Když se svět okolo vás naštve

 

Znovu ležím na známé pláži a dívám se do zářivého nebe.

‚Zase jsem tu, jestlipak tu bude i on...‘ pomyslím si a sednu si. Je tam. Sedí nedaleko ode mě na kameni a písek pod ním je vlhký. Nechápavě se podivám na vlny, které končí daleko od něj.

Postavím se a jdu k němu, protože pochopím, že ten písek je vlhký od jeho slz.

On pláče? Ale proč?

"Je ti něco?" zeptám se ho tiše. I tak mě zaslechne a zvedne hlavu.

"Málem jsem přišel o toho, koho miluji," zašeptá tiše.

"Říkal jsi, že miluješ mě," skloním hlavu a snažím se potlačit slzy. V hrudi mám strašnou bolest, která mě doslova řeže.

"Ano Ryuu, miluji tebe, proto mě tak bolí, když si ubližuješ. Cítíš tu bolest v sobě, tak to bolí všechny, kteří tě mají rádi a především mě, protože tě miluji," odpoví hlas smutně.

"Ale já nikoho nemám, nikdo mě němá rád, kromě tebe," zašeptám.

"A co Adrian, kterému si tak ublížil? Dei a Rika, ti dva o tebe mají hodně velkou starost," zeptá se tiše. Nechápavě se na něho podívám. Jak o nich ví? Nikdy jsem s ním o něm nemluvil.

"Stačí, když se rozhlédneš, vždycky se najde někdo, kdo tě má rád," usměje se. Chvíli se na něho dívám a zjistím, že začíná mizet.

"Neodcházej, nenechávej mě tu samotného," zděsím se. Ozve se tichý smích.

"Já jsem stále s tebou Ryuu, slib mi, že už to neuděláš..." odpoví mi a na rtech ucítím polibek...

 

Odporné pípání mě znovu probere z nádherného snu a přivítají mě tytéž, bíle natřeně zdi a strop. Povzdechnu si, tak se jim to podařilo.

"Už jsi vzhůru?" ozve se naštvaný hlas od vedle. Adrian není zrovna v nejlepší náladě.

"Jo, bohužel," odpovím tiše.

"Tak bohužel? Ty kryple!" přistane mi na hlavě něco těžkého. Zvednu tu věc pravou rukou, která výjimečně není přivázaná, a zjistím, že se dívám na, ne zrovna nejtenčí, knihu. Nechápavě se podivám na souseda a další knihou dostanu přímo do obličeje.

"Ty hovado, ty shnilý zemáku, co sis myslel, že děláš? Máš vůbec v té kebuli mozek? Že jsi idiot, to jsem věděl, ale že jsi takový dement to teda ne! Jak jsi vůbec mohl udělat takovou blbost, víš, jak jsem se o tebe bál? Vůbec jsem netušil, že jsi takový ubožák! Ty srabe jeden, jak si můžeš takhle ubližovat? Jak můžeš takhle ubližovat svým kamarádům? Počkej, až budu chodit, dokopu tě na Měsíc, aby ses vzpamatoval!" ječí po mě Adrián, přičemž se málem vysype sklo ve dveřích a po stranách dveří, kterým se koukají sestřičky, jestli je všechno v pořádku. Při tom po mě hází nejrůznější předměty, nejlehčí jsou ty jeho bichle, které čte pořád dokola. Když mu dojde munice, pro něco se natáhne a k mé hrůze drží berli, ne ty moderní, ale ty staré, dřevěné, které mají nahoře polstrování a drží se podpaží.

"Snad mě nechceš zabít," zděsím se.

"A proč ne? Ty se zabíjíš sám, já ti jenom pomůžu," zaprská nasraně a rozpřáhne se. Zděšeně se přikrčím a zavřu oči. Místo rány se ozve potlesk. Otevřu oči a vidím, že berli, ze zdravotních důvodů, zabavila sestřička a doktor, který obchází pacienty, mu tleská.

"Bezvadná řeč Adriáne, líp bych to nesvedl ani já," poví mu klidně a prohlídne ho. Sestřičky ho mezitím zbaví jeho munice a dají mu je na dosah ruky, mají co dělat, aby se nesmáli. Nejspíš se musím tvářit jak pěkný idiot, netušil jsem, že je Adrian tak agresivní.

"Dobré ráno," pozdraví mě kostnatě doktor. Začnu si mu stěžovat, když mě přeruší.

"Já jsem to viděl, a jestli nechcete, abych vám přidal, tak budete držet jazyk za zuby a poslouchat, co vám Adrian řekne, jinak budete dostávat koňskou dávku něčeho, po čem byste dostal mozek, vám totiž viditelně chybí," setře mě doktor. Sklapnu a našpulím pusu, všichni mi tu ubližují.

Doktor mě prohlídne a než odejde, prohodí k Adriánovi.

"Knihy se povolují, berle ne, těžko bychom vysvětlovali, že je ještě blbší než když sem přišel," mrkne na něho.

"Dobře, strejdo," zasměje se Adrián. Málem dostanu infarkt. Doktor se rozloučí a odejde. Adrián se na mě podívá.

"Ty jsi fakt blbec, tohle je největší ubohost, jakou můžeš udělat, to ti nedošlo?" zaječí na mě.

"Teď knihy nebudou?" zeptám se ironicky.

"Na tebe je jich škoda. Docela rád bych věděl, proč jsi to udělal," odfrkne si.

"Co ty o tomhle víš?" zeptám se trpce.

"Dost, taky jsem se o to pokusil a taky žiletkami, jen jsem si šel po tepnách na krku ne na zápěstí,"oznámí mi klidně. Zůstanu na něho zírat jak dement.

"To snad nemyslíš vážně. Proč?" zalapám po dechu.

"Když ti to řeknu, řekneš mi ty?" pozvedne obočí. Zmlknu a podívám se z okna. Nechci na to vzpomínat, pořád to bolí.

"Dobrý den," ozve se od dveří psychoušek, tak ten tady jediný chyběl!

"Dobrý," ozve se Adrián a někoho požádá, aby mu pomohl sednout. Fakt je nechci vidět.

"Díky, už mě nebavilo ležet a taky se špatně házelo," usměje se na někoho Adrian.

"Nemáš za co, doufám, že terčem byl ten druhý," odpoví mu neznámý hlas

"Jo byl, ale bohužel jsem ho ani nepřizabil," povzdechne si Adrián.

"Klidek, jestli chceš, tak to udělám za tebe, mimochodem já jsem Dei," ozve se. Ztuhnu a otočím k nim hlavu.

"Budu jen rád, Adrián," potřese mu Ad rukou.

"Jsme rád, že souhlasíš. A teď Dráčku Mráčku..." otočí se ke mně s dravčím úsměvem Dei a praskne s klouby na ruce.

Takhle mi říká jen jeden člověk a to je kamarád, který mi opravoval povídky. Snad to není on!

"...mi vysvětlíš, co má znamenat to Sayonara na tvých stránkách," přihmouhří své tmavé oči.

"Na jakých stránkách?" zeptá se se zájmem Adrián.

"Tajný svět," odpoví mu Dei přes rameno. Adrian otevře pusu, nadechne se a znovu ji zavře. Do pravého oka dostane ošklivý tik a celý zrudne zlostí.

"To mi chcete tvrdit, že na Tajný svět píše on?" zeptá se potichu. Všichni v místnosti kývnou, kromě mě - nejsem sebevrah, i když tady to vypadá na vraždu a hned několikanásobnou!

"Doneste mě za ním, ať ho můžu uškrtit!!" zaječí Adrián.

"Klídek, zvládne se všechno," uklidní ho Dei a otočí se ke mně. Já, modrý strachy se snažím propadnout do postele, což jde nejlíp provést, protože na ni ležím, mlčím.

"No tak, mám to z tebe vytřást nebo budeš mlčet?" zavrčí výhružně Dei.

"Budu mlčet! Bez svého advokáta neřeknu ani slovo, vy byste to použili proti mně!" odseknu hlasitě.

"Advokát ti nepomůže, napřed zdegenerujeme jeho a pak tebe a teď mluv!" smete moji námitku z imaginárního stolu Dei.

"Neumím psát," kniknu a o další vteřinu později se o můj obličej rozmázne kniha, kterou hodil Adrian.

"Námitka se nepřijímá, řekl jsem důvod, osle! Kdy sis čistil uši?" zaječí na mě Dei.

"A ty nejspíš potřebuješ brýle? Ty jsi ty komentáře neviděl?" zaječím na Deie, když mě něco švihne ze zadu jen zasténám. Otočím se a za mnou stojí drobnější dívka s rudými vlasy a v očích takovou energii, že bych se ji bál potkat po tmě.

"Ty kreténe jeden dementní! Co se vymlouváš na dementní komentáře nějak úchylných oslů, kteří nedokážou napsat písmenko pořádně, od kdy ti záleží na takových stupidních ignorantech víc než na přátelích? Víš, jaký jsme o tebe měli strach? Ne ty nevíš! Na stránkách je denně kolem padesáti nových komentářů ať se vrátíš..." ječí ta holka, že mě pomalu zvoní v uších.

"To můžu dokázat!" přihlásí se Adrián a natáhne se po svém notesu.

"... a ty se radši necháš zastrašit takovým zástupem kreténů, kteří ani pořádně neví, že za větu patří tečka! Co si o sobě myslíš? Že na další díly budu čekat..." pokračuje bez nadechnutí, ještě mě do toho stačí mlátit vějířem!

"Já se přidávám, taky se mi nechce čekat!" ozve se Adrián. Ten mi tu fakt chyběl.

"...ani mě nenapadne! Řekni mi jeden důvod, proč bych tě teď neměla sprovodit ze světa?"ječí ta holka, kterou vážně neznám!

"Rito kroť se nebo ho fakt zabiješ," zasáhne Dei, který se konečně zmátožil ze smíchu.

"Mně to nevadí, já si ho vykopu, zamknu do skříně a bude psát jen pro mě," ozve se Adrian pobaveně.

"Tak to ani náhodou, jestli pro někoho bude psát tak jedině pro mě a ty můžeš jedině šoupat kolečkama," sejme ho Rita za mnou. Adrián jen zamrká.

"Já už psát nebudu," ozvu se.

"Cože? Ty musíš psát," zaječí ta holka.

"Musím jedině umřít!" odseknu ji.

"Jestli chceš, tak ti klidně pomůžu, ale až po tom, co se staneš spisovatelem!" setře mě ledově.

"Proč bych měl? Stejně by ten škvár nikdo nečetl!" bráním se.

"Tak to se mýlíš, víš, jak jsem ti říkal, že mám kamaráda v redakci. Pořád shání nové nadějné autory, pro mangy," podívá se na mě Dei. Kývnu, tohle byl můj sen, vydat vlastní mangu. Bohužel, už se to nesplní.

"Tak ten škvár, o který jsi mi poslal, že nevíš, co s tím, jsem opravil a donesl jsem mu to na stůl," podívá se na mě Dei.

"To jsi neudělal," polknu, jestli to udělal, tak tu ostudu nepřežiju.

"Udělal. Ten škvár, jak ty říkáš, má asi sedm set tisíc výtisků, které jsou rozebrány a netrpělivě se čeká na další díl, tohle je první," hodí mi na postel mangu, " a tady máš smlouvu. Máš ji podepsat a pracovat na dalším díle, vzal si i adresu tvých stránek, měl bys tam mít i seznam povídek, které chce vydat jako knížku. Budeš je muset rozepsat," vysype mi na hlavu popel.

Neodpovím. Neodpovím jednoduše proto, že mi dojdou slova. Tohle musí být nějaký omyl, zlí sen! Tohle není skutečnost! Popírám to a dívám se na knížku, která nese moje jméno.

"Hele, nezírej tak na ni a podej mi, aspoň budu mít co číst!" ozve se Adrián, který z knížky nemůže spustit oči. Není sám, že.

Opatrně natáhnu ruku a šťouchnu do knížky, jestli je skutečná. Pohne se.

Zamrkám a snažím se zaostřit zamlžený pohled.

"Tohle je sen, to není skutečné," zakřičím, už nevím, čemu mám věřit. Vedle mě se ozve povzdech a vzápětí mi někdo zakroutí uchem.

"Auu," vyjeknu bolestivě.

"A tohle skutečné taky není?" zeptá se ta holka.

"Je to skutečné, tady máš jeden důvod, proč žít a pádný důvod, proč pokračovat v psaní. Ty stránky obnovíš, není důvod, abys je zničil, a není to fér k čtenářům," pustí se do mě Dei.

"Kdo si myslíš, že jsi," popadne mě vztek.

"Tvůj nejlepší přítel a tvůj manažer. Tady máš pero a podepíšeš tu smlouvu," podívá se na mě Dei s úsměvem.

"Nepodepíšu!" postavím si hlavu.

"Jestli to nepodepíšeš, dám na tvoje stránky, kde se zrovna nacházíš," vycení zuby v úsměvu.

"To neuděláš," polknu. Dokážu si představit, co by se asi stalo.

"On ne, ale já ano a věř mi, že se tam přes tvoje heslo dostanu, driwezero," ozve se samolibě Rita, přičemž mě osloví mým heslem. Jestli jsem byl modrý strachy, tak teď jsem stačil i zešedivět.

"... upozorňuji tě Zero, že jestli neobnovíš činnost do určitého data, dojde mi trpělivost, kterou už nemám, najdu si tě třeba v podzemí, odkud tě vykopu a ty budeš ještě šťastný, že pro nás můžeš psát...

...jestli okamžitě nezačneš psát, tak si dojdu pro Chucka Norise, který umí třísknout otáčivými dveřmi, a donutím tě psát. Však já si tě najdu...

...máš tři dny na to na to, abys začal psát, nebo si tě najdu, nabodnu na rožeň a budu tě pomalu opékat, dokud neslíbíš, že budeš psát...

...buď budeš psát, nebo tě donutím, máš na to dvě hodiny, najdu si tě třeba v pekle...

...jak končím? Však já si tě najdu a nepřej si mě! Okamžitě piš...

Eee, mám pokračovat?" podívá se na mě Adrián.

"Máš tam ještě něco?" zeptá se Derik.

"Jo jeden tu slibuje, že vytáhne Mefista z povídky, mimochodem rozepsané, a najde si ho, to bych mu asi... no možná nepřál, je to jeden z těch démonků, co nemají slitování," oznámí Adrián.

"To by se mi líbilo, zasloužil by si to," zamyslí se Dei.

"Nebo se jednoduše můžu podřezat," zamyslím se. To jsem neměl říkat. Ani ne minutu na to mi na tvář dopadne taková facka, až málem sletím s postele.

Vyjukaně se dívám na Kaie, jediného kluka, který se mě zastal. Moje paže se mechanicky zvedne a položí na ránu, kterou jsem od něj dostal.

Pak jsem se mu podíval do očí, největší chyba, kterou jsem udělat neměl. Jeho nádherně zlatavé oči jsou ztmavlé smutkem, který doslova rozdírá duši. Z očí mi znovu vytečou slzy, ani mi nestačí stéct po tváři a ocitnu se vněžném objetí, bez rozpaků mu zabořím tvář do ramene a začnu plakat, zatím, co on mě drží a hýčká, tyhle slzy ze mě odplavují bolest a smutek.

"..slib mi, že už to neuděláš..." ozve se mi znovu v hlavě.

"Slibuji, už to neudělám, vážně," vzlykám mu do ramene.

"Věřím ti, Ryuu," uslyším zase Kaiův laskavý hlas. A pak už není nic. Jednoduše se ubrečím k spánku.

 

Otevřu oči.

"Byl to jen sen," zašeptám zklamaně.

"Když myslíš, ale ta manga je vážně skvělá," ozve se Adrian spokojeně. Nechápavě se na něho otočím a vidím, že v ruce drží knížku. Do zorného pole se mi dostanou i nějaké papíry a hromada koláčů v sáčku.

"Dei ti vzkazuje, že máš ty papíry podepsat, staví se pro ně v sobotu, dřív nemůže. Kai prý přijde zítra, doktor je vyhnal, že jsou tu moc dlouho, jo a k večeru se staví psychiatr," pokračuje Adrian, aniž by odtrhl oči od knihy. Otázka je, kdy je večer.

"To snad ne, jestli bude mít jednu z těch svých úchylných kravat... hele nemáš nůžky?"napadne mě.

"Ne, ale sestřička ti je možná půjčí," usměje se.

"Určitě," kývnu skepticky.

"Co se ti vůbec stalo?" zeptám se ho.

"No před dvěma lety přijel brácha na Harleyi, nádherná černá chromovaná motorka, chtěl jsem, aby mě svezl, odmítl. Tak jsem mu ukradl klíče a vyjel si sám, přímo pod náklaďák, odnesla to jak motorka, tak já. Mě málem nezachránili. Když jsem se probudil, necítil jsem nohy, začali rentgeny a tak, mělo se za to, že se mi přetrhl někde nerv, který ovládal nohy. Skončil jsem na vozíku a začal jsem obviňovat všechny okolo, zkoušel jsem sebevraždy. Jednou toho měl brácha dost, vyliskal mě a řekl, co si o mně myslí. Styděl jsem se tak, že jsem odmítl vylézt z baráku. Kupodivu mi to pomohlo víc než domluvy.

No před třemi měsíci mě začali brnět nohy, začalo další kolo testů, jen aby se zjistilo, že mám nerv,  skříply. Včera mi řekli, že musím pod nůž, buď mi ho uvolní a je devadesáti procentní naděje, že zase budu chodit, nebo budu mrzák do konce života.

Za blbost se platí, co ty?" zeptá se mě.

"Ty jsi dement," oznámím mu.

"Tak to si můžeme podat ruce a teď jsi na řadě ty," připomene mi. Zhluboka se nadechnu a začnu to ze sebe sypat, nezastavím se, dokud to ze sebe nedostanu všechno.

"S tebou se život taky zrovna nemazlil," povzdechne si smutně. Žádný soucit nic jen konstatování, jsem mu za to vděčný.

"To ne, ale sebevražda není řešení," ozve se od dveří psychoušek.

"A kafemlejnek na chytrost," utrousím ironicky. Adrian vybuchne smíchy.

"Co si to dovoluješ? Jsem starší..." začne psychoušek.

"...cvok," dořeknu za něj a podívám se na něho, jen abych zasténal hrůzou. Má růžovou kravatu s želvičkami. Vší silou zmáčknu zvonek na sestřičku, která vyjukaně přiběhne a skloní se ke mně.

"Můžete mi půjčit nůžky na tu jeho kravatu? Jestli ji uvidím ještě minutu, spáchám sebevraždu už jen z té hrůzy," zaúpím zděšeně. Je mi jedno, že je to ta stará rašple, která mě krmila tím hnusem. Skousne si ret a zmizí, za chvíli se objeví a nenápadně mi je strčí do ruky a uvolní pásku na druhé.

Psychoušek si ničeho nevšimnul, protože nadával na neúctu mladých, zase ty blbý keci.

"Co jste říkal? Můžete mi to přijít říct sem? Jsem nedoslýchavý," zakřičím na něho.

"A to mi říkáš až teď?" zděsí se a přijde až ke mně. Využiju momentu překvapení, chytnu ho za kravatu, ustřihnu mu ji na krku, div mu neušmiknu krk a s výrazem šílence kravatu rozstříhám napřed na kusy a pak na drobné kousíčky, které nasypu psychouškovy do ruky.

"A můžete si ji poskládat jako puzzle," doporučím mu a nůžky vrátím sestřice, která pro smích nemůže ani mluvit. Adrián na tom není o nic líp.

"Ty jsi tak zlýýýýýý," zafňuká doktor a s předstíraným pláčem uteče. Oddělení má o zábavu postaráno a já jsem po dlouhé době spokojený!