Když se vezme osud do správných rukou

 

Něco se stalo, cítím to. Něco hodně zlého. Podívám se na hodiny v pokoji a sevřu rty k sobě. Je tak pozdě, táta se tak pozdě nikdy nevrátil, už je skoro půlnoc. Jsem našponovaný jako pružina. Jestli teď nepřijde, půjdu do nemocnice a je mi jedno, co si o tom bude myslet.

Nero na mojí posteli napřímí slechy a podívá se ke dveřím, pak zakňučí a seskočí. Vstanu a otevřu mu dveře. Hned vyrazí po schodech dolů. Rychle jdu za ním a jen vidím, jak skočí na tátu a přimkne se k němu.

"Nerošku, taky tě rád vidím, ty potvůrko naše," vydechne a přitiskne se k němu, Nero to kupodivu snáší dobře a to s ním vždycky divočí. Podívám se na tátovu strhanou tvář a je mi hned jasné, že se nepřihodilo nic dobrého, vypadá jako by brečel.

Za mnou se objeví máma, která se tváří stejně starostlivě jako já.

"Pojď se najíst, s prázdným žaludkem nic nevyřešíš, řekneš nám, co se stalo po jídle," zasáhne máma, než stačím promluvit. Táta jen kývne a svlékne si bundu. Za chvíli letí k botníku boty a on vejde do kuchyně. Máma mu nalije bramboračku do chlebové misky a dá mu to na stůl. Chvíli se na to dívá a konečně se usměje.

"Mámo, kolikrát ti mám říkat, že jídlo mi máš dávat zvlášť? Jak ten chleba budu přikusovat?" podívá se na mámu.

"Myslím, že Nero ti pomůže, když budeš moc dlouho okounět," podívá se na Nera, kterému se z pusy valí sliny.

"Žádný takový, to je můj bochánek," vyplázne na Nera jazyk a požádá o nůž, který se mu dostane. Netrvá dlouho a polévka je i s miskou snědena, a že si pochutnal.

"Tak co se stalo?" vrátí se máma k tématu.

"Ten Ryuu, který k nám měl v pátek přijít, si v nemocnici poleží déle, než se očekávalo," začne táta.

"A důvod?" vyletím jak čertík z krabičky. Tolik jsem se na ten den těšil, už jsem si i stříhal metr.

"Dneska si znovu podřezal žíly. Pustili ho bez dozoru do koupelny, někdo tam zapomněl žiletku a už to bylo. Tentokrát nešlo jen o zápěstí, ale o celé předloktí, nařízl si i tepnu, málem jim na sále vykrvácel. Čekal jsem tam do jedenácti, jak dopadne operace. Zachránili ho, ale chirurg řekl, že jestli se to stane ještě jednou, už ho nezachrání ani svatý. Už teď byl k smrti blíž než předtím. Jestli má nějakého anděla strážného, tak s ním má plné ruce práce," dopoví táta. Jsem schopný vnímat jen jedno slovo, zachránili ho. Díky bohu aspoň za to.

"Kai, nemá ve třídě nějakého kamaráda, který by ho vytáhnul z toho dna? Kromě tebe," obrátí se na mě ztrápeně táta. Je vidět, že už neví kudy kam.

"Ne, ve třídě ne, ale možná na internetu," vyskočím a doběhnu pro jeho notebook. Zapnu ho a modlím se, aby ho neměl zaheslovaný. Nemá, dokonce mi samočinně vyskočí ICQ a načte se. Překvapeně se na to podívám, asi si zaškrtl samostatné přihlašování.

Díky bohu za to. V dalším okamžiku vyskočí okno a načte se tam x zpráv. Je to jen od jednoho kontaktu.

>Ryuu, jsi to ty? Proč ses tak dlouho neozval? Co mají znamenat ty stránky? Slíbils, že to neuděláš. Ryuu?

Podívám se na tátu, který mi čte přes rameno.

"Pověz mu, co se stalo, třeba bude vědět víc," kývne.

‚Nejsem Ryuu, odkud ho znáš?‘ pošlu odpověď.

>Cože? Kdo jste? Co se s ním stalo? Neříkejte mi, že ten noťas objevil jeho otec?

‚Jsem jeho kamarád ze školy. Ryuu je v nemocnici‘ odešlu zprávu.

>V nemocnici a proč?

‚Pokusil se o sebevraždu‘ odešlu zprávu. Chvíli je ticho

>Prosím vás je v pořádku?

‚Jo je, ale zachránili ho na poslední chvíli, naposledy to odnesl pětitýdenním kómatem, dnes smrti unikl o vlásek,‘ uklidním ho, nebo se o to pokusím.

>Proboha, ještě že ten idiot žije. Můžete mi říct v kterém městě a v které nemocnici? Rád bych ho navštívil a přizabil ho

‚To se nepovoluje, ale můžeš nám pomoct.

>Jasně, že pomůžu, klidně přijedu hned zítra, jen mi řekněte kam. Škola není problém, mám ji nastudovanou dopředu J

Podívám se na tátu, který kývne.

"Zapamatuj si, že chci taky volno ze školy," zamračím se na něho.

"Omluvím tě," kývne táta. Podivím se, že to nerozpitvává a nechám toho. Klukovi napíšu, město.

>Dobré, jsem od vás asi tři stanice vlakem, tak přijedeme tím, budete nás čekat?

‚Budu na vás čekat, s Nerem, budu mít modrou bundu, kdo s tebou přijede?

>Přítelkyně, chce poznat slavného spisovatele, popiš se trochu.

Udělám to a najednou se objeví jiný styl psaní.

>> Vypadáš na pěkného kluka, dáš si se mnou rande? Jo abys věděl, s kým si píšeš, tak do teď psal Dei a já jsem Rika, moc mě těší* podává přes obrazovku ruku*

Zasměji se.

‚Těší mě, tady Kai a randím pouze s jedním klukem :P

>>Huh? A zase mám smůlu, tak se uvidíme zítra Kai, jdu s Méďou spinkat, ať ráno vstane a nemusím na něj lít hrnec ledovky.

‚V kolik přijedete?

>První nám jede o půl osmé, tak tím. U tebe bychom měli být tak kolem osmé, a kdybys nemohl spát – vyskočí mi odkaz na stránky – tak si počti, dobrou noc. Objeví se mi tam smajlík v postýlce s čepičkou a v zápětí mi ICQ hlásí, že je kontakt off-line. Rychle si opíšu adresu stránek a vypnu notebook.

"Vypadá to na pěkné střeštěnce," pousměji se jen, co zaklapnu notes.

"To ano, snad nám pomůžou. Tak, půjdeme si lehnout?" zeptá se táta.

"Jo půjdeme, dobrou noc," povzdechnu si a vstanu.

"Dobrou noc, synu," usměje se táta a jde do ložnice. Já zamířím do svého pokoje, Nero je trochu na vážkách, ale nakonec se rozběhne za mnou. Podrbu ho za ušima.

V pokoji položím jeho notebook na stůl a tak jak jsem, se skácím na ustlanou postel. V dalším okamžiku spím. Objevím se ve známém prostředí u moře...

 

Něco se mnou zatřese a v dalším okamžiku se na mých zádech objeví čtyři tlapky.

"Nero, slez, jsi moc těžký," zasténám a po tom, co můj pes poslechne, se posadím. Jsem stále v riflích a hodiny ukazují čtvrt na osm.

Vzpomenu si, že mám na nádraží sraz a jdu se osprchovat, ale nejdřív ze sebe shodím ty nemožné džíny, které Nero hned někam odnese. Nevšímám si ho a dám si sprchu, pak jdu znovu do pokoje a obleču se. Seběhnu do kuchyně, kde si sednu k buchtovo-kakaové snídani. O půl osmé vyrazíme na nádraží. Cestou nadávám, že jsem nevyšel dřív, protože Nero očichává každý koutek, a hned ho značkuje. Dorazím tam s ním v osm hodin a stoupnu si hned u východu, abych je neminul. Teď se můžu jen modlit, aby už nešli. Za chvíli je v hale kromě mě jen jeden pár a holka stále ukazuje ke mně. Kluk se jí to snaží rozmluvit. Nakonec se holka naštve a vyplázne na něj jazyk, vzápětí vyrazí ke mně a kluk jde s povzdechem za ní s omluvou ve tváři.

"Ahoj, ty jsi Kai? Jsem Rita, mluvili jsme spolu po ajsku," usměje se na mě.

"To je pravda, promiňte, že jdu tak pozdě, Nero zdržoval," usměji se a stisknu holce ruku.

"Vidíš, Dei, byl to on," zašklebí se na kluka, spíš mladého muže.

"Jo byl to on, také mě těší," stiskne mi ruku. Prohlídnu si je. Dei má smolně černé vlasy, tak tmavé, až v nich občas zajiskří modrý odstín, krátce sestříhané. Tmavě zelené upřímné oči.

Rita je zrzavé dlouhovlasé třeštidlo s jiskřivýma modrýma očima. Takový ten typ, co na srdci, to na jazyku.

Nero zakňučí a upoutá tak na sebe pozornost.

"No jezus, ty jsi frajer a my tě přehlíželi, promiň mi to, krasavče," skloní se k němu hned Rita a začne ho drbat za ušima, což se mu náramně líbí a drží jak z betonu.

"Zapomenut pro psa, to se mi stává každý den, už jsem si zvykl," povzdechne si Dei, ale s Nerem se taky seznámí. Co mě překvapí je to, že se k nim lísá a od Deie si dokonce vezme kousek salámu na přivítanou. Tohle ještě nikdy neudělal, k neznámým je nedůvěřivý a co se týče podávání jídla, spíš dotyčného pokouše, než aby si něco vzal.

"Promiň, kolik ti je?" otočím se na Deie.

"Mně? Devatenáct, narozeniny jsem měl před měsícem," usměje se Dei.

"Tak to gratuluji," potřesu mu rukou.

"Díky, tak půjdeme? Chci se ještě stavit za Ryuu," pobídne nás nenápadně Dei.

"Napřed se snad stavíme v pekárně, díky některému zahálkovi jsme nesnídali," dá si Rita ruce v bok.

"Klidně se můžete najíst u nás," nabídnu jim.

"Děkujeme, ale nebudeme obtěžovat," brání se Dei.

"Mámu spíš urazíte, když u nás nebudete jíst," usměji se a vykročím jako první. Za chvíli mě doženou a jdou vedle mě. Kousek od domu pustím Nera, který hned poodběhne. Odemknu a pustím návštěvu dovnitř.

Jen co se vyzují, zavedu je do kuchyně, kde už se ohání máma a hned návštěvu vítá.

"Doufám, že jste nesnídali, udělala jsem toho dost," usměje se a za chvíli mají na stole snídani.

"Ne děkujeme," usměje se Dei a sedne si s Ritou ke stolu. V ten moment vejde táta.

"Dobré ráno, dobrou chuť," zahlaholí a sedne si k návštěvě, která je trochu vyjukaná, protože tohle nečekala.

"Asi bychom měli začít..." začne nejistě Dei.

"Až po snídani, mladíku, první jídlo je nejdůležitější jídlo dne, tak ať vám chutná," přeruší ho táta a pustí se do snídaně.

"Dobrou chuť," usměje se Dei s Ritou a pustí se do snídaně. Já se k nim připojím jen s hrnkem čaje a tátovy narážky odstřelím, že jsem už snídal. Po snídani rychle opláchneme talíře a přemístíme se do obýváku.

"Ze všeho nejdřív bych se rád zeptal, jak na tom Ryuu je," začne Dei.

"Momentálně je jeho zdravotní stav stabilizovaný, ale nebylo tomu tak vždy, poprvé jsme ho jen stěží udrželi na živu. Dělal všechno pro to, aby zemřel. Napřed si vytrhával infuze a odmítal jíst, tak jsme ho museli napojit na nitrožilní výživu, tu také odmítal. Jednou si ji vytrhl tak nešikovně, že mu ránu museli šít, došla jim trpělivost a přivázali ho. Dali jsme ho na pokoj s jedním klukem, který si prožil něco podobného. Zdálo se, že spolu vychází dobře, až do včerejška. Už dřív řval na personál, ale s tím jsme počítali, Adrian ho chtěl povzbudit. Ryuu na něho dost hnusně vyjel, jako snad po nikom, pak jsem si myslel, že ho to mrzí. Ten den šel do koupelny sám. Ke vší smůle koupelnu sestra neprohlédla a pacient před ním se holil, starou žiletku tam nechal," shrne události z posledních týdnů táta dohromady. Netušil jsem, že je na tom tak zle.

"Myslela jsem, že nemocnice v tomhle městě je nejlepší," vyjede Rita.

"To ano, ale lékaři umí jen léčit, uzdravit se musí každý sám," podívá se na ni otec.

"A on se nechce uzdravit," povzdechne se Dei. Táta jen kývne.

"Promiňte," špitne Rita.

"Nic se nestalo. Víte něco o jeho minulosti?" zeptá se táta.

"Jen to, co mi napsal. Vypadá to, že si neměl s kým promluvit, tak toho vím docela dost. Vypadá to, že ho otec nenáviděl, pro orientaci. Když nebyla jeho matka doma, prý ho mlátil. Dával si ovšem pozor, aby modřiny měl tam, kde jdou lehce zakrýt. Vyhrožoval mu, že ho zavřou do pasťáku, když něco prozradí, nebo že ublíží jeho mámě. Jednou, když nebyla doma, prý dovedl nějakého kamaráda, který prý měl rád mladé masíčko. Naštěstí stačil utéct oknem, aspoň tak mi to psal. Bál se zůstávat s otcem doma sám.

 Jeho otec byl alkoholik a údajně jim i kradl peníze z peněženek jak jemu tak matce, která si toho nevšímala. Několikrát si ji prý stěžoval i s bitím, ale obvinila ho ze lži. Když přišlo na peníze, řekla mu, že si je má schovávat. Dávala mu větší kapesné, koupila mu všechno, na co měla peníze a k předposledním narozeninám i notebook. Takže si myslím, že nezájem byl hlavně tehdy, když šlo o jeho otce. Taky ji prý říkal, ať od něho odejdou, párkrát se kvůli tomu i pohádali a řekl bych, že ostře. Nechtěla od něj odejít, i když dělal doma peklo, chodil ožralý, bral jí peníze, párkrát ji i několikrát uhodil, dost je i zadlužil. Sem tam se mi zmínil, že se bál vzít i něco k jídlu, i přes to, že byla plná lednička, kdyby na to měl chuť jeho otec.

Ve škole, co jsem pochopil, to taky nebylo nejrůžovější, podle podivných narážek, které občas vytrousil, jsem pochopil, že ho spolužáci šikanují.

My se známe asi rok a něco. Ze začátku se mnou ani mluvit nechtěl, ale jednou řekl, že četl povídky, kde se měli rádi dva kluci, že to zkusil, jestli bych mu nemohl říct, jestli se mi to líbí. Řeknu vám má, neobvyklý talent. Dva měsíce mi trvalo, než jsem ho přesvědčil, aby si založil stránky. Nakonec to udělal a začali tam chodit lidi, kterým se jeho povídky líbili a povzbuzovali ho v dalším psaní. To mu dalo chuť do života, objevil v tom nový smysl proč žít.

Bohužel, jak to tak bývá, časem se našli i takoví chytráci, kteří si myslí, že ví všechno nejlíp a začali mu povídky kritizovat. Kritizovali mu chyby, o těch věděl a s tím jsem mu pomáhal, jenže jsem občas nevychytal všechno, to si k tělu tak nebral. Daleko horší bylo, že kritizovali obsah toho, co psal, jak by to napsali oni, jak by to vyznělo líp a tak, to bylo to, co ho drtilo ze všeho nejvíc.

Proti tomu se začal bránit, ale neúspěšně. Přidávali se k němu další a další. Pomalu přestával psát. Přesvědčil jsem ho, že si těch komentářů nemá všímat a psát dál. Komentáře začaly utichat, ale, no dle doby, co jste říkal, kdy se pokusil o první sebevraždu, ho zdrtil ten poslední komentář. Nejspíš se toho nahromadilo doma hodně a s tou kritikou to dalo sebevražednou kombinaci.

Těsně před tím se tam objevil jeden světlý bod, Ryuu se zmínil o spolužákovi, který se ho ve třídě zastal a byl na něj hodný, prý se mu i líbil," dokončí děsivé vyprávění Dei a napije se.

"Tak teď už to chápu," povzdechne si táta a seznámí ho s posledními událostmi, jak ho opustila matka.

"To si snad děláte srandu? To ho chce dorazit? Kdyby mu aspoň napsala dopis! Tyhle ženské by děti mít neměly," vybuchne vztekle Dei.

Tiše s ním souhlasím a myslím, že i táta, ale nedá to najevo.

"Můžu ho navštívit?" zeptá se Dei.

"Jistě, že ano, za chvíli jdu do práce, vezmu vás s sebou," pousměje se táta a jde se obléknout. Než přijde, jsme všichni nastoupeni před dveřmi i s mámou, která veze koláče a Nerem, který mává ocasem.

"Nero, je mi líto, tebe tam nepustí, ale pokusím se zjednat výjimku, ano?" pohladí Nera, který viditelně zvadne.

"Broučku, já vím, že tě to mrzí, ale došlápnu si na vrchního doktora, takže můžeš jít s námi. A ty mlč," dupne na tátu, který poslušně zavře pusu.

"Copak, žádná šílená kravata?" podívám se tátovi na krk, kde se houpe černá kravata. Z kapsy vytáhne růžovou hrůzu s šedými želvičkami.

"Hlavně to neukazuj před Ryuuem, mohl by z toho mít deprese," varuji ho šokovaně.

"Neboj se, ten chuligán mi oznámil, že patřím s těmi kravatami do blázince," našpulí táta pusu.

"Konečně někdo, kdo má rozum," oddechnu si a jen tak, tak uhnu před výchovnou fackou.

"Dětem se to líbí," namítne táta.

"Dětem možná, ale Ryuu se tam už nepočítá," zasměji se a Nerovi připnu vodítko. Jak znám mámu, tak ho tam probojuje.

"Kai, nech ho doma, nejenže se napřed musím domluvit s primářem, ale taky musí projít kontrolou na chování, tomu se nevyhneme," ozve se nekompromisně táta. S povzdechem Nera odvedu dozadu na dvorek. Jeho vytí se nedá přeslechnout. Nasedneme a jedeme do nemocnice.

Ryuu máš se na co těšit, to ti neprojde mě takhle děsit!