Do nového světa

 

Zavrtím se a jemně se zamračím. Jak to, že je ten polštář tak zatraceně tvrdý?! Zavrtím se a uhodím do něj pěstí.

"Auu, Lene prosím tě, když si ze mě děláš postel, tak mě nebouchej do ramene. Ono se to nezdá, ale máš šílenou páru," zaskučí polštář. Zamračím se, nejde mi do hlavy, od které doby polštáře klejí. Co mi to sakra včera dali pít?! Ještěže jsem měl jen půl hrnku. Povzdechnu si a přetočím se na druhý bok, jen abych vyděsil Půlnoc a já přistál se zaduněním na zemi.

"Auvajs," zaskučím. A konečně se posadím, abych se rozhlídl. Zase jsem jinde, než jsem usnul. Aion má nejspíš ve zvyku každého unášet do ložnice, nebo je takový magor, že nedokáže pochopit, že s ním nechci spát, i když hřeje jako malá kamínka.

"Jsi v pořádku?"posadí se Aion na posteli.

"Jo a tobě za to nevděčím," povzdechnu si a pokrčím zraněnou nohou. Syknu a chytnu se za lýtko. Úplně jsem zapomněl na žraloky.

"Co máš s tou nohou?" zeptá se mě Aion. S povzdechem se vydrápu na nohy, přičemž zraněnou nohu odlehčuji.

"Kousnul mě žralok," zavrčím a vydám se do koupelny.

"Jaký žralok? Co jsi vůbec dělal v moři?!" zaječí za mnou Aion. Ignoruji ho a zapadnu do koupelny. Hlavně ať nepředstírá, že mu na mě záleží! Napřed vlezu na WC a pak vklouznu pod sprchu, po nějaké době zaregistruji v koupelně pohyb, ale Aion, tedy doufám, že to byl on, hned vypadne. Vypnu sprchu a začnu se utírat, pak se odkulhám obléct.

"Ukaž mi tu nohu," promluví za mnou Aion. Trochu ztuhnu.

"Dokážu se o sebe postarat sám," odseknu. Uslyším za sebou lehký povzdech, položí něco na stolek a odejde. Oddechnu si. Mrknu na stolek a uvidím, antibakteriální gel, vodičku na čištění a obvaz. Natáhnu se po tom.

"Sedni, sám si to neuděláš. Nechápu, proč jsi to nedovolil Aionovi," zavrčí Ryuu a začne mi ošetřovat nohu. Mlčím, nedokážu mu říct, jak mě zraňuje, když se o mě stará a pak se mě chová jako ke kusu hadru, který odkopne do kouta, když ho přestane bavit.

"Dík," zamumlám, když utáhne obvaz a dooblíkám se. Ryuu se na mě chvíli dívá a pak odejde. Když se obléknu, jdu do kuchyně, kde sedí všichni. Aion a Rise v kombinéze strážců. Dlužno říct, že Aionovi to nádherně sekne. Na nikoho se ani nepodívám a požádám o snídani, s koláči a kakaem se posadím na poslední volné místo vedle Aiona a pustím se do jídla.

"Chcete jít s námi?" zeptá se najednou Aion.

"Kam?" zeptá se Ryuu nadšeně, také já k Aionovi obrátím pohled.

"Jdeme do Risenie, prý tam zahlédli pár procházečů, tak to musíme zkontrolovat," odpoví s úsměvem Aion. Dopiji kakao a rychle se jdu sbalit. Do tašky přes rameno si strčím skicák, uhly, jak černé, tak barevné. Jimi kreslím nejraději, knihu a poskládám bundu, kdyby tam bylo chladno. Vzápětí se dostavím do chodby. Ryuu má přes ruku jen přehozenou bundu. Jen co se obuji, vyjdeme ven. Rovnou se vrhnu ke schodům, chodí se mi po nich líp, když vyšlapat si je stále netroufnu. Po nich jdu, jen když se chci rychle vypařit. Ryuu projde váhou, u mě je to složitější musím projít váhou a nechat si zkontrolovat tašku.

"Takže to máme skicák, knihu, dvoje uhly, kotě a bundu," dobře můžeš jít, podá mi strážce, který má hlídku u váhy, tašku a všechno zapíše.

"To není fér. Jjak to, že ty dva neprohlídnete?!" zaprotestuje Ryuu.

"Protože tohle bylo zavedeno hlavně kvůli vám," usměje se Rise.

"No, i když pro pořádek," zavrní strážce u váhy. Rise jen obrátí oči v sloup a v klidu projde. Aionovi se tak moc ani nechce.

"Jestli chceš, můžu tě sjet rentgenově," navrhne mu strážce a hned to taky udělá.

"Co to tu máme?" vytáhne plátěný váček z jedné s Aionových kapes.

"Slíbil jsem Griefovi, že mu donesu Estranskou směs," přizná Aion.

"Aionku ty jsi chtěl pašovat?" pozvedne strážce obočí.

"Mám to od velitele dovolené," zavrčí Aion. Vůbec se mu nelíbí, že ostatní strážci z něj mají legraci, mě nevyjímaje, i když to skrývám. Strážce se na něj podívá a odběhne, za chvíli se vrátí i s papírem. Zaslechnu Aiona jak vrčí něco ve smyslu, nesnáším papírovaní, ale vyplní ho.

"Příště mi ten papír dej přímo do ruky, pak vás nebudu zdržovat," zazubí se strážce. Aion ho propálí pohledem a to samé udělá s Půlnocí, kterou jsem vytáhnul z tašky a hladím ji.

"Jdeme," rozkáže s náladou na bodu mrazu, najednou nemám chuť někam chodit. Podlehnu Ryuuvu prosícímu pohledu. Vydáme se bludištěm chodeb, tentokrát úplně jinam, než jsme s Ryuu zvyklí, tu bych se už možná ztratil. Už jdeme asi dvě hodiny, pěkně uprostřed deseti strážců.

"Dej tu kočku do tašky, nebo ji sežerou," otočí se na mě najednou Aion. Udělám to. Chvíli se nic neděje, ale pak projdeme kolem dvou obrovských mohutných psů se dvěma hlavami.

"Nejde mi na rozum, jak kolem nich mohl někdo projít," zavrčím, když mě psi začnou očuchávat.

"Musí taky někdy spát, nebo přišli na způsob jak je uspat," ozve se někdo za mnou. Jo to dává smysl. O chvíli později vyjdeme z jeskyně uprostřed zeleně. Nadšeně se s Ryuu rozhlížíme.

"Už jsme mysleli, že se vás nedočkáme, oni ještě neprošli zpět," ozve se z leva. Obrátíme tam pozornost a zamrkáme. Před námi stojí dva elfové, klidně si je můžete představit z nějaké knihy, vysoký štíhlí, dlouhé stříbrné vlasy, které jim spadají pod pás. Jeden z nich má jasně modré oči, druhý stříbrné. Ten s těmi stříbrnými se na nás podívá a svraští obočí.

"Kdo je tohle?" zeptá se příkře.

"Ti mají povolení schválené radou," odpoví Aion, je to jako by mi vrazil facku, ale nic na sobě nedám znát.

"A nám jste povolení nedali," ozve se trochu rozladěně druhý Elf.

"Ien, z některých světů by vám bylo špatně, to mi věřte, navíc dovolte, abych vám představil svého manžela Ryuu a jeho bratra Lena," zasměje se Rise a přitáhne si Ryuua k sobě. Na elfích tvářích je znát překvapení.

"Netušil jsem, že strážci mohou mít partnery," pronese modrooký, když se vzpamatuje.

"Je to hodně vzácné," pousměje se hrdě Rise.

"Aha, moc rád tě poznávám," pousměje se elf a jemně se pokloní, uděláme to samé. Stříbrooký se podívá přímo na mě.

"Jestli chceš, můžu ti ukázat okolí Lene," nabídne se Elf, jehož jméno ještě neznám.

"Děkuji za nabídku, ale poradím si sám," odmítnu.

"Dobře, kde jste je viděli naposledy?" zeptá se jeden ze strážců. Ien se jim hned začne věnovat.

"Nechoďte daleko od jeskyně," napomene nás ještě Rise a zmizí s ostatními mezi stromy. Podíváme se s bratrem na sebe a vystřelíme taky, já se usídlím na nedaleké skále a vytáhnu skicák s uhly, dám se do kreslení stádečka jednorožců, očividně ze mě nemají strach. Úplně se do toho zaberu, takže přestanu vnímat všechno, co se děje kolem. Dočista mě tak překvapí, když mě někdo zezadu popadne. Napřed strnu, ale pak se vzpamatuji a oženu se loktem jako ve škole. Ozve se překvapený výkřik, vyskočím a podívám se za sebe. Za břicho se drží ten stříbrooký elf.

"Tohle mohu považovat a urážku," zasyčí na mě. To je vážně takový debil, nebo to jen předstírá?!

"A já považuji za urážku, když mě někdo ochmatává proti mé vůli," odstřelím ho ostře.

"Aion si tě vážně nezaslouží," pousměje se a skloní se ke skicáku.

"Mohu?" zeptá se mě. Kývnu. S úsměvem skicák otevře a začne se prodírat obrázky, já začnu sbírat uhly a Půlnoc mi pomáhá. Čekám od elfa výsměch, ale když se na něj podívám, vidím pouze neskutečné ohromení.

"Zkazil jsem ti obrázek," lehce se zamračí, když najde obrázek, co jsem dělal.

"To je jedno, stejně se mi nepovedl," pokrčím rameny a přepočítám uhly.

"Jestli se ti tenhle nepovedl, tak chci vidět ten, co se ti povedl," zasměje se lehce. Musím se usmát.

"Griefe, mohl bys přestat svádět mého manžela," rozezní se za námi Aionův hlas, zrovna ve chvíli kdy elf obrátí na stránku, kde jsem nakreslil Aiona ve chvíli, kdy se usmál, pořád mi ten obrázek nešel z hlavy. Elf už otevírá pusu, že něco řekne, ale v ten moment mu skicák vytrhnu z ruky a strčím ho do tašky.

"Jen jsem se díval na jeho obrázky," namítne elf.

"To jsem viděl. Lene už jdeme, musíme zajatce odvést," podívá se na mě Aion. Mlčky poslechnu, nevím, jestli bych se odsud dostal. Dojdeme na louku před jeskyní, kde je skupinka Elfů, strážci, Ryuu, který stojí u svého manžela a živě se účastní hovoru mezi ním a dvěma elfy, ani neví, jak mu závidím, že má normálního manžela. Podívám se na dva zajatce je to holka a kluk, tedy aspoň tak soudím podle různobarevných vlasů.

"Takže můžeme jít?" otočí se na nás jeden z přihlížejících strážců. Viditelně se dobře baví.

"O co jde?" zeptá se ho Aion.

"Heruo chce koupit Ryua jako svého milence," zabublá strážce.

"A to je ještě naživu?" zeptám se zvědavě. Strážce se na mě podívá a začne se smát.

"Mě za Lena nikdo nenabídnul ani šupinku? Čím to asi bude?" podívá se na mě.

"Nejspíš tím, že na každého koukáš jako strašidlo z vikýře," zavrčím naštvaně. On skutečně ví, jak někoho nasrat. Další strážci se zasmějí.

"Víš ty, jak vypadají strašidla z vikýře?" zavrčí Aion.

"Jo jako ty," odstřelím ho. Aion se sýpavě nadechne a pak vydechne, nejspíš chce počítat do deseti. 

"Tak se pohněte, než tady zakořením a Len si najde bokovku," zavrčí Aion. V ten moment ztuhnu jako kámen, i ostatní srážce přejde smích.

"Aione nepřehnal jsi to trochu?" zavrčí jiný strážce. Odpověď mu dám já tím stylem, že sevřu tašku a vší silou se po něm oženu. Je celkem těžká díky knize a plechovkám také tvrdá. Aoin, který tohle nečeká, odletí pěkný kus daleko a chytne se za nos, ze kterého se mu spustí krev. Překvapeně se podívá na ruku od krve a pak na mě. Já už na nic nečekám, otočím se na patě a vběhnu do jeskyně a po slepu dál do chodeb. Vůbec nevím, kam běžím a nejspíš párkrát zabočím špatně, protože to tam nepoznávám. Vytáhnu z kapsy malou svítilnu, kterou mě Ryuu vnutil a na kterou jsem si vzpomněl až teď a rozhlídnu se kolem, to jsem neměl dělat, na zemi totiž najdu kostry těch, co zabloudili, zaměřím se na stěny a snažím se nemyslet na zuřivé obličeje, konečně zaměřím římskou trojku. Pamatuji si, že my jsme procházeli dvojkou, takže se musím vrátit, zhasnu baterku a zamířím doprava. Nevím jestli jsem udělal dobře, ale zanedlouho dojdu k rozsvícené pochodni, u které jsou čtyři značky jednu z nich poznám, tak se dám tím směrem a podle těch značek dojdu do chodby, která je líp osvětlená. Ještě párkrát zahnu a povzdechnu si, nohy mám jako z olova, bůh ví, jak dlouho tu bloudím. Ani netuším, že Aion běhá po chodbách jako šílený. V jedné chodbě se cítím v bezpečí tak si sednu na jakési sedadlo, abych si odpočinul.

 

"Myslím, že tohle byla dost pádná odpověď," poznamená Rise a drží tu svoji šelmu co nejpevněji, jinak mám pocit, že by mě roztrhla vejpůl. Bohužel se mu nemůžu divit, tohle jsem vážně neměl říkat. To se stává, když pusa nepočká na mozek. Až ta rána mě vzpamatovala, zatraceně, já jsem žárlil jak malý kluk, jen proto, že se usmál. A neusmál se na mě.

"Omlouvám se," zahučím a vytáhnu kapesník, abych konečně zastavil krvácení, ale že to byla šlupka.

"A proč se omlouváš nám?" zeptá se Grief. Sakra má pravdu.

"Odveďte je do vězení, já se podívám po Lenym," vyskočím na nohy.

"Šel do chodeb," poznamená jeden elf, zatrne ve mně. Jestli tam šel a nezapamatoval si cestu.

"Já ho najdu," ozve se Ryuu.

"Jo a pak budeme hledat ještě tebe, máš orientaci jako netopýr bez ultrazvuku," zaječí na něj Rise. Ryuu se urazí, ale mám spíš pocit, že kvůli tomu k čemu ho přirovnal, než kvůli hanění jeho orientace. Elfům už taky není do smíchu, podle jejich očí poznám, že jsem u nich dost klesl. Nedivím se jim, ve svých očích jsem také dost klesl. Aione ty začínáš šílet. Rychle se rozběhneme zpátky s Půlnocí v patách. Dorazíme do síně bez dechu, jen abychom zjistili, že tu není. Zaklejeme, musel se ztratit v chodbách.

"Aione, co jsi mu zase provedl?" chce vědět rozčíleně velitel. Vytečou mi nervy.

"Vyčítat mi nic nemusíte, stačí, že si to hodně vyčítám sám," vyjedu na něj.

"To je taky dost, že jsi našel mozek, myslel jsem, že budeš pro něj perfektní manžel, teď lituji, že jsem nevybral někoho jiného. Zklamal jsi mě Aione," pronese velitel a jde na rychlo svolat hledání. Za pět minut výraží všichni, co mohou do chodeb a do světů do kterých se dostal. Já vedu oddíl do chodeb kolem Risenie, jestli někde bude, tak tam. Vezmu s sebou i čmuchaly, kteří je doprovázeli za Oiem, nebo jak mu říkali, znají jeho pach a zdálo se mi, že si ho i oblíbili.

 Začnou u vchodu a pak pokračují chodbou až k třetímu rozcestí, kde zahnou špatně. Mezi strážci to obdivně zamručí. Dostaneme se až do třetí sekce, kde se mi sevře žaludek.

Trochu k přiblížení, chodby mají pět sekcí: 0 – tam se běžně chodí, aniž bychom na něco narazili, tahle sekce je kolem světů, kam chodili oba dva. I – tam také nebezpečí nehrozí, potloukáme se tam hlavně my a čmuchalové, aby pátrali po nelegálních procházečích. II – tam už musíte dávat pozor, snadno se ztratíte a občas se tam stane nehoda, jako že po vás někdo chňapne nebo tak. Tady už jsme vybudovali takzvané ochranné komory, kde si můžeme odpočinout a posilnit se nebo něco naplánovat, když je třeba. III – je přechod mezi relativním klidem a nebezpečím, není výjimečné, že vás v chodbách napadnou a odtáhnou jinam, aby vás sežrali, nikdo sem nechodí sám a bez čmuchalů. A konečně IV – těm chodbám se říká Chodby smrti, docela výstižný název, kromě bestií jsou v chodbách plynové kapsy, které se občas vyvalí a zabíjí vše živé.

Asi v půlce chodby čmuchal vběhne do spojovací chodby mezi dvojkou a trojkou. Ani nevíte jak se mi ulevilo, ocitneme se u záchytného bodu pro strážce a čmuchal se vydá po jedné značce.

"Proč zrovna tudy?" zeptá se někdo nechápavě.

"Asi poznal značku," poznamenám. Modlím se, aby tomu tak bylo.

"Rozhodně musí mít skvělou orientaci, nedá se říct, že by chodil v kruhu," poznamená v další. Usměji se. Jsem na něho hrdý. Čmuchalové se začnou ochomýtat kolem jedné ochranné komory, tahle je prostornější, vpadneme tam jako velká vody a všichni si oddechneme, když tam najdeme Lena, který spí na jednom křesle, které jsme zde nastrkali. Přehodím si jeho tašku přes rameno a jeho vezmu do náruče.

"Aione," zamumlá ve spánku a obejme mě kolem krku.

"Vůbec, ale vůbec si ho nezasloužíš," poznamená Dryse.

"Já to vím," poznamenám a vyjdu z komory. Za sebou slyším, jak nědo všem hlásí, že jsme ho našli. Ani nechci vidět ty obličeje v síni, umím si to živě představit i bez nich. Vezmeme to nejpřímější cestou, jaká existuje. Jen co vejdeme, uvidím nasrané obličeje. Nejsou nasraní na Lenyho, ale na mě, chápu je.

"Ani se nemusíte namáhat mluvit," zavrčím a zamířím ke schodům.

"Řeknu ti jedno Aione, uděláš ještě jeden problém a zažádám  radu o Lena, ty si ho nezasloužíš. Teď to neudělám jen proto, že ti dávám ještě jednu šanci," ozve se Lionel. Snad vám ani nemusím říkat, že jsem zamrzl hned na prvním schodě, pak aniž bych dal najevo, že jsem slyšel, vyběhnu schody do dvacátého patra. Tam zamrznu podruhé, Rise svoji šelmičku nechal nehlídanou, ale nakonec to není on, koho se začnu bát, ale Půlnoc, která skočí na Lena a obdaří mě pěknou řádkou škrábanců, pěkně bolestivých.

Bohužel se nemůžu bránit, protože držím Lena. Kdo mi sakra ještě připomene, že jsem udělal chybu?! A to mě čeká ještě horor v podobě Lena. S povzdechem zajdu do bytu, kde ho svléknu z nepohodlných kalhot a přikryji ho, potom vytáhnu z tašky skicák a otevřu ho, téměř hned mě do očí uhodí jeho talent, některé jsou černobílé jiné barevné, téma různé, krajinky, květiny, domy, zvířata, jednou dokonce narazím na smečku vlků tak živých, že by stačilo, aby vyskočili z papíru. Pousměji se a prohlížím dál, abych se zarazil u portrétu. Doslova vyjeveně hledím na sebe, moje tvář je vyvedena do sebemenších detailů, dokonce i lehce zamračené čelo, když přemýšlím. Musel mě chytnout u jedné z mých slabých chvilek. Na sebe narazím ještě několikrát. Zavřu skicák a vrátím ho zpět do tašky, ty kresby mi řekli víc než tisíc slov, můžu jen litovat...

 

Proberu se v měkké posteli a povzdechnu si, začíná se to stávat pravidlem. Ne že bych nebyl rád, že mě našel. Vylezu z postele a jdu do koupelny.

"Už jsi vzhůru? Chtěl bych s tebou mluvit," vstane z křesla.

"Ale já ne, myslím, že jsi všechno řekl," otočím se na patě, že budu pokračovat v cestě.

"Omlouvám se," pronese naprosto vážně. Strnu v půlce kroku, on se omluvil?!

"Cože?" obrátím se k němu v momentě, kdy se mu na rtech objeví smutný úsměv, všimnu si, že je podrápaný. Hodná Půlnoc.

"Omlouvám se za to, že jsem to přehnal, neměl jsem to říkat, moc mě to mrzí," vysype ze sebe. Vypadá hodně nesvůj, nejspíš není zvyklý na omluvy. Už z toho důvodu mu to věřím, a pak ty oči nelžou, má v nich napsané to samé.

"Proč mě pořád tak zhazuješ?" zeptám se ho tiše.

"Kdysi tu byl jeden kluk, byl úplně jiný než ty, zamiloval jsem se do něj... ne uplně jsem se do něj zblbnul, dopadlo to tak, že se mě dvakrát pokusil zabít, až potom jsem zjistil, že mě celý ten čas podváděl. Hodil jsem ho do Nicoty. A když jsem s tebou byl na terase, viděl jsem, co z něj zbylo a všechno se mi vrátilo. Já nemohl jsem to vyhnat z hlavy," vysvětlí mi Aion.

Bolí mě to, bolí mě zrada, kterou Aion musel prožít i všechno ostatní a nejvíc mě bolí, že si myslel, že jsem jako on.

"Ale já nejsem on," zašeptám a skloním hlavu.

"Já to vím, Lene. Mrzí mě, ani nevíš jak, ani tě nežádám o druhou šanci, vím, že si ji nezasloužím," zašeptá blízko mě. Překvapeně zvednu hlavu, nevím jak se až ke mně dostal, vůbec jsem ho neslyšel přicházet.

"Nezasloužíš, ale stejně ti ji dám," zašeptám a zavřu se v koupelně, musím ze sebe spláchnout tu špínu. Doufám, že jsem tou druhou šancí nic nepřehnal. Je těžké to rozhodnout, když někoho milujete, ale já mu dám co proto! Na oplátku...