a za chvíli usnu, už je vážně moc pozdě.

 

Ráno mě probudí první paprsky slunce, vstanu a s vlky vyběhnu ven. Na cvičišti, které je prázdné, se proměním a začnu se s Ra tahat o kus klacku, za chvíli se přidají ostatní a je z toho skvělá rvačka.

"Ziae?" ozve se zmatený hlas Daceho. Vyskočím a podívám se na něho. Zmateně se rozhlíží po přítomných vlcích. Rozběhnu se do lesa a za chvíli se vrátím jako člověk. Pořád je mi divně, když se před nimi mám přeměňovat.

"Co jsi potřeboval?" zeptám se ho, co možná nejklidněji. Ten včerejší polibek nemůžu zapomenout.

"Neměl jsi být v jedenáct u Kágeho?" usměje se na mě.

"Jo, ale ještě není... a do háje!" při zmínce o hodinách jsem se podíval na slunce a zjistil, že je za pět minut dvanáct. No jo, a pak mě nemá bručet v břiše.

‚Ty jsi ňouma," uchichtne se Ra a vyskočí na nohy. V kapse nahmátnu pár drobných, skvělé mám na bochánek. Rozběhnu se městem, cestou hodím dědovi, co posledně pár jenů za bochánek, který si rovnou vezmu z ohýnku. Dace se jen uchichtne a za pár minut stojíme před Kágeho pracovnou.

Zaklepu a vejdu, hned za mnou se prodere Ra a Dace se někam ztratí.

"Brý den," zabručím napůl pusy.

"A Ziae, už jsem myslel, že jsi odešel," usměje se s úlevou Káge.

"Šel jsem se proběhnout," trhnu s sebou, je takový nezvyk mluvit o tom nahlas, zvlášť když tu Káge není sám. Je jsou tam dva staří lidé, a dalších pět ninjů a další čtyři maskovaní ANBU.

"Tak to je on? Nevypadá zrovna jako polovlk," ozve se jeden z Ninjů.

"Ziae, můžeš prosím tě?" podívá se na mě Káge.  Otřesu se, ještě nikdy jsem se před lidmi neměnil a před tolika... zhluboka se nadechnu a, spoléhajíc na pomoc Ra, se proměním. Vydržím tak sotva minutu a proměním se zpátky. S obavou se podívám na zbytek lidí. Kromě Kágeho, který už to stačil překousnout, mají všichni ostatní na mě vytřeštěné oči.