Rozpaky

 

"Vstáváme, pane Ospalý, sluníčko už nádherně svítí a je krásný den," zahlaholí veselí hlas Adriana.

"Ne sluníčko svítí hnusně a je stejně hnusný den. Chci spát!" zavrčím a otočím se na druhý bok, lépe řečeno pokosím se o to. V hrudi mě zabolí, až bolestně zasténám.

"Ty jsi pako, nehýbej se tak prudce nebo ti ty stehy popraskají. Pomaličku jako lenochod, no trošku rychleji," varuje mě Adrian.

"Taky jsi mi to mohl říct dřív, co se vlastně stalo? To jsem se zase pořezal?" zamrkám trochu zmateně, ještě pořád si nemůžu uvědomit realitu, ale začíná se mě vybavovat včerejšek. Napřed otec a pak všechno ostatní.

"Napadl tě tvůj otec," odpoví mi tiše Adrián.

Zatraceně, tolik jsem si přál, aby to byl jen zlý sen...

"Nevíš, co se s ním stalo?" zeptám se. Jímá mě hrůza, když si představím, že bych se s ním měl setkat ještě jednou.

"Zabil se při autonehodě, doslova jim vběhnul pod kola auta," odpoví mi Adrián tiše. Jeho hlas je plný soucitu. Podívám se na něho.

"Ne abys toho hajzla litoval," zamračím se na něho přísně. Adriánovi se vyjasní pohled a usměje se.

"Neboj, to by mě ani nenapadlo. Lituji tebe. Jak někdo může mýt tak příšerné rodiče?" zeptá se mě se smutkem.

"Adri, hlavně mě nelituj," požádám ho znaveně.

"Promiň, dojedu pro doktora, chtěl ti zkontrolovat rány, až se vzbudíš," informuje mě Adrián a vyjede z pokoje, aby se za chvíli vrátil s doktorem. Poznám ho, je to ten první, co mi vyčetl, že jsem se pokusil o sebevraždu.

"Tak co? Ještě se divíte, že jsem se o to pokusil?" zeptám se ho vyzývavě.

"Ani ne, ale tohle se dalo řešit i jinak. Svěřit se učitelovi, jít na polici, na sociálku," začne obhajovat svůj názor.

"Jo, aby mě zavřeli do děcáku, kde je daleko větší šikana než ve škole nebo doma s takovým fotrem," ušklíbnu se.

"Nemusel bys jít do pasťáku, byl bys u matky..." snaží se mě přesvědčit doktor.

"... která mě hodila přes palubu a sama zdrhla hned, jak to šlo, jen aby se mě zbavila, vážně skvělá vyhlídka. Úplně suprová," ušklíbnu trpce, když mu skočím do řeči. Na to doktor už nic neřekne a začne mi odmotávat obvazy, zkontroluje rány a znovu je zaváže.

"Zvednu ti zadní rošt, aby ses mohl dívat nebo být na počítači," oznámí mi a zvedne mi ho skoro do sedu. Pak odejde a za chvíli přijde sestřička s miskou husté polévky.

"Tak pojď, zkusíme něco sníst, pak budeš mít volno jo?" usměje se na mě a začne mě krmit, nechám se, ale jen z toho důvodu, že levá mě bolí a v prvé ruce mám kapačku s jakýmsi roztokem, už ho moc nezbívá. Jen co dojím, přijde druhá sestra, která ze mě konečně vytáhne tu jehlu a odveze to.

"Ryuu ať je to jak chce, nevěřím, že by tě tvoje máma takhle opustila," ozve se tiše Adrián.

"Jo jasně, ale řekni mi, co si mám o tom myslet, když mě ani jednou nenavštíví? Stačil by třeba jen dopis nebo telefon, ale ani toho není schopna jen si vezmi, jak dlouho tu ležím a od ní ani řádka! Je mi jedno, jak to je! Ji prostě už nechci ani vidět!" rozkřiknu se. A odvrátím hlavu. Nechci, aby viděl, jak mě její nezájem bolí.

"Promiň," zašeptá Adrián.

"To nic, jen se o ní nechci bavit," zašeptám tiše.

"Přísahám, klidně se můžeme bavit o piraních... ééé víš o nich něco?" zeptá se zaskočeně Adrián. Nemůžu si pomoct a vyprsknu smíchy.

"Ty jsi vážně pako," přejedu si pravou rukou přes obličej. S ním vážně není lehké obviňovat celý svět z mého smutku.

"Já se chci taky zasmát," ozve se ode dveří David a jde k nám v ruce drží naditou igelitku a černou helmu. Že by přijel na motorce?

"Ty jsi veselý dost, máš?" zeptá se zvědavě Adrián.

"Jasně, že jo, ale netuším, proč jsi to chtěl donést," začne David vytahovat věci z igelitky, na mé posteli přistane krabička s bonbony Laedel.

"To přece nemyslíš vážně?" zalapám po dechu. V té krabičce je asi dvanáct bonbónů a stojí bez mála dvě stě korun. Ještě jsem je ani neokusil. Tedy jednou před dvěma roky mi fotr dal z celé krabičky jeden bonbón - bylo to na moje narozeniny. Nic víc jsem tenkrát nedostal. Další den mi máma donesla ještě nějaké oblečení a dala mi pětistovku jako kompenzaci.

"Jasně že ne, tu máš další čtyři druhy, slyšel jsem o tom útoku, doufám, že jsi v pořádku," stará se David.

"Jo jsem, víc mě mrzí, že to odnesl i Adrián a ten strážný," omluvím se tiše.

"Nikdo neumřel, říznutí se zahojí, s životem by to bylo horší," pousměje se David. Je mi nějak divně, proč se o mě vždycky zajímají jen cizí lidé, a vlastní matka na mě peče? Roztřesenýma rukama vytáhnu z krabičky bonbón a strčím si ho do pusy, pak si vzpomenu na dobré vychování a nabídnu i těm dvoum Adrián ji vykuchá o čtyři bonbóny.

"Děkuji," vzpomenu si na další vychování.

"Nemáš za co. Jo Adriáne, tu máš tu gramatiku, netuším, proč jsi ji chtěl? Rozhodl ses, že se budeš učit?" zeptá se David.

"Ne, budu vyučovat," odpoví mi Adrián. Mě blbcovi naprosto nedojde, že ten mučený budu já!

"Dobrý den ve spolek," vejde dovnitř Kai. Oba ho v pohodě pozdraví, já zrudnu jako rajče a nevím kam s očima.

‚Zatraceně Ryuu vzpamatuj se! Kai nesmí poznat, že jsi to včera slyšel,‘ zanadávám si pro sebe a co nejrychleji se vzpamatuji.

"Ahoj, jak se máš?" vypálím za sebe a v zápětí bych si nejradši nafackoval!

"Jo jde to, jen mi ve škole chybíš, nemám si s kým popovídat," pousměje se Kai. Sotva udělá další dva kroky, otevřou se znovu dveře a dovnitř vpadne psychoušek. Zabodnu oči do jeho kravaty, která je listově zelená a plují tam červené rybičky. No to snad ne!

"Adriáne, nemáš nůžky? Vidím šílenost," vytřeštím oči na kravatu.

"Íííík?" vyletí z psychouška a je ten tam. Za chvíli se vrátí bez kravaty a s našpulenou tváří. Jestli se snažil vypadat dotčeně, nevyšlo mu to, protože zakopl o Kaie, který se smíchy poskládal na zem. Psychoušek doletí, až k oknu, které pomalu vysklí čelem, to už je moc i na mě a přidám se k těm třem, co se už řežou.

"Jen se smějte nešťastnému člověku, však já se budu smát poslední," popřeje nám psychoušek a složí se na židli s nafouklou tváří. Tady se člověk vážně nemůže litovat ani chvíli.

"Tati, praskni nebo si tě budu muset přivázat na provázek, abys mi neuletěl," napomene psychouška Kai. Ozve se nový výbuch smíchu.

"Tady je veselo," ozve se od dveří nový hlas. Podívám se ke dveřím a smích mě hned přejde, jsou tam dva policisté.

"Nejsme na hřbitově," ujistí je doktor vesele.

"Dobře, potřebujeme výpovědi, co se tu včera stalo, přece jen šlo o napadení," vysvětlí policista.

"Ale je mrtvý, že ano," přepadne mě úzkost.

"Ten co vletěl pod auto? Ano je, měl v sobě víc jak dvě promile alkoholu," kývne ten mladší.

"Díky bohu," oddechnu si hlasitě. Policisté se na sebe nechápavě podívají, pak přejdou ke mně a začnou mě vyzpovídat. Řeknu jim všechno, co si ze včerejška pamatuji, ještě se zeptají Adriána a po víc jak hodině odejdou.

Oddechnu si, jedna noční můra je za mnou.

"Gramatika a pravopis? Adriáne, ty se budeš učit?" podiví se Kai.

"Já ne, ale ten vedle. Jestli si myslí, že pravopis použije jako výmluvu, tak to mě sakra ještě nezná. Dokud ho mám v moci, plánuji mu do té hlavy vtlouct celý pravopisný systém. Rozhodně ho nenechám, aby přestal psát," zasměje se Adrián. Zní to jako by někdo vyměnil mého kámoše za šíleného démona!

"Souhlasím s tebou, jestli chceš tak ti ho přidržím," souhlasí Kai. To je zrádce!

"Díky, ale zatím mi nemůže utéct řídím líp než on běží," zazubí se Adrián. Znechuceně odvrátím hlavu a zavřu oči.

"Zrádce," zavrčím na půl úst směrem ke Kaiovi.

"A ty se mi divíš? Nemáš tak dobře psát! Tvoje chyba," obviní mě Kai. Trhavě se nadechnu.

"No, čím budeš argumentovat?" zazubí se na mě Kai.

"Neumím psát," zavrčím tiše. Prostě u tohohle mě nikdo nepřesvědčí.

"Hm dobře, tak napiš něco do literární soutěže a uvidíme kdo má pravdu," zazubí se Kai.

"No to máš smůlu, pokud vím tak tam může psát jen ten, kdo ještě nevydal knihu nebo něco podobného," odstřelím ho a raduji se, jak dobře se mě to povedlo.

"A ty jsi knihu vydal, tím pádem jsi spisovatel, co umí psát," setře mě vesele Kai. Ztuhnu, absolutně mě dostal. Teď nemůžu říct, že jsem nic nevydal, i když jde jen o mangu... já ho zabiju!

"Jenomže, to vydali za mými zády," fňuknu.

"Nezájem, zde je předmět doličný, takže argumentace je bezpředmětná," zastane se těch dvou David, který má z celé scény výtlem.

"Bolí mě ruka," zafňukám znovu.

"Jistě, levá. Pravou máš v pořádku, a pokud vím, jsi pravák," zradí mě podruhé za den Kai.

"Doktore, zastaňte se mě," obrátím se na psychouška.

"Ale jistě by takovéto učení nebylo fér. Můžu ti zařídit nemocničního učitele," roztáhne pusu v úsměvu psychoušek.

Nafouknu se. Všichni mě tu tyranizují!

"No tak Ryuu, my ti chceme jen pomoct..." začne mi domlouvat Kai.

"... do hrobu..." doplním ho polohlasně.

"...ne, to opravdu ne, chceme ti pomoct najít svůj cíl..." pokračuje Kai.

"A rybičky chovat nechcete?" zeptám se zvědavě.

"...a jelikož tě psaní baví a jsi v tom zatraceně dobrý..." sekne po mě Kai pohledem.

"Jsem dobrý i v utíkání, chcete to předvést?" zajímám se.

"...bude to pro tebe skvělá relaxace," doplní kai s rukama v bok ve tváři výraz a teď mluv!

"Pro mě je skvělá relaxace, když si můžu bouchnout, podržíš mi?" zeptám se ho klidně. A podívám se na Adriána, který je zkroucený v křesle.

"Adriánku, mám požádat o žehličku, abych tě vyžehlil?" zeptám se s velkým zájmem.

"Ne díky, to zvládnu – možná," snaží se uklidnit.

"Co je tu za hluk? Pacienti potřebují klid, jde vás slyšet po celé chodbě!" vletí do pokoje vrchní megera.

"Tak mi dejte paličku na maso a bude pokoj hned – začnu hned s vámi," pokusím se uklidnit vrchní. Zatímco pokoj zaburácí novým smíchem, vrchní megera zrudne jak rajče, poté zmodrá a se slovy, že si nás primář srovná, vystřelí z pokoje.

Za chvíli, když se všichni zklidní, vejde do pokoje primář s vrchní sestrou v patách.

"Ryuu, prý si dovoluješ na vrchní sestru, nemyslíš, že bys měl být trochu tolerantní, ona se o tebe taky stará," začne mi domlouvat primář. Mám ho rád, vždycky pátrá po příčině, proč se tak stalo.

"Jistě budu tolerantní, ale až potom co se ke mně přestane chovat jako bych měl mor," odseknu naštvaně.

"Jak se to projevuje?" zeptá se primář se zájmem.

"No stojí ode mě vždycky minimálně třicet metrů, když mi má píchnout injekci má gumové rukavice a roušku přes pusu, to bych možná překousl, ale to že mě vždycky píchne tak, že mě to bolí jak čert a mám minimálně pět dní modřinu přes celou ruku. Když je od nikoho jiného nemám, je trochu moc," utrousím trochu naštvaně. Primář beze slova vezme ruce a začne mi je prohlížet, ještě tam pár modřin mám, co se mi nestačili zahojit a je vidět bodnutí.

"Vysvětlíte mi to?" otočí se primář na vrchní sestru, která povážlivě zbledne.

"Někdy se prostě netrefím do žíly hned, stane se," začne se bránit sestra.

"Jistě, to se stane, ale řekněte mi, stává se to jen vám? Na předloktí má čerstvé píchnutí a není skoro vidět a rozhodně tam není modřina, nebo to se tak daří každému? Myslím, že tohle prošetřím hlouběji, mezi tím dostanete na starost jiného pacienta a o Ryuu se postará sestra Alžběta místo vás. Takhle to bude fungovat skvěle," zapřemýšlí primář.

"Jak chcete, budu jen ráda, když se o toho buzeranta nebudu starat, nechci dostat AIDS," pohodí hlavou vrchní sestra. No tak ta si teda pomohla, usoudím v duchu, když spatřím primářův výraz.

"Vy máte něco proti homosexuálům?" zeptá se primář klidně.

"Jasně, že jo, je to proti přírodě a jsou nechutní," odsekne vrchní sestra.

"Myslím, že tohle probereme u mě v kanceláři a taky vaši způsobilost. Ryuu jak dlouho se tohle děje?" otočí se na mě primář. Skousnu si rty, nechci na nikoho žalovat.

"Od té doby, co je tady na pokoji no možná dva tři dny po tom, to jsem z něj vytáhnul, že je gay a slyšelo to pár sester, nejspíš se to rozneslo," odpoví místo mě Adrián. Seknu po něm pohledem, tohle říkat nemusel.

"Dobře," kývne primář a sestře naznačí, aby ho následovala.

"Dostane dobrý kapky, jestli primář něco nesnáší, tak je to někdo takový," poznamená Adrián. Jen něco zahučím a pohledem zavadím o Kaie, který se na mě tiše dívá rozzářenýma očima. Jen co zachytí můj pohled, uhne hlavou a tváří se úplně normálně.

"Já už musím, zastavím se tu zase zítra... jo málem bych zapomněl, tohle ti posílá třídní, prý se na tebe přijde podívat," vytáhne Kai z tašky velkého Pašíka z růžového plyše a strčí mi ho do náruče. Na krku mu visí kartička s přáním brzkého uzdravení. Do očí mi vhrknou slzy, tohle jsem nečekal.

"Že moc děkuji," zabručím tiše.

"Vyřídím, pa," mávne mi Kai a vyběhne z pokoje.

Myslel jsem, že jsem všem ve škole ukradený, ale tohle mě doslova připravilo o hlas. Ani si nevšimnu, že se všichni vytratí, dokud mě Adrián netřískne knihou.

"Auu, co děláš ty pako?" poškrábu si postižené místo. Než se stačím vzpamatovat, mám Pašíka pryč, na kolenou mám stoličku, kde mám normálně noťas a na ní leží silný sešit a propiska.

"Piš, potřebuji vědět, v čem děláš chyby, abych tě mohl učit," poručí mi.

"Co uděláš, když tě neposlechnu?" pohodím hlavou.

"No třeba ukážu Kaiovi, ten bloček se srdíčky, nebo se nabourám do stránek a napíšu tam, co se ti stalo a kde jsi, aby ti to přišli rozmluvit..." začne vyjmenovávat postupy, které hodlá použít, už jen z těchto mi stávají vlasy na hlavě. Doufám, že nikdy nepřijde na to, že nesnáším špenát!

"Dobře tak diktuj," vyhrknu zničeně a vezmu si propisku. Nicméně naučit bych se to musel tak jako tak ne?